dno je dobré na to, abysis ho prohlíd..

     Bosý, bez trika, bez deštníku, jen v klahotách šel v dešti přes město. Byl den a on se brouzdal v kalužích když procházel centrem města. Lidé schovaní pod deštníky na něj hleděli, ukazovali si prstem, někteří se smáli.. Nevnímal je. Jeho zvláštním pohledem pozorujícím kapky deště a hladiny louží bylo možno spatřit jeho duši. Šel dál. Šel až za město na louku, která polehávala na kopci. Sedl si do trávy a díval se na město. Po jeho kdysi mužém, dnes již ochablém těle stékaly pramínky dešťové vody. Vlasy měl nyní rovné, těsně přiléhaly k hlavě, k obličeji a ke krku. Kopírovaly jeho křivky a na konci lesklých pramínků se rodila kapka za kapkou. Seděl a zase přemýšlel. Přemýšlel o dětství, myslel na svou krásnou slečnu, snil o budoucnosti.. S každou kapkou snad přicházela nová myšlenka a s každou kapkou, která po jeho kůži utekla kamsi do trávy myšlenka odcházela. Ne, domů už se dneska nevrátí. Teď je tady sám se sebou, s přírodou a se svými myšlenkami. Polonahý si lehl do trávy, pořád byl mimo sebe, nebo spíše hluboko uvnitř sebe. Ležel a bez hnutí pozoroval, jak se den mění v noc.. Když šel za tmy domů, nepršelo už. Po dešti zůstal jen lehký teplý opar vznášející se od země.

     Krok za krokem. Ano, chladí. Jde dál. Hladí hladinu. Šaty se nadouvají. ..Slyšíš?.. To ticho..! .. Poslední podled na oblohu, poslední výdech, poslední sbohem. Teď už jen jediný nádech a.. Chladí zvenku i zevnitř.. .. Tiše a až příliš pokojně.. Uvolněně se vznáší v peřinách vody.                                                                                                                                          

       -Ten nastávající den byl chladný. U země a u hladiny se stále držela noční mlha. Bylo světlo, ale slunce ještě stále spalo. Spali i ptáci. Bezvětří. Bylo hrobové ticho. Byla to hudba smrti. Hudba posledních minut jednoho zoufale bloudícího života. Budiž mu voda lehká. Odešel s vážností, klidem a odevzdaností, které přesto vyjadřovaly zoufalost. Nebýt té jedné slzy na chladné tváři, nabyl by člověk dojmu, že si jen spletl jezero s lesní pěšinou linoucí se okolo. Na jeho počest ještě hodinu hrála jeho smutná tichá hudba. Poté se den probudil do všedního dne stejného, jako byl ten předtím, a jako bude ten potom. Jen s jedním malým rozdílem. Obavy neměl. Nevšimne si nikdo..