Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Věřit se někdy vyplatí

04. 03. 2008
3
21
1603
Autor
Bety888

Když realita a vzpomínky splývají v jedno...

Budu vám vyprávět příběh. Věřit mu nemusíte, vlastně ani teď, po tolika letech nevím, jestli se mi jenom něco nezdálo. Tenkrát jsem byl mladý, celkem pohledný mládenec. Úplně jiný než dnes, jak tady sedím, prošedivělý, v houpacím křesle a s předoucím Albertem na klíně. Ale nezměnil jsem se jenom na těle, ale i na duši. A o tom, proč jsem se změnil, vám teď chci vyprávět.

Jak jsem říkal, byl jsem mladý a pohledný. O dívky jsem neměl nouzi, ale vždycky jsem se do vztahů pouštěl, jako by to byl lehký flirt. Většina dívek mě proto velice rychle opustila, až jsem po několika letech zůstal sám jako vyhlášený snob. Byl jsem tehdy bez práce, všechno mi sponzorovali rodiče. Koupili mi vlastní byt, auto a na co jsem si ukázal prstem, to jsem měl. Až jednoho dne se dostavil šok. Přijel jsem z diskotéky domů a na zemi ležela nehybná matka. Tep jsem nenahmatal. Týden po pohřbu přišel další šok. Otce předvolali k soudu, kde se přišlo na to, že matku zabil on. Díky pečlivému vyšetřování přišli kriminalisté i na to, že většina otcova majetku nebyla poctivě vydělaná, jak tvrdil. Otec si tedy na 30 let posedí v chládku a já zůstal bez rodičů, bez bytu, bez auta. bez holky a jen s hrstkou peněz. Najednou jsem se z nebeských výšin dostal na zem. A pád to byl tvrdý. Protože jsem nechtěl zůstávat ve svém rodném městě a potřeboval jsem peníze, nechal jsem se najmout na loď. A tam jsem ji poprvé spatřil.

Smutně jsem si povzdechl a pohladil Alberta po hlavě. Kocour zvedl hlavu a upřeně se na mě podíval svýma velkýma žlutýma očima. Když zjistil, že je všechno v pořádku, opět položil hlavu na moje koleno. Podrbal jsem ho za ušima a pokračoval v psaní.

Byla krásná jako noc a zároveň jemná jako den. Dlouhé havraní vlasy jí splývaly až do půli zad. Byly černé jako uhel a takové jakoby třpytivé, protkané jemnými stříbrnými pavučinkami. Oči měla také černé, hluboké a pronikavé, takové tázavé. A ty rty! Neměla je rudě namalované, jako v té době většina žen, ale přirozené, jemně červené. A právě to se mi na ní líbilo - byla přirozená. Neměla na sobě tunu líčidel, vlastně neměla žádné, ani boty na podpatku či úzké, výrazné šaty. Právě naopak. Byla bosa, v obyčejných bílých selských šatech. A přesto byla krásná. Ba přímo nádherná.

Podíval jsem na Alberta, kterého nejspíš drbání omrzelo a seskočil dolů, blíž ke krbu a znovu si lehnul. Dal jsem si malou přestávku a šel si udělat kafe, už se mi přece jen zavíraly oči. Voda v konvici se už začala vařit a já znovu usedl do křesla s propiskou v ruce.

Opatrně se rozhlédla a pomalu, jemnými krůčky nastoupila do lodi. Bohužel do jiné, než na kterou jsem se měl nalodit já. Podíval jsem se aspoň na její jméno: Severní vítr. Až za tři roky dokončím službu na zaoceánské lodi Afroditě, musím tu loď najít. Obrázek krásné dívky se mi vryl do paměti. Bez ní bude můj život neskutečně prázdný, pomyslel jsem si. Najdu ji!

Vstal jsem a šel si zalít kávu vařící vodou. Hlavou mi probíhalo tisíce myšlenek najednou. Všechno, co jsem prožil a na co myslel. Kdybych se tenkrát nenalodil na Afroditu, mohlo být všechno jinak. Kdyby. Život je jich bohužel plný.

První rok na moři proběhl celkem v klidu. Sice sem-tam nějaká ta bouře, černí pasažéři a jednou dokonce i piráti, ale jinak nic. Na lodi jsem se také seznámil s jedním námořníkem - byl starý asi jako já - a všechno o krásné neznámé mu pověděl. Jmenoval se Jim a dělal na Afroditě kuchaře. A já mu řekl i to, že jsem se do ní zamiloval a chci ji najít. Jim slíbil, že mi pomůže, a tak po 3 letech, které jsme oba strávili pod vedením přísného kapitána Johna, jsme se vylodili v Ginivském přístavu. Byl to docela zapadákov - jen dvě malé plachetnice, pár obyčejných domů a kulturní dům - hospoda. Do té jsem po příjezdu i s Jimem zamířil. Najali jsme si nejlevnější pokoj a šli se uložit ke spánku.

Díval jsem se na Alberta spokojeně podřimujícího u krbu. Jediný tvor na celém světě, který mi zůstal věrný. Bohužel.

Hned brzo ráno jsem se chtěl pustit do hledání. Jenže najednou jsem nevěděl, jak na to. Vždyť vím jenom jak vypadala a na jakou loď nastoupila! Šel jsem tedy aspoň zeptat se správce přístavu, zda tu někdy Severní vítr nekotvil. A tu jsem ji uviděl znovu! Stála hrdá, v krásných stříbrných šatech na kapitánském můstku Severního větru. Rozběhl jsem se k ní, ale do cesty se mi připletl provaz a už jsem se válel na zemi. Tvář mi zalila rudá barva. Takový trapas před dívkou snů! Zvedl jsem se, ale ona už tam nebyla. Nebyl tam ani Severní vítr. Prostě zmizela.

Kocour se protáhl, vstal a zamířil ke své misce se žrádlem. Já si uvědomil, že mám taky hlad, a šel si vzít něco k jídlu. Když jsem dojedl rohlík, na chvilku jsem si zdříml, abych byl čilý na psaní dalších řádků. Koneckonců už mi toho moc napsat nezbývalo.

Zeptal jsem se správce přístavu, proč tu severní vítr kotvil a proč tak rychle odplul. Odpověděl mi, že "žádnej větřík nám sem nepřivanul, tak koukejte vymajznout, stojíte mi před telkou. Jo! Gól! Super, vyrovnali sme..." Víc jsem z něj nevymáčkl. Pověděl jsem o tom Jimovi, který okamžitě rozhodl, že si půjčíme nějakou menší loď a pokusíme se Severní vítr dohnat. Že mě to nenapadlo dřív! Ale v několika kilometrech v okolí přístavu, které jsme projezdili křížem krážem, jsme ji nenašli. Už byla tma, když jsme loď vraceli a šli si lehnout.

V domě bylo ticho, slyšet bylo jen Albertovo spokojené žvýkání a praskání polen v krbu. Zadíval jsem se do krbu a v tom jsem uviděl její obličej. Něco šeptala, ale nerozuměl jsem. Avšak měla ustrašený pohled. Náhle jsem jí porozuměl: "UTÍKEJ!" Rychle jsem vyběhl z domu s Albertem v náručí a stránkami příběhu v kapse. Hned jak jsme se ocitli venku, dům se s hrozným rámusem zřítil. Oddechl jsem si. Kráska mě zachránila. Abych se uklidnil. začal jsem znovu psát.

Hned další den jsme odjeli do velkého přístavního města Stothordu. Po celém městě jsem se ptal na Severní vítr. Nikdo o takové lodi nevěděl. Až jeden stařík, sedící na zápraží ještě staršího domu, mi pověděl takovou legendu: tajemná dívka, většinou ve spojení s lodí Severní vítr, se zjevovala dobrým lidem. Když promluvila, hrozilo nebezpečí, ať už promluvila jakkoliv. Moc jsem tomu nevěřil, pověrčivý nejsem, proto když jsem se opět sešel s Jimem, který nezjistil vůbec nic, raději jsem mu o zvláštním staříkovi neřekl. Na noc jsme se ubytovali ve starém zapáchajícím hostinci. Najedli jsme se mdlého jídla a šli jsme spát.

Albert byl celý vyděšený, tak jsem ho musel uklidňovat hlazením. Já byl také vyklepaný. Kdybych ji neposlechl... Přece jen to byla pravda.

Probudil jsem se. Venku byla pořád tma a Jim vedle mě spokojeně oddychoval. Zdálo se mi o ní. Něco říkala. Vzduch v místnosti náhle zhoustl. Vstal jsem a šel se projít ven. Když jsem se po půlhodině vrátil, celá budova byla v plamenech! Rychle jsem volal hasiče a záchranku. A pak jsem smutně koukal, když z ještě polohořícího domu vytahovali mrtvé a zraněné. Pak vytáhli Jima. Zbývalo mu posledních pár vteřin života. Zašeptal jen: "Zdálo se mi o ní..." a zavřel víčka naposledy. Rozbulel jsem se jako malý kluk. Přišel jsem o všechno.

Zde moje vyprávění skončím. Dívku jsem viděl ještě mnohokrát a mnohokrát mi zachránila život. Ale já už z toho neměl nic. Otec mě zradil, matka byla zabita, Jim uhořel. Neměl jsem nikoho blízkého, dokud mi před dveře nezabloudil Albert. Ale ani kočičí láska nedokáže nahradit tu lidskou. V tom mě někdo chytil za rameno. Otočil jsem se a tam stála ona. A usmívala se. Poprvé jsem ji viděl se usmívat.


21 názorů

Bety888
14. 05. 2008
Dát tip
Ano, ale já myslela "dobrý konec v rámci společnosti", tudíž že většina si smrt jako dobrý konec nepředstavuje. Ve svých povídkách mám smrt často, a byla i tady.

Bety888
14. 05. 2008
Dát tip
Jako jedna z mála mých povídek mělo mít tohle dobrej konec... Ale i tohle je zajímavej názor na věc a rozhodně se mu nebránim.

Bety888
14. 05. 2008
Dát tip
Mě se zdálo že tady už nápověd bylo dost... Ale tak to je můj názor:)

Bety888
14. 05. 2008
Dát tip
ráda nechávám čtenářům vlastní fantazii...

Bety888
14. 05. 2008
Dát tip
Jak to myslíš?

Bety888
12. 05. 2008
Dát tip
Díky za připomínku, asi máš pravdu:)

Negnit
09. 05. 2008
Dát tip
docela mě to chytlo a dobře se mi to četlo ale jenom jaks do prologu dala to je moje nejdelší povída myslím že to hodně lidí odradilo ale jinak vše goot..:-))))

Bety888
05. 05. 2008
Dát tip
Budu jedině potěšená když se na ně koukneš:) Rozhodně mi rýpání nevadí, chci se zlepšovat.

To ani nejsou výtky v pravém slova smyslu, já jsem jenom lehce urýpaná a na všem něco vidím. Tak pokud je tohle stará povídka, budu se muset podívat i na ty nové, ať vím, kam ses posunula:-))

Bety888
05. 05. 2008
Dát tip
Nejprve díky za výtky, myslím, že máš pravdu, i když přepisovat se mi to rozhodně nechce. Pak moc děkuju za názor, který jsem po tolika připomínkách ani nečekala:) Jen chci podotknout, že je to věc stará asi dva roky, ale nechci se tím ospravedlňovat.

Pěkná povídka. Ale několik věcí mi tam nesedí, třeba na začátku, jsi neřekla, že psal, myslela jsem, že jenom vzpomíná. Za druhé mi tam nepasuje, jak mohl, poté, co mu málem spadl dům na hlavu, klidně pokračovat v psaní. A za třetí, do toho příběhu mi nějak nesedí výrazy jako vyklepaný, bulet apod., protože ho máš celý napsaný spisovnou češtinou a tyhle hovorové výrazy tam působí prostě jako pěst na oko. Ale dost s vyrypováním. Tvoje povídka se mi líbí, nenašla jsem v ní žádné pravopisné chyby, máš promyšlenou kompozici, přesně víš, čeho jsi s ní chtěla docílit a to se ti také podařilo. Myslím, že si zaslouží tip. Jen tak dál.

juli-eta
27. 04. 2008
Dát tip
moc pěkně napsané...

Bety888
22. 04. 2008
Dát tip
Díky:)

Dahlia
19. 04. 2008
Dát tip
Zajímavý názor, pěkné. TIP

Dahlia
19. 04. 2008
Dát tip
*nápad

Dahlia
19. 04. 2008
Dát tip
Zajímavý názor, pěkné. TIP

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru