Stříbrné blues

2008

Zapálil si cigaretu. Pozoroval modrý proužek dýmu; ve světle zapadajícího slunce přes okno kreslil posmutnělé siluety postav, které tu už nejsou. Neměl bych tak moc kouřit, pomyslel si.
To album s fotkama hledal dlouho. Marná sláva, oči už tolik neslouží. A prsty taky nejsou tak hbité, jako dřív. Jen hlava bohužel pořád jede na plný výkon.
Pivo jen zasyčelo, když ho nacvičeným pohybem otevřel. Vždycky měl radši lahvové než točené. Nalil si plnou skleničku a otevřel album na první straně.
Vzpomínky; zvláštní směs lítosti a bláznivé radosti. Tohle všechno už jsem prožil, tohle mi už nikdo nikdy nevezme.
Život smrsknutý do několika desítek zažloutlých zmačkaných černobílých fotek.
Díval se sám na sebe, sedmdesátiletý na osmnáctiletého. Frajírek s čertovskýma očima a šibalským úsměvem, opřený o stařičkou Jawu 250.

Měl jsem tehdy první motorku ve vesnici. Všechny holky se vyhrnuly na náves, když jsem ten prskolet vytáhl z garáže. Všechny se chtěly svézt, jen jedna ne. Ta nejhezčí. Madlenka. Měla krásné veliké hnědé oči a uštěpačnou, pěkně prořízlou pusu.
Roky jsem po ní koukal a ona to nejspíš ani netušila.
„Proč sis mě vlastně vzala?“ zeptal jsem se jí po letech.
„Ty sis vzal mě,“ odpověděla. „Ukecals mě. To ti vždycky šlo.“
„Hrál jsem krásně na housle, proto jsi mě chtěla.“
„Kdyby ses pořád jenom nevytahoval,“ řekla.

Napil jsem se piva. Nic se nezměnilo, život je pořád stejný, jen pomalejší. Nebo rychlejší - to záleží na tom, ze které strany se na to díváme. Ubíhá čím dál rychleji, cválá jako splašený kůň a ani se nenadějeme a bude konec. To si víc a víc uvědomujeme.
Všechny chyby už jsme udělali, teď je jen hodnotíme.
Možná jsem nemusel bývat takový pruďas. Víc dávat najevo lásku, nepředpokládat, že to na mně přece musí být vidět. Nemusel jsem si myslet, že všechno na světě zvládnu nejlíp sám.
Samé samozřejmosti, které v žádném případě nejsou samozřejmé.
Lidé jsou divná stvoření. Nikdy nevíte dopředu, jak se zachovají. A hlavně nevíte, jak se zachováte sám.

V dubnu 1945 jsem byl nuceně nasazený v továrně na munici nedaleko Frankfurtu. Jak jinak, Těšínsko tenkrát patřilo k Říši. A dopisy, které jsem psal Madlence domů, se najednou začaly vracet s razítkem "Fronta - Nedoručeno". Utekl jsem za ní, to je přece jasný. První pusu jsme si dali čtrnáct dní předtím, než jsem odjel.
Tři dny skrývání, utíkání, bezmocného svíravého strachu. Za útěk bylo samozřejmě zastřelení na místě. A pak najednou malá vesnička, za ní les, hranice a domov. 
Když jsem jí to později vyprávěl, smála se. „Už tě vidím, jak se plížíš přes hranici. Zrovna ty.“
„Nevěděl jsem, jak se přes ni mám dostat. A jak jsem tam tak stál na dohled vesnice, šel kolem malej vykulenej kluk. Prej, co hledám. Táta mu umíral na zápal plic, vrátil se rozstřílenej z ruský fronty. Dal jsem mu tenkrát pomeranč. Tomu klukovi.“
„Kde bys tam tak asi vzal pomeranč,“ řekla. „Dobře si na tu bídu pamatuju. Aspoň nelži.“
„Náhodou, vyměnil jsem ho v Plzni na nádraží s jedním ajznboňákem. Chtěl jsem se dostat do vlaku na Moravu, ale zrovna tam stála gestapácká hlídka. Zatáhl mě do průjezdu, na poslední chvíli. Dostal mě do dalšího vlaku, nádražácká uniforma na Němce platila. Dobře jsem udělal. Ten první vlak rozbombardovaly americký letadla, převážel munici a zbraně. Několik hodin jsme pak čekali v polích, než odklidili trosky.
No a když jsem se s ním loučil, dal jsem mu pár cigaret. A on mně pomeranč. Výhodnej obchod,“ zasmál jsem se.
„Takže ty, zrovna ty jsi vyměnil cigarety za pomeranč, jo? To mi povídej.“
„Jel jsem přece domů. Za tebou.“
„Zase kecáš. Sotva jsme se znali.“

Největší svině vám kolikrát zachrání život a pak vás podrazí kámoš, který se s vámi na nucených pracích měsíce dělil o poslední cigára.
Ale není to hlavně proto, že jsem špatný já?
Můžu za to, že jsem takový, jaký jsem? Že vylítnu a řeknu něco, čeho za pár vteřin lituju? 
Nemyslel jsem si o sobě náhodou celý život, že jsem nezkrotný ďábel, kterému neodolá žádná ženská sukně? Nedělalo mi dobře, že jsem se oženil s nejkrásnější holkou z vesnice? Za kterou jezdili kluci z širokého okolí?
Mít nejvíc nebo dávat nejvíc?

Dovolená v Bulharsku. Měla už bříško. Teda, do šestého týdne těhotenství vám bříško zrovna moc nenaroste, ale já si ho jen tak představoval. „Kope,“ volal jsem nadšeně. „Cítím to!“
Leželi jsme na pláži. Vzduch byl slaný, horký a voňavý. Kolem chodili prodavači zmrzliny a suvenýrů vyrobených z mušlí a mořských koníků.
„Neřvi tady,“ řekla a pohladila mě po vlasech.
„Proč ne?“ odpověděl jsem. „Ať to každej ví!“ Pak jsem se zvedl z deky a zavolal do hukotu mořských vln a brebentění bulharských, maďarských, východoněmeckých a českých rodinek: „Kope! Náš malej prcek kope!“ a smál se na celé kolo.
„Jako malej,“ odtušila. Ale nic víc neřekla. Už věděla, jakého blázna má doma. A vlastně na to byla pyšná.
Možná.

Mé děti, kterým jsem před pětatřiceti lety kupoval první penály a aktovky do školy, vychovali další tvorečky.
Co je víc?
Za pár let umřu. Ale mé tělo tady bude dál, v těch malých tvorečcích. V Natálce a Tadeáškovi. Kteří budou lepší než já. Kteří se jednou zamilujou. Nebo jenom potkají toho, kdo jim bude nejvíc vyhovovat. Budou kupovat další aktovky a penály a myslet si, že svět se točí jen kvůli nim. Vůbec si nebudou připadat jako mravenečci, jako kolečka v nekonečném soukolí. Budou vítězové ve hře na život. A čím déle jim to vydrží, tím líp.

Tadeáškovi bylo tehdy patnáct. Holka, které psal zamilovaný básničky, mu řekla, že s ním na rande jít nechce. Konec světa, to je jasný. Nejhorší den v životě.
„Vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěl o tý vesnici u hranice?“ zeptal jsem se ho radši. Dědovy historky z války ho vždycky bavily.
„Jasně. Ten vykulenej kluk,“ usmál se Taddy. Tak mu říkali ostatní puberťáci na gymplu.
„Tak ten desetiletej prcek mě přes tu hranici nakonec převedl. Znal cestu, chytráček jeden malej.“
„Vidíš. Měli jste štěstí.“
„Jenže my pak narazili v lese na německou hlídku. Už na naší straně. Zpanikařili jsme a začali utíkat, každej na jinou stranu. A toho kluka, představ si to, zastřelili.“
Jak se říká mému malému Taddymu, že aby na světě mohl být, musel někdo jiný umřít?
„Byl tak malej, a přitom tak statečnej,“ řekl jsem a hlas se mi zadrhl. To jsem v plánu neměl.
„Chtěl jsem tenkrát domů, nic pro mě nebylo důležitější,“ řekl jsem, jako bych se omlouval.
„Musel tam přece chodit často, když znal cestu. Nemůžeš za to.“
Přikývl jsem. „Tohle si říkám taky. Ale nepomáhá to.“

Natáhl jsem se pro další pivo, zapálil si další cigaretu, otočil další list. 
Tadeášek ve svém prvním kajaku. Mohlo mu být tak šest let. Kdo ví, po kom zdědil lásku k vodě, po mně teda ne.
Natálka na Puškinově památníku. Recitovala rusky báseň o lišce a zajíčkovi. Nevyhrála, byla druhá. Ale už tenkrát měl chytrá kukadla a pěkně prořízlou pusinku. Po babičce, po mý Madlence zlatý milovaný.
Jsem strom, napadlo mě najednou. Jsem kořen, ze kterýho všechno vyrůstá. Já a moje Madlenka. Nad námi jsou větve a úplně nahoře pučící výhonky. Natálka a Tadeášek. Křehké výhonky, které zabije první jarní mrazík. A ty choulostivé výhonky se zanedlouho stanou kořeny. Vznikne další strom.
Ten stejný.

„Pojď mi pomoct!“ zavolala babička z kuchyně. „Potřebuju naloupat brambory.“
Zavolala by.

---