Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zamilovaní

30. 03. 2008
2
5
1233

Tuto povídku jsem před časem přednesla na jednom autorském čtení a bylo mi řečeno, že pro lásku není v současné literatuře místo. Zajímalo by mě, jak to vidíte vy ostatní...

V myšlenkách se s ním rozešla už tolikrát…snad každý druhý den. Ale když se mu podívala do očí, jako by to nešlo. Jakoby to nebylo spravedlivé; cítila k němu něco, co nechtěla ztratit – lásku. Lásku, kterou nikdy naplno neprožila, vždy ji odmítli. A když se objevil on, bylo to jako zázrak, na které odmítala věřit, ale jinak si to nedokázala vysvětlit. Byl prostě báječný…byl… A teď? Kam se poděl teď, ten krásný kluk, který byl laskavý, upřímný, ohleduplný a vždy měl náruč plnou lásky jen a jen pro ni. Pro žádnou jinou. Dnes už je to několik let, už nejde udělat krok zpět, tenhle vztah jakoby musel zůstat v kruhu, bez konce, bez začátku, jen nekonečné trápení, které se střídá s návaly lásky a slibů.

            Dnes už prostě nebyl takový, jako před lety, byl jiný. Co řekl, to platilo jen nějaký čas…pak lež vystřídala jiná lež, stále dokola. Nechtěl ji ztratit – to by v životě nedopustil! Proto když on sám někdy měl všeho dost a chtěl odejít, uměl se postarat o to, aby nikdy neodcházel sám – ona šla za ním – ať byla noc nebo čas jít do práce, vždy ho následovala a prosila, aby ji neopouštěl. Omlouvala se za věci, kterých nelitovala. Omlouvala se za chyby druhých. Omlouvala se za jeho vlastní chyby. A když se ji podařilo očistit celý svět a přijmout jeho nespravedlnost za svou vlastní chybu, pookřál… Pak byl schopen ji milostivě nabídnout usmíření.

            Jeden den měl být posledním. A přece nakonec nebyl neboť on a vlastně ani ona nechtěli přijít jeden o druhého – ať už si působili navzájem jakékoli utrpení, posilovalo to jejich lásku. Ano, lásku. Tohle slovo, které denně převalujeme v ústech, které na nás chrlí z televize a o kterém sníme v noci, když černá tma nabízí, že všechno ošklivé na pár hodin schová… Milovali se, jinak se to nedá vysvětlit. Ten den, který měl být posledním v jejich vztahu, byl vlastně jen dalším v řadě prázdných dní…

            „Kam jdeš? Chci si o tom popovídat, chci to vysvětlit, prosím!“ žadonila.

            „Nech mě!! Slyšíš?? Nechci se s tebou bavit. Chci jet pryč!“ křičel a pozoroval, jak pomalu začíná brečet. Už dávno si odpřísáhl sám sobě, že ho její pláč nechá vždy chladným. Hlavně v hádkách. Zprvu se tomu neuměl bránit, bylo to něco, čemu vždy podlehl a kajícně se omlouval – nechtěl ji působit bolest a když viděl, jak je bezbranná a křehká, celá zmáčená od slz, bál se, že se mu rozpustí a on zůstane opět sám.

            „Ale já jen chci…proč si nechceš sednout? Řekneš mi, co tě tak rozzlobilo, proč si zase začal tak hrozně křičet…já ti přece nic nedělám, jen mi to vysvětli. Prosím, prosím, prosím tě,…“ její pláč začal být hysterický. Měla problémy zvládat prudké návaly emocí. V situacích, jako byla tahle, prostě vypnula a nechtěla slyšet nic jiného, než že to bude dobré. Jako malé děcko potřebovala obejmout, políbit, držet za ruku, prostě cítit lásku. Jenže on už tohle neuměl, nejdřív musela být hádka, řev, pláč, scény na ulici uprostřed noci… To co oba nenáviděli, jakoby na povel sami dělali. Byli v tom už tak zběhlí, že to místy působilo jako předem připravené vystoupení. Bohužel skutečnost byla smutnější – hádali se tak pravidelně a stále kvůli těm samým věcem, že už oba věděli co bude následovat a co bude jeden druhému vyčítat. Hádali se už podle známého vzorce – ona to chtěla vysvětlit, on nechtěl mluvit, ona nechtěla, aby odcházel, on chtěl zmizet, …

            „Nech mě! Nechci si sednout. Proč mi pořád poroučíš? Říkám ti nech mě na pokoji, ať můžu vypadnout.“

            „A kam chceš jít?? Víš dobře, že se o tebe bojím, když chceš řídit takhle rozčílený. Prosím tě, nejezdi.“

            „Co je ti do toho kam chci jet?? Já si budu dělat co budu chtít. A ty mě nech laskavě na pokoji!“

            Jak je vůbec možné, že se do sebe takhle pouští dva lidé, kteří se navzájem milují?? On ji nechce ztratit – vždy se k ní vrátí a prosí, aby mohl zůstat. Ona mu odpouští jeho cholerické výstupy, nadávky i křik. Oba se pak schoulí jeden k druhému, drží se v náručí, líbají se a bojí se, že se za týden bude vše opakovat. Hádka, křik, pláč, bolest, ponížení i návraty a usmiřování. Polibek po hádce chutná úplně jinak, je sladší a oba si ho váží mnohem více. Jenže neměl by být tak často…

            Během hádky – kdo ví, kvůli čemu se to vlastně dnes pohádali – vyrazil ze dveří. Prudce zabouchl, nazul boty a najednou tu nebyl. Vyrazila za ním, na boso, v noční košili, bez myšlenek. Jenže ve dveřích ji zarazil otec –nikam!

            „Jestli chce jít, tak ho nech jít!“ křičel ji do obličeje a vůbec nechápal, že ho nevnímá.

            „Já musím za ním, pustě mě!! Musím jít za ním. Musím za ním!!!“ už jí nestačil hlásek. Zdálo se jí, že jí neslyší a tak křičela ze všech sil.

            „Nepůjdeš nikam!“ a první facka ji uhodila do tváře. Jenže ani druhá ji nepálila.

            „Vy tomu nerozumíte!! Já musím jít za ním!! Musím! On si něco udělá, já se o něj bojím!“ křičela víc a víc. Hlasitěji, pronikavěji, ale stále stejně marně. Otec zastoupil cestu ke dveřím a pokaždé, když se snažila sáhnout na kliku, praštil ji přes ruku a na obličeji se opět několikrát obtiskla jeho obrovská dlaň… Uslyšela zvuk startujícího motoru a rozběhla se k oknu. Chtěla ho otevřít a vylézt jím ven, ale otec byl najednou před oknem a ona dostala další facku. Nic necítila, jen dál a dál křičela to, co nikdo nechtěl pochopit – musí jít za ním, musí ho dostihnout!! Už jí docházel dech, začala se jí motat hlava a svírala ji bolest na hrudi. Byla nemocná se srdcem, ale v tom okamžiku by raději umřela, než přestala bojovat za svou pravdu – musí za ním! Otec už pomalu otupěl, matka, která vše sledovala v slzách se konečně pokusila zadržet otcovu ruku, ale ten se na ni v návalu vzteku utrhl a pohrozil jí také pár fackami. Přestal vnímat dceřin pláč a pomalu mu docházelo, jak daleko zašel. V duchu nenáviděl sám sebe, že zmlátil svou milovanou holčičku a že vyhrožoval i vlastní ženě, kterou miluje a se kterou je už třicet let. A tak se dcera mohla vysmeknout a vyběhnout ven na ulici. Jenže kam mohl jet? Měl hned tři možnosti. Najednou měla pocit, že musela někomu strašně moc ublížit, když se na ní sesypalo tolik neštěstí najednou. Jakoby během hodinky ztratila všechnu rozvahu, úctu k otci, lásku k milovanému muži a snad i sebe samu.

            Bylo po půlnoci, jedna z těch nádherných podzimních nocí. Čas, kdy se ještě občas ukáže slunce a prozáří celý den a noc nechá příjemně dýchat svěžím vzduchem. Jenže ona stála bez bot na ledové silnici, měla jen noční košili, bolavé tváře, opuchlé oči a někde uvnitř takový hrozný pocit bezmoci… Rozběhla se směrem k polím, kam jezdí nejraděj. Snad se zastavil na polní cestě a přemýšlí, co bude dál… Běžela, chodidla začala promrzat, cítila nepříjemný pocit v hrudi. Jakási zvláštní síla, snad to byla právě láska, ji hnala podzimní nocí dál. Kam?? Co nejblíže k němu!

            Nechtěla ho přemlouvat, trápit, nechtěla ho k ničemu nutit. Chtěla mu jen padnout k nohám a odprosit ho. To jediné chtěl od ní slyšet. Zatímco běžela a pomalu přestávala vnímat bolest a chlad, on skutečně zastavil na polní cestě. Schoval svou hlavu do dlaní, z očí mu tekly proudy slz - stejně jako prve jí. A najednou jakoby se bál, že neměl odcházet, že tím všechno poničil a že na ní opravdu moc křičel. Proč vlastně? Protože byl přesvědčen, že jeho milovaná má jiného. Jak by taky neměla? Vždyť co by ji poutalo k němu?? Zrovna k němu? Stále na ni jen křičí a ona je pak tak vystrašená…někdy se bojí, že jí ztratí právě kvůli tomu. Když ona ho vždycky tak hrozně rozzlobí! On chce jen na chviličku pryč, uklidnit se, projet se autem a dostat ten vztek ze sebe. Ale namísto toho ona začne brečet a chce, aby zůstal. Jenže to je právě to jediné, co on v té chvilce nemůže. Proto začne křičet. Vlastně ani sám nechce, proč by taky chtěl ubližovat svojí nejmilejší?? Ale pak už to nejde zastavit. Tak jen sedí, do dlaní mu stékají slzy a přemýšlí, že už se nemá kam vrátit. Teď už určitě volá jinému, tomu, co na ni nezvýší hlas, co ji místo křiku políbí a bude ji jen a jen hýčkat…

            Ona mu běží vstříc, aby se mu omluvila – za co? Snad za to, že se rozbrečela.

            On sedí a přemýšlí opět o tom, že ona ho nemiluje. Že má jiného, lepšího.

            Oba jsou v bludném kruhu lásky a podezírání. Když ona zahlédne jeho auto, přidá. On si jí všimne a jede jí naproti. Když oba sedí v autě, obejmou se a políbí se.

            „Prosím tě, miláčku, slibme si, že se už nebudeme nikdy hádat. Nikdy!! Moc tě miluju.“

            „Já tě miluju ještě víc andílku… Neboj se, už se nebudeme nikdy hádat. Nikdy! Vážně! Slibuju!“

            „Pojedeme domů, prosím. Lehneme si do postýlky.“

            „A já tě budu celou noc držet za ruku, protože tě moc miluju a nechci tě ztratit.“

 

To co si slíbili je pro ně důležité. Oba k tomu slibu upírají svá srdíčka, která zaslíbili jeden druhému. Milují se, a přesto by jim každý rozumný člověk poradil, aby se rozešli. Jenže rozumní lidé jsou natolik rozumní, že by v životě nepustili lásku tak hluboko ke svému srdci. A proto jim nikdy neporozumí. Oni by jeden bez druhého zemřeli.


5 názorů

kachen
18. 04. 2009
Dát tip
Ono je to sladké, a je to přesně tak, jak to v životě bývá, je to dojemné. Je to prostě láska a tvé vnitřní pocity dohromady. Dokud budou žít ženy, které lásku považují za součást života a budou chtít poslouchat slastné věty o ní, do té doby i v literatuře bude místo pro lásku.

Prostě jsem si sedla před ostatní a četla... dokonce mi bylo také řečeno, že takto mladé slečny lásku neprožívají - já píši vždycky tak trochu o sobě, o tom, jaký je svět okolo mě. Tohle se mi skutečně stalo.

Elyon
12. 08. 2008
Dát tip
To chcelo veľa odvahy toto prečítať verejne.

Já vím, já vím, ... K této povídce bych asi měla napsat vysvětlivky, ale proč? Ten kdo mě zná, to chápe moc dobře. Ten kdo mě nezná, si to prostě vyloží po svém a v tom je přeci krása literatury - každý si v příběhu najde to svoje...

Vitex
12. 05. 2008
Dát tip
Nerozumím tomu - a snad proto mi to připadá tak zajímavé.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru