/vzpomínky na ni
jsou dnes namořené chlórem/

kdy se všichni vzbouzejí
zkoušívám jak na balkóně studí zábradlí
abych nemusel usínat lidsky
v posteli

výdobytku
zatuchlém a čpícím
zalknu se jako z vody vynořený
a namísto vzduchu
do hrdla visí prameny vlasů

/ale na začátku, kdy jediný
kdo měl domov musel zemřít
byla tak dokonale
čistá/

nadechnu se
a tvářím se jakobych přivoněl k fotografii
mě dítěte s matkou

před rozbřeskem
schoulit se v trávě
kolem příkopů u cest
vysoké jako z časů kdy žádné nebyly 

/z trávy ale oni vstávájí/

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

byty jsou tam pusté
jen v posledním patře
žije člověk nejbližší
bohu
blížící se

jeho krev je pro ně
v jeho těle
bezcenná

až bude pláž nad západním obzorem
pod okna je dožene víra
že pozřením stane se každý jedním
jako byl on
------------------------------------------------------------

z protějšího svahu nad udolí
vystupují
jako betonové pilíře lávky přes potok, v poryvech je omývají stébla

panelové domy!

uteču
k lidem, stromy tam
koruny s plochými vrchy mají
a ty slábneš
-------------------------------------------------------------------------------

prvně pospolní
klovou
se strojovostí poplašné sirény
odtrhují maso

/z převrženého moře
slunce
už bylo vyplaveno do písku/

z kůže bez srsti a vybledlé
jako kolem mokvajících ran
prosvítají žíly
jakoby na jejich nahá těla
zbytky světla otiskly
lámané hřbety vln
hladiny
která jim brzy bude jen k odplavení špíny

zatímco žerou
ze strachu z dalšího jeho rána
se skloněnou hlavou mu vlasy ve spirálách padají
do krví ztěžklého porostu

jejich první jídlo, k nasycení stačí málo
tolik, aby jako podřadné
ulovili ty
se stále dutými břichy
-----------------------------------------------------------------

vždycky takoví byli
zvěř, nikdy tam neměli dětské hřiště
pískoviště by mohlo zarůst
ale odnikud nevystupují rostlinami popnuté prolézačky

nemohli tedy zdivočet
svítání, kdy slunce naposled patřilo do oblohy
přežili jen stranou od hladiny
ve které se druhého dne
už ne jako smečka
ale nakrmený dav
omyli

nezabili ho
ne oni
nabral hrstě už navždycky rudé hlíny
a zalknul se
když k nim pozvednul hlavu

než uvěří ve smyšlená božstva
z těch domů
zbude drť
ani prach
až, jim nepotřebná, uhynou

a svět bude stále
jenom jeho
dokud z pod skal bude vyvěrat voda