podzimní příběh...

Stojím na břehu jezera. Je tak hluboké, a přeci...je mi tak blízké. Znovu si pokládám otázku: PROČ?
Já nejsem ta, které když dupneš na nohu, začne jásat radostí. Ne, to nejsem já. Vážně ne.
Mám své pocity, nálady a myšlenky. Nejsem jen hadrové cosi, co ani do pěti napočítat neumí.

Ptám se už aspoň po třicátédruhé, proč? Když osobu, které tolik věříte..máte ji nejradši na světě..
kupujete jí dárečky..překvapujete ji..speciálně kvůli ní si necháte dát do obočí piercing, i když
z vlastní iniciativy byste to určitě neprovedli..

...když tu osobu ztratíte? Je pryč. Navždy. Už se nevrátí. Nikdy ji neuvidíte.
Přesně tohle je můj případ. Sedmnáctiletá dívka s piercingem v obočí
a malým, něžným tetováním na kotníku. Jsou tam vyryty iniciály.

Naše iniciály. Patří nám. Oběma. Začalo to tak nevinně...
zrušil naší schůzku v čajovně, protože 'mu do toho něco vlezlo'.
Houby vlezlo. Odjel do Ameriky, napořád. Nechtěl mne zranit

a tak mi to raději neřekl. Věděl, že by to pro mě bylo mnohem bolestivější
než takhle. A stejně to bolí. Hodně to bolí. Nevím, jestli se to dá napravit.
Jeho úmysl byl, že mi tolik neublíží, ale přece. Stojím na tom břehu jezera,

kde jsme dřív stávali spolu. Drželi se za ruku..a přemýšleli. Přemýšleli o své
budoucnosti. Dům, děti, psi,..ale to všechno je pryč. Vše je pryč. Nikdy. Nikdy
už se neuvidíme. Koneckonců, možná to tak bude nejlepší. Pro oba.

Připomínka: ne, tohle se opravdu nestalo. Je to jen z mé fantazie. Takový výplod.
Ovšem, uznejte, že kdyby se to stalo doopravdu, bylo by to bolestivé. A ne málo.