Procitlá

Procitlá Kráso, dlíš se mnou u snídaně,
Tvůj černý, splývající šat, slušivý s podivem,
šeď, tuším, černí Tvoje kryje skráně,
ta bílá skvrnka, nejspíš noční krém,
k dotyku láká, že zůstal nesetřen

Snad temné oči temně zdobí stín
co zkamenělých snů přivál sem prach,
či zrající odstín černých jeřabin
jímž vzorem háv je, visící na márách
Miluji ten odraz bledých stěn

co propůjčen Tvé tváři, zpola spící,
v níž gesto pýchou nezraněných soch
je výzvou, po níž pranou smrtelníci
ať moudrý muž či studem zrudlý hoch
Té touhy, přiznávám, též nejsem ušetřen

Že jako tvář i srdce nosíš sněhobílé
co dosud pomníkem dávných stesků,
Tvé oči šťastné i vlahé rodí chvíle
přec, Kráso, kámen jsi, nepodlehlý blesku
a bez hysterie póz příští čekáš den

Jsi idol básníků o lásce když pějí
jak němá Sfinx snášíš odhodlaně
míjivé přízně proud i obraty její,
procitlá Kráso, když zřím Tě u snídaně
...a láska? Jen pouhý zůstal sen