Nikdy nerozbalené dárky

„Sakra…je mi přes 60 a stejně se tady dřu s krompáčem jak kus cipa a nikdo mi nepomůže,“ řvu na své zahradě. Manželka na mě z okna křičí: „Ale Vilmi, nebuď tak sprostý, vždyť jsou tady děti.“ „No dobře, dobře, drahá….“ odvětím jí a se stále se více skřívjějícím se ksichtem pokračuji v usilovném rozkopávání zahrady. Přistoupil ke mě můj vnuk Damien a povídá: „Co to děláš dědo?“ „Kopu,…. nevidíš…,“ odpověděl jsem mu. „A proč kopeš?“ zeptal se znovu. „Kopu, protože něco hledám,“ říkám znovu. „A co hledáš?“, zeptal se znova Damien. Položil jsem tedy krompáč na zem a posadil jsem si Damiena vedle sebe a povídám: „Tak Damiene, povím ti příběh, který se začal psát před více jak padesáti lety. To ještě nebyli na světě ani vaši rodiče.“ Píše se rok 1956, je krásné letní odpoledne, na okně stydne jablkový koláč a ptáci jako obvykle „nelidsky“ řvou na nedaleké lípě. Jmenuji se Sebastian Valmont, je mi 22 let a dělám pikolíka u na jedné farmě nedaleko hlavního města. Práce je to jako každá jiná, ale vzal jsem ji jen kvůli Sáře, dcery pana domácího. Je to děsnej skrblík, který by si nechal pro cent koleno vrtat. Je to dokonce takový krkoun, že své dceři zakazoval navštěvovat kamarádky, aby náhodou nechtěla hračky, se kterými si hrály její vrstevnice. Paní domácí to má s ním opravdu těžké. Už dlouho si přála sbalit si kufry a vypadnout z téhle díry, ale pak jsem se objevil já. Hned změnila názor a ještě ráda tady zůstala. Její drahý fotřík je ale jiného názoru, hlídá jí jako svůj majetek, ale nemůže u ní být pořád. Proto se scházíme na nedalekém hřbitově, když je na těch svých takzvaných „obchodních schůzkách“ v hlavním městě. Kromě téhle malé nepříjemnosti s drahou dceruškou, ale nemám s tatínkem jediný problém. Práce jde od ruky sama a jinak se taky chová dobře, když pominu ty jeho občasné záchvaty škudlictví, tak je to vlastně i „dobrej“ chlap. A se Sářinou maminkou si rozumím dobře už tím tuplem a nemám s ní jediný problém. Jak čas letěl, tak jsme se Sárou sblížili a dokonce se zdálo, že i starý mrzout začíná pookřávat. Využil jsem toho a jednoho dne jsem za starým pánem přišel a požádal o Sářinu ruku. Výsledek byl takový, že jsem byl propuštěn z práce a nesměl jsem se přiblížit na 50 yardů k jejich domu. Heh…dal jsem mrzoutovi týden na zklidnění a vypravil jsem se na Travisovic farmu za pár dní znova, doma nikdo nebyl a tak jsem se vypravil na pole za domem. Skrblík se na mě podíval a povídá: „Copak jsem ti neřekl, že se k mé dceři a k mému domu nepřiblížíš na 50 yardů“ a už šahal po kulovnici, kterou měl položenou na zemi pod svým kabátem. Povídám: „Uklidněte se pane Travisi, vaše dcera mě miluje a chceme se vzít. To jsem Vám tak protivný, nebo v čem je vlastně problém?“ Na to starý pán odvětil, že svoji dceru přece nedá nějakému pikolíkovi z farmy a že jí vždycky plánoval pro doktora nebo právníka. Se zatnutími zuby jsem se mlčky otočil a chtěl odejít, když jsem najednou uslyšel výstřel. Ten starý neřád mě postřelil do nohy…ta svině neřádská mě opravdu střelila. Ještě teď tomu nemůžu uvěřit. Směšně se svíjím na zemi jako při kolice a né že by mi zavolal doktora, aby mi ty broky z levého stehna vyndal, ještě se nade mě sehne a povídá: „To máš, aby sis to příště pamatoval…..aby sis pamatoval, že moji jedinou dceru do svých pařátů nedostaneš, dokud já budu živ.“ Tohle dořekl a odešel spravovat traktor k domu. Po čtyřek jsem se dobelhal k domu, kde mi paní Travisová zavolala doktora, který přijel do 30 minut. Řekl jsem, že to byla nehoda, protože s tím starým mrzoutem skrblickým, už jsem nemohl mluvit, protože bych mu musel jednu vrazit. Ještě by se slušelo dodat, že pan Travis byl díky tomu skrblictví docela ve „vatě“ a že si od něj lidé z vesnice půjčovali peníze na nechutně velký úrok, který hraničil s lichvou. O čtyři dny později vypršela doba splatnosti jednomu chudému sedlákovi ze sousedství a skrblík Travis za ním musel jen na kole, aby z něj ty peníze dostal. Protože to bylo kousek, tak jel na kole, aby ušetřil naftu do auta. Ta vidina peněz byla tak mocná, že mu ani nevadilo, že jel v jedné z nejhorších bouří, které tento kraj zasáhly za posledních několik let. Mněl ale pech, když jel zpátky se svými 250 dolary, tak ho sejmul blesk a pan Travis byl dočista mrtev. Vesnice jásala, každý druhý mu totiž dlužil peníze a já se ještě ten měsíc oženil se svou drahou Sárou. Řekl bych, že se pořádně oddechlo i jeho drahé choti. Ono žít s takovým despotickým skrblíkem musí být očistec. Vím, že bych takhle neměl mluvit, protože o mrtvých přece jen v dobrém, ale ten neřád si o to prostě koledoval. Střílet budoucí zetě do nohy kulovnicí se prostě nedělá. Konala se velká veselka, na kterou přišla snad celá vesnice. Pilo a jedlo se snad 3 dny v kuse. Starý pán se musí obracet v hrobě. Měli jsem naplánovanou svatební cestu na Floridu, ale než jsme odjeli, dostali jsme od matky, vdovy Travisové dva úhledně zabalené dárky. „Tady máte něco na památku, doufám, že to užijete v dobrém a že se vám to bude líbit,“ řekla Sářina matka a popřála nám hodně štěstí do nového života. Druhý den jsme sedli do červeného cadilaku od Sářina otce a vyrazili jsme na svoji svatební cestu do Miami na Floridu. Ta se nakonec protáhla na 30 let a my se nikdy z Floridy nevrátili. Slyšel jsem, že se paní Travisová znovu asi po půl roce provdala za toho sedláka, kterého starý Travis pumpnul v den své „dividendy.“ Slavilo se další tři dny v kuse, ale my u toho tentokráte nemohli být, protože má drahá Sára byla v očekávání a každým dnem to mnělo vypuknout. Takže jsme si nemohli dovolit jet 2 tisíce kilometrů jen kvůli další veselce. Poslali jsme tedy pohled, který naší přítomnost mněl tak trochu suplovat. Naše první dcera Temprence se narodila za tři týdny a její jednovaječné dvojče Vesper tři minuty po ní. Protože musela být Sára s dcerami asi týden ještě v porodnici, tak jsem se doma trochu nudil. Prohledával jsem tedy staré krámy na půdě a našel jsem bednu s těmi dvěmi dárečky, které nám tehdy před tou svatební cestou darovala dnes už tchýně Travisová. Zvědavost už mě málem dohnala k tomu abych je otevřel, ale nakonec jsem si to rozmyslel, protože jsem chtěl počkat až se manželka vrátí s dcerami z porodnice. Den slavný den už velice brzo přišel a já jen čekal na vhodnou příležitost, abych je mohl rozbalit společně se Sárou. Když dvojčata konečně usnula, šel jsem do ložnice za Sárou a v každé ruce jsem držel jeden z těch balíčků, které jsme tehdy dostali. Myslel jsem, že jí bude zajímat co v nich je, ale jen mě odbyla, že něco co pochází z od toho despotického držgrešle, už nechce nikdy v životě vidět. Má zvědavost každým dnem rostla, ale s ní rostla i jakási nevysvětlitelná touha ty balíčky nerozbalit, prostě udělat něco bláznivého, něco co se prostě jen tak nedělá…všichni vždycky, když něco dostanou, tak hned rychle roztrhají krásný přebal a musí se rychle podívat dovnitř, cože tam vlastně je, ale neuvědomují si, že jim tahle zbrklost a nedočkavost vždy zkazí ten konečný dojem, který z to mají. Ten dojem pak bude stejný, i kdyby se pod přebalem skrývalo nové Porche, nebo jen něco malého…nějaká drobnost. Proto jsem si řekl: „Hele, co to nikdy nerozbalit a do smrti si jen představovat co by tam tak mohlo být…to by pak bylo vzrůšo, Sáře řeknu, že jsem to vyhodil, ale radši to zakopu na zahradě.“ Zakopal jsem to tedy hluboko pod zem a každý další den si jen představoval co v těch malých krabičkách mohlo asi tak být. Sára se o to ani nezajímala, takže jsem ji o tom ani neříkal. Co tam asi tak mohlo být? Zlato, tučný šek?! „Musíš se ovládat,“ říkám si, „nesmíš si zkazit tu radost a to vzrušení.“ Tyhle příjemné „muka“ mi vydržely pár měsíců a jak přibývaly starosti s Temperence a s Vesper, tak jsem ty dvě věcičky v zemi myslel čím dál míň, až se mi vykouřily z hlavy. Na dlouhých 30 let. Až do dnešního rána, kdy jste přijeli na oslavu babiččiných narozenin a tvoje teta Vesper řekla něco, co už jsem slyšel před 30 lety, řekla: „Tady máte něco na památku, doufám, že to užijete v dobrém a že se vám to bude líbit,“ a zpoza zad vytáhla dva malé balíčky, které držela každý v jedné ruce. V tu chvíli jsem si vzpomněl na ty dvě Travisovic mementa, které jsem tady zakopal před 30 lety a na které jsem tak rychle zapomněl. „Kvůli moji mamince?“ zeptal se Damien. „Si piš, že kvůli tvé mamince, ale i kvůli její sestře – tvé tetě Vesper, ale neruš….vyprávím,“ odpověděl jsem. Jak už jsem řekl, dcerky pomalu odrůstaly a mě se celá ta záležitost úplně vykouřila z hlavy. Prožili jsme spolu dlouhý a spokojený život, vyhýbaly se nám nemoci i živelné pohromy. Vychoval jsem dvě krásné dcery, které vychovaly mé zdravé a krásné vnuky. „Například i tebe, drahý Damiene, ale teď mě omluv musím jít znovu kopat,“ řekl jsem mu a poslal jsem ho zpět do domu za rodiči. Pokračoval jsem tedy v kopání ještě další 3, do žhava rozpálené hodiny. Až jsem na to po těch třech hodinách našel, mohl jsem si oddechnout, už jsme to skoro držel v ruce ale v tu chvíli zavolala má drahá choť, že se podává dezert. Celý hladový jsem si řekl: „Leželo to v zemi přes 30 let, nějakých 30 minut už nás nezabije“. A vyrazil jsem na žranici. Když jsem se po asi půl hodince vrátil k jámě číslo 21., nemohl jsem uvěřit vlastním očím, byla prázdná. Už jsem jenom zahlédl naše dvě psiska jak zdrhají pryč ze zahrady a každý z nich drží v tlamě nějakou malou věc. „Sakra….,“ vyhrklo ze mě. Vtrhnul jsem do obýváku mezi oslavence pro klíčky od mého Pontiaku. Rychle jsem vyběhl z domu, nasedl do auta a uháněl za těmi špinavci. Dohnal jsem je na nejbližším mostě, zastavil jsem asi 50 metrů od nich, abych je moc nevyplašil, ale když už jsem byl skoro od nich, tak ty dva balíčky pustili z mostu dolů do řeky…nemohl jsem tomu uvěřit. „Do prdele, už…,“ vyhrklo ze mě opět. Odjel jsem tedy zpět domů. Tak moc jsem chtěl vědět, co v těch dárcích je, ale co…stalo se. Do pár hodin doplují do atlantiku a já už je nikdy neuvidím. Za měsíc po tomhle incidentu dorazila na Floridu Kathrina…vítr o rychlosti 250 km/h srovnal naši osadu se zemí a spoušť se nevyhnula ani našemu domu. Nezbývalo nám nic jiného, než se odstěhovat zpátky do naší staré domoviny, do starého domu od Sářiných rodičů. Pár věcí se z těch trosek dalo ještě sebrat a tak jsme se sbalili a vyrazili zpět do Springfieldu, kde jsme oba se Sárou vyrostli. Dům byl opuštěný, protože maminka Sáry, paní Travisová si už posledních 8 let užívá se svým „novým“ manžílkem na Bahamách. Ten starej sedlák dobře investoval na burze a vytřískal z toho majlant. Procházeli jsme se Sárou dům a v obýváku na krbu jsem si všimnul staré indiánské sošky. Povídám: „Sáro, to je ale pěkná soška, nemyslíš?“ „Jo to je, ale to je jedna ze tří, táta si je už kdysi přivezl z Mexika,“ odpověděla, „Máma si ty další dvě musela odvést na ty Bahamy.“ Na sucho jsem polknul a šel se dívat s pivem v ruce na show Jerryho Springera………

---