Mixtum giganticum VII. Mix - konečná

Zatím asi poslední část z cyklu Mixtum giganticum.

Je tolik světů, tolik kombinací,

šest miliard lidí na Zemi.

Jedinec se v tom davu ztrácí,

sám s mnoha šancemi.

 

ENIGMA: Každý člověk se přece zařadí do nějakého kolektivu.

 

SKORPION: Pokud není mentálně postižen, vnímající realitu, narozdíl od těch, kteří jsou

                      v pokročilém stádiu parkinsona, schizofrenici jako matematik John Nash.

                      Samozřejmě, že se dají tyhle nemoce léčit.

 

ENIGMA:     Narkomani.

 

SKORPION: Jasně. Taky se dají léčit.

 

 

„Sedíte si v pohodlném křesle a ve společnosti internetu surfujete na nějakém serveru a vyměňujete si názory s ostatními lidmi. Člověku, kterého nepochopím, hned neodpovídám,

někdy vůbec. Nač si kazit náladu?“

 

 

ENIGMA: Kdo z vás si už píchal?

 

SKORPION: Já jsem včera píchal se svou starou v posteli.

 

VIDLÁK: Jsem zvědavej, jak ti to s ní dlouho vydrží.

 

SKORPION: Něco tě žere?

 

VIDLÁK: Ne. Každej si maluje růžové brýle, i když ví, že žádnej vztah nevydrží napořád.

                 Potom z toho vznikne stereotyp, ačkoliv už toho člověka nemilujete, sdílíte s ním

                 jako se svým sourozencem. Sex jednou za měsíc, protože je vaše druhá polovička

                 jinak zaneprázdněná. Nechce vám ublížit, a tak si najde jiný stimul, který uspokojí

                 její/jeho potřeby.

 

ENIGMA: Ale to není pravda…

 

VIDLÁK: Už vidím tvůj udiveně vyjevenej obličej. Nechceš tomu uvěřit, neboť jsi se už

                  spálila a proto si to nechceš připustit. Opusť toho frajera, než počneš děcko, o

                  které se budeš starat jenom ty.

 

ENIGMA: Už se stalo.

 

VIDLÁK: Tak upřímnou soustrast.

 

Člověk je tvor společenský,

vybírá si možnosti,

věci, lidi, mužské, ženský

a hledá jejich přednosti.

 

 

„Jsem zvědavej, kdo tohle bude číst, má to logiku. Chtěl bych vědět, kolik inteligentních lidí

se na tomhle serveru pohybuje. Poslouchat omezenou část autorů, co tu vystupuje, mě časem

unudí. Najdou se tu adepti mezi přemnoženou houštinou kukluksklanu a jiných speciálních

jednotek, vzdychající u latinskoamerických telenovel a svoje pocity, co nedávají hlavu ani

patu vyprázdní sem, nebo jiného jutového pytle. No, co, každý potřebujem přežvykávat

něco jiného.

 

 

 

Slyším v dáli hlasy,

které sladce zní.

Mám hezké vlasy,

opět hezky sním.

 

Hrudní koš mě bolí,

kde bouchá zvon….

 

 

…tenkrát, někdo musel zavolat sanitku, aby osobu v kritickém stavu odvezla do nemocnice.

Bohužel při převozu náhle zemřela. Prý náhlé skolabování srdce.

     Ta její báseň stejně stála za ho…

    

 

 

VIDLÁK: Neměla o tom psát. Stejně to bylo jedno.

 

ENIGMA: Chudák Tery. Na příštím srazu na ní zavzpomínáme.

 

VIDLÁK: Já tam nebudu.

 

ENIGMA: Proč?

 

VIDLÁK: Toho štíra nechci poslouchat.

 

ENIGMA: Poslala jsem ho k vodě.

 

VIDLÁK: Tak najednou?

 

ENIGMA: Chtěla jsem tam být s tebou.

 

VIDLÁK: Nikdy jsme se ještě neviděli.

 

ENIGMA: A je to důležité?

 

VIDLÁK: Je. Podle prvního dojmu si o člověku uděláš relativní obrázek. Hlavní roli v tom

               hraje fyziognomie, která ti napoví, že je křivák, ta že je domýšlivá s nosánkem na

               horu. No, a každý prahnem po něčem jiném. Ty po lásce, já po flirtování a po sexu,

               co si budem namlouvat. Ty jsi botanik, dům máš plnej kytek, a já ty květáky, když

               jich je nadmíru, nesnáším.

 

 

„Stručně jsem jí vysvětlil, že ji nikdy v životě nechci vidět. Ačkoliv si na profil vsune

nějakou fotku, může to  být podobizna její kamarádky, která nedávno skolabovala na

zástavu srdce. Nejspíš je to z těch latinskoamerickejch telenovel, kde je bolí srdce, ale

nepoužijí kardiostimulátor.

      Teď se jdu podívat na svoje staré známé, co na Amatérském literárním revue spáchali.“

 

 

Má svůj vlastní harmonogram,

který nechce porušit.

Není jeden hlavní program,

který dokáže poučit.

 

 

„Setkali se spolu v parku u hlavního nádraží a z dlouhé chvíle zapředli spolu řeč. Zdálo se,

když mi to En řekla, že k sobě mají hodně blízko. On miluje děti, já ne.“

 

 

MARTIN: Už je ti, Eny, líp?

 

ENIGMA: Jo.

 

MARTIN: Nezajdeme někam?

 

 

„Samozřejmě, že zašli, nedokázali oči od sebe odlepit. I když mi to napsala, usoudil jsem,

že je šťastnější. Vypovídaly o tom její básně. Jak to s nima zajde daleko, na tom už mi nesejde. Na světě je tolik ženských a promrhat čas s jedinou, je plýtvání časem stejně tak sezení pět hodin denně u netu.“

 

Najednou zapípal mobil. Na drátě byl jeho nejlepší kamarád…

---