Temno přichází: Německé peklo

Jmenuji se Ray Carter a už patřím do starého železa. Můj věk mi častokrát připomíná má milovaná manželka Shelly, se kterou jsme svoji už přes čtyřicet let. Pořád ale vypadá jako dvacetiletá. Neztratila nic ze svého šarmu. Když jsem ji na vysoké poznal, řekl jsem si: „Ta bude jednou moje.“ a nespletl jsem se, za což jsem rád. Nikdy bych už totiž nepoznal tak skvělou ženu, milující matku a věrnou manželku. Ani jediný den našeho vzájemného souznění jsem ji nepřestal milovat. A věřím, že i ona stále milovala jen mě, naše děti a vnoučata. Naše děti si s námi také museli užít. Co my jsme vyváděli, když byli v pubertě?! Prožívali jsme ji s nimi. Znovu jsme se stali studenty a jejich problémy byly i našimi. Se Shelly nás při tom muselo jít slyšet až do dětského pokoje. To je sice trochu přehnané, ale my jsme se sebe užívali až do padesátky, kdy se naše láska prohloubila a stala se spíše otázkou duchovní spojitosti

Se Shelly na to hupnem občas i teď, i když už ne s takovou vervou jako dřív. Věřím, že za celou dobu manželství jsme si nebyli ani jednou nevěrní. Shelly mě znala lépe než já sám sebe, přesto jí však nebyla známa událost, jež se odehrála jednoho letního dne před více jak čtyřiceti lety. To bylo o něco dříve než jsem svoji ženu poznal. Mohlo mi být tak devatenáct.

                                                                                                                                    VÝLET

Tenkrát jsme se my, pět středoškolských kluků, rozhodli vyrazit tábořit. Nebo jsme spíše šli, jak tomu dnes říkají moji vnuci, pařit. Kromě mě do naší party ještě patřili: Jeffrey Devon, Mike Scotfield, Nick Wolker a Paul Dempry. Právě Mike přišel s nápadem táboření. V Newroofu, našem rodném městě, vám prodali alkohol, i když jste ještě nebyli plnoletí. Stejně jako dnes, i tenkrát šlo obchodníkům hlavně o zisk. Tak jsme si hned šli koupit nějaký chlast na cestu. Hlavně piva, aby zahnala žízeň, ale také vodku. Dali jsme na švédskou značku, neochucenou Absolut. Slyšeli jsme, jak ji ostatní vrstevníci vychvalovali, a proto jsme ji chtěli vyzkoušet. Sbalili jsme si jen náhradní trička a kraťasy. Mimo jiné také repelent a samozřejmě naše milovaná pivíčka značky Budweiser, který jsme označovali jako Buddy. Batohy se s alkoholem sice staly o něco těžší, ale pomyšlení na pivo, jenž si vychutnáme v lese u táboráku, v nás budilo dojem, že naše zavazadla jsou lehká jako pírko.

Rodičům jsme řekli, že jedeme na pár dní na výlet. Nic nenamítali, ostatně, byli jsme už skoro dospělí a oni byli rádi, že se nás na pár dní zbaví a budou si moct trochu užít. Samozřejmě jsem si doma vyslechl hodinové kázání: ať nechodím ke srázům, ať na sebe dávám pozor a ať se mi něco nestane. Rozloučil jsem se a vydal se k místnímu katolickému kostelu svatého Martina, kde se konal náš sraz. Úspěšně jsme všichni dorazili a s cinkajícími lahvemi na zádech se vydali k lesu.

Do lesa jsme vkročili za půl hodiny po srazu a naše první zastávka se měla odehrát u dřívější zdejší šibenice, nyní už zbourané a zarostlé. Neměli jsme v plánu zde přespat, a tak jsme si dali jen pár loků vody a šli dál. Chtěli jsme dneska ujít ještě několik mil a utábořit se až hluboko v lese.

Pochodovali jsme směrem k řece.

„Pánové, právě jsme se úspěšně dostali k prameni.“ Pronesl Paul. Byl z nás všech nejvyšší a byl také nejvyšší ze třídy. Všem nám sice bylo devatenáct, ale Paul vypadal alespoň na jednadvacet. Se svými vylísovanými pažemi a hlavou ostříhanou na ježka vypadal spíš jako drsňák z Brooklynu. Kdybychom ho neznali, možná by nám i naháněl strach. Znali jsme se ale už hodně dlouho, a kdyby nezrušili vojnu, nejspíš bychom na ni šli společně. Paul měl opálený obličej a svlečenou košili měl přivázanou kolem pasu. Jeho hruď nám připomínala Silvestra Stallona v kultovním Rambu. Nyní na ni dosedali komáři a krmili se šťavnatou krví. Na chvíli jsme se zastavili. Jeff, který pro změnu vypadal jako patnáctiletý, vytáhl z batohu repelent proti hmyzu a podal ho Paulovi. Ten se jím nastříkal a vrátil ho zpět Jeffreymu. Já se mezitím díval dopředu. Řeka se svým klidným tempem ubírala k severu. Přes ni přeskočila jasně zelená žába. Spatřil jsem ji jen na okamžik, a potom mi zmizela v houští.

Šli jsme dál.

Už se stmívalo, když jsme se rozhodli utábořit. Připravili jsme dřevo, jídlo i pivo. Vybrali jsme vhodné místo pro založení ohně a usedli do kruhu. Luna prosvítala skrze smrky a její zář se nám odrážela v očích. Na klacky jsme si napíchli buřty a k nim připíjeli pivo. Během „večeření“ se Nick nabídl, že nám bude vyprávět příběh. Podíval se na nás a začal s vypravováním:

„Všichni jistě víte, že můj děda David Wolker pochází s Polska, ale už nevíte, proč odtamtud odešel. Pokusím se vám dědečkův příběh odvyprávět jeho slovy, tak, jak si ho pamatuju.“ Pohlédl do praskajícího ohně. Snad proto, aby nahlédl do pekla, možná jen, aby navodil děsivou atmosféru.

„Víte, děda byl žid a ve čtyřicátým druhým roce jeho a jeho rodiče odvedli do táboru Treblinka u východních hranic Polska. Tehdy už tušili, co asi znamená německý tranzitní tábor a věděli, že lidé, kteří tam odejdou, se už nikdy nevrátí…

                                       Německé peklo

Do tábora jsme přijeli někdy v říjnu roku devatenáct set čtyřicet dva. V té době tam byl velitelem Franz Stangl. Vlak, se kterým jsme přijeli, měl kolem šedesáti vagónů a všechny byly naloženy rodinami s dětmi. Mě, Davidu Wolkerovi, bylo dvacet dva let a moji rodiče byli padesátníci. Mé malé sestře Nataše bylo deset. Byli jsme uvězněni v jednom z těch vagónů spolu s další stovkou cestujících. Všichni na smrt vyděšení. Celou cestu jsme byli nuceni dýchat příšerně ztuchlý vzduch. Když vlak zastavil, museli jsme vyjít ven. Kdo nešel, byl buď z vagónu vyhozen nebo rovnou zastřelen. Hodně se jich bránilo a my slyšeli ze všech stran křik. Na zemi se povalovala ztuhlá těla propíchaná bajonety. Některým chybělo oko, jiní měli tělo jako ementál, byl to hrůzný pohled. Jen zázrakem jsem nezešílel hned první den. Vedli nás ve dvojstupu. Ženy na jedné straně a muži na straně druhé, před námi stáli vojáci. Podívali se na tebe svým destruktivním pohledem a rozhodli, zda si zasloužíš žít nebo ne. Mou matku i otce odvedli prý do koupelen, ale už jsem je nikdy neviděl. Natašu strčili doleva. Nevím, kam šla, ani co ji tam čekalo, i když jsem ji o pár měsíců později spatřil a věř mi, že takový hrůzný zážitek bych nepřál ani svému největšímu nepříteli. Já jsem šel doprava. Vkročil jsem do velké místnosti a musel jsem v ní stát nahý několik hodin než na mě konečně přišla řada. Poté mě vyšetřili a k mému zděšení prohlásili za zdravotně schopného služby. O jakou službu se jedná, jsem netušil až do druhého dne, kdy jsem do ní nastoupil.

Dostali jsme oblečení. Má košile měla u vrchní kapsy díru. Můj předchůdce to asi dostal přímo do srdce. Okolo díry ještě tkvěla zaschlá krev. Naše práce byla celkem snadná na pochopení: odnášet mrtvá těla z komor smrti, trhat zlaté zuby a občas nebožtíky pohřbívat. Sám sebe se dnes občas ptám, jak jsem takovou práci mohl vůbec vykonávat. Vidina dalšího dne života byla však lákavou inspirací. Většina chlapů, kteří tuhle práci dělali, nepřežili více než půl roku. Já jsem dokázal přetrpět téměř rok. Rok jsem musel vstávat s tím, že to může být můj poslední den. Rok jsem musel pohřbívat své kamarády a příbuzné. Za tu dobu se ze mě stal jeden z těch ďáblů. Tím ,kdo rozhoduje o smrti. A tuto funkci jsem plnil skutečně velmi nerad.

Zvrat v mé práci nastal v květnu roku devatenáct set čtyřicet tři. Venku bylo parné počasí a my dostali za práci, nahnat vězně do plynových komor. Nahánět, to není to správné slovo, spíše jsme na ně měli dohlížet. Naháněli je vojáci s přísným výrazem ve tváři. Někteří se smáli. Asi aby si „mrtví“ mysleli, že jdou na výlet a všechno bude zase v pořádku.

Zdálo se, že průvod lidí, kteří jdou na smrt, je nekonečný. V jedné uličce jsem zahlédl povědomou tvář, strhanou lékařskými pokusy. Nataša! Za chvíli jsem ji viděl znovu. Chtěl jsem na ni zavolat. Zakřičet, abych ji varoval, dát ji šanci na přežití. Puch sebezáchovy mi v tom však zabránil. Pokud bych na ni zavolal, první kulka by byla pro mě, druhá pro Natašu. Konečně, když přišla blíž, jsem si ji mohl pořádně prohlédnout. Od té doby, co jsem ji viděl naposledy o něco málo vyrostla. Zároveň se hrbila, takže vypadala menší. Byla ostříhaná dohola a lícní kosti jí trčely ven. Oči měla zapadlé a zely zapomněním. Nepamatovala si mě, kdežto já si vzpomněl na všechno. Na společné pikniky i na hry na houpačce. Nataša se ztěží vlekla. Nohy měla obroušené a zakrvácené, nedivil bych se, kdyby to byly jen kosti. Krk měla protáhlý a štíhlý. Sáhla na ni smrt. Vlastně byla mrtvá už předtím než vkročila do sprch, všichni byli mrtví. Zemřeli, když poprvé vkročili na půdu tranzitního tábora Treblinka.

Celou tu stovku pochodujících narvali do sprch a zavřeli dveře. My měli to neštěstí ve štěstí pozorovat celé to peklo přes malé okno. Když ostatní poznali, že mám uvnitř příbuzného, nechali mě u okna samotného, nechtěli mě vystřídat. Byl bych ale raději, kdyby neodešli. Byli tam se mnou jen dozorci, kteří čekali… vyčkávali na konec.

Sledoval jsem divadlo. Stěží říct, zda to byla víc komedie nebo tragédie. Ti uvnitř chvilku postávali pod sprchami, rozhodli se je zapnout. Nic netušíce si potírali plyn na kůži. Za pár minut začal jed působit. Do sprch zároveň vnikli zplodiny z tankového motoru. Zbraň působící s ďábelskou přesností. Nikdy v životě jsem už neviděl nic tak strašného jako tenkrát v Treblince. Od počátku mi běhal mráz po zádech. Všichni uvnitř pobíhali jako pominutí, snažili se dostat ven. Hledali východ. Někteří běželi k větrákům a ve snaze nadýchat se čerstvého vzduchu si plnili plíce plynem. Leptal jim sliznice a drásal plíce. Sledoval jsem je a nemohl odvrátit zrak. Svíjeli se v křečích. Několik jich leželo na zemi. Na tvářích jim rašily puchýře a pukaly a z nich tryskaly proudy rudé krve. Ti, kteří ještě stáli na nohou, se stále snažili vyprostit ze spárů Dantova pekla, jenž si už jen vybíralo, do kterého z devíti žlebů je pojme.

Drásali zdi a zanechávali v nich rýhy. Lámali si nehty, kousali se, ale nakonec stejně padli k zemi. A pak už bylo jen pár zaškubání. V té změti zubožených jsem spatřil Natašu. Ještě pořád se potácela po místnosti. S hypnotizujícím pohledem, jenž prozrazoval, že už je zčásti na pravdě boží, se ke mně blížila. Zkrvavená a s puchýři přistupovala ke dveřím.

Stále se ještě drží na nohou. Najednou jakoby mne poznala. Hledí na mě skrze malé okénko. Na víčku jí právě pukl obrovský puchýř. Pak už jsem ji nepoznával. Bušila hlavou o sklo a puchýře praskali naráz. Krev tekoucí po okně mi bránila ve výhledu. Po pár vteřinách se ta postava za sklem sklátila k zemi. Zůstala po ní jen zasychající krev na dveřích.

Zhroutil jsem se, už jsem to psychicky neunesl. Smál jsem se a zároveň plakal. Dozorci mě museli odtáhnout od dveří.

Neodvážili se vejít dovnitř. Až po chvíli dostali odhodlání a vkročili do Pekla. Viděl jsem, že i oni jsou tím vším otřeseni. Jeden z dozorců se zapálil cigaretu. Stál tam a pokuřoval. Vajgl pak vhodil na jedno tělo, jemuž spadl do úst. V přítomnosti s nadýchaným benzínem začalo tělo hořet. Vzedmulo se a zazářilo. Někoho z nás poslali pro vodu, a když přiběhl, pokropili mrtvé tělo. Na místě, kde byl původně ohryzek se nyní rozrůstala díra způsobená žárem. Dozorci se už nechtěli zdržet ani minutu. Rázným krokem vyšli na čerstvý vzduch. Ještě na nás stačili zařvat: „Ten bordel okamžitě odkliďte.“

Tak jsme se teda dali do uklízení. Museli jsme vytáhnout všechna těla ven a pohřbít je. Tohle pro mě byl nejhorší okamžik na tom všem. Je hrozné pohřbívat rodiče, ale ještě hrůznější je, když vlastníma rukama pohřbíváš svého mladšího sourozence. Vidět svou malou sestřičku takhle zohavenou od těch německých zrůd ve mně podnítilo myšlenky na pomstu. Jak rád bych je držel pod krkem a pomalu zabíjel. I samo peklo by je jistě zavrhlo. A jestliže ne, pak by je schovalo až do svého devátého okruží.

Pohřbívali jsme je všechny najednou. Mrtvolu po mrtvole. Několikrát jsem se musel otočit, abych se mohl vyzvracet. V ústech jsem pak celou dobu cítil hořkou a pálivou pachuť a každou chvíli jsem měl nutkání znovu hodit šavli. Musel jsem se usmát, když jsem viděl obtloustlou mrtvolu. Mohlo by se zdát, že na tomto místě byla jen hubená až vychrtlá těla, těch tu byla většina, ovšem mohl jsi tady také narazit na unikátní exemplář: pravé a nefalšované tlusťochy. Ti obvykle umírali jako první, ale pohřbívali se nejhůř. Bylo s nimi hodně práce. Nejhorší byla jejich stehna. Víš, my jsme vždycky nějakou tu desítku mrtvých pohřbívali do hromadného hrobu, ale potom jsme je museli zapálit, aby se tam vešla další těla. Jenomže tlusťoši nechtěli vůbec hořet, teda hlavně jejich stehna. Museli jsme je nejdřív nahřát a do připravené nádoby nalít odkapávající tuk. Pak jsme je tím tukem polili a zapálili. Ale ten smrad.  Pane Bože, tam to smrdělo jako ve dva roky nevyprázdněné žumpě. Všude byl cítit pach mrtvol a pálících se pneumatik.

Když jsme házeli do hrobu Natašu, musel jsem pryč. Ostatní mě chápali, také by se nedokázali dívat na své zohavené blízké a ještě jim přitom trhat zlaté zuby. Nataša žádné neměla, přesto ústní prohlídka proběhla. Jen s pomocí boží jsem nezešílel přímo na místě. Ale neměl jsme k tomu daleko. Ten puch, kdy se pálila várka s Natašou, nezapomenu do konce života. Cítím ho vždycky, když jdu na hřbitov. Pokaždé, když jím, myslím, že maso, které sunu do svých hladovějících úst je Natašino stehno. Nedá mi to spát. Nenechá mě to v klidu ani po šedesáti letech.

Od „Natašina pohřbu“ jsem nemyslel na nic jiného než na únik z toho místa. S chlapama jsme začali vymýšlet plán na útěk, jehož se mělo zúčastnit téměř tři čtvrtě tábora. Při každé volné chvilce, kterých bylo vážně málo, jsme dumali nad naším plánem. Nedokázali jsme si představit, že by se nám to mohlo podařit. Dokonce ani teď nevěřím, že jsem unikl z hitlerových spárů.

Útěk byl naplánován na září roku devatenáct set čtyřicet tři, ale vzhledem k příliš velké účasti se datum posledního soudu přesunulo na srpen.

Všechno se to seběhlo nějak moc rychle. Jednu chvíli jsem ještě byl pracující k smrti utahaný otrok a ve druhé chvíli jsem přelézal plot. Ještě je jedna věc, na kterou nikdy nezapomenu: když jsem přelézal plot, sedělo na zdích hejno vran, stejně jako seděli u hrobů, když jsme pohřbívali mrtvé. Jakoby hlídali živé před mrtvými nebo střežili posvátnost zesnulých. Pravdu neznám dodnes, jen vím, že to patřilo k tomu nejděsivějšímu, co jsem v Treblince spatřil. Tolik vran jsem už nikdy neviděl.

Neutekli jsme všichni. Stovka vězňů se bála a další dvě stovky těch, co přelézali plot, byli do druhého dne pochytáni a dám krk za to, že je zastřelili.“