Prokletí

Zem byla vlhká, stromy holé;

obloha měla sinalou tvář.

Cesty jsou blátivé jako pole,

co neopravil žádný cestář.

Projel jsem se na svém koni,

abych zabil svoje chmury.

Stalo se to v březnu loni,

kdy mě tížily noční můry.

Od té doby svět se změnil,

místo rukou mám pařáty.

Za zády se mi kdosi křenil

a pozoroval mne za vraty.

Ztratil jsem svoji lidskost,

jenom ne mé druhé já.

Nepociťuji žádnou lítost,

chlad ve mne převládá.

Něco neovládlo svoje city,

a proto se mi draze mstí.

Lidé jsou drzí paraziti,

co přináší druhým neštěstí.

Nerad se sám vracím domů,

do bizardních místností.

Sedím u zaprášeného stolu,

s mnoha jinými bytostmi.

Zvykl jsem si na tento život,

kreatury bez sentimentů.

Má to spoustu dobrých výhod

využívat cizích argumentů.

Na chvíli zajdu mezi lidi

skrytý pod svou kapucí.

Za něco se sice stydím,

za něco také ztácím.