sedm kajmanů

  Dobrých patnáct dvacet minut jsem na něj zíral. Prohlížel jsem si jeho téměř dvoumetrové tělo, jeho velké tajemné oči, jeho kamenný výraz, jeho ostré zuby. Potom jsem si všimnul, že mu ocas uvízl v zavřené ventilačce okna. To byl zřejmě důvod, proč na mne dosud nezaútočil. Na kosa jsem zapomněl, na sen také, všechno se nyní točilo kolem kajmana. S kajmany  nemám žádné zkušenosti, ale po asi dvacetiminutovém přemýšlení mi došlo, že bude mít stejně jako já hlad. Zjistil jsem si v Deníku amazonského lovce, čím se  zhruba takový kajman živí, a odešel jsem nakoupit něco k snědku.
  Cestou do obchodního domu se mi hlavou honilo několik úvah. Byl jsem si  vědom, že událost v mém bytě je poněkud podivuhodná, ale neměl jsem s prázdným žaludkem dostatek odvahy k nějakým spekulacím. Nakoupil jsem vše, co by mohlo být kajmanovi i mně k užitku. Mražené ryby, nějaké žáby, šestnáct naporcovaných kachen.
  Když jsem se vrátil, kajman ležel v mé posteli a zřejmě spal. Co mne však zaujalo ještě víc, byl  nepořádek. Těžko už zjistím, jak a proč se na peřinách objevilo černé peří a krev, ale asi po dvaceti minutách pátrání po příčině nepořádku jsem si všiml, že na mém balkóně už žádný kos nezpívá.
  Nabyl jsem přesvědčení, že umlčení kosa potvrzuje mé a kajmanovo přátelství. Přátelství zpečetěné krví.  Začal jsem mít kajmana rád.

  Během snídaně jsem si však bezelstně a celkem v upřímném duchu přiznal, že je nebezpečné žít pod jednou střechou s kajmanem, byť je krásný. Přišlo mi, že nezbývá nic jiného, než položit všechen nákup k posteli, ve které stále spal kajman a odejít k někomu pro radu.
  Na zdravotním středisku se o tom se mnou nikdo moc bavit nechtěl. Nakonec si mě vyžádal jakýsi doktor Losík z oddělení psychiatrie. Dlouze se se mnou vybavoval  o všem možném, zvláštně si mne prohlížel, ukazoval mi obrázky, na kterých byla spousta barevných kružnic, čtverců, elips, přímek, polopřímek a jiných geometrických útvarů. Když odposlouchával šelestivé zvuky na mém mírně chlupatém hrudníku,  suše prohlásil, že si mne ponechají nějaký den dva na oddělení. Nijak zvlášť jsem neprotestoval, jen mě mrzelo, že jsem si nevzpomněl a nedal kajmanovi k posteli nádobku s vodou. Jistě bude mít žízeň. Vrchní sestra měla naštěstí pro mé obavy pochopení, a tak jsem si mohl odběhnout do svého bytu a dát kajmanovi k posteli misku s vodou. Pro jistotu jsem nechal otevřené dveře do kuchyně a do koupelny, protože jsem si všiml, že půlku nachystané potravy už kajman snědl a  také již docela smrděl. Pak jsem se vrátil na oddělení pro duševně choré.

  Na psychiatrickém oddělení jsem se necítil zrovna dvakrát dobře, ale záhada kolem kajmana mi nedávala spát. Věděl jsem, že se tady už vyřešilo mnoho jiných a zamotanějších případů, a že doktoři mají k řešení těchto záhad daleko více prostředků a daleko modernější prostředky než kdokoli jiný. To mě uklidňovalo a dodávalo potřebnou sílu a odvahu.
  Čtvrtý den ráno primář Losík rozhodl, že se mohu každý večer dívat na televizní zprávy - které tu pacientům obvykle coby léčbu narušující pořad zakazují - jelikož se chovám vzorně, nejevím známky agresivity a ukázkově spolupracuji se všemi doktory a sestrami, neběhám v noci po chodbě a neobtěžuji svou existencí ostatní pacienty ani personál.
  Ještě téhož dne jsem seděl v místností s velkou televizí a díval se na zprávy. Kromě mne tam bylo ještě několik dalších pacientů a také primář Losík. Sedl si vedle mne a zaujatě, stejně jako já, sledoval televizní obrazovku. Pak si pro něj ale přišla vrchní sestra s tím, že nějaký pomatenec na šestce zase zlobí a nespí, odmítá odpovídat na otázky a naopak sám je pokládá. Pan primář Losík položil dlaň na mé rameno a tiše pronesl: „Škoda, že všichni pacienti nejsou jako vy, Mário.“ A odešel se sestrou.
  V televizi zatím následoval další blok zpráv. A pak další blok víceméně nezajímavých událostí. Kromě jediné zprávy, která mne výrazně zaujala. Z pražské zoologické zahrady utekl asi před týdnem kajman brýlový. „Nebezpečí,“ uvedla hlasatelka, „ale nikomu nehrozí, jelikož za současných mrazů živočich zvyklý na teplé subtropické klima stěží přežije.“
  V noci jsem se tajně odplížil z kliniky. Jen na skok, jen na chvíli, jen abych v předsíni svého obydlí zapnul veškerá akumulační kamna v bytě. Když jsem zase uvědoměle  usínal na svém nemocničním lůžku, přemýšlel jsem, jaká je pravděpodobnost, že ten uprchlý kajman z pražské ZOO je oním kajmanem, který nyní slídí po mém bytě. Celé se mi to zdálo poněkud divné: proč by se zrovna kajman, který zřejmě umrzá kdesi u Vltavy, měl rozvalovat v mé posteli?
  Při ranní vizitě dalšího dne primář Losík řekl, že jsem v pořádku a že jsem jen poněkud přepracovaný. Doporučil mi pravidelný spánek a aktivní odpočinek. Řekl, že jsem po snídani propuštěn, a popřál mi mnoho štěstí.
  „Budete-li mít Mário dál nějaké obtíže, obraťte se přímo na mě, docela jsem si vás oblíbil. Nikdy mi nikdo o kajmanech nepověděl tolik jako vy," pronesl na závěr mého pobytu na Oddělení psychiatrie primář Losík.

  Cestou domů jsem si koupil noviny. Byl jsem klidný, mírně optimisticky naladěn, cítil jsem se vyrovnaně. Avšak článek nadepsaný Proč kajmani prchají? mne opět klidu zbavil. Celý jsem si ho stačil přečíst ještě ve výtahu. Psalo se v něm, že v nedávné době utekl kajman nejen ze Zoologické zahrady v Praze, ale stalo se tak i v dalších třech zoologických zahradách. V Bratislavě, v Krakově a ve Vídni. Tak to už je fakt divný, říkal jsem si a odemykal dveře bytu. Šly ale otevřít velmi ztuha, musel jsem tlačit do dveří vší silou, abych se vůbec prosmýkl do svého domova. O dveře se totiž opíral kajman. Nakonec jsem ho přeci jen odtlačil. A potom jsem se nestačil divit: v mém bytě se všude možně nacházelo sedm kajmanů! Jeden ležel v posteli, další dva sprchovali v koupelně jiného kajmana, jeden - takový menší - seděl na židli a koulel očima,  další se díval na televizi a nervózně držel v zubech ovladač a ten poslední se válel u dveří. Dvacet třicet minut jsem hleděl na tu spoušť a dumal jsem, co si počít dál.

  Když jsem požádal  vrchní sestru o rozhovor s doktorem Losíkem, div se na mne neobořila:
  „Probůh, člověče, to jste zase vy! Že si nedáte pokoj... Pan primář vám dnes ráno zcela jasně řekl, že vám nic není, že jste v pořádku!“  Rozlíceným vrchním sestrám není radno odporovat. Zopakoval jsem jí tak jen svou prosbu.
  „Dobrá. Tak si ale počkáte. Jsou tu důležitější případy než ti vaši blbí kajmani,“ řekla sestra a odešla. Mně pak asi dvacet minut vrtalo hlavou, jak se ta ženská dozvěděla, že doma nemám jednoho, ale víc kajmanů. Z přemýšlení mne vytrhl primář Losík.
  „Tak co se děje, Mário?“ zeptal se napůl žertem a napůl vážně primář.
  „Pane primáři, mám v bytě sedm kajmanů. Netuším, jak se tam dostali, kdo jim otevřel dveře, a netuším, co po mně chtějí, ale nevím co si mám s nimi počít. Nedokážu si představit, že bych měl mít místo bytu krokodýlí farmu.“ Sklopil jsem zrak a žádal lékaře jak o pomoc, tak i o soucit.
  „Ježišmarjá, Mário, já jsem doufal, že jste v pořádku,“ začal křičet doktor Losík, až to zaslechla i vrchní sestra. Přiběhla a zadívala se na mne svýma přísnýma očima a s demonstrujícím opovržením. Pak se ale pan doktor uklidnil a mnohem klidněji řekl: „Jestli vy člověče..., jestli vy si člověče neděláte z nás lékařů legraci, jestli vy zase nepíšete nějakou tu svou vypečenou povídku...“
  „Kdepak, pane doktore, nic nepíšu,  opravdu jsou v mém bytě a skutečně nevím co s nimi. Co kdybyste se oblékl a zašel se se mnou na ně podívat?“ zeptal jsem nesměle.
  „Zbláznil jste se? Víte vůbec, kolik je tu pacientů, kteří potřebují opravdu pomoci?“ Losík zase křičel. Což mě docela mrzelo, jelikož jsem měl za to, že svůj projev při poslední vizitě myslel vážně.
  „Dobrá, půjdu s vámi, ale nemyslete si, že to vaší pojišťovně nedám k úhradě,“ otočil nakonec pan primář Losík, když zahlédl v mé tváři známky sklíčenosti. Rozhodnutí mého ošetřujícího lékaře mi udělalo upřímnou a bezelstnou radost,  začal jsem mu zase věřit.

  Když primář Losík spatřil sedm kajmanů, celý zrudnul, praštil sebou do křesla, zpotil se a zmohl se na jediné slovo: vodu. Když jsem mu donesl sklenici, stále těžce dýchal a vytahoval z kapsy bloček prázdných receptů. Další slovo, které na půdě mého bytu vyřkl, bylo tužku. Podal jsem mu propisovací tužku a on začal vypisovat jakési recepty.
  „Jeden pro mne a jeden pro vás, Mário.“ Doktor Losík se zvedl z křesla, zhluboka se nadechl, a pak tiše, aby ho snad nikdo neslyšel, pronesl: „A víc toho pro vás udělat nemohu.“ A po chvilce mlčení dodal už docela šeptem: „Víc toho pro nás udělat nemohu.“ A pak se odpotácel pryč, jen za ním bouchly dveře.
  V lékárně jsem si ještě téhož dne vyzvednul deset balení léků proti halucinacím a ještě nějaké další prášky na uklidnění, nějaké na spaní, nějaké na probuzení... Lékárník zíral na recept s otevřenými ústy, a pak  formálně prohodil: „Kdybyste cítil nějaké vedlejší účinky, nespavost, bolesti nebo křeče v žaludku a podobně, léčbu přerušte a poraďte se s vaším ošetřujícím lékařem, případně zavolejte první záchrannou pomoc. Teda jestli už nebude pozdě.“