Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Odkaz minulosti a Tajemná zrcadla

10. 09. 2008
1
6
1520
Autor
deckart

Tak si říkám, že je na čase ukázat vám taky svoji tvorbu :-) První kapitolu prvního dílu můžete již pár měsíců obdivovat, teď sem přidám kousek páté kapitoly druhého dílu. Taky jsem tím prvním dílem obšťastnil jedno vydavatelství, řekli, že se ozvou, jsou to dva měsíce a pořád nic... A bude ještě třetí díl :-)

Kapitola pátá

 

 

 

       Čím dál tím víc mi začínala chybět cukrárna U Lva. Nejdříve jenom z nostalgie a občas jsem taky dostal chuť na žloutkový věneček, ale hlavně jsme tam chodili rozebírat další plány a to jsme teď už nemohli, jelikož jsme tady zatím žádnou cukrárnu neobjevili. A moc bych se divil, kdyby­chom nějakou objevili. Včera jsme prošli skoro celou vesnici a další přilehlé vesnice, abychom se mohli nerušeně zabývat dalším postupem proti těm neřádům, ale nenašli jsme nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo naši útulnou cukrárnu. Jediné, na co jsme narazili, byla trafika, jedna pro­dejna smíšeného zboží a tři hospody nevalné úrovně.

 

       Naštěstí jsme se stravovali v kuchyni Denisiny babička a ta byla rozhodně mistrovská. Možná že si pod slovy mistrovská kuchyně představíte luxusní restauraci a poživatiny jako humr, kaviár a velbloudí maso, ale já si pod těmito slovy představuji jídlo, které bych mohl jíst pořád a doma ho nemám často. Tedy kozí mléko, čerstvá vejce, pečenou husu, borůvkový koláč, smaženici, lívance a lesní jahody, domácí chleba, domácí máslo, zkrátka potraviny, na které městský člověk není zvyklý, jelikož je doma nepoznal a o to více mu chutnají.

 

       Každé ráno po snídani nás babička vyhnala z kuchyně, ačkoliv jsme chtěli pomáhat při mytí nádobí, ale když prý jsme jednou hosté, nebudeme přeci po sobě umývat talíře. Domácí práce nikdy nepatřily k mým oblíbeným činnostem, ovšem tady mě to bavilo. Možná také proto, že jsem se k tomu dostal jenom dvakrát a to ještě za asistence Denisy a Maxe a navíc večer, když nádobí není moc.

       Místo toho jsem se chodil ráno projít na zahradu a nakukoval do chlívku a dělal na prase obli­čeje a to na mě zase na oplátku vesele chrochtalo. Rád jsem taky chodil do zoologické zahrady do pavilonu opic a dělal na opice posunky, které ony napodobovaly.

       Tady opice nebyly, pouze prase, slepice, několik králíků a občas se sem zatoulala ze soused­ství kočka a vedle kurníku byl zakopán pes. To jsem se dozvěděl teprve včera, když se Aleš zeptal dědy, proč nemají psa. Vběhnul jim pod traktor a potom prý ani vzdáleně nepřipomínal jejich roztomilého Alíka. Aleš se na to zeptal bohužel během večeře a Denisa a Kristýna nedojedli, jelikož děda celou událost a následky vylíčil nad míru objektivně.

       Po snídani jsem si šel vzít do pokoje mikinu, protože se znatelně ochladilo a vyšel na za­hradu. Zamířil jsem neomylně k chlívku a nakouknul škvírou ve dveřích dovnitř. Prase také zrovna snídalo, chrochtalo u koryta a moji přítomnost nijak nevnímalo. Nechtěl jsem na něj sáhnout, protože když sáhnete na psa, který svačí, tak vás kousne. O prasatech jsem sice nic podobného neslyšel, ale riskovat jsem to nechtěl.

       Všiml jsem si totiž, že na zahradu přišla Kristýna a rozhodně jsem netoužil po tom, aby vi­děla, jak mě pokousalo prase. Zavřel jsem vrátka od chlívku a připojil se ke Kristýně, která kolem mě prošla beze slova na druhý konec zahrady. Zastavili jsme se u hromady dřeva a Kristýna jeden špalík vztekle nakopla.

       „Špatně ses vyspala?“ zeptal jsem se. Kristýna totiž takhle obvykle nereaguje.

       „Copak já, ale Aleš,“ vzdychla.

       „Co ti provedl?“

       „Vlastně nic, jenom mám pocit, že už mě nemá rád.“

       „Jak se to pozná?“

       „Nebaví se se mnou, dokonce řekl, že se nudí, a když jsem mu chtěla dát pusu, tak se otočil a dělal, že spí,“ zasyčela Kristýna vztekle.

       „A co jsi mu provedla ty?“

       „Vyprávěla jsem mu o svém bývalém klukovi.“

       „Ale to se nedělá,“ řekl jsem.

       „Já vím, ale on mi líčil, která holka je v naší škole nejhezčí.“

       „Takže asi neřekl, že jsi to ty?“

       „Ne, jsem až třetí.“ Kristýna byla rudá v obličeji a já byl rád, že tady s námi nestojí Aleš, pro­tože by ho určitě umlátila některým z kusů dřeva.

       „Kdo tě předstihl,“ vyzvídal jsem Alešův vkus.

       „Ta dvojčata z vedlejší třídy.“

       „Ale jsou fakt hezká,“ pokrčil jsem rameny.

       „To jim neberu, ale mohl aspoň ze slušnosti říct, že jsem nejhezčí já.“

       „Asi ano,“ přikývl jsem. „Třeba nechtěl lhát.“

       „Tak ti děkuji,“ vzdychla Kristýna. „To je přesně to, co jsem potřebovala slyšet.“

       „A jak moc jsi zacházela do podrobností, když jsi mluvila o tom klukovi?“

       „Ze začátku moc ne,“ řekla Kristýna, „jenže Aleš dělal, že spí a já věděla, že nespí. Když jsem mu řekla, že líbal fakt úžasně, tak odešel z pokoje. Ani nevím, kdy přišel, už jsem spala.“

       „Já jsem sice žádnou holku neměl,“ řekl jsem, „ale kdyby mi líčila, jak líbal její bývalý, asi bych taky odešel.“

       „Vím, že jsem udělala chybu,“ řekla, „taky jsem brečela celou noc.“

       „A co bylo ráno?“

       „Chtěla jsem se mu omluvit, protože to byla jenom moje chyba. Nezdálo se, že by o to stál.“

       „U nás v pokoji taky nebyl,“ řekl jsem.

       „Nejspíš chodil po zahradě,“ řekla Kristýna. „Alespoň mi říkal, že když nemůže doma usnout, chodí po celém bytě třeba tři hodiny.“

       „Můžu s ním promluvit, určitě to pochopí,“ navrhl jsem.

       „To tě nesmí ani napadnout,“ odmítla. „Promluvím s ním sama. Jen co se mnou začne zase mluvit a přestane dělat uraženého.“

       „Alešovi to nevydrží nikdo dlouho.“

       „Jenom aby, u snídaně se na mě ani nepodíval a teď hraje s Maxem šachy.“

 

       Z chalupy vyšel děda, přes rameno měl rybářský prut a na nohách holínky. Takže kromě toho, že je vášnivý šachista, je také vášnivý rybář. Před vraty na něj čekali ještě další dva stejně oblečení pánové a všichni se pomalým krokem vydali nejspíše k rybníku.


6 názorů

ROMYNIKA
05. 05. 2009
Dát tip
Tak jsem to přečetla celý.To je velká odměna,pro tebe:-)Páč 13 mi už dávno není:-)Prasátko jsem doma moc chtěla,ale nedovolili mi to:-)A o tom ostatním budu raději mlčet:-)Jak je to slušné...Je to moc hezký.Ve 13 bych chtěla vědět,jak to pokračovalo

reka
11. 09. 2008
Dát tip
Já jsem na Steklačovi taky ulítával, ale tohle je jiný, podle mě. Četlo se to dobře, zajímaly by mě ty další díly, spíš ale popořadě než pětku, pak jedničku, a pak třeba sedmdesát čtyřku. Jak jsem říkal, největší problém mi tam přišel ten věk hrdiny, který je takový těžko odhadnutelný, a podle toho mi i pak celá ta postava přijde jako že se s ní dost těžko bude někdo identifikovat. Ale samozřejmě, to je jen můj dojem z tohohle kousku, cos sem dal.

deckart
11. 09. 2008
Dát tip
Roman*L : Já bych si tvůj názor rád poslechl... Poslechnu si rád názor každého, tak se nestyď a pošpiň mi to :-)

deckart
11. 09. 2008
Dát tip
Reka : Děkuju za přečtení a kritiku. Vůbec mě nenapadlo napsat věk... No, je to čtenáře cca třináct let, tomu jsem taky přizpůsobil sloh a stylistiku. Připadá mi tak svižná a čtivá, takže pokud ti není třináct, asi ti to sedět nebude :-) Co se týká tvé připomínky... Kdysi jsem měl hrozně rád knížky od Vojtěcha Steklače, hlavně Boříka a spol., tím se nechávám vést a inspirovat, i když si myslím, že můj vlastní styl je o trochu jiný. Myslel jsem, že první kapitola tady je, ale asi jsem jí smazal... Tak jí sem zase vrátím, omlouvám se za nedopatření :-)

reka
11. 09. 2008
Dát tip
jak má bejt starej ten hrdina? Na začátku jsem myslel, že mu je tak šest, podle toho, jak mluví o cukrárně a opicích a praseti, pak v polovině naběhne ten trochu ironický rozhovor o vztazích, navíc mluví s holkou, která už někoho měla, takže bych ho najednou zase tipnul tak aspoň na patnáct. Pochopil jsem z prologu, že to není povídka, takže to jako povídku ani nehodnotím - tj. nemá to žádnou zápletku, která by se rozšmodrchala, a tak, ale to asi nevadí, vzhledem k tomu, žes jen vysekl kus páté kapitoly. Takže jediné, co se dá hodnotit, kromě toho, jak se postavy chovaj (viz výše), je asi sloh. Ten mi zase spíš seděl k dítěti než puberťákovi, takže napomohl mému zmatení. Jinak poslední věc, rozhovor, na něm je vidět, že umíš psát, docela dobře odsýpá, některá výměna je nápaditá, jen bych já osobně vyházel některé uvozovací věty, protože zpomalujou čtení v dialozích, což je obzvlášť u takhle krátkých, trochu vtipných výměn škoda. Ne všechny, ale aspoň některé by mohly jít pryč. Když už uvozovací věty, spíš neutrální "řekl jsem" - zkus se vyhýbat takovým jako "navrhl jsem", "odmítla" atd., pokud k tomu nemáš velmi velmi silný důvod, dělají z textu školní práci. Kde je ta první kapitola prvního dílu?

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru