Hodina ČJ v 8. učebně

  Ráno vcházím do rozespalé učebny číslo osm.  Je osm hodin deset minut. Zavřené bílé dveře mi signalizovali už před třídou, že nemám to štěstí. Učitelka již trůní ve třídě jako trojhlavá saň. Otevírám dveře, nejsem si nikdy jistý, jestli k sobě nebo od sebe. Mám ze změny teploty zamlžené brýle, aspoň schovají zarudlé nevyspalé oči. Z učitelského modrého měkkého křesla se na mě mračí malá paní učitelka, která si určitě myslí něco o tom, že za její doby dinosaurů přijít pozdě bylo něco neslýchaného. Se sto padesáti centimetry, svítivě tyrkysovým tričkem a sukní až u brady vytaženou s květinovým vzorem, pohublou postavou, a malou hlavou s obrovskými brýlemi s obroučky mě spaluje pohledem. Má díky těm jejím popelníkům obrovské oči. Nejspíš mě právě zapsala do třídnice. Rozmlžují se mi brýle, sundávám si aspoň jedno sluchátko, aby sem mohl posoudit podle tónu hlasu jak moc je rozčarovaná. Ptá se mě, jak si to představuju, zrovna si toho představuju hodně, ale vůbec jí nevnímám. Sednu si, ona před mojí lavicí stepuje a dává kázání celé třídě. Rozhlédnu se konečně a vidím, jak u učitelčina stolu se kluci baví tím, jak jí kradou propisky. Náramná sranda.

   Omlouvám se, musím si k tomu stoupnout, paní učitelka na tom trvá. Zvednu se do svých sto osmdesáti centimetrů a ona se propadne někam pode mě. Omlouvám se z celého srdce, protože sem se neomluvil už při příchodu. Zkouším historku o namrzlé ulici, budíku, sypu to z rukávu a nic nevynechávám, ona stejně druhým uchem vypouští a začíná zase tu svojí písničku. Nevím, jestli to zabralo, protože se stará paní učitelka tváří pořád stejně jako když sem přišel, akorát po mém představení zakroutila hlavou, než začal kolovrátek zase mlít. Nic ve zlém. Nepřiznám, ani kdyby mě řezali, že sem chtěl jen v klidu dokouřit a zamknout si kolo.

   Zasedám zpět do své lavice, první v prostřední řadě, ta je čtyři lavice dlouhá, řada u okna a u dveří má lavic po pěti. V každé jeden „buran“ z 2. EL, ne že by nás, nebo speciálně mě, neměli rádi, ale na kázeň si prostě nepotrpíme.

   V poslední řadě se ozve nevyspělý žák, s velice příhodnou a trefnou přezdívkou podle svého zvířecího přímení, zakřičí něco jako, „Hele ho, feťáka!“, že by na mojí adresu? Ne. Je přilepený na bílém plastovém okně a nejspíš zahlédl spolužáka z pivovaru nebo Všetat. Celá řada u oken se tam podívá, já si znovu nasazuji sluchátka a začínám vyndávat věci z tašky.

   Osm osmnáct.

   Učitelka stojí u mojí lavice a zase kroutí hlavou nad tím, jak vytahuju svačinu, pití, penál, knížku a další věci bez kterých nemůžu hodinu přežít. Sešit skoro nevedu.

   Sakra, spadla mi propiska ze stolu. „Dopíči,“ pronesu nerozvážně, aniž bych si uvědomil, že učitelka stojí nade mnou, přitom nadávka byla na to pero, že si dovolí spadnout, zrovna když sem se pohodlně posadil, a nadávám si v klidu dál nad svojí blbostí. Nic jí však nezajímá a podle toho jak se kluci smějí, posuzuju, že sem si vybral velice příhodnou chvíli kdy to vykřiknout. Zase jen mlčky stojí nade mnou a kroutí hlavou. Radí mi, že nemám vykřikovat. Kluci si ukazují na hodinky, a sázejí se, za jak dlouho mě vyhodí ze školy. Učitelka se chystá na další ze svých zdlouhavých uspávacích proslovů ke mně, ale zachrání mě dobíhající kámoš z toho piváče. Učitelka, si dneska hodlá tu hlavu vykroutit jak se na ní tak dívám. Říkám si, že bych jí měl říct, že si jí brzo asi vykroutí, ale ona říká něco o tom, že učit u nás není možný. Dávám jí zapravdu.

   Kámoš se taky omlouvá opřekot, ale učitelka si nejspíš při tom všem kroucení hlavy nejspíš něco konečně udělala, protože je ojediněle zticha a rezignovaně si sedá. Zapisuje čas, kdy přišel. Po nově příchozím někdo mrskne housku se salámem, sýrem, šunkou, možná i rajčetem, všechno tohle se rozprskává o zeď, špatná muška, ještě že to nemam na lavici. Sundávám sluchátko, odkládám knížku, abych zaslechl řev učitelky, že to teď asi nemyslíme vážně.

   Osm třicet.

   Vyskočí jako čert z krabičky. Prý co si to dovolujeme, v třídě je jak v boxerském ringu, akorát se knokauty dávají slovy. Kluci jí posílají ke všem čertům a dožadují se odpovědi, co vlastně kdo udělal špatně. Smějí se jí a já s nimi, je to komické. Učitelka prohrává, jako žena nemá u nás autoritu, i když se svojí výškou by jí neměla ani na prvním stupni základní školy. Třída se naposledy zasměje, než vyhlásí, že půjde za paní zástupkyní.

   Teď pro změnu rezignuji já a nasazuji si sluchátka. Rozhlížím se po třídě, týden přes praxi sem tu nebyl, co se změnilo?

   Nic, ale aspoň si připomenu to nejdůležitější. Černá tabule přímo přede mnou, vlevo katedra, vpravo koš a dveře ven z tohohle bohem zapomenutého místa. Na zemi je linoleum s hnědými vzory, modré lavice, modré židle, modrá obloha, modré moře, modrá modřina. Chvíli si lítám ve směsici nic neříkajících slov. Usmívám se, ani nevím proč. Na zdech jsou do jeden a pul metrové výšky hnědé palubky. Bílé zdi, pokus o nástěnku (ještě z prváku), zásuvky, zářivky, čidlo, a sem tam nějaký ten flek od svačiny. Mimochodem rajče na stěně to nevydrželo ani pět vteřin a salám se držel tak půl minuty, vyhrává sýr a šunka, je to ale vyrovnaný boj. Rozhlížím se dál po té komunistické stavbě. Komunistická učitelka už zase zapisuje do třídnice.

   Osm čtyřicet.

   Radiátory nesnesitelně topí pod každým oknem, horko, dusno a smrad, vydýchaný vzduch, to je nejlepší kombinace jak zamotat hlavu a zatemnit myšlení, ale to je jedno. Otupělí žáci sou lepší než zmrzlí nebo aktivní. Nad tabulí visí již od včerejška čerstvě na maděru rozsekaný rozhlas, který sem za dva roky ve škole neslyšel ani hlesnout. Na téhle třídě není nic zajímavého, ani smrad, ani rozbité žaluzie, rozhlas, klika, nástěnka, kohoutek, ani věšák. Možná jen to že nemáme fotku pana prezidenta, no ten by dopadl být tu s námi. Dokonce i lidi sou docela všední, sem tam hloupí. Všímám si, kolik nás je vlastně ve třídě a pokyvuju nad rozumným počtem osmnáct z dvaceti pěti, dnes je nás nějak hodně, čuchám průser.

   Bude končit hodina. Kapitola v knížce bude končit. Začne přestávka. Poběžíme kouřit, přijdeme pozdě na další hodinu a všechno se bude opakovat. Dočítám kapitolu a sundávám sluchátka, na tabuli sou dvě jména známých spisovatelů. Ne, na tohle ten sešit opravdu nepotřebuju. Vím i to jak si budu nadávat, až přijde písemka, ale co není to teď ani to nebude za tejden, tak co se s tim srát.

   Zvoní, nemám z hodiny naprosto nic, kromě děje mé knížky a to taky pomálu. Teď kouřit. Honem. Příští hodinu se vyspím a přijdou na řadu zajímavé předměty, konec výuky je zase o hodinu blíž, konečně!