Kdyby si lidé neudělali hodiny a kalendář, nebylo by času. Nebýt prostorových měřidel, nebylo by ani prostoru. Stejně jako není matematika, když není nikoho, kdo by počítal, není času ani prostoru, když není lidi, co by je poměřili a konstatovali. Chaoticky by se pohybovali bezprizorním světem a nepodařilo by se jim zorganizovat život ve společenstvích, na která jsou zvyklí a která potřebují, neboť jsou podmínkou jejich lidství. Byli by nanejvýš skupinami primátů, k jejichž jednoduchým vzájemným kontaktům a k životu vůbec by sloužily instinkty.
Základem bytí v prostoru a čase je sledování a zaznamenání pravidel zemského pohybu, jevícího se jako noci a dny, a relativního pohybu slunce, jevícího se jako roky a jejich typická klimatická období.
V tom pohybu a čase jsou místa a chvíle, které se zdají být významnější než jiné. Kousek za zimním slunovratem, uprostřed noci z třicátého prvního prosince na prvního ledna umístili na zemskou oběžnou dráhu nejvýznamnější okamžik znamenající konec staré oběžné sluneční elipsy a počátek nové. Nejnápadnější reakcí na něj je nedůvodná bujarost a různé křepčení, kdy se strojením létajících ohňů, povykováním, jídlem, popíjením omamných tekutin i pácháním sexuálních nevázaností lidé snaží tu zakrýt, tu odkrýt své pocity z toho, že se bude psát nový letopočet jejich životů, Že jsou tím nechtěným číslem zase posunutí někam, kam nespěchají.
V životě současném je tolik nedůstojných mělkostí a toto silvestrovské dovádění je z nejtypičtějších. Jsem přesvědčen, že, chce-li člověk něco prožít a procítit do hloubky, měl by se chovat důstojně a ponechat toto nepatřičné dovádění lidem, co tu potřebu nemají. Chovám úctu k těm, kteří místo okázalých oslav uléhají za silvestrovsko – novoročních nocí úplně stejně jako za všech ostatních, vědouce, že půlnoc mezi nimi je stejná jako všechny jiné a anonymní.O Novém roce chodí tito lidé někam, kde jsou sami, kam zábavné a oslavné mumraje nedoznějí. Jejich autentickým zážitkem, co předčí všechno, co bylo připraveno lidmi, je pobyt v zimní přírodě. Pod nekonečným hvězdami, uprostřed nesmírných sněhů ale i ve větrném temnu se hluboko v nich probouzejí nejen tisícileté atavismy, ale i pokora, kterou chovají ve svém nitru k prostředí, v němž mysticky vznikají a zanikají .
.
29.prosince2008