Neopren

             Sedíme večer v obýváku. Koukáme na telku. Běží v ní černobílý film. Otec řekne pomalu: „To… je černobílý film“. Já nic. Mlčím. Asi za pět minut řeknu: „Jooo?? A jak jsi to prosím tě poznal?“. On prudce vyskočí, zmuchlá noviny a začne po nich skákat. Do té chvíle vypadal, že se už celý večer nehne. Teď celkem křepce zadupává úvodník do parket. Křičí, že si to nezaslouží. Já pak musím další den na nějakou udobřovací rodinnou akci. Nejčastěji nakupovat.

            Do obchodu chodím krajně nerad. Většinou jen v případě, že mi dojde Havana Club, limetky nebo tonic. Skupinových akcí se účastním z donucení. Už při zvuku gerontomakarény linoucí se z amplionů obchodních domů mi naskakuje kopřivka. Rád chodím snad jen osahávat knihy do knihkupectví. Jinak mě do obchodů prosím netahejte. A hlavně – nenuťte mě zkoušet si oblečení. Věci na sebe si pořídím v nákupním záchvatu. Vypadá to asi takto: vtrhnu do obchodu, popadnu nejbližší dostatečně velkou věc a běžím s ní ke kase. Většinou se snažím i zaplatit. Co nejrychleji, aby bylo mé utrpení brzy u konce. Přijdu – vidím – koupím. Rád nosím nadměrné velikosti, protože u těch se v té rychlosti nespletu. Otec tvrdí, že když mi kupuje oblečení k vánocům, tak poprská prodavače od hlavy až k patě při vyslovování všech těch X než se dostane k L. Teď jsem dostal nakupovací záchvat cestou kolem oddělení sportovních potřeb. Klidně by se mohlo jmenovat i oddělení nepotřeb. Dokážu žít bez koule na bowling i bez švihadla. K běžnému přežití mi stačí internet. Navíc boxovací pytel, skládací koloběžku, brusle a nafukovací kajak jsem si už pořídil při předchozích záchvatech.

            Ted jsem se chvíli před zavírací dobou shlédl v neoprenu. Na kajak nosím rugbystické triko, co mi přivezl švagr ze Samoy. Nespálím se, ale teď na podzim moc nezahřeje. Ale po pravdě neopren nějak kriticky nepotřebuju. Tady ve Španělsku je často L největší velikostí oblečení na krámě. Zdejší L někdy odpovídá našemu M. Proto musíte do kabinky a zkoušet. Sundal jsem si kravatu, sako a košili. Pak jsem se nasoukal do neoprenového trika. Šlo to dost ztuha, ale výsledek byl ohromující. Zmizelo mi břicho. Důležité taky je, že se neobjevilo nikde jinde. Otevřel jsem kabinku a ledabyle se prošel kolem. Zbytečně. Bylo před zavíračkou a kromě několika zívajících prodavaček tu nebyla ani noha. Neopren mě začínal trochu škrtit. V obchodě opakovaně oznamovali konec prodeje. Pak nastal problém. Pokud vám mohu z vlastní zkušenosti poradit – před zavírací dobou se vykašlete na neoprén a kupte si švihadlo!! Vyjde to levněji a zažijete míň trapných okamžiků. Neopren nešel zaboha dolů. Držel jak sviňa! Vykasal jsem ho tak k pupíku a pak mi nějak nestačily ruce. Různě jsem sebou škubal, skákal, funěl a hekal… a nic. Asi jsem svým počínáním zaujal personál obchodu. Chvilkami to muselo vypadat, že tam provozuju nějaké erotické hrátky. Při škubání neoprenu jsem totiž narážel do zdí kabinky a v zoufalství řval a sténal.

                Prodavačky se rozhodly k ráznému kroku. Netrvalo dlouho a na převlékací kabinku mi bušila delegace tří drobných zaměstnankyň z Latinské Ameriky. „Momento“, vystrčil jsem hlavu a hned zas zaplul zpátky. Upravil jsem si neopren do důstojné polohy a navlíkl sako. Otevřel jsem dveře a vykráčel ven. V saku a v neoprenu. „Koupím si ho!“, prohlásil jsem hrdě. „Jen mi sundejte ten alarm!“ Prodavačky se začaly smát na celé kolo. Neopren šel – byť ztuha - sundat systémem „dědek tahal řepu“. Jen mi nepomáhal dědek, ale oblečení ze mě rvaly tři rozchechtaný Kolumbijky. Teď mám doma neoprenový triko a sbírám odvahu. Děsí mě představa, že ráno pojedu do práce v saku a …v neoprenu. Je černobílý, mému otci by se zřejmě líbil. Možná to použiju jako záminku k seznámení se sousedy: „Dobrý den, já jsem z druhého patra – nepomohli byste mi sundat triko?“