Blade runner blues

Sluneční paprsky zvolna, ale neodbytně nakukovaly zpoza šedivých mraků. Do hluku města se mísilo krákání hejna vran, které jí právě přelétalo nad hlavou. Přivřela oči a dlouze se nadechla zimního vzduchu. Byl mrazivý, ale zároveň tak uklidňující… Milovala páteční odpoledne, kdy skončila ve škole a celý víkend byl před ní.

Zastavila se a vytáhla z tašky malý MP3 přehrávač. Navolila si hudbu od Vangelis. Byla malinko depresivní, ale taky tajemná a kouzelná..

Usmála se pro sebe. Měla ráda cestu domů ze školy. Šla pomalu, beze spěchu, vychutnávala si hudbu a okolní svět, který byl vším tím sněhem změněný k nepoznání.

Zastavila se před přechodem. Svítila červená. Zavřela oči a zcela se poddala melodii. Pohyb lidí kolem sebe spíš vycítila. Stále se zavřenýma očima se rozešla.

Náraz něčího těla do jejího ji natolik překvapil, že rozevřela oči dokořán a slabě vykřikla. Rychle se rozhlédla. Lidé se na ni dívali nesouhlasně, s odporem. Nakrčila obočí a podívala se, s kým se srazila. Na zemi pod ní ležel mladík. Snažil se postavit, francouzské hole mu na kluzkém povrchu cesty klouzaly a nedokázal se pořádně zapřít.

Aneta se k němu vyděšeně sehnula.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho.

Otočil k ní tvář. Nejtemnější hnědé oči, jaké kdy viděla se zdály dívat kamsi za ni.

„Snad.. Pomůžeš mi vstát?“

Měl hluboký melodický hlas, který by u něj rozhodně nečekala. Ale teď nebyl čas na úvahy. Podepřela ho a pomohla mu na nohy.

„Je mi to strašně moc líto.. Neviděla jsem tě. Můžu ti nějak pomoct?“

Hořce se pousmál. Aneta se na něj udiveně podívala, než jí to došlo. Ty oči, které hleděly do daleka, které se zdály tak nepřítomné.. Byli na tom stejně. Ani on neviděl ji. Jenže on ji vidět nemohl. Byl slepý.

Zprudka se nadechla, musel ji slyšet. Tentokrát se usmál mile.

„Nemůžeš za to, prostě sis nevšimla.. to se stává.. A co se týče tvojí nabídky, byla bys moc hodná, kdybys mi pomohla přejít na druhou stranu..“

Až teď si uvědomila, že zelenou pro chodce dávno vystřídala červená a že auta už na ně netrpělivě houkají.

„Samozřejmě!“ vyhrkla rychle a chytila ho pod paží. Všimla si, že má podivně zkroucené nohy a špatně chodí. Proto ty hole.. napadlo ji.

 Převedla ho na druhou stranu.

„Kam potřebuješ teď?“

Zdálo se, že zvažuje, jestli s ní má dál mluvit. Nakonec se zřejmě rozhodl.

„Potřeboval bych na autobusovou zastávku. Mohla bys mi pomoct?“

Aneta kývla, ale vzápětí se v duchu okřikla.

„Jasně že mohla. Hele, ještě jednou se omlouvám. Občas se zamyslím a tak trochu nevnímám svět okolo…“

Usmál se. Má krásný úsměv… Tak upřímný…

„Víš, normálně mi pomáhá asistent.. Jenže je nemocný a jaksi mi za něj nikdo nenabídl náhradu. A tak se musím holt se vším poprat sám. Jsi hodná, že mi pomáháš.“

Dál šli mlčky. Aneta se snažila necivět na jeho nohy. Dovedla ho na zastávku autobusu. Nerozhodně se postavila proti němu.

„Už můžeš jít, odtud bych to měl zvládnout. Navíc sem za chvíli přijdou spolužáci, dovedou mě dovnitř busu, kdybych potřeboval…“

Neposlouchala ho. Se zájmem si ho prohlížela. Nemohla se rozhodnout, jaký věk mu přisoudit. Jeho tvář vypadala mladě, ale ty jeho zneklidňující nevidomé oči.. Jakoby poznaly všechnu bolest a moudrost světa.

„Víš,“ přerušil mlčení. „Já skoro nic nevidím. To neznamená, že nevidím nic. Vidím tvůj obrys a vidím, že si mě prohlížíš. Proč to děláš?“

Neznělo v tom nepřátelství, jenom upřímný údiv.

Aneta se přistiženě zasmála.

„Promiň, já jenom že.. Popravdě jsem se snažila uhodnout, kolik ti je..“

Nadzdvihl překvapeně obočí.

„Myslel jsem, že spíš přemýšlíš nad tím, co jsem to za ubohýho mrzáka.. Je mi dvacet dva, pokud ti udělá radost to vědět…“

Zamračila se. Co si o ní myslí?

„Nehodnotím lidi podle toho, jak vypadají, nebo kolik je jim let. Prostě mě to napadlo a nechtěla jsem ti lhát. Asi bych tě už neměla obtěžovat..“

Obrátila se k odchodu.

Jeho ruka se jí kolem zápěstí sevřela nečekanou silou.

„Počkej.. Omlouvám se, nejsem zvyklý, aby se mnou mluvili cizí lidi.. Nadto krásný mladý holky.. Musíš mi odpustit, že jsem z toho trochu nesvůj..“

Zachvěla se. Nebylo to zimou. Byla zvyklá přijímat lichotky, i když věděla, že není zrovna modelka. Ale tohle bylo něco jiného. Přece ji nemohl vidět.. S trochou zahanbení pomyslela na svého přítele. Ale co, nedělá přece nic špatného. Pomohla bližnímu svému a teď si s ním povídá. Nevinnost sama.

Znovu se na něj podívala. Hleděl teď do země, takže mu neviděla do očí. Pořád ji ale držel za

ruku.

Najednou nevěděla, co říct. Z trapného ticha ji vysvobodili dva mladíci, kteří k nim právě došli. Na Anetu hleděli překvapeně a nedůvěřivě. To budou nejspíš ti spolužáci…  Došlo jí a tak se na ně usmála. Jeden z nich byl vysoký, typický krasavec, po kterém šílí všechny slečny od třinácti výš. Druhý byl menší, taky celkem pohledný, ale vedle svého kamaráda dost zaostával. Aneta si s trochou podivu uvědomila, že ani jeden z nich jí nepřipadá zdaleka tak zajímavý jako její slepý společník.

Vysoký krasavec se dlouho nerozpakoval.

„Nechali jsme tě dlouho čekat, sorry. Ale koukám, že sis našel milejší společnost..“

Oslovený se usmál směrem k dlouhánovi, ale nic neřekl.

Aneta usoudila, že jestli měla někdy odejít, teď je na to ta pravá chvíle. Jemně se vymanila z jeho sevření.

„Tak… ještě jednou promiň.. a měj se hezky…“

Neřekl nic. Neodpověděl jí. Jenom na ni upřel pohled. Nevěděla, nakolik ji vidí a děsilo ji to a lákalo zároveň. Musela ale jít. Obrátila se k odchodu. Ještě za sebou zaslechla hlas, přisoudila ho menšímu z dvojice spolužáků.

„My se můžem snažit jak chceme a nejhezčí holku pak stejně sbalí Hans.. Tak povídej kámo, jaks´ k ní přišel?“

Nevěděla proč jí z toho najednou bylo tak smutno a krásně zároveň. Nasadila si zpátky do uší sluchátka.

Mohla ujít tak dvacet metrů. Jako by ji něco uhodilo do prsou. Zastavila se. Najednou věděla, že pokud půjde dál, udělá největší chybu svého života. A tak se obrátila. A vrátila se k nim. K němu.

Netušila, co by měla říct. Viděla, že se na ni všichni tři dívají a zjevně nemají ponětí, co tu ještě chce.

Musela něco udělat. A tak se na něj usmála.

„Nemáš.. Třeba náhodou mobil..?“

Jeho tvář se rozjasnila.

„Náhodou mám…“

Cítila se jako čtrnáctiletá puberťačka, ale vybrala si cestu a musela po ní jít.

„A dal bys mi svoje číslo? Vlastně ani nevím, jak se jmenuješ?“

Tentokrát se oba zasmáli.

„Jsem Honza. A ty vílo?“

Zase ji polilo to nevysvětlitelné horko. Řekla mu své jméno a nadiktovala mu číslo. Měl zvláštní mobil, pochopila, že je to asi nějaký speciální model pro nevidomé. Zapsala si to jeho.. A nevěděla co dál. Nakonec ji vysvobodil autobus, který právě přijel.

„Ehm.. Ozvu se ti, Honzo.“

Víc nestačila říct. Odešel jí.

„Nezbláznila ses tak náhodou?! Je to mrzák! Kripl, budižkničemu!! Co na něm sakra máš?!“

Aneta se přes všechen vztak musela pousmát. Její přítel, Tomáš, měl vlastně pravdu. Co na něm vlastně má? Snad.. Ty předlouhé rozhovory. Rozuměl jí jako nikdo jiný. Snad ten tichý smutek, který se tak docela nikdy nevytratil z jeho očí. Snad to kouzlo, kterým vždycky odvál všecky její problémy a nechal ji plnou štěstí a pohody…

„Je to můj kamarád. Mám ho ráda. Nemůžeš mi zakázat vídat se s ním…“ dokázala to říct skoro pokorně, i když věděla, že kdyby jí zkusil cokoli zakazovat, vybuchla by tak, že by se hodně divil..

Strašně chtěla, aby ji Tomáš chápal. Byli spolu jen půl roku, ale doteď si myslela, že to je ten pravý. Jenže teď si nebyla tak jistá. Opravdu chtěla být s někým, kdo jí brání setkat se s jejím čarodějem?

Tomáš potřásl hlavou.

„Trávíš s ním pomalu víc času než se mnou. Co ti asi tak může dávat, co já ne?“

Přistoupil k ní zezadu a objal ji. Aneta cítila jeho dech na krku. Věděl dobře, že tomuhle dlouho neodolá.

„Co ti může dát, co já ne?“

Opakoval tiše a pomalu jí přejížděl od krku, přes prsa… dolů po břiše a dál… Tiše zasténala. Věděla, že tahle bitva je pro ni předem prohraná. Prudce se k němu otočila a nechala se líbat…

„Přinesl bych ti kytku. Jenže se bojím, že by nepřežila, kdybych ji nacpal do batůžku..“ Bezmocně nadzvihl ruce, ve kterých držel své hole. Aneta se usmála a jemně ho pohladila po rameni.

„Nemusíš mi nic nosit. Víš, že tě vždycky vidím ráda…“

Nespokojeně si povzdychl.

„Vím, že nejsem žádný tvůj přítel. Jen jsem myslel, že by se to hodilo. Je jaro, všechno evidentně kvete, i když  to nevidím, cítím to. A já, místo abych ti přinesl květiny, jak se na gentlemana sluší, tě jenom brzdím ve tvé procházce..“

Aneta se zastavila a překvapeně se na něj zadívala. Takhle obvykle nemluvil. Nikdy si nestěžoval, což byla jedna z věcí, kterou na něm tolik obdivovala. To, a taky jeho moudrost, smysl pro humor, sarkasmus a schopnost dělat si legraci sám ze sebe..

Jako vždycky vycítil její myšlenky.

„Promiň, je to ode mě nevhodný ti něco takovýho říkat.. Neposadíme se na chvilku?“

„Proč ne?“

Souhlasila a navedla ho k nejbližší lavičce. Park, ve kterém se nacházeli, byl překrásný a dost oblíbený, takže tu lavičky byly doslova na každém kroku. Naštěstí dubnové sluníčko ještě nehřálo natolik intenzivně, aby vylákalo davy lidí, a tak tu měli relativní soukromí.

„Takže.. jak se ti líbilo to album, co jsem ti nahrála?“ zeptala se, aby narušila ticho.

Neodpovídal. Díval se kamsi pod sebe, snad na svoje zmrzačené nohy. Vyprávěl jí kdysi, že je na svoje postižení zvyklý. Krátce po narození prodělal mozkovou obrnu. Zvykl si, že nemůže běhat a sportovat. Když ale v patnácti letech začal ztrácet zrak, trpěl mnohem víc. Do té doby vášnivý čtenář se najednou nořil do neprostupného šera. Zamiloval si tedy hudbu a poslouchal cokoli, co aspoň trochu odpovídalo jeho vkusu.

„Nádhera…“ odpověděl konečně. „Moc se mi to líbilo… jako ostatně cokoli, co je spojené s tebou.“

Dodal nakonec po chvíli váhání.

Chtěla to přejít nějakým vtipem, jako vlastně vždy, ale pak si všimla něčeho podivného v jeho pohledu. Jeho oči byly vždycky tak trochu smutné. Ale teď měla pocit, jakoby z nich křičela všechna bolest světa. Najednou pochopila a bylo jí zle ze sebe samé. Jak to mohla nevědět? Jak to mohla nevidět?

Zasáhlo ji to tak silně, že chvíli nedokázala nic říct. Pak se konečně nadechla… A místo slov ho vzala za ruku.

Rozchod s Tomášem byl právě tak těžký, jak ho čekala. Nechtěl se jí vzdát. Nedokázal pochopit, proč ho opouští kvůli mrzákovi, kvůli té trosce, co ani nedovedla pořádně chodit. Nepomohlo nic. Přemlouvání, prosby, výhružky. Dál se na něj pevně a rozhodnutě dívala, s podivně krásným, zneklidňujícím úsměvem. Nakonec mu nezbylo, než se vzdát a odejít…

Nemohla ho držet za ruku kvůli holím a tak do něj byla alespoň zavěšená. Něco radostně štěbetala. Popravdě ji moc neposlouchal. Tedy – neposlouchal význam slov, zato jejich zvuk… Zvuk jejího hlasu a smíchu předčil nejkrásnější melodie, co kdy slyšel. Pořád nedovedl pochopit, že je s ním. Že ji získal. Že ho snad i má ráda.. Že ho miluje…

Neubránil se tomu, aby nemyslel na to, jak spolu vypadají. Ona – překrásná tmavovlasá víla v letních šatech a on – kulhavý, slepý mrzák…

Potřásl hlavou, aby z ní tu představu dostal. Stejně si všimla, že s ním není něco v nepořádku. Musel s pravdou ven.

„Představil jsem si, jak na nás musí koukat.. Myslí si, že jsi moje opatrovatelka. Litují tě, že se v tomhle krásným dni taháš s mrzákem po ulici…“

Aneta se nahlas zasmála.

„Lásko.. tohle tě trápí? To přece nejsi ty… Nemysli na takový věci.. Jsme spolu, milujeme se, to je to jediný důležitý… co nám sejde na lidech, ať si myslí, co chcou!“

Na důkaz svých slov se zastavila, postavila se proti němu a políbila ho. Zapomněl. Na lidi kolem sebe. Na to, co si o nich pomyslí. Na čerstvý letní vzduch, na slunce, na oblohu, na vůně kolem sebe.. Zapomněl. Jediné, co pro něj existovalo byla ona. Ponořil se do ní a nechal se unést kamsi daleko…

Byli na cestě do parku. Slunce se do světa pod sebou opíralo s veškerou svou silou, ale naštěstí foukal vítr a tak to bylo vlastně docela příjemné.. Došli k přechodu přes silnici.

„Tady miláčku.. vzpomínáš?“ zeptala se ho. Jistě že si vzpomínal. Právě tady se tehdy seznámili, když do něj vrazila..

Krátce ho políbila na tvář. Na víc nebyl čas, právě problikla zelená. Jemně ho navedla do cesty. Skřípění brzd znělo strašně hlasitě. Ale čas se zpomalil a najednou byl hustý a vláčný jako med..

Aneta se podívala doprava. Viděla jen červenou šmouhu. Její podvědomí si bylo jisté, že je to auto, ale ona vnímala jen nebezpečí, řítící se na její lásku, na její život…

Přejela pohledem z červené šmouhy na něj. Netušila do té doby, že má tak rychlé reakce. Odstrčila ho od sebe veškerou silou. Odhodila ho. Dost daleko, aby se mu nic nestalo…

Probudilo ji protivně vytrvalé pípání. Budík.. Ten hnusný prevít. Chtěla se natáhnout a vypnout ho. Připadala si jako svázaná. Do nosu ji uhodil pach dezinfekce. Pak se jí udělalo strašně zvláštně a musela zase zavřít oči. Aspoň na chvilinku…

Křik kdesi v dálce. Strohé příkazy. Ztrácíme ho! Rychle, oživujeme!

Možná se jí to zdálo. Možná byl všechno jenom sen. Kdyby se tak už konečně dokázala probudit.. Ale vklouznout zpátky do sna bylo tak lákavé. Pět minut. Pak vstane a obleče se. Jen ještě pět minut…

Obličej nad ní se chvíli houpal, než konečně dokázala zaostřit. Mladá žena se na ni dívala přátelsky, usmívala se na ni. Aneta se jí chtěla zeptat, jak se jmenuje a co dělá u ní v pokoji, když ale chtěla promluvit, v krku ji zaškrábalo, jakoby právě spolkla hrst ocelových pilin.

„Nebojte se. Za  chvilku přijde pan doktor. Myslím, že už vám sníží sedativa…“

Nechápala ji. Ale to teď nebylo důležité. Důležitější bylo, kde je a především – kde je On…

Když ji probudili definitivně z jejího dlouhého, vynuceného spánku, nedokázala se zorientovat. Mysl se pomalu probouzela k životu. Jako malé, čerstvě narozené ptáče. Zmatené světem kolem sebe…

Slyšela slova, ale nechápala význam. Teď ještě ne. Teď ještě nemá sílu se jimi zabývat. Slyšela jenom slova.. Polámané obratle… poničená mícha…  štěstí že vůbec žijete… Při nejlepší vůli… možná jednou budete schopná pohnout… prstem na jedné ruce… mrzí… moc nás to mrzí…

Nechtěla je slyšet. Rušili ji. Chtěla ho vidět. Chtěla vědět, jestli je v pořádku.

Dokázala promluvit pátý den po probuzení. Znělo to příšerně, ale mluvila. Cítila, že má v krku tlustou hadici. Vysvětlili jí, že je to proto, že nedokáže sama dýchat. Dvacetčtyři hodin do ní museli pumpovat vzduch, jako do měchu… Byla si jistá, že umře studem, jestli ji takhle uvidí. Přesto ho musela vidět.

Zeptala se na něj. Prý často volal. Jednou tu byl, těsně po havárii. Ale bylo pro něj dost obtížné, dostat se sem, nemocnice byla hodně daleko od místa, kde bydlel.

Neztrácela naději. Každý svůj den trávila tím, že se snažila vzpomenout si, jak pohnout vlastním tělem. Každý svůj den trávila tím, že se snažila vzpomenout si na jeho hlas. A pak… Jednoho dne, nevěděla kolik doby už uplynulo, za ní přišel.

Vypadal vyčerpaně. Podle jeho oblečení usoudila, že venku už začíná zima. Díval se na ni tak vyděšeně a s láskou zároveň. Sedl si na stoličku vedle její postele a nekonečně dlouho se na ni díval a hladil ji po tváři. Vyprávěl jí dlouhatánský příběh o vílách a elfech…

Než konečeně usnula.

Usnula s úsměvem na tváři. Vypadala přenádherně, klidně a spokojeně. Sehnul se k ní a políbil ji na okoralé rty.

Zavřel za sebou co nejtišeji, když odcházel…