Na Písmáku publikuje 52 tisíc autorů, 469 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Mokré dřevo
datum / id23.01.2009 / 308961Vytisknout |
autordomin.go
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno5098x
počet tipů10
v oblíbených0x
zařazeno do klubů...nepatřím nikam..., Povídka měsíce,
Prolog
red hot chilli letters
Mokré dřevo

   Seděl v koutě a napadaly ho samé groteskní myšlenky. Myslel na knihy, které čítal, když byl ještě chlapcem. Myslel na lidi, kteří se navzájem pojídají, aby přežili. Trvalo mu několik minut, než si uvědomil, že nesní, že je teď a tady a není to součást žádného příběhu.

   Když vstal, nad hlavou mu zapraskalo několik prken. Znejistěl.

   „Dlouho už to nevydrží,“ řekl. „Musejí nás hledat,“ dodal ještě, aby se uklidnil. Snažil se vzpomenout na svoji jabloňovou zahradu, na stromy, které se už zas pár měsíců obsypou květy. Nešlo mu to. Sotva otevřel, viděl sám sebe, nahého v trní, mrtvého v nekonečné pustině. Věděl, že o pár kroků dál je zeď a za ní už nic, zhola nic. Tady někde bývalo okno, natáhl ruku, snad jen sám pro sebe, a přejel prsty po navlhlém dřevu; louže začvachtala, jak do ní vstoupil, aby lépe viděl tam, kde by mohla být cesta. Až dojde uhlí, louže zmrzne.

   Loni byli s tátou bruslit. Táta a syn, sami dva. Táta mu každou zimu kupoval nové brusle, protože nohy mu pořád ještě rostly, i když už dávno nebyl chlapcem. Chodívali spolu na zamrzlé jezírko. Je to pár kilometrů jižně od města, uprostřed velké louky, bůhví, kde se tam vzalo. V zimě je celá louka zamrzlá a jezírko se leskne jako sklo. Jako sklo, které tu taky kdysi bylo, je to sotva pár dní, co ho vzala voda.

   Dotkl se dlaní mokrého rámu a ucítil řezavou bolest. Zapomněl vytáhnout střepy.

   Ta černá plachta za oknem se vzdouvá jako vítr, myslel si. Už zase snil. Dobře věděl, že za ní není nic, ani zmuchlané papíry a myší kostry; je tam jen nekonečná, krystalická bílá hmota, která pálí do nahých dlaní, kdyby se jí náhodou chtěl dotknout.

   Až dojde uhlí, bude po všem. Stál nahý uprostřed malého pokoje a osahával zdi; byly ztrouchnivělé, některá prkna se rozpadávala na třísky, které ho bodaly do bosých nohou, a stropem na podlahu kapala voda.

 

   Bylo ráno. Stál a zíral na světlý bod nad oknem, jako to dělával každý den, aby si pročistil myšlenky. Zíral na něj tak dlouho, dokud se mu nezačal zdát světlejší a světlejší, a v tu chvíli zřetelně viděl, jak se zeď rozestupuje a on se vrací domů. Měl by se opít, a zase ten třes v rukách, jako pokaždé, když dostane na něco chuť. Otočil se a uviděl blondýnku, jak spí schoulená na podlaze; blázen, říkal si, ona snad nevidí to světlo, a to už byla škvíra skoro otevřená a on se ohlédl jenom proto, že ji chtěl vzít s sebou. Když potom prudce trhnul hlavou zpátky, viděl jen zeď, mokré třísky a černou plachtu, a nic nepomohlo, že někde tam za ní skutečně fouká vítr; plachta se ani nepohnula, uvědomil si, nikdy se nepohnula.

   Pojď ven! sykla blondýnka a oči jí zářily. Pojď ven, ale rychle!

   „Veroniko?“

   Viděl ji, jak spí, jak sebou hází, škube hlavou, kope nohama, slintá na podlahu, vlasy rozprostřené po zemi, v rukách zadřené třísky. Co se jí asi zdá, přemítal, když mluví ze spaní. Chce ven, říká. Možná jí tyhle čtyři zdi vstoupily už i do snů; otřásl se při té představě, jak by v takové situaci bylo jemu, natož jí, nádražní víle, která nezná zimu a tmu déle než pět hodin, než jí zase otevřou palác. Blondýnka je křečovitá, drží deku a neusmívá se, je celá zkroucená, jako by její tělo ovládali démoni. Hází sebou jako ryba chycená v síti; jen místo nočních rybářů tu jsou černé plachty, děsivě reálné v celém tom bizarním světě.

 

   Když vstala, šla se projít. Procházela loukami a lesy, prošla celou vesnici; zastavila u kostela a pozdravila paní pošťačku – krásné ráno! Jistě, jistě! a šla dál po silnici. Mezi dvěma vesnicemi vede dlouhá a klikatá cesta, lemovaná duby a buky; u každého se na chvíli zastavila a naslouchala šumění listů, jak může něco tak obyčejného být tak krásné – topila se, prošla alejí a posadila se na lavičce, aby si odpočinula, nechala ujet autobus – přece půjde pěšky, když je venku takhle – vítr jí cuchal vlasy a ona si prohlížela svůj odraz v každém okně, kolem kterého procházela, aby mohla uspokojeně konstatovat, že jí to dnes opravdu sluší. Možná má přece jen trochu větší nos, to přiznává, ale jinak je sama se sebou naprosto spokojená. U obchodu zahne zase doleva a vydá se zpátky domů; cesta je rovná, lemovaná malými domky s velkými zahradami plnými jabloní, půjde se jí hezky. Až dojde před dům, pozdraví Pavla a přijme nabízenou cigaretu, ale ještě si nezapálí; zahne doleva podruhé a je teď v lese, poslouchá, jak jí pod nohama praská jehličí, a vůbec jí nevadí, že se jí zabodává do bosých chodidel – je přece krásný den, něco takového ji nemůže rozhodit, to by ještě scházelo. Projde lesem a už vidí křižovatku, vede sem silnice z města, ale tam se jí nechce, radši se otočí a je zpátky v první vesnici, zase vidí kostel, jen pošťačka už odešla. Slunce se přehouplo obručí a svítí teď trochu šikmo; zakryje si oči, aby ji nepálily a mohla zase pokračovat po stejné cestě donekonečna – šla, bosá v letním dni, zapálenou cigaretu v prstech, šla po stále stejné cestě a vzduchová kapsa kolem ní se naplňovala a zase vyprazdňovala, jak cítila, že vedle ní někdo dýchá.

   A muž, který už dávno nebyl chlapcem, seděl uprostřed pokoje a věděl, že cesta už se dnes neotevře; pozoroval ji, jak obchází podél zdi, nohy rozedrané třískami, jak se snaží uniknout, zatímco jí pod chodidly čvachtají kaluže a v rukách drží kus dřeva, který nechce hořet.

 

  Je den. Musí být den, protože oba cítí, že tam někde venku je úžasné, osvobozující světlo. V kamínkách praská uhlí, které, jak muž ráno podotkl, začíná docházet. Řekl to jenom tak, aby nemusel přiznat, že došlo.

   Ráno. Nejsou tu přece zas tak dlouho, aby zapomněli, že ještě existuje něco jako ráno.

   Budík a snídaně.

   Sklenice vody.

   Ráno v posteli.

   „Kolik je hodin?“ ptá se blondýnka a snaží se rozplést si zplihlé vlasy.

   „Nevím.“

   „Ty nemáš hodinky?“

   „Je půl čtvrté,“ řekne muž, a jako by odemkl bránu zakázaného města, ze všech děr se vyvalila hustá mlha. Takhle to cítil. Je půl čtvrté, jistě, kapesní hodinky nelžou, ale v tom případě to znamená, že rozhodně není ráno. Je noc nebo odpoledne. Není ráno.

   Ráno už nikdy nebude existovat, řekl si pro sebe a bylo mu smutno.

   „Co myslíš, je tam venku den?“

   „Nevím.“

   „A myslíš, že nás ještě hledají?“

   „Nevím.“

   Blondýnka se opřela o zeď a mokré dřevo zapraskalo a zašustilo.

   „Proboří se to,“ ukázala na prasklinu na stropě.

   „A tou prasklinou přijde světlo,“ dodal muž, skálopevně přesvědčen, že se nemůže mýlit.

   Blondýnka zavrtěla hlavou.

   „Máme něco k jídlu?“

   „Ne.“

   „Jak to myslíš? Jak jsme tu dlouho?“

   „Nevím. Hodně nocí. Nevím.“

   Muž vstal a zapřel ruce v bok.

   „Není tu jídlo ani uhlí. Vody je dost.“

   „Takže - ?“

   „Takže zemřeme hladem nebo zimou.“

   Blondýnka pokrčila rameny a hodila do kamínek kus mokrého dřeva. Oheň zasyčel.

   „Neblázni.“

   Muž se pamatoval, jak si plánovali, že spolu stráví krásný víkend. Že nevylezou z postele. Že si budou povídat, povídat a zase povídat, pořád dokola, úplně o všem. O hudbě, o umění, o filozofii, o pití, o politice, o sportu, o oblečení, o počasí.

   „Kde jsou? Já se ještě podívám,“ řekla blondýnka a přistoupila k černé plachtě; muž jí strhl ruku jediným ostrým pohybem.

   „Jestli s tím pohneš, zavalí nás to a udusíme se. Bůhví, kolik tam je metrů. Už takhle nám to brzo spadne na hlavu, tak proč to urychlovat,“ dodal a zadíval se tam, kde by mohlo být nebe.

   Chvíli bylo slyšet jen kapání vody na mokré dřevo. Pak se blondýnka pohnula.

   „Co děláš?“

   „Chci to urychlit,“ řekla a strhnula plachtu. Bílá zeď zůstala nehybná, tiše odpočívala jako nějaký gigantický netvor. Blondýnka běžela jako smyslů zbavená; obíhala celý pokoj a strhávala černé plachty, a muž si uvědomil, jak je člověk závislý na světle.

   Světlo a teplo, aspekty civilizace. Vzpomněl si znovu na knihy. V knihách se lidé pojídají navzájem. Pohlédl na blondýnku, jak buší pěstmi do mokrého dřeva: je krásná, opravdu krásná. Ještě na tom nejsem tak špatně, abych o něčem takovém přemýšlel, řekl si s uspokojením, a také na sobě poznal, že se dokáže velmi dobře přizpůsobit zimě. Pár dní tu určitě ještě vydrží.

   „Veroniko.“

   Je hotovo; černé plachty leží v koutu místnosti, naházené na hromadu jako hromádka neštěstí, a najednou je celý pokoj obklíčen bílou hmotou – je za okny, je na zemi, prosakuje stropem, a uprostřed toho sedí muž a žena, chlapec a dívka, sedí a s posvátnou bázní hledí na to, co nemůžou ovlivnit. Trávicí trakt nestvůry. Tlusté střevo netvora. Muž a žena v oáze chladu.

 

   Druhého dne muž vstal a pocítil příšernou zimu. Stalo se tomu tak poté, co se mu dozdál jeden z jeho snů; v tom snu byl on a blondýnka, šli spolu ruku v ruce jabloňovou alejí a co chvíli zastavovali, aby mohli jeden druhého obejmout. Byl to skutečně neobyčejně krásný sen.

   Muž se probudil s erekcí a marně se snažil vzpomenout, kde je a co tam dělá. Když usínal, byl s blondýnkou v jedné místnosti. Byl to malý pokoj čtvercového půdorysu, na každé straně měl velké okno; dveře byly zalité betonem, aby museli zůstat pořád spolu. Venku sněžilo, z nebe se snášely velké bílé vločky..

   Sníh! uvědomil si muž a zprudka se posadil. Od úst se mu kouřilo. Cítil, jak mu praskají koutky rtů.

   „Veroniko?“

   Veronika leží a nic neříká; spí.

   „Je mi zima, zahřeješ mě?“ řekl muž a lehnul si vedle ní; trochu to začvachtalo, jak pokládal své tělo na mokré dřevo, a taky průsak na stropě byl čím dál horší. Muž by si dal pivo, sud piva, vepřové a hovězí, kuřecí s rýží, brambory, a hlavně cigarety – celé kartony cigaret.

   Království za trochu tepla, pomyslel si, načež si uvědomil, že si může dost dobře ohřát ruce o dívčí záda. Byla krásně teplá.

   „Veroniko?“

   Asi pořád spí, říkal si muž a záviděl jí. Jen ať spí, bude to potřebovat; je slabá a bez jídla a tepla to možná nevydrží ani do zítřka.

   „Veroniko, už jedou,“ zkusil to ještě, ale blondýnka ani slovo. Pohladil ji po zádech, pak po vlasech a po tváři. Políbil ji na krk.

   Kleknul si nad ni a hladil jí celé tělo. Byla teplá a krásně voněla.

  

 

   „A kam že to jedeme?“

   „Jedeme do lesa, sbírat dřevo.“

   „Na co dřevo?“

   „Večer si uděláme táborák, jestli budeš chtít.“

   „Táborák? Se špekáčkama?“

   „Jo. Opravdickej se špekáčkama. Chceš?“

   „Jasně že chci!“

   „Tak mi ale musíš pomoct s tím dřevem.“

   „Jako sbírat?“

   „Tak. Budeme sbírat klestí a suchý klacky. Když uvidíš moc velkej, tak ti s ním pomůžu. Jo, a nesbírej šišky.“

   „Tati! Tady mám klacek!“

   „Ten ne, ten je mokrej. Ten by špatně hořel.“

   „Cože to je?“

   „Je to mokrý dřevo.“

   „Kde?“

   „Všude kolem, jenom se podívej!“

   „I nade mnou?“

   „I nad tebou.“

   „Tati?“

   „Co je?“

   „Měl jsi někdy strach?“

   „Přijde na to.“

   „Strach, že se ti všechno sesype. Že tě to prostě zavalí a nemůžeš se dostat ven.“

   „To je mokrý dřevo.“

   „Tati?“

   „Ty už jsi vzhůru?“

   „Tati?“

   „Vstávej, máš tu snídani.“

   Muž si promnul oči a zašátral vedle sebe; nemohl najít brýle. Podíval se na hodinky: bylo sedm ráno a právě vycházelo slunce, zřetelně ho viděl, jak se vkrádá k němu do postele. Posadil se.

   Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je.

   Ráno! Tam, kde byly dřív černé plachty, teď zářilo slunce; sníh venku jiskřil a bodal do očí, do rozbitých oken vanul slabý vánek.

   Zase viděl hory.

 

   „Veroniko! Zázrak!“

   „Jak to myslíš, zázrak? Celou tu dobu jsme byli v podstatě volní, kdo říkal, že nás to zasypalo?“

   „Ale…“

   „A kdo se chtěl zkusit prohrabat ven a kdo říkal, že nám to spadne na hlavu?“

   „Ale já…“

   „Díky za příjemně strávenej měsíc, ty kreténe,“ zařvala blondýnka a vyběhla ven, běžela rychle a dlouho, až se ztratila za obzorem.

   „Ta stěna byla široká sotva metr, celou tu dobu,“ šeptla.

   Objal ji.

   „Promiň.“

   „To nic, ty za to nemůžeš.“

   Zarazil se. „Veroniko?“ zavolal, ale všude kolem bylo ticho jako pod vodou.

  

   Vrátil se do srubu a sedl si do kouta. Bude tady sedět, dokud blondýnka nevstane; potřebuje vědět, jestli se na něj zlobí nebo ne. Ještě ji trochu upraví, aby byla hezká; koneckonců na světle se uvidí, tak ať jí to sluší. Natáhne jí kalhotky a kalhoty, odhrne vlasy z čela a narovná svetr. Pleť má posetou červenými boláky, ruce a nohy zkrabatělé vodou a rozpíchané třískami, ale pořád je krásná.

   Teď, když je volný, si může konečně vybrat. Bude tady sedět do konce věčnosti.

 

 

 

 

 





Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

07.08.2009 08:17:46dát kritice tipMAJKL65
Naprostá impotence.
12.02.2009 20:10:19dát kritice tipTragicus
Dobré.
Konec se mi líbí, ač nemyslím, že jsem jej 100 % pochopil.
Užil jsem si to.
02.02.2009 16:06:13smazaný uživatel
smazaný uživatel
02.02.2009 15:53:55dát kritice tipdomin.go
Složitosti jsou zábavnější :) já se třeba místy snažím i psát úplně obyčejné příběhy, ale ještě jsem nenašel způsob, jak z toho vytřískat něco navíc. Díky.
02.02.2009 15:43:06smazaný uživatel
smazaný uživatel
02.02.2009 11:32:46dát kritice tipA.H.
korektor
od začátku do konce jsem se v tom ztrácel
02.02.2009 03:03:42dát kritice tiptěša
mě to připadá skvělý, právě tím, že se sice nedá odlišit realita od snů nebo bůhví čeho, ale sedí to dohromady.
27.01.2009 17:06:50dát kritice tipromale
tyjo, no já nevim, co si myslet...

rytmus je pomalý, stejnoměrný - od úvodu -> celkem nepřekvapivé momenty, tradiční motivy - vzpomínky, klišé - snad - bylo mi zatěžko to překousnout, ale v průběhu čtení jsem uznal, že to mělo jistý smysl - z winterem bych souhlasil, že zo becňování je a výhýbání se krátkým záběrům na detail je psíš na škodu... opakování symbolů naopak bylo účinné - aspoń pro mě... konec mě během čtení zklamal, teda napadlo mě, že je laciný - ale shrnuto - "dozvuk" jakýsi byl - i když nezřetelný a slabý...

takže nevim - přijde mi to jako docela slušné téma, které by se zhodilo zpracovat jinak;) - trochu mě naskočil edgar alan... uvidime...
26.01.2009 15:56:01dát kritice tipD4N
Mě se líbí ty obrazy, popisy, to cyklické vracení se --hm-- :o) - jen mi přijde, že tomu ještě kousek chybí na konci ... resp. před tím posledním odstavcem ... jako dybys něco vyrval z toho. hm, nevím - pravda je, že tomu /jako winter/ nerozumím, čili //**
26.01.2009 12:05:28dát kritice tipreka
stejně jako Stvn jsem konec nějak nepochopil. Hodně se mi líbí ten nápad s krychlí prostoru obestoupenou sněhem. Je to klaustrofobický a zároveň nereálný. Trochu mě ale mrzí, že kromě tohohle nápadu je ten text docela všední, scény se sněním mi přišly docst obehrané, stejně jako to znejišťování toho, co je realita a co ne, a tahle literární klišé ten dobrý nápad pro mě docela zabily. Být tebou tak bych vzal původní nápad a zkusil to celé napsat znovu, asi. I tak tip.

Jo, ještě, při čtení jsem hodně myslel na "Pád do ticha", znáš to? Úžasný a místy neuvěřitelně klaustrofobický dokument.

http://www.csfd.cz/film/158505-pad-do-ticha-touching-the-void/
25.01.2009 11:58:56dát kritice tipdomin.go
Nemám. Jneom proti cederovi. Díky za čtení.
25.01.2009 10:32:49dát kritice tipStvN
Konec jsem nepochopil. Možná jsem nečetl dost pozorně? Jinak zpočátku mě to bavilo. Zajímavej nápad, ale možná jsi mohl naznačit trochu víc.

Máš něco proti zařazení do Povídky měsíce?
24.01.2009 23:13:25dát kritice tipceder_john
jo a ještě to avi
24.01.2009 23:11:24dát kritice tipceder_john
stvne, posílám ti avi, abys to zařadil do povídky měsíce..chci tam mít tuhle celebritu
23.01.2009 15:05:14dát kritice tipA.H.
korektor
Myslím si, že stačí jen ta decentnost
23.01.2009 14:21:47dát kritice tipdomin.go
Díky. Procházka je tam dodaná dodatečně, šlo mi hlavně o to, zachytit ten čtverec. Chtěl jsem, aby se všechna místa a polohy textu odehrávaly právě v tom čtverci. Abych se mohl kdykoliv vrátit do té místnosti a mělo to nějakou návaznost. Taky jsem vyhodil asi stránku a půl, původně tam byla dost výrazná sexuální linka; otázka je, jestli to textu neuškodilo, že tam je jenom náznak.
23.01.2009 14:09:44dát kritice tipWinter
Já ti nevím (což je takové varování, že následující řádky budeš asi špatně rozdýchávat, ale považuji za přínosné ti je napsat). Celou dobu se tváříš, že nám chceš něco říci (trochu absurdní zápletka s přesahem (tm), zbytečné zobecnění postav a místa, věčné třísky jako symboly - co by si bez nich literatura počala, to tedy nevím), ale přijde mi, že ve výsledku jen odvykládáš svůj "příběh" a šlus. Příběh po tvém odchodu nadále zůstává prostší než způsob, jímž jsi jej prezentoval. Nicméně pro všechny "významy" přestal být "příběhem" - stává se jakýmsi zcela propustným "cosi", nad čím si můžu lámat hlavu, ale nevidím důvod, proč bych musel. Což je postup přesně převrácený v porovnání s Potopou.

Prvně jsem o textu začal vážně pochybovat při popisu procházky, která je, přiznejme si, zpracována rutinně, bez detailu, bez nalezení, případně jakéhokoliv hledání, "souvislosti", která by ji odstřelila mimo její prvoplánový "význam", není tam to "hemžení", skrytý život podobných textů, jestli mi rozumíš.

Neříkám, že je špatné si na tuhle cestu občas vyšlápnout, minimálně zkusit se to musí, protože tak svému pravidelnému čtenáři zkomplikuješ vnímání vlastních děl, že tahle mystifikace do jisté míry k prezentaci textu patří, ale...

Nicméně v této poloze budeš vždy oblíbenější - v jistých kruzích .)

Slova jsou poskládána libozvučně.
Škoda.
23.01.2009 13:26:01dát kritice tipdomin.go
já a romantik? no potěš koště :) díky za čtení
23.01.2009 12:34:16dát kritice tipbeketka
opravdu povedená, od toho zahádného smazání,zatím nejvíc*
23.01.2009 12:19:31dát kritice tipmeggii
Domin.go tahle povídka je dobře promyšlemá až do detailů dobře se Ti povedla napsat, je poznat že jsi asi hodně velkej snílek a romantik jen tak dáááál. fakt moc hezky píšeš. Meggi PeAce


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2023, provozuje Dobrý spolek, pravidla Wiki of 21st century Letní dětský tábor