Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Excitační procesy nervového systému

Výběr: Bílá_Místa_V_Akvarelu, StvN, pozorovatel
22. 02. 2009
29
40
10689
Autor
Finch

Excitační procesy nervového systému

V kupé sedí Adam sám. Dívá se z okna vlaku, ale nesleduje krajinu – přehlíží stromy, trávu, domy, oblaka. Ačkoliv ví, že léto se krátí, nezajímá ho to. Přemýšlí, jestli organizuje minulost, nebo tvoří budoucnost. Ubíhající svět za sklem používá pouze jako nástroj, pomůcku, aby odvedl a uvolnil svoji pozornost – proto se chvílemi na několik vteřin soustředí na pohybovou paralaxu.

Na sedadle vedle něj leží několik popsaných listů papíru, volně vložených v tvrdých deskách, a na nich tužka; když vlak zatáčí, kutálí se. Kdykoliv hrozí, že spadne na zem, Adam tužku zastaví. Neuvědomuje si to, ponořený do svých myšlenek. Tužka a papíry jsou pro něj reálné pouze, když je potřebuje použít a k řádkům textu přidat další dva nebo tři.

Adam se probere, až když rytmické dunění kol zvolní tempo; vlak brzdí v zastávce, zpomaluje, zastavuje. Adam otevírá okno a vyklání se. Prohlíží si obličeje nastupujících lidí, hledá mezi nimi známé tváře, ale žádnou nespatří. Zavírá okno a opět si sedá. Bere si desky, pročítá poznámky – staré i ty, které zapsal během cesty.

Otvírají se dveře kupé, vchází dívka.

„Je tu volno?“ ptá se.

Adam, náhle vytržený ze světa svého textu, zvedá hlavu a chvíli trvá, než si dívku plně uvědomí; ona ho mezitím pozoruje.

Po chvíli zopakuje svůj dotaz: „Je tu volno?“

Adam přikývne. Dívka se usměje, sundá si batoh, který nese, a sedne si naproti Adamovi. Batoh položí na sedadlo vedle sebe a vytáhne z něj knihu. Adamovi připadá nová – a má pravdu. Dívka z knihy sundává přebal, šedý se žlutými, modrými a karmínovými pruhy (název však chybí) a schovává ho do batohu. Potom knihu otevře a začne číst.

Vlak se rozjíždí a trvá jen chvíli, než dosáhne plné rychlosti. Adam se opět dívá z okna, ale nedokáže přemýšlet, jakmile již není sám. Zkouší se uvolnit pomocí svého obvyklého postupu s pohybovou paralaxou – nyní však nefunguje. Obrátí svoji pozornost na dívku, prohlíží si ji. Nejdřív se zaměří na oblečení – tričko, kratší sukně, plátěné boty – nezdá se mu ničím zvláštní, dokud se nepovšimne, že má stejné barvy jako přebal knihy. Dívčin obličej je docela hezký, ale Adamovi přijde poněkud obyčejný. Líbí se mu ovšem její brýle a oči, které čtou řádky knihy a pohybují se ze strany na stranu.

Adam cítí, jak se kolem něj každá jednotka času několikrát otočí předtím, než uplyne. Tužka opět leží na deskách a kutálí se, tentokrát nepovšimnuta. Když spadne na zem, dívka zvedne hlavu a spatří, jak se na ni Adam dívá. Nic neřekne, jen mu oplácí pohled. Adam se sehne pro tužku a vrátí ji zpět na její místo.

Dívka sklání hlavu zpět ke knize a Adam přemýšlí, co by se stalo, kdyby předtím na její otázku nereagoval. Jaká byla šance, že by přesto vešla a posadila se? Pokud by to neudělala, Adam by pak nikdy nespatřil její knihu bez názvu – už jen tím, že si to připomněl, dostává událost nový význam.

Adam shodí tužku na zem. Nepřekvapí ho, že se na něj dívka opět podívá. Zeptá se jí, jestli jede do stejného města jako on.

„Nejspíš ano,“ odpoví.

Adam se představí.

Dívka odloží knihu a usměje se. „Lenka.“ Pak ukáže na Adamovy papíry a zeptá se: „Co to píšeš?“

 

Tiché zimní předměstí, prázdné ulice, vítr, hranaté šedivé domy a sníh. Lenka stojí u okna, jako každé ráno se dívá ven, a ten pohled ji odpuzuje. Přitom obvykle jí nevadí; koneckonců má tohle roční období ráda a na ponurost čtvrti, ve které žije, si už dávno zvykla. Ví, v čem je rozdíl – v ruce drží papírky se vzkazy od Tomáše, všechny včetně toho posledního, který našla před chvílí, hned jak vstala z postele. Když Tomáše před několika týdny – to spolu byli teprve tři dny – požádala, aby jí čas od času něco napsal („Stačí jen několik slov na kus papíru.“), neprozradila mu, že si jeho slova pořádně přečte až poté, co se rozejdou. Nyní je zklamaná, obsah Tomášových textů ji nudí. Tyto pocity mají vcelku jasný původ, ačkoliv Lenka si jej neuvědomuje.

Když se probudila v prázdné posteli a pochopila, co se stalo, neprožívala příliš mnoho lítosti ani smutku, jak by očekávala; a pokud ano, tak jen do chvíle, než vytáhla svoji cedrovou krabičku, kde měla schovaných 7 papírků v obálce nadepsané T.K. Poslední, osmý, ležel na stole – a ten si přečetla první. Tomáš v něm líčí své rozčarování nad její povahou – Lenka čekala trochu výčitek smíchaných s odplatou za její činy, možná přiznání jeho vlastních poklesků, ale hlavně hodně plánů a snů o lepší minulosti i budoucnosti bez ní; dostalo se jí však neuvěřitelně povrchní stereotypizace osobnosti. Na zbylých papírcích byly zase jen lehce patetické a obyčejné odkazy na události, které spolu kdysi prožívali. Lenka však nechtěla vzpomínky, toužila po možnostech. Tomáš jí žádné nenabídl, ani po svém odchodu.

To je pravý důvod Lenčina zklamání a odráží se i v jejím změněném pohledu na předměstí.

Lence trvá jen půl hodiny, než si zabalí věci a odejde z bytu; ví, že se do něj nikdy nevrátí.

 

Adamovi se zdá led na jezeře již dost pevný; míří po pláži ke zmrzlé hladině, s bruslemi v ruce, a ignoruje nepříjemný zvuk svých kroků po oblázcích. Jemně sněží, vločky ulpívají ve vlasech, ale nerozpouštějí se. Adam vzpomíná na svoji minulou zimu u jezera. Loňský leden byl příliš teplý, sněžilo jen několikrát a jezero vůbec nezamrzlo. Adamovi to nevadilo – poté, co se s ním Karolína rozešla, neměl na bruslení příliš chuť.

Chvíli přemýšlí, jestli může existovat nějaké kauzální spojení mezi jejím předčasným odjezdem z jeho domku u jezera a letošní tuhou zimou. Jakmile však dojde ke kraji ledu, zapomíná na všechny úvahy. Co nejrychleji si zaváže brusle – stejně bude muset tkaničky později ještě několikrát utahovat –, stoupne si na led a odjíždí.

Čím dále je od břehu, tím více vane vítr; odfoukává sníh a udržuje tak led čistý. Adam se pohybuje stále rychleji, do pohybu vkládá veškerou svoji sílu, ale přesto se cítí uvolněně. Jak předpokládal, čas od času zastaví a upraví si brusle. Pak hned pokračuje v jízdě; míří ke středu jezera.

Za několik hodin je již Adam zpět doma; sedí v křesle u krbu, poslouchá praskající dřevo. Chvíli se dívá do plamenů, ale pak vstane a přinese si několik papírů a tužku.

 

Lenka se seznámí s Davidem, když sedí na lavičce v parku a přemýšlí, že odjede z města; je teprve druhá půlka jara, ale teploty začínají být nesnesitelné. David k ní přijde, na něco se ptá. Lenka ho nepochopí. On dotaz opakuje, ale opět nedává smysl. Ukazuje na láhev s vodou a tak mu ji podá. Napije se.

Pak Lence řekne, že se jmenuje David – a je to poslední slovo, které od něj ten den uslyší.

„Lenka,“ odpoví. „Je dost horko, co? Chceš ještě?“

David neodpovídá.

„Ty nemluvíš?“

Zavrtí hlavou. Lence se líbí, a tak si s ním vykládá. O jeho afázii se doví až později, takže nemá tušení, že většina vět – těch, které mají víc než pět slov – zůstává nepochopena. David ji přesto zaujatě poslouchá. Večer ho Lenka přesvědčí, aby se s ní šel bavit do centra. David se moc neopije, Lenka ano; oba skončí u ní doma. Ráno si Lenka uvědomí (a má pravdu), že Davidova procházka předchozí den mohla být jedna z jeho posledních návštěv města – kdyby nepotkal ji.

Když Lenka zjistí povahu Davidovy nemoci, je nadšená a špatně to skrývá. Líbí se jí Davidovy surrealistické promluvy; on však ví, že jsou pouze nesmyslné. Přesto se někdy nechá přemluvit a napíše jí několik řádků. Ona je fascinována tím, že nezná skutečný význam Davidových vět a může si ho vymýšlet.

Lenka bydlí s Davidem necelé dva měsíce, když zjistí, že je těhotná. Odjíždí bez rozloučení; s sebou si bere jen oblečení a cedrovou krabičku, nyní i se zaznamenanými produkty Davidova degenerujícího mozku.

 

Horké a unavující léto, nudné, vlekoucí se léto. Adam leží na starém dřevěném lehátku jen několik metrů od břehu, pozoruje hladinu. Na stolku vedle lehátka má lahev vína. Dolije si sklenici; jezero i okolní les trochu ochlazují vzduch, ale jen trochu, a tak je Adam dost opilý. Těší se, až se vyzvrací do jezera – bude pozorovat, jak se potápí jeho snídaně a voda barví od vína a žaludečních šťáv.

Vzpomíná, jak koncem jara sebral všechny papíry, které během zimy popsal a udělal z nich loďky. Potom je, když začal vát vítr, pustil na hladinu, házel na ně kamínky, aby je potopil.

Je u jezera již 283 dní; zůstane ještě dalších 49, než si sbalí věci a odjede.

 

Chodníky jsou mokré od letní bouřky. Lenka stojí uprostřed ulice, dívá se na oblohu; z několika mraků možná ještě zaprší, ale jen na chvíli a ne hned. Lenka se poprvé od potratu cítí dobře, přestože zmokla. Když déšť začal, šla ke Kryšpínovi – mohla se rozeběhnout a být v budově, kde bydlel, za půl minuty. Ale neudělala to a nevadí jí to.

Lenka ještě chvíli pozoruje oblaka, než opět pokračuje v cestě. Vchází do domu. Nechce se jí čekat na pomalý výtah, a proto jde raději po schodech. Kryšpínův byt je ve třetím patře – odemyká a vchází do něj; slyší, jak Kryšpín hraje na klavír. Zouvá si boty a po cestě z předsíně do pokoje, který má Kryšpín vyhrazený hudbě, si sundává mokrou sukni a tričko; oblečení nechává ležet na podlaze. Dveře jsou přivřené, otevírá je a spatří Kryšpína – na zemi vedle něj leží otevřená cedrová krabička a okolo ní několik papírů.

Když Kryšpín spatří Lenku jen ve spodním prádle, jak stojí na prahu pokoje a neví, co udělat, usměje se. Pak se jí zeptá, jestli se nezlobí, že krabičku, kterou našel mezi jejími věcmi, otevřel – zbožňuje cedr a krabička je hezky vyrobená.

Lenka ještě několik sekund mlčí, než promluví. „Proč jsi to udělal?“

Jen ze zvědavosti, odpoví.

Lenka přejde ke krabičce a začne do ní rovnat její rozházený obsah, tak jak patří – a jde jí to pomalu. Kryšpín se na Lenku nějaký čas dívá, ale pak se otočí zpět ke klavíru a hraje několik akordů – G#mi, F#, A#mi a G#. Když skončí, ukáže na krabičku a řekne Lence, jaký úžasný nápad dostala, takový, který by neměl být zavřený v cedrovém dřevě. Vytáhne z kapsy popsaný papír a podá jí ho.

„Co to je?“

Můj příspěvek, zašeptá Kryšpín. Lenka přidá list do krabičky; pak ji Kryšpín požádá, ať opustí byt. Nenapsal to, po čem Lenka touží – a oba to ví.

 

Autobus číslo 23 zahýbá do vedlejší ulice a Adam spatří na zastávce v opačném směru stát Lenku. Prohlíží si jízdní řád a přitom upravuje šálu. Hustě sněží, vločky ji ulpívají na brýlích. Z kapsy kabátu vytahuje kapesník, aby si brýle očistila; přitom jí vypadne kniha. Nemá přebal, přesto ji Adam ihned pozná.

Autobus dokončí otáčku a Lenka i s knihou zmizí Adamovi z výhledu. Hned jak může, Adam vystoupí a vrátí se zpět. Lenku již nevidí, ale kniha leží uprostřed chodníku, mokrá od sněhu. Na zastávce stojí pár lidí, ale nikdo si jí nevšímá. Adam knihu zvedne a otevře; na poslední stránce je napsáno „II. – do 5.11.“, stránky předchozí jsou prázdné. Adam listuje zpět, dokud nenarazí na text. Přechází na druhou stranu silnice, čte – mezi řádky padají vločky, ale nevnímá je. Než ho srazí autobus číslo 39, Adam spatří poslední větu svého života: „Konfrontace není podmínkou spokojenosti.“

 

Adam si je jistý, že tahle fáze jejich vztahu je úplně zbytečná a slouží pouze k tomu, aby mohl přemýšlet, co by se stalo, kdyby neproběhla. Paradoxně by se stalo mnohem víc věcí – to však Adam neví. Stejně tak neví, že Lence se podařilo sebrat jeden z papírů, které vyhodil poté, co vystoupili z vlaku. Neví, že do jeho konfrontace s autobusem zbývá 73 dní a do rozchodu s Lenkou jen 59.

Sedí ve svém pokoji a dívá se na prázdnou, bílou zeď. Možná by si konečně mohl koupit obraz, možná by ho mohl vybrat s Lenkou – tím by odstranil i onen pocit zbytečnosti. Po chvíli uvažování ovšem dospěje k závěru, že by ho neodstranil – jen pověsil a pak se na něj týdny nebo i měsíce díval; a pak vyhodil stejně jako tolikrát předtím všechny svoje popsané papíry.

Adam vzpomíná na zimu, jaro i krátící se léto.

Podzim je studený.

 

Lenka se opírá o zeď, ale její chlad nevnímá. Cítí, jak ji muž vyhrnuje sukni – a tak začíná mluvit. Vzpomíná na zimu, jaro, krátící se léto, studený podzim i další, ještě horší zimu. Trhanou řečí vykládá svoje příběhy – zmiňuje hlavně Adama; rozchod s ním ji zasáhl víc, než si připouští, a to přitom neví, že Adam už nežije.

Lenka mluví dlouho a myslí si, že to, co říká, dává smysl a není to jen další obyčejná a prázdná historie, která se již tolikrát stala a stane se znovu. Doufá, že muž za ní věty převede do veršů, které jí věnuje.

„Složíš mi báseň?“ ptá se ho.

Muž souhlasí a Lenka tuší, že je po všem.

 

 

 
 
 
 
 
 

 

i.

Neuvěřitelně dlouho ses smála a křičela: „Devatenáct nám nebude věčně“, pořád dokola, pořád dokola.

 

ii.

Někdy mám pocit, že nevím, proč to všechno děláš. Neznám tě, ale doufám ve změnu.

 

iii.

Věci, který mě nutíš dělat, neumím popsat. Možná je to dobře. Neztratí se ve slovech.

 

iv.

Celý ráno jsem ležel na gauči, kouřil a pil. Kdo způsobil, že se takhle chovám? Ty, a je to skvělý.

 

v.

Jsem sám, zase ležím na gauči, kouřím a piju, ty jsi někde venku se svým bývalým a posíláš mi zprávy. Vypnul jsem telefon.

 

vi.

Kdybych byl někdo třetí a viděl nás dva, zapomněl bych svoje jméno.

 

vii.

Vycházelo slunce a my se vraceli domů, když jsem si uvědomil, že jsme si nikdy nebyli blízcí.

 

viii.

Jsi pěkná kurva, víš?

 

Představa roztodivných maličkostí je poměřována s pocitem toulajícího se. A všichni o tom zpívají – krátí čas, jeho četnost a jas. Nezkoušíš vyrábět náhodné částice, jen otvíráš nové a směšné dálky. Samozřejmě, rozdíl a ulice, kolik trvá i nádherné prožitky plánů.

Jestli potřebuješ záchranu, otoč nadpočetným prsem.

Tak se množ. Prodírej se krásnem, je takové, že nespí. A skáče po rozteči dvou snů.

Potřebuješ informaci, létající dvojhvězdo? Přirozeně, mám jen jednu: několik částí stromu tvoří a tvoří, skončí podřadně.

 

Procvičuješ se ve své frustraci a je to jednoduché – stala se tvým příběhem, a jako by byl vytvářen někým jiným; ale ty ho přijímáš, přenáší se na tebe, nepodmíněně. Myslíš si, že je pravý. Pleteš se, v tom příběhu je díra, a ty do ni padáš; pořád znovu, dokola, nepřetržitě.

Divíš se tomu? Divíš? Já ne.

 

Ty a tví muži spolu nemluvíte. Podívej, stojí před tvým domem. I já tam stojím. Jsme to snad my, kdo ti vysíláme příběh? Transmise tě dostihnou hned jak otevřeš dveře.

Jsme tví muži. Nemluvíme.

 

Představuji si, že jednou ke mně někdo přijde a zeptá se mě: „Co to píšeš?“ – a opravdu ho to bude zajímat. A já odpovím: „Organizuji minulost, nebo tvořím budoucnost? Myslím, že spíše to druhé. Měním četnosti dějících se událostí, protože cokoliv napíšu, stane se méně pravděpodobným.“ On se zasměje a já opět všechno, co mám napsané, vyhodím, protože to splní svůj účel. Samozřejmě, tahle situace není příliš reálná, zvláště pokud by platila předchozí úvaha. Doufám, že neplatí – ale přesto raději budu spíše vzpomínat než předjímat.

Od odchodu Karolíny uplynulo 20 měsíců a pořád na ni myslím. Dokáži popsat pocity z těchto vzpomínek, ne však pocity, které jsem zažíval, když se obsahy těchto vzpomínek odehrály a uskutečnily. Vím následující: připadalo mi, že Karolína dokáže měnit hodiny ve dny a minuty ve vteřiny; ale rovněž vím, jaké jsou principy subjektivního vnímání času – když jsme se nazí koupali v jezeře, excitační procesy v mém nervového systému způsobily, že všechno probíhalo zdánlivě příliš rychle. Na tento dojem si pamatuji, nevím ovšem, jaká byla příčina excitace, jak jsem se skutečně cítil – zda-li jsem byl vzrušený, nadšený nebo pouze šťastný.

Tenhle rozpor mě rozčiluje. Rád bych se ho zbavil, možná že by pomohlo setkání s Karolínou, na kterém bych jí řekl, co všechno zapříčinila. Je mi ovšem jasné, že střet by nic nevyřešil.

Konfrontace není podmínkou spokojenosti.

 

 
 
 
 
 
 

 



40 názorů

careful
06. 10. 2016
Dát tip

Mám takový špatný pocit, že nebýt vedle textu ten obrázek s trochu jiného textu...jestli dobře chápu, tak nějaké cancy toho Adama...ale nečetla jsem důkladně...tak si týhle povídky nikdo moc nevšimne... soráč,  já to kvůli obrázku výběrovat nebudu, protože mě nic jiného nezaujalo...tedy kromě zapojení slovíček jako paralaxa... ale to taky není nic, co by na mě zabíralo... všimla jsem si zbytečností, jako že sundala batoh, který nesla...no tak jasně...jakej jinej batoh by sudala ...


Tvoje texty si při čtení "říkají" o pomalé tempo, a když tímto tempem čtu, kvůli proměnlivosti obrazů si přestávám pamatovat ty výchozí a ztrácím souvislosti. Přestává mne pak zajímat, co se děje s postavami, kterým nerozumím. - Omlouvám se, že se komentář objevil dvakrát, asi jsem špatně klikla. :)

Finch
19. 04. 2011
Dát tip
Škoda. Kdybys mohla rozvést, proč neudržely tvoji pozornost, bylo by to poučnější :)

Byla jsem zvědavá na povídku roku 2010, pak i na další texty autora, ale (a bohužel) žádný mne nevtáhl, neudržel mou pozornost. A stále mám na mysli Finche z Insomnie.

Byla jsem zvědavá na povídku roku 2010, pak i na další texty autora, ale (a bohužel) žádný mne nevtáhl, neudržel mou pozornost. A stále mám na mysli Finche z Insomnie.

Stařec_007
03. 02. 2011
Dát tip
Sakra dobré!! T*

Finch
10. 09. 2010
Dát tip
Děkuji.

ThatGuy
08. 09. 2010
Dát tip
Parádní. Parádní. Místy sice ztrácí spád a smrdí vatou, ale ve výsledku (závěr vynikající!) mi to vůbec nevadilo.

Finch
13. 08. 2010
Dát tip
Díky.

úžasné. t.

Finch
01. 04. 2010
Dát tip
Díky, že sis na to znovu našel čas. Cedr jako slovo skvěle zní :)

Finch
22. 02. 2010
Dát tip
Nerad vysvětluji smysly a významy; většinou to jenom zbytečně kazí prožitek. Speciálně pro tebe ovšem učiním výjimku a předhodím nápovědu - vysvětlení černého sloupce je ve sloupci bílém, přičemž související bloky jsou na stejné horizontální úrovni (doufám tedy, že tvůj prohlížeč zachoval alespoň přibližně formátování sloupců tak, jak jsem je zamýšlel; html v tomto bohužel nemůže být spolehlivé). Co se týče oněch "nesmyslných" vět, doporučuji se soustředit na následující slova z bílého sloupce: nemoc, afázie, surrealistický, mozek, degenerující. Textu přece ;)

Edvin1
22. 02. 2010
Dát tip
Tak jaký mají jinak smysl? Tedy v povídce? Jen ten grafický? Ale co to má co dělat s povídkou? To už je směrem k poezii, k textu k písni. Ale pokud vím, každé slovo v povídce by mělo mít svůj smysl. Jinak mám silné podezření, že sis nádherně ze všech těch nadšených kritiků (a zvláště kritiček) utáh`. Gratuluji! :-O P.S.: Autor stojí o hlubší kritiku!!! Čeho?

Finch
22. 02. 2010
Dát tip
S těmi větami, jejichž význam ti unikal, je to prosté (ano, nejjednodušší vysvětlení je to správné :)) - nedávají smysl, protože ani smysl dávat nemají. V každém případě díky za komentář.

Edvin1
22. 02. 2010
Dát tip
Nejdřív jeden překlep: Cítí, jak ji muž vyhrnuje sukni – a tak začíná mluvit. - jí V textu je ředa vět, jejichž význam mi uniká. Příklad: "Představa roztodivných maličkostí je poměřována s pocitem toulajícího se. A všichni o tom zpívají – krátí čas, jeho četnost a jas. Nezkoušíš vyrábět náhodné částice, jen otvíráš nové a směšné dálky. Samozřejmě, rozdíl a ulice, kolik trvá i nádherné prožitky plánů. Jestli potřebuješ záchranu, otoč nadpočetným prsem. Tak se množ. Prodírej se krásnem, je takové, že nespí. A skáče po rozteči dvou snů. Potřebuješ informaci, létající dvojhvězdo? Přirozeně, mám jen jednu: několik částí stromu tvoří a tvoří, skončí podřadně." Celý tento odstavec, a každá z jeho vět zvlášť, mi nedává vůbec žádný smysl. Další výhrada: Osa příběhu je jednoduchá, fádní, nic moc. Lenka je tak trochu trdlo, a nic na tom nemění její zvláštní záliba (cedrová krabička s vyžádanými "psaníčky"). To byl zřejmě autorův záměr. Ale nezajímaví jsou i zbyli protagonisté. Prostě se tam nic neděje! Oceňuji vzorný jazyk, tím spíš, že autor použil formu vyprávění v čase přítomném, obtížnou v jazycích se slovesnými vidy. Mám tedy smíšené pocity - nadšení z jazyka, obdiv kvůli autorově odvaze a následné píli, i grafika je zajímavá (i když zbytečná - ne o ni se u povídek jedná), na straně druhé nevím, co bych řekl, kdyby se mě někdo zeptal, o co v povídce šlo. Nic ve zlém. dědEd :-)

Finch
01. 02. 2010
Dát tip
Díky za názor. Černý sloupec byl od začátku. Žádné alternicky :)

Lakrov
01. 02. 2010
Dát tip
Po grafické stránce zajímavý 'projekt' (nevypadalo to v době zveřejnění jinak? Bez toho černého sloupce). Úvodní monolog, a jak shledávám později i zbytek textu, vedený v přítomném čase, nedokonavě, mě nenaplňuje nadšením. Snad je to jakási hra, tahle forma typu scénář. Jinému čtenáři to ovšem může připomínat degradaci jazyka, nevyužití jeho silných prostředků - času a vidu. Zároveň je ale z textu znát, že mu byl věnován dostaek času. A tak jsem na rozpacích: K čemu tolik péče, když výsledek působí jako poznámky; nebo jako převyprávěný film. Tím přitomno-nedokonavým vyjadřováním mi to připomíná povídky zdejších autorů G.B.Show (snad to píšu správně). Taky pozorovatel napsal něco podobným způsobem. Ojedinělé styl to na Písmáku tedy není. (Nebo se jedná o alternicky téhož autora?). Jistou interesntnost tomuto textu neupírám. Vyjádřit se k npminaci na povídku roku si netroufám, neb je celé dílo stylově i obsahově mimo můj vkus, a nemám důvod se do něčeho nutit.

Kvalitní až dech beroucí dílo, plné myšlenek a fragmentů, které jsem si byl nucen zapsat, aby o nich byl čas později přemýšlet. Výborně nastavený pravý černobílý sloupec, bez něj by to zřejmě nebylo kompletní. Strohost ve výkladu charakterů a důraz spíše na obraz situací je přesně to, co mě udrželo v jistotě, že vím, o čem by to mohlo být. Nebo si to můžu aspoň vymýšlet.

těša
28. 06. 2009
Dát tip
parádní, i ten autobus mi tam sednul, naopak by, myslím, chyběl.

těša
28. 06. 2009
Dát tip
ve II. odstavci "pouze TEHDY/ VE CHVÍLI, když", bez toho to, myslím, nejde

Flákač
23. 03. 2009
Dát tip
to jsi zase s těmi hlavními postavami zamával. Někdo tu říkal studené, pro mě je to chladné. povedené, t.

Tragicus
15. 03. 2009
Dát tip
Až na ten autobus, jeho předvídatelnost a jistou komičnost, se mi líbilo snad vše, inovativní přístup, dobře napsané postavy, etc. etc. Čtení mne těšilo.

Finch
11. 03. 2009
Dát tip
Děkuji za hodnocení a slova chvály, jsou pro mě pozitivní motivací; na druhou stranu, myslím si, že povídka není zas tak bez chyb (na některé tu již bylo upozorněno). reka > Yanna Martela neznám. Co se týče důležitosti černého sloupce - patří k dílu, protože jsou v něm věci, které bych bez něj nemohl napsat, aniž bych rozbil způsob, jakým je tvořen sloupec bílý. Radost z afázie bych čekal spíš od psychologa :)

Finch
11. 03. 2009
Dát tip
Děkuji za hodnocení a slova chvály, jsou pro mě pozitivní motivací; na druhou stranu, myslím si, že povídka není zas tak bez chyb (na některé tu již bylo upozorněno). reka > Yanna Martela neznám. Co se týče důležitosti černého sloupce - patří k dílu, protože jsou v něm věci, které bych bez něj nemohl napsat, aniž bych rozbil způsob, jakým je tvořen sloupec bílý. Radost z afázie bych čekal spíš od psychologa :)

reka
10. 03. 2009
Dát tip
výborné. Opravdu dobrá povídka, pro mě zatím nejlepší v nominaci na PM, i když jsem ještě nečetl všechno. Přemýšlím, jakou roli hraje to rozdělení na dva sloupce. Podle mě tomu textu nic moc nepřidává, a obešel by se i bez toho, na druhou stranu, rozhodně to vyděluje tvůj text od miliónu dalších na písmáku. Znáš Yanna Martela? Ten má román Self (v češtině, myslím, nevyšel), který má některé pasáže taky rozsekané na dva sloupce, i když tam je to z jiného důvodu než tady. Nevím, obecně mi takové hrátky s textem přijdou jako zbytečná schválnost, a zatím neznám případ, kde bych to chápal jako nedílnou součást textu, jako něco nutného. Tady je naštěstí i bez toho povídka hodně dobrá. (A jakožto vystudovaný jazykovědec mám navíc radost z použití afázie v povídce!)

jamoyce
03. 03. 2009
Dát tip
Tvoje postavy jsou žrouti minulosti, snaží se nasytit dávnými prožitky, uchopit prchavý okamžik a znovu jej navrátit, vecpat prožité do slov, ať už to jsou bolestné vzpomínky na silně emotivní chvíle v případě Adama, nebo cynický odstup a snaha najít nenalezitelné a zredukovat osobnost na několik nápaditých vět v případě Lenky. Ten "hodný" umírá, ta "zlá" se zaplétá do vlastní pavučiny a stále nenalézá, co by chtěla. Nebo už to nalezla a zase ztratila. Ať tak či onak, tahle povídka je téměř bezchybná. O vykonstruovanosti nemůže být řeč, postavy jsou sice poněkud nepravděpodobné, ale živé. Kompozice a grafické zpracování na jedničku s hvězdičkou.

StvN
02. 03. 2009
Dát tip
Hodně dobrá věc. Nerad bych se snažil cokoliv vytknout, třebaže ten autobus mi vadí. Nicméně tohle je pro mě v podstatě dokonalý uzavřený text, který nepotřebuje ani čárku navíc. Tohle je něco, za co se můžeš hrdě postavit.

Konfrontace opravdu neni podmínkou spokojenosti. Myslim že historie jakejchkoliv vztahů popisovaná s odstupem času by byla chladně věcná. Konstrukci ani tolik necítim, zřejmě i díky i.-viii., který jsou hodně autentický, nápad se sloupci je výbornej, další pohled a další rozměr.. Hodně mě zaujalo.

Janina6
24. 02. 2009
Dát tip
Tip za formu - opravdu zajímavé. "Nezasáhla" mě ale tak, jak bych ráda, asi pro ten chladně věcný přístup, připomínající vědecké pozorování. Jako čtenářka potřebuju věřit, že autor k postavám něco cítí, že nejsou jen figurkami ve hře, i když důmyslné.

Finch
24. 02. 2009
Dát tip
Děkuji všem za jejich obsáhlé komentáře. Ona vykonstruovanost, na kterou upozorňujete, je nejspíš největší slabinou mého díla, ovšem beru ji jako nutnou daň za to, že jsem chtěl konečně napsat něco trochu jiného než obvykle. Snad bude příští pokus v tomhle ohledu lepší. StvN > Ano, souhlasím.

StvN
24. 02. 2009
Dát tip
Díky za avízo. Souhlasí autor s nominací do PM?

Winter
23. 02. 2009
Dát tip
že von je to sloupec pravej? Kritiky, jakž takž zvládám, ale strany už nikoliv .)

Winter
23. 02. 2009
Dát tip
Zajímavý text. Líbí se mi ona konfrontace osobností (v levém sloupci) se "suchou", strochou a, jak říkaj Bílá místa, exaktní realitou. Vzniká tak jakýsi prostor mezi: v úzké linii mezi těmito dvěmi světy, který "znásobuje vidění textu" (grafická podoba je tedy opravdu vhodným způsobem vyjádření) - což současnému čtenáře může pomoci pochopit onen civilizační pocit osamění (tfuj, to zní jako klišé), onu tenkou hranici, kterou se snaží prolomit. Nadále oceňuji práci s drobnými detaily; prolínaní časů mi nevadilo, ba právě naopak. Cítím zde však jeden podstatný problém, který zabraňuje tomu, aby se text stal plně geniálním - a to konstruovanost celého děje, který ve výsledku působí až příliš rutinní dojmem, v tom špatném slova smyslu.

Dero
22. 02. 2009
Dát tip
Rád bych text nominoval do Povídky měsíce, Štěpáne. (avi)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru