Temnělka

    

     „Neboj se Tome. Vše ti vysvětlím, až to bude hotové.“

     „Jo a do té doby mne šéf odtud vykopne. Už minule se na mne zlobil, že ti to tu trpím.“

     „Ten tvůj šéf nám může vlézt tak leda na hrb. Ničeho se neboj. Když tě odtud vykopne, zařídím ti daleko lepšího šéfa ve stejné branži.“

     „Ty tedy dokážeš člověka potěšit. Ale i tak by si mi mohl něco naznačit.“

     K jeho prosbě se přidali i ostatní, takže netrvalo dlouho, a všichni si sedli do kruhu a počali naslouchat.

    „Dříve než vám vysvětlím, co ty čáry mají znamenat, tak vám povím, jak jsem se sem dostal. Dlouhá léta jsem učil na univerzitě fyziku a matematiku. Po večerech jsem prováděl pokusy se svými novými teoriemi, o kterých každý střízlivý vědec mohl prohlásit, že jsou absurdní. Každý mě měl za podivína, přesně tak jako vy. Za chvíli byl každý můj krok na univerzitě provázen slovy, že jsem tichý blázen. Přesto se našel jeden odvážlivec, který se mě zeptal, nad čím koumám. Byli jsme tam sami, jen my dva, a přesto se to dozvěděl každý. V tu dobu jsem pracoval na temnělce.“

     „To bylo co?“ přerušil jeho vyprávění zvědavý Tom.

     „Tak jako doma si našroubujete do lustru k osvětlení místnosti žárovku, která prvním stiskem vypínače rozzáří místnost světlem, tak u temnělky prvním stiskem vypínače zavládne místností absolutní tma.“

    „A fungovalo to?“

    „Když jsem ohlásil, že jsem sestrojil něco, co se vymyká přírodním zákonům, všichni se mi jen smáli. Ale i tak jsem se nenechal odradit a chtěl jsem si tu věcičku patentovat, člověk nikdy neví. Přišel jsem tam a posadil se na lavičku přímo u dveří do kanceláře. Když na mne přišla řada, upravil jsem se a vešel dovnitř. Podal jsem si ruku s dvoumetrovým čahounem. Vyslechl mne a nad vším, co jsem mu sdělil, kroutil nevěřícně hlavou. Nezdálo se mu to. Po chvíli mi řekl, že jsem si spletl dveře, že nakladatelství sci-fi je o patro výše. Prostě mě slušně vyhodil. Tak jsem zůstal se svou temnělkou sám a svět neměl ani tušení, jaká věc spatřila světlo světa. Možná, že svět ani nechtěl, aby přišlo něco revolučního. Svět nejevil zájem. Nové úkoly, a s nimi spojené nové problémy, daly zapomenout na vše, co se týkalo temnělky. I já bych byl býval na ni zapomněl. Blížil se konec roku a s ním i odchod našich nejstarších studentů. Při závěrečných oslavách jsem si pomyslel, že by bylo dobré dokázat všem, že nejsem takový pomatenec, jak se o mně hovoří. V hlavě se mi rýsoval plán. ,Teď jim to natřeš.Teď jim dokážeš, že jsi génius.´ A tato myšlenka mě hnala kupředu jako šíleného. Vytratil jsem se z davu a nikým nepozorován jsem si odskočil domů. Tam jsem popadl všechny temnělky a vrátil se zpět. V příhodnou chvíli jsem je postupně vyměnil za žárovky. Netrvalo dlouho a plesové oslavy byly v plném proudu. Oslavy byly jako vždy velkolepé. Nikomu se nechtělo jít domů, a tak s blížícím se večerem se blížila i má hodinka pravdy. Jaké pozdvižení nastalo, když místo světla sál pohltila černá tma. Zavládl nepopsatelný zmatek. Něco takového jsem ještě nezažil. Uvědomil jsem si, že se mi situace zcela vymkla z rukou. Luisy, tohle jsi přece nechtěl, říkal jsem si. Dámy ječely, jiné volaly o pomoc, neboť cítily na svých hrudích cizí ruce. No a páni. Ti se zase mezi sebou porvali. Byl to hotový blázinec. Nevěděl jsem, co mám dělat. A tak jsem utekl domů. Ještě tam jsem se chvěl rozrušením. Další průběh jsem se dozvěděl až u soudu. Byl jsem obžalován za spoluúčast velkých loupeží a bitek a označen jako hlavní iniciátor nepokojů. Má obhajoba, že jsem chtěl všem dokázat svou práci na poli vědeckém, neobstála. Byl jsem rád, že mi napařili dvacet let s náhradou veškeré škody. Pokud se nepletu, tak tu sedím již něco přes čtyři roky. Nu což. Aspoň se celý svět dozvěděl, že starý Luis nikdy nelže. Když vám teď povím, že tyto malůvky a výpočty jsou klíčem k otevření časoprostorové brány, tak vám nelžu.“

     „To snad není pravda. Vždyť je to nemožné,“ vyhrkl jeden z vězňů.

     „Proč ne. Sami uvidíte.“

    Ale jeho řečem samozřejmě nikdo nechtěl věřit. Všichni to brali jako příjemné zpestření nudného večera. Naivka, blázínek, snílek. Takové byly reakce jeho posluchačů.

    Noc byla chladná a já stále přemýšlel nad starcovými slovy, jenž mi nedala spát. Byl to snad soucit? Nebo snad má měkká povaha? Výsledek byl takový, že se blížila půlnoc a já stále nespal. Hlavou se mi honily myšlenky o temnělce a všech jeho povedených vynálezech. Dlouho jsem přemýšlel o pravdivosti starcových slov. Ostatní mávli rukou, či mu poklepali na čelo, ale já byl jiný. Ani nevím jak a kdy, přemohl mne spánek. Spal jsem dost tvrdě, neboť jsem neslyšel ranní budíček a nikdo z mých spoluvězňů mne nevzbudil. Proč taky. V tom mi pomohla až studená voda, kterou na mne vychrstli dozorci z vědra se slovy, kde je ten lump. Vylétl jsem z postele a rozhlédl jsem se po cele. Zamumlal jsem něco jako v tom smyslu kdo, že…

    „Hele vole. Starej chce vědět, jestli jsi v noci viděl Luisa. Vypařil se. Zkrátka vzal roha! Tak co, víš něco?“

    „Ne. Celou noc jsem spal jako nemluvně. On tu vážně není?“ zeptal jsem se nechápavě. Vždyť se odtud nemohl nijak dostat. Silné zdi a trojitě zamřížované okno nedávalo nikomu šanci. Jedině že… A až teď se mi začala vybavovat starcova slova a jeho poutavé večerní vyprávění. Tak přeci to jen dokázal! Tak přeci jen nelhal. Pochopil jsem, jak velikého člověka jsem ve svém bídném životě potkal.