Bim bam

 Ze sbírky 13 komnat.

   Slunce klesá a domy na náměstí položily stín na mne a na Bytost, která mi něco vypráví - neposlouchám, nervózně přešlapuji a pozoruji rychlost stínů plazících se náměstím. Na jeho druhé straně, nad bránou se tyčí věž s hodinami - je za pět minut dvanáct!
   Musím se dostat k bráně do dvanácté! A Bytost pořád povídá... . Je neslušné odcházet, když vám někdo něco vypráví. Copak, ale nevidí, že spěchám, že mi je úplně jedno co říká? Bojím se. Bojím se, že to nestihnu a brána se uzavře. Velká ručička se neúprosně blíží k malé.
   Konečně. Bytost mě propustila. Běžím. Běžím a - slyším neodvoatelné - bim bam, bim bam, bim bam... .
   Lehám si vysíleně na zem a záda - záda se každým kousíčkem dotákají kamenné dlažby. Rozprostírám ruce a nohy, tak dlouhé, že se mohu dotknout pat domů. Stávám se součástí toho malého kruhového kousku země. Domy se nade mnou sklánějí a já popadám dech. Pulsuje mnou horkost spěchu a strachu. Přes tvář mi přelétá chladivý závan čistého vzduchu, zhluboka se nadechuji, otvírám oči a v kruhovém průzoru vidím modročerné nebe a hluboko v něm září světýlka hvězd. Vím, že tenhle kousek nebe je jen můj. Dýchám čerstvý vzduch a pozoruji hvězdy...
  Mrknu na kulatý ciferník. Hodiny opět uazují za pět minut dvanáct. Vstávám a klidně procházím bránou.