Jak to bylo se žlutými pavouky.

 Ze sbírky 13 komnat:

      Probouzím se, vyháním mlhu z myšlení a začínám cítit tělo, víčka začínají poslouchat mou vůli a krční páteř je schopna nadzvednout hlavu. Chci se podívat na obraz opřený o desku malířského stojanu. Z něj se dívá dívčí tvář v modrých tónech, usazena na nepřirozeně dlouhém krku, svýma třema očima a špulí výrazně červené rty. Domalovala jsem ho včera.
     Jenže mne upoutalo něco jiného. Místo přikrývky na mně leží zářivě žlutá hmota a lehce se pohybuje. Zaostřuji oči, ještě ne zcela jasně vidící a okamžitě jsem při vědomí.
     Celé mé tělo pokrývají tisíce pavoučků, malých jako nehet dítěte. ( Z tohoto obrazu by jste měl radost doktore Freude!)
     Volám na Fandu. Přišourá se s výrazem : co zase chceš? " Udělej něco!" rozkazuji. " Něco, něco, žluťáci něco." posmívá se. Přivírám výhružně oči. Naštěstí pochopil, že mu nic jiného nezbývá a já slyším jeho tiché pískání.
     Pavoučci se dali do pohybu a cítím jak se mé tělo malinko nadzvedává a lehký vlnivý pohyb miliónů křehkých nožek mě vynáší ven z bytu. V ležící poloze nese ulicemi za město. Za posledními domy začínají louky a stébla trávy, mokré od ranní rosy mě lehce lehtají, když se otírají o kůži. Jsme na místě. Fanda ví, která z luk je ta nejvoňavjejší. Přestává pískat a pavoučci, disciplinovaně, pěkně od středu ke krajům těla odcházejí a pokládají mě na zem, vprostřed mé krajiny ohraničené tmavou zelení tušeného lesa a průzračnou modrou nebe sem tam přerušenou rozkvetlými korunami divokých třešní.
     Žluťáskové už dávno všichni zmizeli za stébly trav a stonky kopretin. Ležím dlouho. Tak dlouho, že už se to nedá vydržet. Zvedám se a říkám Fandovi : " Pojď, půjdeme." Unaveně kráčí, jen, co noha nohu mine.
     Setmělo se a my jsme konečně doma. Otvírám mu dveře záchodu a jeho osm nohou doklopýtá do jeho hedvábného kouta.
 " Dobrou noc!"