Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJízda autem
17. 05. 2009
2
14
2129
Autor
JPat
Jízda autem
Bylo sobotní dopoledne. Hřejivé paprsky vycházejícího sluníčka mne příjemně šimraly do tváře. Vítal mne další rozkošný den a já přemýšlel, jestli mám vstávat. Zatím se mi nechtělo. Ranní lenivost zavítala do mého těla. Raději jsem se otočil na druhý bok a dal jsem si ještě malou chrupku. Až když jsem zaslechl slabý šelest, zbystřil jsem. Otevřel jsem oči. Soused od vedle již byl vzhůru. Jakmile mne zaregistroval, poznamenal, že dnes bude nádherný den. „Je hřích být doma. Rodiče by nás měli vzít na výlet.“
Posmutněl jsem. Kamarád si toho všiml a ujal se mne. Každý mu tu říkal Bečka. Sice vypadal jako obtloustlé americké dítě krmené hamburgery, ale srdce měl na správném místě. Tišil moji pochroumanou dušičku. Začal vyprávět svůj poslední výlet s rodiči.
Pravil, že nebylo ani o co stát. Jeho táta je totální nemehlo, protože nedokázal vyjet ani z garáže. Po pár metrech následoval náraz a bylo po cestování. Co by za to dal, kdyby se třeba svezl s takovým závodníkem nebo dokonce s pilotem F1. Ostatní děti, co se kolem mne shlukly, se přiznaly, že u nich to nebylo jiné.
Překvapilo mne, že můj osud nebyl nikomu lhostejný a že všichni sdíleli moji bolest. Uklidnilo mne to. Utřel jsem si poslední slzy v očích. Na tváři se mi vyloudil křečovitý úsměv. Bylo po breku.
Po poledni se otevřeli dveře. V místnosti se objevili mí rodiče. Neurvale mne uchopili kolem pasu a odnášeli si mne pryč. Věděl jsem, že pojedu na výlet. Můj sen se splnil. Konečně se podívám do světa, konečně ho poznám. Konečně uvidím víc, než jen výhled z okna. Pojednou jsem prožíval neskutečnou radost. Mé srdíčko se doslova zbláznilo. Bušilo jako o závod a já se nedokázal na nic soustředit. Tak moc jsem byl natěšený!
Usadili mne do auta na zadní sedadlo do autosedačky. Byla připevněná doprostřed. To se mi nelíbilo. Dával jsem najevo, že chci sedět u okýnka a prohlížet si okolní krajinu. Jenže mí rodiče byli hluší. Vůbec mne nevnímali. Zavřeli dveře a nechali mne tam o samotě.
Všiml jsem si, že mne zapomněli upoutat. V tu chvíli by se ve mne krve nedořezal. Doslova jsem se zděsil. Řval jsem, křičel jsem, abych na sebe upoutal pozornost, ale marně. Nikdo si mne nevšímal.
Zanedlouho se auto dalo do pohybu. Panečku to byl fofr! Ta rychlost mne okouzlila. Doslova mne očarovala. Mé nadšení však netrvalo dlouho. Auto narazilo do překážky. Ucítil jsem, jak se zvedám ze sedačky a letím dopředu na čelní sklo. Trvalo to krátce, velice krátce. Sklo popraskalo, ale zůstalo celé. I já zůstal celý, přestože mne bolelo celé tělo. A vy se ptáte proč? Protože já jsem testovací figurína!!!
14 názorů
Právě to, že to o té figurině řekne až nakonec. Je fajn. Já to beru. G.J.SEGE
Děkuji Ajce52 a G.J.SEGE za zhodnocení. Když jsem povídku psal, tak jsem si umínil, že se budu snažit čtenáře co nejvíce zmást. No a právě ta poslední věta vás měla vyvést z omylu. Jak píše G.J.SEGE je to pointa. Já osobně nemám rád nejasná díla, kde ani nevím, jak děj skončil. Když bude nad takovým dílem přemýšlet dvacet hlav, dospěje k dvaceti výsledkům. Já jsem bohužel puntičkář a chci, aby těch dvacet hlav dospělo k jednomu výsledku. Promiň Ajko.
Já se divím, co se jim nelíbí na té poslední větě. Právě jako pointa to je na pravém místě. Dík bylo to dobrý.
Povídek napsaných v podobném stylu je spousta, ale testovací figurína je něco extra :-) Dobře napsaná povídka, ale souhlasím s ostatníma. Ta poslední věta tam být nemusela. Tak by to přinutilo člověka trošilinku zapřemýšlet a nakonec by na to, že to není živý člověk, přišel sám.
Je to lepší, může se konat překvapení. Aspoň pro toho, kdo nečte napřed komentáře; ale to u takhle krátké povídky snad nehrozí.
Krátký text naplněný absurditami s překvapivým závěrem. Doporučuji připojit poslední řádek ke zbytku textu, aby se závěrečné slovo 'nevtlačilo' do očí dřív, než je třeba (i když už to překvapení trochu kazí taky komentáře).
K diktatuře pasivní bezpečnosti mám výhrady, ale povídka se mi líbí.
Saetri-Ihn
17. 05. 2009
Díky za typ Barmane. Příště radši nic nebudu zvýrazňovat. Závěrečnou poentu napíši možná i chybně bez odstavce, aby si to nikdo nemohl přečíst dopředu.
Jo taky jsem si tu větu přečetl na začátku, takže z povídky mám prd. Svítí tam na závěr jak slunce. Proč by nemohla, pakliže tam musí být, včleněna normálně do posledního odstavce? Je to halt škoda
Problém je v tom, že jsem si tu větu na konci přečetl jako první.
Nevím, v čem je zakopán pes. S některými problémy týkajícími se připojení je lepší počítat dopředu a povídku mít uloženou na disku.
Díky za zhodnocení. Mým záměrem bylo napsat tu povídku tak, abych naopak čtenáře co nejvíce oklamal tím, že jsem vdechl figurínám život. Přál jsem si, aby celou dobu si mysleli něco jiného. Poslední věta je pak měla vyvést z omylu. Pokud se mi to nepodařilo, tak se příště polepším.
Jinak tuhle povídku jsem sem vkládal asi třikrát, než se mi uložila. Tím, že nebyla zazálohována, jsem ji navíc musel psát komplet znova. Nevím, čím to je, ale na levém sloupci jsem vypsán jako online, ale portál se chová jako bych byl nepřihlášen. V čem je zakopán pes?
Určitě by to šlo napsat o něco více tajemně, ale za to tak, aby čtenáři došlo, že se jedná o figurínu i bez toho, aby to autor musel výslovně napsat. Kouzlo pointy tkví právě v tom, že se čtenář dovtípí sám.