De motu cordis

... báseň v próze, o srdci, jak jinak...

Co to vlečete v té obálce?

Je zmačkaná a umaštěná

Ptá se přísně za přepážkou drobná žena

S mastnými vlasy a zmačkanou kůží

Žlutou jako tenkrát čísi jméno ve sněhu

Jak harpunářka co voní octem

A chlastem a prolhanými muži

Inu, coby

Je v ní srdce

Malicherné, uondané, zpitomělé srdce!

Srdce?

Jistě! Hloupý, tvrdý, líný sval!

Neříkejte, že jste ještě neměla tu čest!?

(Drží se v něm bída, moli, svinstvo, kal!)

Slyšela jsem dobře? Srdce??

Ano! Prostě žumpa!!!!

Žumpa?

Jistě, srdce!

Je vaše?

Zeptala se zaraženě, dokonce snad plaše…

Zdá se, že ano .. aspoň kdysi bývalo

Teď ho ale posílám pryč, už ho nesnesu!

Nemůžu ho vystát, víte vážená!

A na jakou adresu?

Je to, paní, nutné? Nechejme to bez jména…

Chápu vás!

Člověče, tolik vám rozumím

I já mívala kdysi po ránu

Hořko v puse…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---