Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Za 6 minut se zapnou obrazovky

Výběr: StvN
22. 06. 2009
14
24
5119
Autor
Finch

Za 6 minut se zapnou obrazovky

i.

Tomáš ležel, nehýbal se. Soustředil se na svoje pocity, pojmenovával je a zpětně zasazoval do událostí předchozích třiceti minut. Po chvíli se otočil, rukou si podepřel hlavu a podíval se na Alici.

„Není to skvělý? Nesou nás oblaka,“ řekl.

Rukou rozprášil pěnu, na které oba leželi a pozoroval, jak se její kousky ve vzduchu spojovaly zpět v jeden větší; z jeho spodní části začaly padat kapky – byla jich jen trocha a když dopadly na kůži, hřály.

Tomáš věděl, že takhle se skutečná oblaka nechovají, a ani tak nevypadají; ale bylo mu to jedno. Vykřikl: „Zbožňuju bouřkový mraky a holky, co to dělají nahlas.“

Opět si lehl na záda. Alice nic neřekla. Chvíli se dívala kamsi nahoru, pak se obrátila na bok.

Když začalo svítat a pěnová oblaka se zabarvila do žluté a červené, Tomáš se opět otočil na Alici.

„Vezmi mě za ruku a zavři oči,“ řekl a Alice ho poslechla.

Tomáš pokračoval: „Protože až přijde léto – udeří na město a zaplaví ulice – všechny nás to zraní.“

Alice mlčela – ležela schoulená, vlasy jí zakrývaly obličej.

„Nebude to horký slunce, rozpálený beton, ani prach, který nutí ke kašli a slzí z něj oči. Zraní nás léto a jeho nálada – lidé jdoucí jedním směrem, budou doufat v déšť, který už nikdy nepřijde.“

Když ji Tomáš začne jedním prstem hladit, Alice otevře oči. „Oblečme se.“

Tomáš ví, jakou kavárnu si pro schůzku vybral; v posledních týdnech ji navštěvuje sice ne příliš často, ale pravidelně. Při první návštěvě si prohlížel prasklé hrnky, při druhé se zlomila noha židle, na které seděl. Spadl, ale nikoho to nezajímalo – u vedlejšího stolku si dívka s modrými vlasy a pruhovaným tričkem četla časopis, pád i hluk ignorovala; dvojice v protějším rohu (mladík v košili a s batohem pod stolem, drobná žena pozorující mladíkovy ruce) se ani nepohnula; majitel podniku, plešatý stařec s černým knírem, dál v ručním strojku mlel kávu. Tomáš si tedy vzal jinou židli a tu rozbitou nechal ležet. Zůstala na stejném místě až do jeho páté návštěvy – to místo starce obsluhovala malá holčička, asi vnučka; její káva se nedala pít.

Teď je v kavárně Tomáš podesáté a přemýšlí o létě. Když s jeho příchodem zmizely pěnové mraky a objevilo se slunce, všechno se změnilo přesně tak, jak předpověděl. Proto zavolal Fabiovi a domluvil si s ním toto setkání.

Pak si uvědomí, že by se rád, jen tak mimochodem, Fabia zeptal, co si o kavárně myslí. (Aby nezapomněl, představuje si celou scénu: Fabio vchází – nemusí se rozhlížet, protože Tomáš sedí hned u okna a je tak dobře vidět – Fabio si přisedne – židle vrže a Tomáš se ptá Fabia: „Co si myslíš o kavárně?“ – Fabio jako obvykle odpoví, aby počkal, protože dojem se teprve utváří a první za moc nestojí. Za 29 minut si schová do kapsy obálku i fotografii a vysvětlí Tomášovi, proč je káva tak dobrá, když ji připraví stařec, a proč se tu rozbíjí židle a všechno je tak levné.)

Tomáš čeká, rozhlíží se po místnosti (spatří opět dívku s časopisem – pozná ho, ale na pozdrav nereaguje), pak se dívá z okna. Když uvidí přicházet Fabia, už je rozhodnutý, oč ho požádá.

Čekání na léto vyvolávalo v Tomášovi úzkost – poté, co Alici pověděl o budoucnosti a nastínil své obavy, začala se mu vyhýbat. Tomáš nevěděl proč. Čas trávil v oblacích; viděl, jak se postupně rozpouští – s každým deštěm byly stále tenčí, prázdnější.

Poté začal více chodit do města, pozoroval lidi a sledoval, jak se mění. Někdy zašel do kavárny, někdy jen tak chodil ulicemi a hledal Alici.

Pak přijde léto. Přirozeně, Tomášova předpověď se vyplní – město je plné slunce, betonu a prachu. Ulicemi chodí skupinky lidí, všechny míří jedním směrem a doufají v déšť (nikdy nepřijde). Alice se Tomášovi dál vyhýbá, někdy zmizí na několik dní. Tomáš pak dlouho sní o svých ztracených oblacích.

Jednoho dne, když obloha s odstíny modré a šedé vypadá, jako by vřela, zavolá Fabiovi.

Když Tomáš vysvětlí svoji situaci, napije se kávy a čeká na Fabiovu reakci. Fabio však mlčí a dívá se na dívku s časopisem – ví, že nečte, ale poslouchá.

Tomáš se diví, přirozeně, proč Fabio vypadá, že ho léto nijak nepostihlo. Ale nemá čas přemýšlet o příčinách, Fabio se odvrátí od dívky a vysvětlí svůj plán.

Tomáš souhlasí.

Za několik dnů opět tráví dopoledne v kavárně; jako vždy je poloprázdná. Většinu zákazníků již zná, chodí sem stále častěji, pořád oknem sleduje lidi chodící ulicemi po horkém betonu.

Odpoledne k jeho stolu přijde stařec. V jedné ruce nese svůj mlýnek na kávu, v druhé drží obálku. „Dnes zavírám dřív,“ řekne. „A tohle vám posílá pan Fabio.“

Tomáš si vezme obálku, vytáhne z ní kus list papíru s několika řádky textu a černou pozvánku. Pak se zvedne a zatímco odchází z kavárny, prohlíží si papír. Ve dveřích se srazí s modrovláskou, a list mu vypadne. Dívka ho zvedne, usměje se a podívá na Tomáše. „Myslím, že se ti bude hodit doprovod.“

ii.

Když dorazíš k podniku, do půlnoci zbývá 97 minut. Slunce zapadá a ulice je najednou prázdná; jsi jeden z mála lidí, kteří jsou ještě venku. Celý den jsi chodil městem a čekal na déšť, neúspěšně.

Před bílými vchodovými dveřmi stojí Tomáš a dívka z kavárny; slyšíš, jak se představuje. Tomáš vypadá nervózně, Zina se usmívá a něco mu vykládá. Snažíš se přiblížit, abys lépe slyšel. Oba jsi několikrát viděl v okně kavárny, Zina si četla a Tomáš většinou hleděl ven na ulici, na dav, jehož jsi součástí; vždy se tvářili přezíravě a arogantně, a každý svým vlastním způsobem opovrhovali tvým osudem. Jsi proto zvědavý, co chtějí v podniku dělat.

Nad dveřmi visí neonový nápis; víš jistě, že Tomáš ani Zina ho nechápou a nerozumí mu. Přesto vejdou – následuješ je.

Uvnitř je již dost lidí – spousta těch, kterým nikdy nevyhasne cigareta. Vstupní místnost ale ještě není úplně plná. Tomáš se rozhlíží; poznáš, že je tu poprvé – na rozdíl od Ziny, která jde pro pití, si podobně jako kdysi ty prohlíží černobíle pruhované stěny; visí na nich několik obrazovek, zatím jsou vypnuté.

Zina se vrátí a podá Tomášovi sklenici. Napijí se a zamíří do další místnosti. Opět je následuješ, nenápadně se skrýváš za ostatními návštěvníky. Přiblížíš se dost blízko na to, abys slyšel, o čem si Tomáš se Zinou povídají.

„Proč jsi se mnou šla?“

„Slyšela jsem v kavárně, o co jsi žádal Fabia.“

„Znáš ho?“

„Seznámili jsme se tady, předloňské léto. Takže vím, co dělá.“

I ty to víš – Fabia znáš (podnik navštěvuje dlouho; sám ti ale kdysi řekl, že bude pořád jiný a ví to). Jakmile jsi proto od Ziny zaslechneš jeho jméno, vytušíš, o co tu může jít.

Posledních několik dnů se Fabio v podniku vyptával po jedné dívce; stavil se i u tebe, zrovna když sis u mě kupoval několik nových tabletek. Fabio ti ukázal fotografii, a tys tu dívku okamžitě poznal, do podniku poprvé přišla hned na začátku léta; protože neměla pozvánku, nechtěli ji pustit dovnitř. Vzal jsi ji s sebou, tvářila se vděčně, ale nebavil ses s ní, jen jsi ji sledoval z dálky. Chodila po místnostech, poslouchala hudbu a pozorovala popíjející páry i kluky, co čichají k vonícím holkám; vypadala, že až příliš přemýšlí o tom, jak si stojí. Šel jsi tenkrát za mnou a ukázal mi ji v davu – vypadala pěkně.

„Vsadím se, že se zamiluje během každé druhé písničky,“ řekl jsem a podal ti dvě tabletky.

Měl jsem pravdu, i když jak jsi podotkl – působila příliš rozpustile a použitě.

Tohle vše jsi ale Fabiovi neprozradil – chtěl jsi, ale všiml sis, jak ti dávám znamení, a proto jsi jen řekl: „Neviděl jsem ji, neznám ji.“

Nyní je ti jasné, že Alice – o které právě Tomáš vykládá – musí být právě ta, kterou Fabio hledal. Přemýšlíš, jestli máš jít za Tomášem a všechno mu říct: jak s tebou Alice chodí ulicemi a vykládá o pěnových oblacích; všichni se tomu smějí a když Alici někdy slunce, beton a prach připraví o sílu, nechávají ji ležet na zemi – i ty ji opouštíš; přesto je druhý den zase s tebou.

Než se však stačíš rozhodnout, k Tomášovi a Zině přichází Fabio. Poví jim, že nic nezjistil a Alici nenašel. Tomáš mlčí, a tak Fabio zase odejde – za 6 minut se zapnou obrazovky a on chce být u toho.

Zina se usměje. „Tušila jsem, že to tak dopadne. A jsem ráda.“

Tomáš zavrtí hlavou. „Já ne,“ řekne.

Myslí si, že to není konec, a ty si to myslíš taky.

Ale už jsem se rozhodl.


24 názorů

Finch
10. 07. 2009
Dát tip
Díky.

Janina6
09. 07. 2009
Dát tip
Dero, Tvoje kritika je brilantní. Přináší náměty k přemýšlení, pro mě úplně nové, nejen o této povídce.

Hesiona
09. 07. 2009
Dát tip
Tohle mě nezaujalo. Nic mě nenutilo číst dál...

Finch
08. 07. 2009
Dát tip
Vcelku trefné a poučné, a lecčehos jsem si, doufám, vědom. Nicméně rozebral jsi to pěkně, díky.

Dero
07. 07. 2009
Dát tip
Tomáš pak dlouho sní o svých ztracených oblacích. Příliš se bojíš reality, než by sis mohl dovolit nějakou vedlejší vytvářet. Tvoje próza mě čím dál, tím více upomíná na hudbu King Crimson. Jiná sféra budící zdání niternosti, oči zakryté, uši zacpané, chápání lidí veskrze intuitivní a tím také zkreslené všemi kazy, které jako zrcadlo máš. Uchyluješ se ke strachu jako poslednímu resortu příčetnosti, přijde mi, že máš obavu, žes propásl ten okamžik, kdys ještě mohl tu plochou skutečnost prožít a tím ji pochopit zevnitř. Teď je všechno o tolik těžší, když pozoruješ věci nepřímo a ještě z takové dálky, kterou nahrazuješ perspektivu. Mám obavu - že se ve svém světě nadobro uzavřeš dřív, než poznáš okamžitost. Že jsi s časem začal příliš brzy nakládat jako s rozměrem, který lze přehlédnout pozorným pohledem, že si už nedokážeš vážit té lsti, kterou člověku přírodu připravila, když jeho vnímání omezila na jeden neměřitelně krátký okamžik. Mám obavu - že si dříve uvědomíš, žes už dávno zemřel, než poznáš skutečnou, naivní a bezbřehou bezstarostnost, ke které se svými díly modlíš. --------- A přestože slova výše vyznívají jako kritika, jsou spíše komplimentem. Literárně i filosoficky jsi ještě na samém začátku, ale máš velký potenciál, pokud se přestaneš bát reality - toho druhu, kterému očividně nerozumíš. Protože k čemu je ti intuitivní schopnost vyvolávat nejniternější pocity člověka, když nevíš a nepochopíš, čeho tím dosahuješ? Pokračuj takhle a dotkneš se ještě hlubšího nitra lidí, procítíš různá mystéria lidské duše a budeš nešťastný. Ačkoli přesně to pudově chceš, protože niterné lítosti přičítáš iracionální kvalitu a tím dosahuješ určité formy štěstí, totiž excitace, přesto se domnívám a znovu zdůrazňuji, že by ses měl pokusit stejně procítit i okamžité štěstí. Promiň mi, že ti dávám rady. Jen mne bolí, když vidím, jak citliví lidé stále dokola a dokola podléhají sirénské vábivosti a kráse vnitřního smutku. Umíš to docela dobře vyjádřit, toliko k literární kritice. Tip ze stejného důvodu jako Winter. -------- StvN: Štěpáne, jste si s Finchem skutečně v několika ohledech velmi podobní. Asi chápu, proč k jeho textu nemáš námitek, ale například: Tomáš se diví, přirozeně, proč Fabio vypadá, že ho léto nijak nepostihlo. ... by byl famózní obrat v tebou předjímané novele, poněkud rozpačitě však na mě působí v krátké povídce. Na tom, že se Tomáš diví, není ani zdaleka nic přirozeného, pokud se s postavou cele neidentifikuješ. Obecně Finch zatím neumí dobře prokreslit motivace postav, což je pochopitelné vzhledem k formě, kterou píše. Ale dokud se to nenaučí, tak takové pasáže budou (alespoň na mě) působit jako nepatřičné kopance.

DaNdÝ
03. 07. 2009
Dát tip
asi je to na mě napoprv moc složité, ale asi si taky eště přečtu, a jeden úplnej detailík, řemeslnej, se mi tam dost líbil - a to jak si na začátku představuje celou scénu, jak Fabio přichází, detailík, ale inspiroval. tip dáme.

Yvaine
02. 07. 2009
Dát tip
Krome te posledni casti s du-formou, kdy jsem se zacala v pribehu trochu placat, se mi to libilo, a to velmi. V podstate jen zavidim:)) Urcite se k Tobe jeste nekdy prijdu pokochat a rozstourat si komplexy:)

Finch
24. 06. 2009
Dát tip
Díky za názory; jsem rád, že se liší :) Souhlasím s Winterem - příběh opravdu není dořešený, je tak trochu děravý (a rovnou na sebe ukážu - třeba motivace Ziny prakticky neexistuje), především proto, že jsem svoji prvotní představu nedokázal dost dobře zpracovat, a celý text jsem několikrát předělávat. S tím souvisí závěrečná část; druhou osobu jsem použil, abych se z toho nějak vymotal. Na druhou stranu, účelem nebylo ani tak čtenáře vtahovat do děje/světa, ale spíš na něj ukázat. S nominací souhlasím.

Janina6
24. 06. 2009
Dát tip
Četla jsem to třikrát a už teď vím, že se budu vracet. Jednak proto, že je to prostě text - magnet (znepokojující atmosféra, postavy, které jsou mi bůhvíproč blízké), jednak proto, abych se znovu snažila pochopit, co jsem nepochopila... :-) Každopádně text mimo "škatulky" (obzvlášť ty písmácké)!

Winter
24. 06. 2009
Dát tip
Asi máš pravdu. Osobně, což říkám i tak trochu pro Finche, jsem semknutostí myslel i kus "příběhové uzavřenosti", ten okamžik, kdy se na jeviště snese člověk ze stroje a všechno to "vyřeší" (jakkoliv je dnes takový postup už mnohem decentnější) a uzavře a semkne k sobě prvky obsahu, formu s obsahem. V tomto textu, a upřímně, ten text k tomu vybízí, jsem měl tendeci hledat svého strojního člověka ve zmíněném "du". Je tam "snesen" a tváří se chytře. Ve výsledku se mi ovšem zdá, že celé "du" pudí více otázek než odpovědí (v tom negativním slova smyslu), čímže text podstatnou měrou rozbíjí, aniž by se na něj dalo smysluplněji, řekněme, "navázat". Protože na co, kde, jak? Pokud ovšem semknutost přisoudíš výhradně formě, pak Finch má jedinečnou schopnost semknout všechny své texty. Což je i důvod, proč už dlouho jsou Finch s Kandelábrem mí nejoblíbenější písmáčtí prozaici. Teď trochu mimo povídku a mísu: osobně si myslím, že "geist" (strašidlo .)) naší doby nemůžeme postihnout formálně, protože v důsledku má každá forma díru (nedostatečnost), jíž geist unikne. Takže psaním jej budeme jej budeme již nikoliv dohánět, ale přiživovat. Duch v podstatě přerostl prvně literární žánry, pak konvence literatury, nakonec literaturu samu, chtělo by to nějaký nový způsob jeho odchytu. Ale to je jen jedna z těch rychlých myšlenek. Tož tak nějak.

StvN
24. 06. 2009
Dát tip
Asi vidíme pod semknutostí každý něco jiného. Pro mě tenhle styl výpovědi představuje něco nového, něco moderního, něco, co může docela přesně zobrazit ducha naší doby. Prostě chladný romantismus. Je mi to hodně blízké.

Winter
24. 06. 2009
Dát tip
S touz semknutostí bych silně protestovatl, protože přícho "du" text solidně rozbíjí a to paradoxně tím, jak se jej snaží stmelit.

StvN
24. 06. 2009
Dát tip
Abych nezapomněl, můžeme povídku zařadit do Povídky měsíce?

StvN
24. 06. 2009
Dát tip
Velice se mi líbí, jak píšeš. Vnímavé, semknuté a přitom rozlehlé, žádný velký příběh, ale přitom chci číst dál, už jen z lásky k postavám. Všechno je živé a fungující. Tvůj svět je zralý v detailech, nemusíš se vůbec zatěžovat popisem, přesto jsou scény barevné, dokáži si je představit, nic mi nechybí. Myslím, že teď už tě čeká jen dotvořit to v nějakou pěknou novelku. nemám námitek.

Winter
23. 06. 2009
Dát tip
Počítáš špatně .) osobně tyhle knihy používám jako tmeliva toho, co už vím. Prvně však musím nasbírat ty fragmenty. Škatulkovat až po nalezení mi nějak nevoní. Ale, abych byl upřímný, přečtu si to. Finchi, ještě k té scéně v kavárně bych dodal, že se zde profiluje nejen Tomáš, ale prakticky všechny postavy, dokonce do takové míry, že už se stávají slučitelné pouze tím, že je zase pomícháš v té duformě. Jinak by ten text přerostl a je škoda, alespoň mi to tak připadá, žes tak nějak lekl a nedal mu trochu víc prostoru, byť by to mělo znamenat i to, že jej skrčíš a vyhodíš .)

Winter
23. 06. 2009
Dát tip
V podstatě regresivní, Finche dohonil jeho stín. Se sentimentalitou bych problém neměl, je to záležitost jen prvního odstavce. Bohužel právě první pohled rozhoduje o celém mínění. Celkově mi text přijde docela nevyrovnaný: líbila se mi pasáž z kavárny, je v ní asi největší potenciál stran obrazotvornosti, v ní i mnohoznačnosti, vyniká zde kontrast a Tomáš se zde skutečně profiluje. S texty v duformě je obecně velký problém, jak píše VT, ovšem po určitých skuženost nezatracuji ani je a zrovna tvůj zpsůbo psaní je natolik specifický, že se i z toho dalo něco vytěžit. Ne ovšem v té současné roztěkanosti... ...roztěkanosti, která text čini zdlouhavým, ačkoliv nijak dlouhý není a být jaksi sevřenější, klidně by snesl i pár kapitol navíc - teprve pak by se jeho postavy mohly naplno rozvinout. Tip ovšem pustím: jednak jsem si zvykl, že u tvých textů není pointa jaksi a priori, ale teprve v rezonaci a ve znepokojení, které způsobují, druhak musím ocenit, s jakou vytrvalostí jsi svůj, jakkoliv se hledáš. Těším se na delší text. avi Vt, bo se na něj odvolávám.

Kachena
23. 06. 2009
Dát tip
Není to špatné, ale zbytečně sentimentální. Vyprávění plyne způsobem, který uspává. Myslím, že zkrátit to na polovinu by pomohlo.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru