Rozhovor se Zdeňkem Svěrákem: Cimrman je lidem sympatický, protože to je smolař

Cimrman je lidem sympatický, protože to je smolař

 Hru České nebe mohli v uplynulém týdnu vidět na jihu Čech také diváci ve Volyni, Vodňanech, Soběslavi a Písku. A právě před představením v píseckém kulturním domě, které se konalo ve čtvrtek 25. června jsme několik otázek položili Zdeňkovi Svěrákovi, spoluzakladateli DJC, pro které píše hry společně s Ladislavem Smoljakem. Oba dva v nové hře alternují postavu učitele národů – Jana Ámose Komenského.

Cimrmani hrají už více než čtyřicet let. Máte nějaký recept na dlouhověkost souboru?

My hrajeme dvaačtyřicet let. Možná to je přízeň osudu, že nám dopřál takhle dlouho psát, hrát a být pohromadě. Kdo ví, jestli to není také tím, že nemáme v souboru žádnou ženskou, protože kolikrát se stane, že dojde k rozvaření kolektivu kvůli nějaké krásce. To u nás nehrozí. Pak je tam asi další věc, že nápad s Cimrmanem se ukázal jako nosný nebo životaschopný. Viděl bych asi tyhle tři důvody.

Hry píšete společně s Ladislavem Smoljakem. Jak vznikají vaše divadelní hry?

To je čím dál těžší porod. Když jsme začínali, tak ta cimrmanovská zahrádka byla ještě neobdělaná a byla tam panenská půda. A my jsme si řekli, teď to bude Cimrman kriminalista, a bylo to. No ale jak jsem ji ryli a orali, tak začalo být problémem téma. Než jsme našli téma na poslední hru České nebe, trvalo to dlouhou dobu. Nebyli jsme si jisti ani tématem. Už jsme to psaní chtěli zabalit a hledat jiné. Pak jsme došli k nápadu, že by tam mohla přijít další postava. Ta nám to oživila, a České nebe nakonec vzniklo.

Co je pro vás hnací silou při psaní?

Kdybychom už žádnou hru nenapsali, tak se asi nic nestane. Zájem diváků byl pořád, ale ten divadelní kolektiv to má rád. Jde mu to k duhu, když má před sebou úkol.

Je to pro soubor nová energie?

Jistě. Najednou je tu společné riziko, jestli se nám zase povede diváka nezklamat. Takže poctivě zkoušíme, později denně, a toneme v obavách. Jak zkoušíte dlouho, repliky vám tak zevšední, že už nevěříte tomu, že se jim bude někdo smát. Už to máte ohrané, oříkané. Na zkoušce řeknete repliku, na kterou má sál zabouřit, a tam je ticho.

Čím si vysvětlujete popularitu cimrmanovského fenoménu?

My, co jsme uvnitř, tak to nemůžeme tak vidět. Je to spíš otázka pro divadelního kritika nebo dokonce sociologa. Řeknu vám to, co si o tom myslím já. Postava Járy Cimrmana je lidem sympatická, protože to je neúspěšný člověk. On by sice chtěl být velikán, a dělá do všech oborů, ale nikde nedosáhne takového výsledku, jakého by chtěl. Tak se aspoň chlubí tím, že je pomocníkem těch úspěšnějších, že bez něho by to nebylo. Třeba Eiffel by postavil tu věž špatně nebýt Cimrmana. (pozn. red. narážka na scénu z filmu Jára Cimrman, ležící, spící, kde Cimrman ohne před Eiffelem spodní části modelu jeho věže, a vytvoří tak typický tvar Eiffelovky se spodními oblouky.)

Dá se říci, že se v Cimrmanovi sami nacházíme?

Každý se tam trochu nachází. Smolař je vám sympatický, je vám ho trošku líto. Je to i symbolické pro celé české společenství - pro národ, který měl také pocit, že kdyby nás nechali, my bychom světu ukázali. No a teď třeba vidíme, že nás nikdo moc neobtěžuje, a moc to neukazujeme. Další důvod je, že pracujeme s humorem, který už tady měl připravené publikum z dob Voskovce a Wericha a Semaforu. A to je humor, který by chyběl. Je hodně inteligentních diváků, a nemusí to být intelektuálové, kterým sranda bez jejich mozkového zapojení přijde plytká nebo si v tom nelibují. A tenhle smích je vzbuzen spoluprací. Z jeviště přijdou divákovi dva náznaky, a on si mezi nimi musí tu jiskru udělat sám. To je ta rozkoš z toho … AHA … a pak HAHA, divák si řekne … já jsem na to sám přišel. Divácká obec tady na tenhle humor byla zvyklá. A možná, že jsme ho i trochu někam posunuli. Nevím?

Na vaše představení chodí i mladá generace náctiletých. Čím myslíte, že tuhle věkovou skupinu dokážete oslovit?

To je nejtěžší, protože je baví vlastně jejich dědečkové. A málokdy je děda pro tyhle děti svým humorem ten pravý. Oni mají úplně jiné anekdoty, než měl jejich děda. A to je na tom to divné, že tahle naše vnoučata chodí a bavíme je... to je zázrak.

Nové hry vznikaly stále s větším časovým odstupem. Už jste na to narazil, že je pro vás stále těžší nacházet nová témata....

Je to těžší a těžší. Ono vás také nic nehoní. Když už jsme mluvili o Voskovci a Werichovi, tak ti měli úplně jiný systém. Udělali komedii, nebo revue v jejich případě, a jeli ji tak dlouho, dokud lidé chodili. A jak cítili, že už se neprodává tolik lístků, tlačilo je to k tomu ... „Musíme sednout a něco napsat“. My jsme tenhle tlak nepoznali.

Máte teď po poslední hře České nebe v hlavě nějaký další námět?

My jsme si s Láďou Smoljakem řekli, že to bude asi poslední hra...

A nezklamete tím spoustu vašich fanoušků? Možná doufají, že se ještě nějaká hra objeví?

Já myslím, že ne. Vždyť mají k dispozici patnáct kusů. Také jsme to tak komponovali - jako uzavření - Cimrmanův dramatický kšaft. Pravděpodobnější je, že to je poslední hra.

To by byla škoda...