Město 1

Dlouhý den. Zakouřeno. To se mu nelíbilo. Kouř pálil když se dostal do očí. Další z důvodů, proč nevzal cigáro do huby – nevoněl mu. Levné tabákové listy, zpracované najemno, ztrácely svou chuť. Pohrdal těmi nízkotučnými chudáky, co nevydrželi pět minut bez nikotinu. Naparovali se, když ho měli v sobě, a když náhodou na chvíli vysadili, staly se z nich živoucí trosky. Ani neměli styl, šli tak jednoduše zlomit. Narovnal si záda o židli na které seděl - zakřupalo to. Rozhlédl se. Ta místnost se za posledních čtyřiadvacet hodin nijak nezměnila. Stejně znepokojivá šeď jejích stěn. Stejná špína kolem. Žádná okna. Ocelový stůl. Zamžoural.

„Hey! Jo ty. Co doutník?“ vyloudilo se dutě z jeho úst směrem ke kouřícímu chlápkovi za lampou. To bylo poprvé, co za celou tu dobu promluvil.

Oslovenému muži nebylo vidět do tváře, lampa vrhala světlo pouze jedním směrem. Na hnědé přiléhavé zbroji však byla rozpoznatelná krev. Nebyla jeho. Odhodil cigaretu na zem a zašlápl. Vzal lampu a přiblížil ji těsně k obličeji sedící osoby, co pokládala tak nevhodné otázky. Ruka se téměř škvařila pod rozpáleným krytem žárovky.

„Tak teď si ujasníme jednu věc. Tady už nejseš to, co tam venku. Tady jseš jen smradlavá hnusná děvka, která nemá právo na nic! Na nic! Jasný?!“

V tu chvíli si muž přisunul židli a posadil do světla lampy, stále ji svírajíc v ruce. Odhalil tak pohled na brutálně hranaté rysy obličeje. Solo pohlédnul do jeho krví podlitých očí. O moc se nelišili, ti dva. Říkal si, že by klidně mohli být bratři. A tak to skutečně bylo. Ovšem,

v Solovém obličeji byla navíc notná dávka vypočítavosti. Připomínal vyholenou gorilu

s intelektem zaslouženého generála, pragmatického ministra obrany spojených států. Jeho celkové vzezření by se však dalo popsat pouhými dvěma slabikami – vazba. Ano, byl na něj hrůzně zastrašující pohled, když šlo do tuhého. Identifikovat jeho vlastnosti bylo stejně lehké jako nicnedělání – bez sebemenší námahy. On to byl doopravdy prima chlapík.

„Jen jsem se zeptal..,“ pronesl mírně. „Myslim, že ti hoří ruka.“

Následoval sykot, pak rána. To jak naproti němu sedící muž odtrhnul ruku z lampy a obdaroval Sola pořádným direktem.

„Áu,“ vydal ze sebe basem Solo. Kdyby si nebyli podobní, asi by měl zlomenou lebku. Jen kdyby nebyl spoutanej. Tu ránu by mu vrátil. Chlap naproti si odplivnul.

„Myslim, žes mě nepochopil, Mercury.“

„Solo.“

„Cože?!“

„Mý jméno je Solo.“

„Seru na tvý jméno. Pro koho děláš?!“ řval jeho dvojník.

„Sólo.“

Dvojník se rozesmál a stoupnul.

„Ty jseš ňákej vtipálek, co?!“

„Snažim se.“

Rána. Tentokrát z druhé strany. Už to nebolelo. Sérum začínalo zabírat. Nebyl moc znepokojený tím, že ho přinutí říkat pravdu. Ovládne padesát procent svých odpovědí a k tomu,

stejně toho hlupáka zabije. Jediné, co mu vrtalo hlavou bylo, že mu dali nekvalitní šmejd sebraný někde v zapadlých uličkách, splašený narychlo, za nejlevněší cenu. Neměl zájem přijít o dalších pár set tisíc mozkových buněk navíc.

„Tak dobře,“ pokračoval dvojník, „zeptám se tě znova. Pro koho děláš, ksichte?! A ta odpověď by měla bejt správná, jinak přejdeme k názornejm ukázkám.“

 „Už jsem ti řekl, dělám sólo.“

Dvojník nasadil nechápavý výraz. „Vypadá to, že si opravdu nerozumíme,“ vyslovil a sebral ze stolu šídlo. „K čemu ti to je...... Solo, nebo jak se to kurva jmenuješ, co?! Vždyť víš, že odsud nevyvázneš, ses nahranej, kamaráde, tak proč to sakra nevyklopíš a nechcípneš s dobrym pocitem, že jsi pro někoho něco udělal?!“ Stoupnul si naproti Solovi a dal mu poslední šanci svým pohledem. Solo znejistil. Chvíli přemýšlel, ztracen v očích zfetovaného protivníka. Nakonec pokýval hlavou.

„Ok.“

„Ok?!“

„Jo, já ti to řeknu, ale jenom přotože chci naposledy učinit něco správnýho.“

„Ó sakra! To je vono! Takhle se mi líbíš! To jsme museli dojít až sem? Podívej se, seš jedna modřina. Vždyť tě takhle ani nepoznaj. Tak spusť už.“

„Jsem lovec odměn. Jen tak se potloukám a chytám bastardy jako seš ty. Dělám pro velkýho Generála. Chtěli zkompromitovat vaši organizaci. No a já jsem měl bejt práskač. Měl jsem se...“

„... vydávat za mě co? Sakra, já to věděl! Věděl jsem to celou dobu! Sakra! Ale teď, kdyžs mi to řekl, ten sviňák půjde pod zem! Slyšíš?! Pod zem,“ řval, zachvácen v eufórii. „Ty ale musíš taky, chápeš..,“ vzpamatoval se.

Solo kývnul. „Jo, rozumim tomu.“ Upřel zrak na blížícího se dvojníka.

„Poslyš,“ zpomalil ten najednou, „řekni mi eště jedu věc. Hele jsme tady spolu už celou věčnost. Proč to čekání? Tak jako tak by to vyšlo nastejno. Pročs mi to řekl až teď?“

„Protože už nemám pouta...“

„Cože?!“ škobrtnul dvojník a sevřel pevněji šídlo.

„Řekl jsem, protože už nemám pouta.“

V tom okamžiku Solo vstal, popadl židli před sebou a vymrštil ji vstříc zběsile řítícímu se chlapovi. Zasáhla ho přímo do hlavy a on se rozpácnul o zem. Nehybně na ní spočíval. Solo

si promnul bolavé ruce.

„Chtěl jsem naposledy učinit něco správnýho.“

Zašátral v jeho kapsách a vytáhnul černou trubičku. Stisknul jedno z postranních tlačítek.

„Solo?!“ ozvalo se.

„Dostaňte mě odsud.“