Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 463 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Portrét
datum / id05.11.2009 / 339682Vytisknout |
autorValerie a týden divů
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno8792x
počet tipů26
v oblíbených5x
do výběru zařadilStvN,
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Portrét

Tonyho jsem poprvé potkala na promítání Hitchcockova Psycha. Bylo to v podkroví nad vodáckou klubovnou patřící sdružení „Sypejte zmijím“, kde jeho vůdčí osobnost Alex Švihák pořádal nekulturní akce a sváděl plnoleté dívky rachitických tvarů. Já jsem tehdy při své výšce 166 centimetrů vážila  77 kilo, takže jsem se na Zmiji cítila dobře a s Alexem jsem si vždycky mohla užít duchaplného rozhovoru. Jenomže když jsem tehdy sledovala Normana Batese, jak se pomalu nechá pohlcovat vlastní matkou, mohla jsem zároveň jasně vidět, že se Šviháka zmocňuje temná zádumčivost, během níž se s ním nedalo naopak bavit vůbec. Zrovna se mi to hodilo, protože jsem dostala za úkol tam propašovat letáčky Taťánina konkurenčního studentského spolku, což se muselo provést tajně a nepozorovaně.

Zatímco se tedy po filmu většina přítomných vrhla na Šviháka a dožadovala se na něm klíčů od sklepa, kde se skladovaly kánoe a jiné věci, já jsem si připravila kousky izolepy a v nestřeženém okamžiku jsem připevnila jeden letáček pod vikýřové okno, jeden k věčně prázdnému věšáku na kabáty a dva na dřevem obloženou stěnu naproti dveřím. Potom jsem se přesunula ke shluku lidí ve středu místnosti, abych si zajistila alibi. Švihák byl protivný a nátlak rozjařených intelektuálů odmítal oplzlými výkřiky. Spokojeně jsem se otočila, abych se pokochala svým dílem. Ke svému rozčarování jsem zjistila, že moje dílo systematicky ničí mohutný dlouhán se směšně drobnými brýlemi v porovnání k masitému obličeji. Ústa se mu pohybovala, jako by si něco mumlal sám pro sebe. Nikdy předtím jsem ho neviděla.

Přesunula jsem se blíž k němu, jestli bych dokázala něco zaslechnout. Hromotluk rázem přestal mluvit a prohlížel si mě temným pohledem.

„Jak někdo může lepit izolepu na obložení, to opravdu nechápu,“ zavrčel a ukázal mi předmět doličný, kouličku ze zmuchlaných plakátků. „Taky by to dřevo okolo vybledlo a zůstaly tam fleky.“ Z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že mě při činu neviděl.

„Nechápu, jak se může někdo ostříhat až na lebku,“ řekla jsem a potřásla narcisistně svými vlasy sahajícími do půli zad. Těm slovům jsem se snažila dát co nejagresivnější podtón, protože mě opravdu štvalo, že strhal všechny plakáty, aniž by si jich někdo stačil všimnout, a on sám jimi byl pohoršen z úplně vadného důvodu.

On si hrdě pohladil svou lehce ochmýřenou hlavu a potom se široce usmál. „Já to docela chápu, aspoň cítím vílí flusance.“

V tom jednom gestu se skrývala samotná esence jeho osobnosti. Okamžitě jsem věděla, že jeho povaha mě bude dráždit jako červená býka. Patřila k tomu i mírnost, s jakou mi vytrvale dával najevo, že ho nemůžu nikdy vytočit. A podle toho vílího flusance jsem si myslela, že je básník. To jsem se spletla. Na Zmiji byl poprvé a verše zkoušel psát teprve až jsem mu dala přečíst některé svoje. Řekl mi, že se jmenuje Tonda, ale to se mi nelíbilo, tak jsem ho překřtila na Tonyho. Bylo mu dvacet jedna a pracoval, byl vyučený obráběč a slévač kovů. Neměl rád knihy ani spisovatele, protože si chtěl na všechno utvářet svůj názor. Měl rád hudbu, protože ji mohl vnímat srdcem. Měl taky rád Martinu, jak jsem zjistila později. Proč jsme se spolu stýkali dodnes pořádně nevím, nejsem si jistá ani svou motivací, ani jeho. U mě by se dalo říct, že jsem se jen nudila. U něj určitě ne.

Už na tom Psychu jsme se domluvili, nebo spíš já jsem to řekla, že přijdu i příští týden, a on přitakal. Švihák slíbil sehnat nějakou Asii, nejspíš duchařinu, aby mohl potom dívkám nabízet ochranné rámě. Svůj slib splnil, ale jenom z půlky. Další sobotu jsem se přes desatero schodišť a desatero vodáků na chodbě něco spravujících doklopýtala až do podkroví. Švihák stál s rozpuštěnými vlasy ve dveřích. Rozněžnělým gestem mi zastrčil za obroučku brýlí umělou opelichanou růži a co nejúchylnějším hlasem snaživě oznamoval, že dnes večer si zmije popláčí u hongkongského trháku Stvořeni pro lásku. Věděl o mém pozérském cynismu, v tomto směru byla většina jeho přátel stejná. Svoji dočasnou roli si nesmírně užíval.

„Nestojím o vaše kydy,“ zavrčela jsem na něj a doplnila svou repliku protočením očí k šikmému stropu. Ve skutečnosti jsem spíš hledala, jestli někde uvidím Tonyho. Ležel na zemi v zadní části místnosti, nohy měl zdvihnuté a opřené o zeď. Kouřil.

„Prokrvuješ mozek, prokrvuješ?“ pozdravila jsem ho a afektovaně se rozkašlala, nastal čas představit ho mému astmatu. Nechal můj sarkasmus bez povšimnutí.

„Už se dost těším na film, mám rád věci, co berou za srdce.“

„Ach, nejsi ty romantik?“ ptala jsem se ho a odvracela od něj hlavu, aby mi nešel kouř do obličeje. „Další z hory těch, co z Karla Hynka Máchy, sprosťáka a šílence, dělají sentimentální, patetickou trosku hledající nekonečný smír a pak se hlásí k jeho odkazu?“

„Zahořklosti tě může někdo zbavit, stejně jako tě může naučit užívat života,“ zadeklamoval Tony zcela poplatně tomu, co jsem si o něm myslela.

„Och, a ten někdo máš být ty?“

Od srdce se zalekl. „Ale ne, vůbec ne. To bude ten, co v tobě něco probudí. Pokud překonáš strach, potom dáš cit najevo…“

„Ale to je docela odvážné odhadovat, čeho se bojím a co si užívám,“ usmívala jsem se na něj laškovně.

„Já nic neodhaduju, já prostě vim, že to tak je. A ten, kdo tě odmítne, ti za to nestojí. Taky jsem si tím prošel,“ pokračoval.

„A dost,“ napřímila jsem se. „Nebo budu plakat a to film ještě ani nezačal.“

Na jeho tváři se objevil shovívavý úsměv. „Alex mi říkal, že nikoho nemáš.“

Docela mě vyděsilo, že se na mě informoval. „A ani nechci mít, aby bylo jasno,“ řekla jsem s intonací staré panny z anglického venkova padesátých let. „Mužů se straním. Fyzický kontakt se mi hnusí.“

Rozjařeně mi položil ruku na stehno: „Třeba takovejhle?“

Dívala jsem se na něj pohledem, který říkal, že nepovažuji jeho skutek za hoden reakce. Pokračoval tedy sám.

„Láska je přeci tak krásná, nemůžeš ji zatracovat za to, že občas bolí.“

Ukázala jsem na něj prstem. „To jsi básník nebo co?“

Konečně uhasil tu cigaretu a posadil se hlavou nahoru. „Ne. Jsem normální chlap, kterej miluje. A nikdy bych se nevzdal. Láska mě zklamala, ale já nejsem slaboch, abych přestal jen proto, že není opětovaná. Naděje je nejkrásnější věc na světě.“

„Naděje je krásná, jenom dokud trvá,“ řekla jsem a v duchu pobízela Šviháka, aby ten film už pustil. On to asi vycítil. Zrovna v tu chvíli se na mě ode dveří podíval a kývl, že už to začne. Mávala jsem na něj, ať jde za námi. Jen se škodolibě zachechtal a šel si sednout k Ještěrkovi.

Zůstala jsem tam sama s básníkem, který ještě ani nevěděl, že je básník. Zjistila jsem, že není schopen být během sledování filmu potichu. Pověděl mi, že nemá rád ženy v šatech s límečkem, protože přesně v takových byla žena ve filmu neustále oblečena. Několikrát docela důrazně podotknul, že nesnáší zbabělost. A film se mu nelíbil. Nebylo podle jeho gusta, že milenci nedali průchod svojí lásce a dopustili, aby se navěky a smrtelně minuli. Nebylo podle jeho gusta, že se nestali milenci tělesnými. Zeptala jsem se, zdali je skutečně fyzický prožitek nutný k potvrzení duševního napojení. Odpověděl mi stejně jako předtím, že nerozumím lásce, protože jsem ještě nepotkala někoho, kdo by mě miloval.

„Asi jsem to špatně pochopila, ale teď přece neřešíme moje hypotetické potíže,“ poukázala jsem lehce. Nelíbilo se mi, že každá jeho věta ukazovala přímo na mě.

„Máš pravdu, špatně jsi to pochopila. Jde o to, že zlomený srdce často dělají chyby.“

Vstala jsem, po kolenou přešla k polštáři, na kterém se válel Švihák, a udeřila ho pěstí do ramene.

„Co jsi mu řekl?“ šeptala jsem, i když závěrečné titulky už skončily.

„Já? Jenom možná něco o Tadeášovi.“

Chechtal se jako malé děcko. Já jsem se vrátila do kouta. Tam jsem Tonymu vysvětlila, že Švihák je proradné individuum, které vypouští do světa jen polopravdy a škodolibě potom tyje následným celospolečenským procesem „popravďování“ skutečnosti. Tony mi řekl, ať používám jednoduchá slova, že se ztrácí ve významu. Byla jsem dost netrpělivá a tak jsem tedy pouze odsekla, že mě Tadeáš nechce.

„Že já ho taky nechci, to už ti vysvětlovat nebudu, to by na tebe asi bylo moc složitý.“

„Bojíš se,“ konstatoval prostě. „Já to vím, já si tím taky prošel. A teď jsem na sebe hrdej. Víš, co jsem udělal? Zjistil jsem, že láska mýho života je zamilovaná do mýho nejlepšího přítele. A on byl zase zabouchnutej do ní. A navzájem si to ty trubky neřekly, protože byly podělaný jako ty. A já jsem je dal dohromady. A teď ona chodí s ním a miluje jeho a mě má jenom ráda.“

A bylo to venku. Tak mi byla představena jeho Martina. Myslím, že právě kvůli ní jen nerad opouštěl myšlenku, že akutní vztahové problémy neřeším. Na mé slabé a selhávající lásce mohl velmi snadno dokazovat, jak nezištně a silně miluje on sám. Hlavně ale bylo vidět, že si nesmírně oddechl, když mi o ní konečně řekl. Skutečně ji bral jako součást sebe samého a nemohl se cítit dobře, dokud ji řádně neuvedl.

 Tohle téma mu vydrželo čtyři měsíce, během kterých byla Martina v Rakousku. Scházeli jsme se na Zmiji a taky jsme chodili do Hudebního klubu, kde on se vždycky opil. Tak jsem ho měla nejradši, protože už si nebyl tolik jistý sám sebou. Jednu vadu to ale mělo. Najednou po mně chtěl, abych mu řekla víc o sobě. Dala jsem mu přečíst ty básně, protože v nich o mně bylo všechno. Také je nikdo kromě mě nechápal, což bylo velice výhodné. Odnesl si můj poetický notes na noc domů a ráno už u nás zvonil. Matku to smrtelně vyděsilo, celý život kde nic tu nic, a najednou nedočkavý mladík div nevyrazí dveře, aby mě viděl. Však taky to, co mi také zmrzlý ranním větrem řekl, nikdy nezapomenu:

„V těch básních se shazuješ, vyčítáš si, bojíš se. A já v těch mých miluju.“

„Ale… od kdy píšeš?“ zajímala jsem se překvapeně.

„Od večera.“

A já jsem se cítila tak dobře, jak jsem se dlouho necítila.

„A co se stalo tak závažnýho?“ opřela jsem se o otevřené dveře a tvářila se jako spasitel lidstva.

„Martina se vrátila,“ vydechl, „a bude teď týden u mě.“

A já jsem si vzpomněla, jak říkal, že není srab.

 

„Poslyš, když se tolik oháníš svou ctí, nemyslíš si, že by ses neměl od ní nechat tolik ovládat?“ zeptala jsem se ho při našem příštím setkání.

Bylo to v dřevěném altánku nad řekou, kde jsem seděla na zábradlí a snažila se do zápisníku kreslit krajinu. Les panelových domů a skály zvedající se z řeky vedle sebe v zoufalé disharmonii.

Tonyho oči podivně svítily, nedokázal posedět na místě, pořád kolem mě chodil a na něco sahal nebo si podupával nohou a to mě znervózňovalo.

„Ona mě neovládá, takhle se chovám já sám dobrovolně.“

Pomyslela jsem si, že má asi pravdu. Dobrovolně k ní byl celý týden vlídný a přátelský. Koupil jí nějaké serepetičky, co měla ráda, jen tak, jako dárek na přivítanou. Sem tam se před ní zmínil, že se seznámil se mnou, aby ji ukolébal k neostražitosti. Od rána do večera pouštěl písničky její oblíbené kapely. Při velkém finále v neděli před jejím odjezdem navrhl, že by se spolu mohli podívat na film.

Posadil ji k sobě na postel, před ni postavil notebook a pustil jí Stvořeni pro lásku. Začala ho samovolně líbat ještě před koncem závěrečných titulků a potom mu dovolila, aby se stal jejím tělesným milencem.

V pondělí ráno byla ještě opilá předchozími zážitky, takže si od něj ani nevzala kávu, co jí pozorně připravil, a odmítla, aby ji odvezl na autobus. Z domu mu zavolala jednou sama, dvakrát volal on jí, a potom zase někam odjela. A Tony to bez ní doslova nemohl vydržet. Chtěl se z toho vyběhat, tak to vzal parkem pod nemocnicí. V altánu u cesty narazil na mě.

„Poslyš,“ podíval se mi přes rameno, „když ty se zase oháníš tím uměním, neděláš třeba taky portréty?“

Zasmála jsem se a ukázala mu hranaté krabice, které jsem vydávala za sídliště. „Já dělám hlavně portréty, tužkou nebo barvou. Ale dělám to surreálně, podobu bys těžko pohledal.“

„Mně by zajímalo, jestli bys zvládla namalovat portrét, kdybych ti dal fotku nějaký holky například…“

„No, to bych tu fotku musela prvně vidět…“ protáhla jsem poslední slovo do ztracena. Tedy konečně uvidím, jak ta proslulá Martina vypadá.

Tony mi podal ohmatanou fotku zasněné dívky s úhoříma očima. Jako by se pořád kroutily a vykrucovaly, jako by se ani při přímém pohledu nikdy nedívaly z očí do očí. Byla jsem překvapená. Nečekala jsem, že bude tak… hezká.

„Tohle se bude malovat jedna báseň,“ otočila jsem se k němu a zaklapla zápisník s tou čmáranicí. „Má moc pěkný vlasy, takový bych chtěla taky.“

„Pro mě je nejkrásnější na světě.“

„Ano, to už jsem někde slyšela.“

„Rád bych ji tím překvapil.“

Hned potom si vzpomněl, že vlastně musí někam jít a něco udělat, tak že už mě nebude zdržovat a půjde. Skoro jako by říkal „neseď tady a běž malovat, můj život na tom závisí“. A já jsem ho poslechla. Cestou domů jsem přemýšlela, jestli má ještě nějakou její fotku v záloze, nebo mi právě svěřil své nejcennější vlastnictví.

Obraz mi většinou trvalo dokončit tak tři týdny, někdy ale i měsíc nebo ještě delší dobu. Nejdřív jsem musela udělat náčrt, rozvrhnout kompozici. Potom vystínovat, to všechno tužkou. A nakonec vybrat vhodnou kombinaci barev, protože jsem se nedržela reálných, nikdy. To trvalo snad nejdelší dobu, vypiplat se s odstíny, přijít na to, co smíchat s čím.

Na Martině jsem pracovala s takovým zápalem, že jsem měla motiv načrtnutý už třetího dne. Ten večer jsem se s Tonym viděla na Zmiji, tak jsem mu to hned oznámila. Vypadal spokojený. Opět jsem ho varovala, že moje obrazy se předobrazům nepodobají.

„Jsem si jistý, že to bude nádhera. Věřím ti. A věřím, že se bude líbit Martině a ona mě vezme na milost.“

„Něco se stalo?“

Ale ani jsem se nemusela ptát. Se svým skeptickým přístupem ke krásným ženám mě napadlo už dávno, že to takhle dopadne. Ve čtvrtém telefonátu mu oznámila, že se stydí za to, co udělali, a že on by se měl taky stydět. Tony, hrdý tvrdohlavec, odporoval. Za nejkrásnější okamžiky ve svém životě se přece nebude stydět. Ona mu na to řekla, že je srab, zavěsila a odmítala s ním dál komunikovat. Teď chtěl on po mně, abych se snesla jako anděl z nebes a v zubech mu položila k nohám obraz, který by ho spasil. Se svým skeptickým přístupem k zamilovaným mužům mě napadlo, že se to může vyvinout docela nebezpečným způsobem.

„Neměl bys lásku zatracovat jenom proto, že občas bolí,“ zadeklamovala jsem jeho vlastní názor a široce se na něj usmála. Ale ani teď nedal najevo, že bych se ho dotkla. Naopak.

„Ty jsi moje kamarádka, víš?“ řekl zlomeně a podepřel si hlavu oběma rukama. „Je mi jedno, jak mě bereš ty, ale ty jsi na mě moc hodná a ještě jsi kamarádka.“

„Ale , ale, ale…“ mlaskala jsem nesouhlasně. „Copak ses s ženami ještě nepoučil?“

Bylo mi docela proti srsti, když mi říkal, že jsem hodná. Já se s ním přece začala bavit proto, abych ho naštvala! Co musí ještě člověk udělat?

Lehla jsem si ke zdi a opřela si nohy tak, jako to udělal on na promítání Stvořeni pro lásku. Posunky jsem předstírala, že kouřím. Také jsem se rozhlížela, kdepak je Švihák, jestli mě vidí. Moje odmítání cigaret a alkoholu nikdy nechápal a rád se mnou za tímto účelem inscenoval spousty velmi uvolňujících a zábavných hádek. V tu chvíli by se mi zrovna jedna hodila. Ale Švihák seděl pod věšákem na druhé straně místnosti, ruce měl založené na hrudi a vlasy svázané do culíku a tvářil se zrovna tak tragicky jako já. A ještě se mi zdálo, že se obzvlášť škaredě dívá na Tonyho.

Zavřela jsem oči a nechtěla vědět o ničem. Na vnitřní straně očních víček mi poblikával můj vlastní náčrtek obličeje té záhadné dívky. Čím dřív se jí začnu věnovat, tím dřív to všechno skončí, říkala jsem si. Tak jsem na to šla.

Namíchala jsem si chladně modrou barvu a tu jsem použila jako základní odstín pleti. Martinin obličej jsem hodně prosvětlila bíle. V jiné konstelaci by to snad působilo moc mrtvolně, ale k jejím pootevřeným ústům a vlahému pohledu těch úhořích očí se to výborně hodilo. Ruku, kterou si tvář podpírala, jsem ozdobila v zápěstí červenou pentlí, protože jsem o ní věděla, že se podřezává. Vlasy, které zakrývaly zbytek plochy papíru, jsem udělala u kořínků modře a černě stínované, ale postupně jsem je rozložila v jednorozměrné barevné plošky, červené, růžové a fialové. Když jsem s tím skončila, měla jsem pocit, že je to moje nejlepší dílo. Tenhle pocit jsem měla u každého dokončeného obrazu. Nad Martinou mě jímal ještě nový, zvláštní druh lítosti. Lítosti, že ho musím dát pryč.

Tony si pro něj přišel, že jsem sotva stihla zavěsit telefon, kterým jsem mu to oznamovala. Způsob, jakým se na obraz díval, mě vyděsil. Ačkoliv tvář na papíře nebyla skoro vůbec podobná dívce z fotky, on byl dojat.

„Věř mi, já znám její tvář do posledního chloupku v obočí a tenhle obraz se jí podobá.“

Proti tomu se asi nedalo nic namítnout. Maximálně že bych mu řekla, že zblbnul.

Bylo domluveno, že mi  zaplatí, ale najednou mi to přišlo hloupé. On si nedal říct. Vytáhl obálku a vnucoval mi ji.

„To je nereálný,“ bránila jsem se. „Ber to jako kamarádskou službu a nech to být.“

„Realitu vnímejme, jen pokud ji dokážeme přijmout,“ zadeklamoval, strčil mi obálku za sukni a urychleně odešel.

Myslela jsem si, že spěchá za ní, aby jí mé mistrovské dílo předal. Jenže ten bídák utíkal přede mnou. Do obálky dal daleko víc peněz, než jsme si domluvili. Okamžitě mě napadlo, že tím přispěji první charitativní sbírce, která mi přijde do cesty. Nakonec jsem si za to koupila štětce s vlasci z hedvábí. Lidi jsou lidi.

 Co se týče Tonyho, toho už jsem nikdy víc neviděla. Ten Tony, básník, který do mého života vstoupil kvůli malicherné provokaci s pár letáky, se z něj sám zase vyprovodil svým nejmoudřejším výrokem.

 

Později jsem na ulici potkala nějakého Tondu, který mě pozdravil štěknutím a pohrdlivě mi oznámil, že všechny ženské jsou stejné a já si svého Tadeáše nikdy nezasloužím. S ním já už jsem se bavit nechtěla, nezajímalo mě, jestli ho dokážu namíchnout. Tvrdil, že ji pořád miluje. Nepřipadalo mi, že by se naparoval. Naopak, znělo to vášnivě upřímně. Proto mě jeho osud přestal zajímat a já ho nechala stát na ulici a šla dál.

Úloha zpravodaje klíčových událostí tedy zůstala na Alexi Švihákovi. Objevil se u mě v bytě dva dny po tom setkání. Já mu otevřela oblečená pouze v pánské rozepnuté košili, protože jsem věděla, že ho to vytočí. Protentokrát mě ale zklamal. Už přišel s pifkou jako hrom. Ani nepředstíral mdloby z takové přemíry lidského masa, co se mu tak naráz a bez varování vystavila. 

„Ukrýváš tady našeho milovníka?“ zaútočil zpříma a okusoval si nehty. „Jestli ano, tak tě tady na místě zprzním, rozumíš?“

„A to mi pověz, proč kvůli němu hodláš trestat sebe?“ založila jsem ruce v bok a dala mu pět vteřin na to, aby odpověděl. Potom jsem za sebou zabouchla a dala mu deset minut, aby se uklidnil. Oblékla jsem se a vrátila se za ním.

Švihák seděl na schodech do dalšího patra a už měl ve tváři obvyklý sarkastický výraz, žádná stopa po předchozí hysterii. Šla jsem si sednout k němu, protože v takovém případě už jsem se nebála s ním mluvit.

„Přicházíš mi oznámit, jak mě strašně nenávidíš?“ zeptala jsem se a na znamení smíru si začala taky okusovat nehty.

V sedě naznačil mírnou poklonu a potom souhlasně přikývnul. „Ano, že jsi dopustila, aby se Martina vrátila k Tonymu. Ona je moje sestra, víš.“

„Co? Ona se k němu vrátila?“

„Myslím tehdy, ten týden o Vánocích, když jsme dělali doma novou kuchyň a ségra zatím bydlela u něj. Totiž, ona se jenom nechala zblbnout jeho přesvědčivostí. Myslel jsem si, že když mu předhodím tebe, že už ji ani chtít nebude. Že ho svedeš ze stopy a budeš si s ním hrát. Tak jsem vás zmijsky dal dohromady. Ale nepočítal jsem s tím, že ty se ho ani nebudeš pokoušet pokoušet.“

„Není to moje vina, že mě jiní muži nezajímají,“ podotkla jsem potichu. „Ona ho po Vánocích zase opustila, ne?“

Švihák přikyvoval.

„Ale on se vrátil, před pár dny. Martina byla ve sprše. Dveře jsem mu otevřel já. Pan Antonín osobně. Zíral na mě, jako by mě viděl poprvé v životě. V ruce držel desky. Vrazil mi je do ruky a utekl. Došlo mi, že je to pro Máju, tak jsem se na to ani nedíval. Ona byla hrozně vzteklá, tak ty desky roztrhala.“

Srdce se mi roztlouklo dvakrát rychleji, když jsem to slyšela. Mé dokonalé dílo. Můj portrét.

„Ani se nepodívala, co je uvnitř?“ zeptala jsem se trochu zajíkavě.

On mě konejšivě pohladil po vlasech. „Jak se ty cáry snášely k zemi, tak viděla několik kousků. Já jsem se na to taky kouknul a poznal jsem tvůj rukopis. Sestra mu mezitím volala a hulákala na něj.“

„Copak jí to ani trochu nezalichotilo?“ divila jsem se.

„Ale vůbec ne. Jí se nelíbilo, že si ji někdo cizí takhle zblízka prohlížel.“

Pozvala jsem Alexe dovnitř, nicméně on to odmítl. Přivolala jsem mu tedy výtah a praštila ho přes ruce, že nehty si koušou jenom nevyzrálí jedinci. Nakonec jsem si dala předsevzetí, že na objednávku už malovat nebudu.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

15.07.2010 17:44:58dát kritice tipValerie a týden divů
Díky :)
15.07.2010 16:34:35dát kritice tipBíša
Skvěle napsané!
01.04.2010 13:03:07smazaný uživatel
smazaný uživatel
01.04.2010 11:16:53dát kritice tipValerie a týden divů
Díky za názor, od tebe si toho moc vážím.
Co se ale týče tvého dotazu, tak to tě asi zklamu. Portrét jsem psala v hrozným časovým presu a ještě jsem u toho byla vynervená, protože jsem potřebovala několik povídek na talentovky a byla si na tuty jistá, že to stejně nevyjde, takový ty idiotský myšlenky... Čili závěr, dost dlouhou dobu před psaním jsem nic nečetla.
01.04.2010 02:13:19smazaný uživatel
smazaný uživatel
19.12.2009 07:51:40dát kritice tipguy
neumím se dobře vyjadřovat v odborných termínech, kromě toho si myslím, že se jich tu vyskytlo už dost
pro mě to je napsané sympaticky, házelo mi to při čtení dost asociací, a to jak co prostředí tak i co do osob, většinou příjemných, některých trochu míň, a převážně barevných ..
17.12.2009 13:33:32dát kritice tipbestye
vůbec jsem nechtěla, aby to skončilo. Máš výborný vyjadřovací prostředky. Mám ráda debaty, takže hlavní hrdince docela rozumím. A budu se těšit na další příběh *
16.12.2009 05:44:52dát kritice tipzenda
(Sorry, je to psaný v dokunentu, takže úprava se pokrabatila)

Nejsem kritik, takže jen z pozice čtenáře:
1. Líbí se mi hodně příběh i pointa a hlavně závěr - ten je krásnej a jednoduchej. Málokdy se tak mistrovsky podaří!
2. Přestože se mi divné přezdívky taky normálně nelíběj, připadá mi, že tady mají svůj účel, napovídají, že příběh je zasazen do prostředí (řeknu-li to tímhle klišé), kde se pohybujou hlavně lidé s přezdívkama, takže si dokážu to prostředí lépe představit. Co se týče výběru přezdívek, Švihák mi přijde, že má působit jako záporná postava, což si myslím, že sedí, Tony, mi jako záporná postava nepřipadá, naopak to, že ho hlavní hrdinka na Tonyho překřtí (on si přece řiká Tonda) svědčí něco spíš o hlavní postavě, třeba, že je to její póza - nevydejchá to zdánlivě přitroublý jméno, vlastně sama říká, že se jí nelíbilo...
3. Líbí se mi popis toho malování, je zajímavej a VELMI dobře zvládnutej. Kéž by takhle byly zvládnutý i ty ostatní popisy, takže nenápadně přecházíme k tomu, co se mi nelíbí. Vezmem to namátkou a stručně, bolej mě ruce:
4. zbytečně podrobný popisy, který nejsou důležitý - na začátku popis klubovny, nebo lodějnice, či co, to aby si člověk začal malovat náčrtek. Přitom stačilo říct, že jí přitom vylepování nikdo neviděl, protože .."všichni seděli v hlavní místnosti. Když se pak do ní vrátila..." nebo něco.. Snad zmínit chodbu, už si to ani nepamatuju...To, že si koupila štětce s hedvábnejma vlascema - najednou třeba člověk začne dumat nad tím, jestli jsou celý z hedvábnejch, nebo je to směs, a vůbec to je novinka, že takovýho něco existuje..atd..odvádí to pozornost. Souhlasím s někym vejš, že to mohlo bejt zmíněno jinde, třeba jako banalita, tam by to mělo svou funkci.
5. Nechápu, proč když text existuje ve vylepšené podobě, nám bylo dáno vidět jen tu původní, evidentně neuzrálou. Ti, co ti tu pak píšou kritiky, se pak zbytečně namáhaj vypichovat věci, který už v tý další podobě třeba nejsou..
6. Celkově moc ukecaný, takže z toho moc čouhá ta autobiografičnost - jako kdybys to vyprávěla někomu (jenže to pak je dialog, kde se druhá strana může zeptat, když nerozumí) a ne vyprávěla obecně.
7. Souhlas s tím, co někdo už vejš zmínil, že hlavní hrdinka je najednou vševědoucím vypravěčem - že popis Martininy návštěvy měla hl.hrninka od TOnyho, není evidentní, mohla to mít od toho jeho kámoše (šviháka??) a to, že je to podaný tak, jak si to ona interpretuje, není pravda, nepůsobí to jako interpretace ale jako prostej popis. Taky když nejdřív jí to musel někdo vyprávět, jak tvrdíš TOny, znamená, že jí to taky interpretoval po svým....
8.Chtělo by to zestručnět, ne zkratit, pak by to bylo příjemnější čtení a příběh by se pod nánosem detailů a neohrabanejch popisů neztrácel.
9. Někdy člověk musí něco číst znovu aby pochopil kdo co řekl, co se stalo, atd...
10. Nevím, jestli styl je záměrnej, spíš náhodnej..?
11. To že seznámení hlavní hrdinky s Tonym někdo narafičil je výborný a hezky nečekaný, ale nevím proč by právě její brácha chtěl aby se Martina zbavila Tondy . Spíš by na tom měl zájem nějakej platonickej ctitel, třeba bejvalej spolužák ze základky, co jí vždy obdivoval, nebo tak něco.. Leda, že by na ní brácha tak vysel, skoro incestně.. ale to je málo pravděpodobný a už by to byl další příběh...
12. Někdy mi to jazykově a syntakticky připadalo jako trochu neohrabanej překlad z angličtiny.. "Přesunula jsem se blíž k němu, jestli bych dokázala něco zaslechnout", a pod., už si je nepamatuju a znovu se mi to číst nechce..
13. Mé výhrady ber v dobrém!! Zajímala by mě ta jiná verze, protože obecně dobrý! *
13.12.2009 23:24:20dát kritice tipValerie a týden divů
Asi záleží na tom, jak se na to člověk dívá.
13.12.2009 23:11:16dát kritice tipMeTB
Mno to mi přijde zajímavé, já bral jako záporáka spíš toho Šviháka, zatímco postava Tonyho se mi zdála kladná (jen trochu tragická).
13.12.2009 21:49:51dát kritice tipValerie a týden divů
Takže jsi myslel tohle. Tony se mi taky nelíbí, ale právě proto jsem to vybrala, protože ta postava má vzbuzovat záporné asociace.
13.12.2009 21:38:32dát kritice tipMeTB
Alex Švihák a Tony. Snad to první není ani přezdívka, ale prostě to nezní jako jméno. A taky se mi s postavou, které se říká švihák, špatně identifikuje; vždycky si představím prvorepublikového mafiána z galérky s kšandama a čepicí. No ale to už bude asi jen můj boj. :-)
13.12.2009 21:07:18dát kritice tipValerie a týden divů
Nevím, co myslíš těma přezdívkama, ale každopádně děkuju za přečtení :)
13.12.2009 21:03:38dát kritice tipMeTB
Jo, líbilo se mi to. Akorát dvě výtky: nemám rád, když mají postavy v povídce divné přezdívky a pak ještě se mi nelíbily ty číslovyk na začátku. Když už čísla v netechnické próze tak aspoň vyjádřit slovy jako na složence...
Ale na každý pád je to dobré, živé a uzavřené.
13.12.2009 15:25:46dát kritice tipJanina6
Po prvním přečtení jsem dala tichý tip a nevěděla, co vlastně napsat. Říkala jsem si, on tam vlastně ani není kdovíjaký příběh, ono to snad vlastně nemá ani pointu, a co si myslet o postavách? Těžko říct... Každopádně hlavní postava - vypravěčka mě velice zaujala. Je svérázná, ironická, vtipná, přitom dokáže shodit i sama sebe. Takový ten lehce nahořklý úsměv a pohled, kterým vidí pod povrch, pod slova a pózy, včetně svých vlastních :-)
"Zůstala jsem tam sama s básníkem, který ještě ani nevěděl, že je básník. Pověděl mi, že nemá rád ženy v šatech s límečkem, protože přesně v takových byla žena ve filmu neustále oblečena."
Našlo by se pár hlušších míst, ale celkově se mi to zdá hodně povedené!*
13.12.2009 13:58:37dát kritice tipStvN
Ber to jako hotový text. Čili se můžeš snažit ho pochopit, ale nestav se k němu negativně jenom proto, že ti něco "nevyhovuje". Tak jsou tam mikrozpovědi. Mně to nevadí. Naopak to vidím rád. Kromě začátku a některých možná trochu zbytečných kudrlinek jsem si čtení bezvadně užil, postavy mě zajímaly a jejich problém také. Nevidím v tom složitosti, jako ty, neurotika nebo něco podobného. A toho Kunderu, já ti nevím, já ho nijak zvlášť nemusím.
13.12.2009 13:33:03dát kritice tipWinter
Jestli si tam ty lidi nevpisuješ .) hm, to bylo podlé, teď vážně. Fakt mi vadí, co jsem naznačil otázku: "A proč je ta komunikace protnuta i mikrozpovědmi hlavní vypravěčky?" Stejnak mi chybí důvod proč zrovna tato postava je vypravěčem, nikoliv jiná (a to je skutečně hlavní důvod mé štiplavost. Jistě, v posledních odstavcích se objevuje motiv jakési "hry", která vše převrací, a začleňuje sebestředného vypravěče zpět do panoptika ostatních neurotiků. Jenže když si uvědomím, jak je tento motiv vychrlen, připravuje mě to o jakoukoliv jistotu, nakolik to není náhoda. Například nedávno jsem četl Kunderův Žert (což je možná můj problém) - a uvědomil si, že spisovatel musí mít nejen Co říct, ale musí být i vidět, že to říká). Odvoláváním na něco "nevyslovitelné" mě ale neutáhneš, neboť to by toto "nevyslovitelné" muselo být předmětem textu.

"Opět jsem ho varovala, že moje obrazy se předobrazům nepodobají." Že by prořek?

Vemkoncem literatura má k fyzice blíže než k realitě, kterou se, obdobně jako ta fyzika, zoufale snaží napodobit či vysvětlit. Krom toho, mě autor nemusí říkat "pozor", mě stačí, když tu postavu složitě napíše. A ideálně i složitou, arogantní a začištěnou formou. Al to už je poznámka mimo tento text.
13.12.2009 13:13:23dát kritice tipStvN
Jak už jsem se ti snažil naznačit, Wintere, tohle neni učebnice fyziky, tohle je literatura. Postavy jsou živé, na nic si nehrají. Ano, já tak komunikuji, psal jsem tu snad už dvakrát, že tohle dobře znám, proto tahle povídka u mě jasně vede, protože v ní vidím sebe a lidi, které potkávám. Není to umělotina, jako jiné povídky. Možná proto ti něco chybí, jenže to je v životě taky, když se budeš bavit s holkou, tak ti neřekne všechno a spousta věcí ti unikne, nelze její chování dešifrovat do posledního detailu. O tom to je, postavy jsou složité, ale ne takovým tím způsobem, kdy autor na začátku řekne - pozor, tahle postava bude opravdu složitá. Fakt nevím, co máš za problém. Zkus ho třeba nějak specifikovat.
13.12.2009 12:56:44dát kritice tipWinter
Však se taky neptám autorky, ale kritika .)

No nevím, ty takhle komunikuješ? A proč je ta komunikace protnuta i mikrozpovědmi hlavní vypravěčky? Komunikuje snad se čtenářem? Proč? Štve mě, že to z toho textu neumím odvodit.
13.12.2009 11:04:44dát kritice tipBig_George
Zkraje jsem si říkal, že to nedočtu, ale zabral jsem a vydržel.

Nelituju, nakonec se to vyplatilo.
Je to sice orpavdu trošku barokní, ale to já taky.

TvonBG
13.12.2009 11:01:06dát kritice tipStvN
Nepochopil jsem, proč jsi to napsal.

Spisovatel beletrie nemá podle mě zodpovídat otázku proč.

Jinak o komunikaci tohle je, nekomunikují tam snad ty lidi?
13.12.2009 10:51:40dát kritice tipWinter
Například:
a) o tom, že jsou lidi svině a hlavně proč
b) o tom, že civilizace spěje k úpadku a proč
c) o pronikání pod jevící se
d) o komunikaci

atd.
13.12.2009 08:44:07dát kritice tipStvN
A o čem vypovídá jakýkoliv jiný text, pokud se netýká použití nanomateriálů v automobilovém průmyslu?

Tahle povídka je silná v postavách, v tom, že takhle žijeme. Hodně dobře zachycený chladný romantismus, který já osobně znám velice dobře, a proto mě takováhle díla baví. Na rozdíl například od fabulací MeTB nebo G.B.Show.

Dobře víš, že já mám rád čtení, takže finch a tohleto je moje gusto, neprahnu po nějakém vypointování, to bych ostatně nemohl mít rád Kafku:)
13.12.2009 00:03:02dát kritice tipWinter
Mno, StvN, si porýpu, jestli můžu. O čem ten text podle tebe vypovídá?
12.12.2009 17:44:09dát kritice tipValerie a týden divů
Juj, to děkuju.
12.12.2009 17:06:56dát kritice tipStvN
Těžko jsem se dostával do tempa. Později jsem se ponořil a plaval a psaní mi přišlo hodně zajímavé. Ale ten začátek, těžko říct, u takového textu by to asi chtělo napsat něco, co chytí. Že se to nakonec vytratí je už asi jedno. To je asi všechno. Ten úvod by se dal rozebrat lépe, ale já bych ho asi prostě škrtnul. Přepisovat to obyčejně nemá cenu.
10.12.2009 10:46:36dát kritice tipkatugiro
Pro mě převážně nudné. Líbila se mi Vivaldiho stručná poznámka: baroko. Vyprávění o spoustě věcí a zároveň o ničem - včera se mi stalo to a to, co tobě?
07.12.2009 21:42:43dát kritice tipWinter
Ha! Tak se dívám, že na jednu mou výtku už bylo reagováno (způsob vidění), problém je, že místy se text své vypravěčce až příliš vzdaluje a nikdy v něm nenalézáme důvod proč právě ona, čím je tak výjimečná. Příběh ji k tomu neopravňuje.
07.12.2009 21:39:13dát kritice tipWinter
Ha? (kritiky jsem nečetl, takže jestli budu někoho opakovat, omlouvám se). Je to rozhodně zajímavý text, který se nakonec prokecne, že mohl být přeci jen o trochu komplikovanější, než jakým se po většinu času jeví. Problém je, že pointa nepřináší nic jako katarzi, zacvaknutí etc. etc., je prostě jen další do řetězu přicvaknutou sponkou. Což je škoda.

Vadila mi přespřílišná přímost popisů: vše je vychrleno v zběsilé palbě domnělé sžíravosti. Příklad: "Myslela jsem si, že spěchá za ní, aby jí mé mistrovské dílo předal. Jenže ten bídák utíkal přede mnou. Do obálky dal daleko víc peněz, než jsme si domluvili. Okamžitě mě napadlo, že tím přispěji první charitativní sbírce, která mi přijde do cesty. Nakonec jsem si za to koupila štětce s vlasci z hedvábí. Lidi jsou lidi." - Daleko působivější by bylo, kdyby si hlav. hrd. ten štětec koupila v nějaké pozdější scéně, jaksi mimochodem. Jednak by to ladilo časově, druhak by to byla větší "sranda", pomrknutí na čtenářovu pozornost. Zde koncentrace souvislého v jediný okamžik, jedinou větu, jako by zastírá neochotu přijmout děje z jiných částí příběhu, byť na první pohled nesouvisející. Nakonec tak pozérská sžíravost vypravěče maskuje jen strach vidět věci poněkud komplexněji - a takto je i zaznamenat. (Fantastické zasedání intelektuálů je v Corzárově nebe peklo ráj, kdy po celou dobu běží několik paralelních her (dějů) odvinutých od charakterů postav, přičemž je jen na čtenářově důvtipu, aby si je přebral). Ber to spíš jako úvahu, než výtku.

V úvodu ti občas "odstřelí" slovosled, ale nejedná se o nic, co by se nedalo vypilovat.

Jinak zajímavý počin, řekl bych. A tip bych taky připojil.
04.12.2009 16:13:38dát kritice tipValerie a týden divů
Tohle určitě není hodně dlouhý psaní :)
Ten text už dneska existuje v jiné podobě, ale tady jsem nechala tu původní.
Děkuju za čas.
04.12.2009 15:20:27dát kritice tipOstrich
Ten konec to zkazil. Jako kdybys to ustřihla, už neměla chuť po tak dlouhém psaní něco vymýšlet a nahonem od toho ve zmatku halabala utekla. Radit, jak by to mělo být, nebudu :-)Vrať se k němu - zbytečně kazí celkem zajímavý text.
27.11.2009 15:39:45dát kritice tipValerie a týden divů
Autorka by asi souhlasila.
27.11.2009 09:56:13dát kritice tipBeed
Souhlasila by autorka s nominací do Povídky měsíce?
10.11.2009 23:48:39dát kritice tipDaNdÝ
jooo tip, nějak sem se při čtení soustředil na dialogy, nevím jistě proč, ale jo. v začátku bych snad také jeden uvítal - aby jaksi rozmělnil tu upovídanost, která zavání jakýmsi dojmem autobiografičnosti a zahleděnosti v tu hrdinku, nedá se to brát jednoznačně kriticky myslím, ale mě to napadlo. Pak přijdou ty další dialogy,a ty jsou zase masivní. K nim bych možná měl to, že by mohly usilovat o trochu víc přirozenosti, mírně tak, volbou slov. takhle se mi trochu zdáli jako sypání mouder, třeba by se tam hodilo říct i nějakou prostou blbost. I dyž i ty moudra jaksi vystihují a charakterizují postavy - třeba jse jasně vážou k tonymu, zatímco v hrdince vidím zas tu skepsy jakous a i tu vystihuje její řeč. ale možná na úkor přirozenosti mluvy. možná. Alex mi naopak přišel dobře jazykově stylizovanej a výraznej - i to ho charakterizuje ale právě směrem k jistý přirozenosti - Tak jsem vás zmijsky dal dohro - třeba tohle "zmijsky" je takový hezký, co by mohlo bejt hezký i v promluvách ostatních postav, ale možná jsem se na to jen správně nesoustředil.
Každopádně tip za to, že jsem si pěkně a rád do textu vplul, i s postavama a jejich zvláštností se sžil. díkys marvinovi asi myslím za avízo, že jsem se k němu taky časem dostal zase k čtení
09.11.2009 20:17:50dát kritice tiplemon
kritiky tu máš obsáhlé..
já je psát neumím...námět mě moc nenadchl...spíš se mi,líbila svižnost tvého psaní....dialogy...umíš držet čtenáře v napětí....zkusím tvé jiné povídky...ale zpracovnání styl psaní T
09.11.2009 20:17:39dát kritice tiplemon
kritiky tu máš obsáhlé..
já je psát neumím...námět mě moc nenadchl...spíš se mi,líbila svižnost tvého psaní....dialogy...umíš držet čtenáře v napětí....zkusím tvé jiné povídky...ale zpracovnání styl psaní T
08.11.2009 19:11:07dát kritice tipjjj
velmi dobré počteníčko!
06.11.2009 18:20:18dát kritice tipVivaldi
Baroko :)
06.11.2009 14:27:47dát kritice tipqqqqqq
čte se to skvěle a já ti jen tiše závidím. na začátku jsem na chvíli ztrácel orientaci, ale to se mi naprosto běžně stává v každé druhé knize a někdy se po přečtení prvních pár stran vrátím a přečtu si úvodní slova znovu. pak už dávají smysl. možná je to způsobené tím, že mi vždy chvilku trvá než se nastartuji a plně koncentruji na obraz děje. jinak zajímavé a vtahující vyprávění. možná na konci to vzalo tak nějak rychlý konec, možná má pravdu Beed s tím kde by to ukončila, ale zas na druhou stranu jsem se rád dozvěděl jak dopadl ten portrét. nicméně nevím jak bych to udělal jinak... možná je to jen drobný pocit a kdybych to nečetl tady, ale v nějaké knize tak ani neceknu :)
06.11.2009 12:28:39dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Je to takové roztomile ukecané a na přečtení naráz je toho dost. Výhodou jsou velká písmena :-)
Vzhledem v délce textu tomu možná trochu chybí náznaka jakéhosi smyslu, či dějové linie, který by se mohl objevit na začátku. Absence tohoto náznaku by mohla leckterého čtenáře odradit. Takhle ta povídka začíná poměrně nenápadně a podobně nenápadně i skončí.

Připadá mi neslušné, psát o nějakém textu, že by potřebaval zkrátit, ale něco by se s tímhle textem udělat mělo. Třeba si ho přečíst za měsíc, za dva a nechat si 'vést ruku' dojmem z toho pozdějšího přečtení. Otázkou je, máš-li na něco takového čas.
06.11.2009 07:06:58dát kritice tipjamoyce
Tak to jsme mysleli totéž. Jo, tohle tam opravdu je trochu cítit. Já to vnímám (tentokrát) se znaménkem plus.
05.11.2009 19:39:21dát kritice tipreka
redaktor prózy
jamoyce: myslel jsem přepínání jako přepnout program.
05.11.2009 18:39:47smazaný uživatel
smazaný uživatel
05.11.2009 18:37:57dát kritice tipValerie a týden divů
No to ne, to jsem myslela, že jsem já :D
05.11.2009 18:36:16smazaný uživatel
smazaný uživatel
05.11.2009 18:32:46smazaný uživatel
smazaný uživatel
05.11.2009 17:18:27dát kritice tipValerie a týden divů
Děkuju za kritiky. Marvinovi ještě za to, že mi přivedl čtenáře. Jsem moc ráda, že se mi tady objevilo tolik připomínek z různých úhlů.
Koukám, že si některý věci vysvětlujete navzájem sami, takže se pokusím aspoň reagovat na ty z vašich postřehů, ke kterým mám co říct.

ad "tělesný milenec" - To je odkaz na předchozí místo v debatě Tonyho a vypravěčky. Tohle jsem tam nejspíš málo či spíš skoro vůbec nezdůraznila, protože mi to zase přišlo nedůležité vzhledem k událostem - vypravěčka je frigida a všechno sexuální chování je pro ni nepochopitelné.

To se potom vztahuje i k rekově otázce - ano, dívka nemá ráda, když ji někdo svádí. Duchaplné rozhovory jí nevadí, právě naopak: hledá intelektuálni nebo spíš duchovní vyžití. To jí je Alex schopen poskytnout pouze v případě, že nemyslí jen na to, jak by dívku přefiknul. Vypravěčka je tedy ve výhodě vůči ostatním dívkám, může s ním debatovat pro debatu samotnou, ne pro postranní cíle jeho či její.

ad jamoyce: "Devadesát procent je z pohledu hlavní postavy, ale někdy se mi zdá, jako by to už nemluvila ona, ale hodnotící, případně vševědoucí vypravěč (nejvíc jsem to asi cítil u popisu týdenního spolubydlení Tonyho a Martiny)."
- Můj záměr byl ten, že vše je nám podáváno optikou vypravěčky, když se tedy o něčem dozvídáme nějakou informaci, není to objektivní fakt, ale její názor na danou problematiku. Citovaný popis je přeříkání toho, co jí o událostech řekl Tony, obarveno jejím způsobem přemýšlení.

ad "závěr" - Spíž než že bych ho ustřihla, pokusím se ho raději přeformulovat. V konceptu, který se snažím sledovat, je zničení obrazu a zastřešení povídky jakýmsi oslím mostem k začátku důležité.

05.11.2009 14:04:52dát kritice tipjamoyce
Přepínání diskurzních vztahů - když jsem si tvoji kritiku přečetl, cítil jsem, že to je výstižný, i když jsem to v průběhu čtení sám nedokázal postihnout. Jen doufám, že míníme totéž. Máš na mysli přepínání jako "úplně přepnout program" nebo "silně napínat"?
05.11.2009 13:42:59dát kritice tipreka
redaktor prózy
jamoyci:
"Ale to přepínání diskursních vztahů se mně osobně spíš líbilo." - takže jsi to, že Valerie přepíná diskurzní vztahy, cítil taky? Jenom tomu dáváš znaménko plus, zatímco mě to vadilo? Zajímá mě to, protože když jsem dopsal kritiku, nebyl jsem si úplně jistý, že tenhle bod v mojí kritice je pravdivý. Znovu jsem si procházel text a snažil se vycítit, co přesně mi na tom stylu vadilo, a tohle mi přišlo jako tomu nejvýstižnější, i když pořád si tím nejsem úplně jistý.

Ta poznámka s Kunderou je dobrá, opravdu to svádí porovnat tu scénu s jeho Nesmrtelností, ale tam, kde u Kundery podobná věta o gestu jako esenci osobnosti je opodstatněná, a vysvětlená do detailů a hraje důležitou roli v celém románu, tady je jen tak nahozená.

"Řada úspěšných autorů nás takhle zatěžuje, na čtenáři asi je to nedůležitý odfiltrovat." nevím, mě přišlo nebezpečné začít první odstavec několika jmény a dlouhými větami, které se podle mě docela špatně čtou. Rozumím ale tomu, jak to myslíš s tím, že konkrétní údaje víc zatáhnou do děje.

"Tady v té povídce mi ale trochu vadí vypravěčská nekonzistentnost." - jo, s tímhle bodem souhlasím, ale v kritice jsem se nedostal od stylu nikam dál, už tak to bylo moc dlouhý, takže děj i způsob narace jsem nechal stranou.
05.11.2009 13:29:22smazaný uživatel
smazaný uživatel
05.11.2009 13:27:30dát kritice tipjamoyce
Ta esence osobnosti, to je trefa do černého. Přesně to mi taky vadilo. Text právě pro mě vyniká tím, že jsou poměrně dobře zachycený postavy a prostředí, je tam řada malých detailů, který tomu dávají život, to se mi líbí, ale pak ta esence osobnosti, to je takový vypravěčský úlet. Navíc mi to hned připomene Kunderu, ten je gesty posedlý. Jenže aspoň je podrobně popíše.

Ale to přepínání diskursních vztahů se mně osobně spíš líbilo. Tady totiž začíná ta uhýbavost, o který jsem se zmínil. Já jsem se celou povídku cítil tak trochu, jako by si se mnou autorka pohrávala, chvíli mě vedla tudy, pak zas jinudy, někdy, když už jsem klidně zakotvil a začal se nudit, přišel další otřes. Docela mě to bavilo.

Začátek mi tak vražedný nepřipadá. Ta Taťána je sporná. Je to zátěž pro čtenáře, ale zase je to reálná výpověď postavy - kdyby řekla, že rozvěšuje "letáčky konkurenčního spolu jedné své kamarádky", už bych se necítil tak vtažený do děje. Řada úspěšných autorů nás takhle zatěžuje, na čtenáři asi je to nedůležitý odfiltrovat.

Tady v té povídce mi ale trochu vadí vypravěčská nekonzistentnost. Devadesát procent je z pohledu hlavní postavy, ale někdy se mi zdá, jako by to už nemluvila ona, ale hodnotící, případně vševědoucí vypravěč (nejvíc jsem to asi cítil u popisu týdenního spolubydlení Tonyho a Martiny).
05.11.2009 12:41:10dát kritice tipreka
redaktor prózy
Začátek mi přišel vražedný. Podle mě není napsaný dobře. V prvním odstavci jsem se několikrát ztratil a musel ho přečíst navíckrát, než jsem pochopil, co se snažíš říct.

"Bylo to v podkroví nad vodáckou klubovnou patřící sdružení „Sypejte zmijím“, kde jeho vůdčí osobnost Alex Švihák pořádal nekulturní akce a sváděl plnoleté dívky rachitických tvarů."

"jeho" mi tady vadilo - většinou se přivlastňovací zájmeno nepoužívá, pokud má odkazovat k věcem;

"Já jsem tehdy při své výšce 166 centimetrů vážila 77 kilo, takže jsem se na Zmiji cítila dobře a s Alexem jsem si vždycky mohla užít duchaplného rozhovoru." - proč "takže"? Čtenář si musí doplnit hodně informací sám pro sebe - to znamená, že ta dívka nemá ráda, když ji někdo svádí? Ale duchaplné rozhovory jí nevadí? A ty nejsou svádění?

"Jenomže když jsem tehdy sledovala Normana Batese, jak se pomalu nechá pohlcovat vlastní matkou, mohla jsem zároveň jasně vidět, že se Šviháka zmocňuje temná zádumčivost, během níž se s ním nedalo naopak bavit vůbec."
to "jenomže" mi tady přijde divné; nevím, proč stavíš do kontrastu věci, když ten kontrast nehraje roli;

"Zrovna se mi to hodilo, protože jsem dostala za úkol tam propašovat letáčky Taťánina konkurenčního studentského spolku, což se muselo provést tajně a nepozorovaně."
zbytečné uvození nového jména, které pak nehraje žádnou roli; každé nové jméno, uvozené poprvé, je zátěž pro čtenáře; když dostanu v prvním odstavci čtyři charaktery (Tony, hrdinka, Alex, Taťáňa), navíc naházené ve velmi dlouhých větách, hrozí, že přestanu číst, protože se v tom ztratím. Taťána žádnou roli nebude hrát, klidně ji můžeš vyhodit. Podle mě klidně můžeš vyhodit ze začátku Alexe, není důležitý. Jediný, kdo je na začátku důležitý, je Tony, soustřeď se od startu na něj. Alexe můžeš na scénu uvést později.

Přijde mi, že máš tendenci přepínat diskurzní vztahy. Nechceš věty za sebou jen tak řadit - chceš, aby byly neustále v kontrastu anebo v příčinné souvislosti anebo si odporovaly. U vyprávění to na mě působí nepřirozeně a těžkopádně.

Některé obrazy jsou na můj vkus příliš klišovité, i když možná, že jiným by se zase líbily. Třeba:
"V tom jednom gestu se skrývala samotná esence jeho osobnosti. Okamžitě jsem věděla, že jeho povaha mě bude dráždit jako červená býka." tohle jsou strašně nebezpečné věty - říct, že u někoho se skrývala v jednom gestu esence osobnosti (přičemž to gesto je, že si pohladil hlavu a usmál se), znamená, že ti nejspíš jako čtenář nebudu rozumět a budu si myslet, že si psaní ulehčuješ frázemi (je lehké napsat, že se v gestu skrývala esence osobnosti, ale proč to píšeš? Na základě čeho si tak myslíš? V čem je esence osobnosti? Nic z toho neřekneš, jen tam necháš tu frázi), a že, pokud si myslíš, že esence člověka se dá smrsknout na gesto, bude tvoje psychologie charakterů strašně plochá. Což je u povídky, která je hlavně o kresbě charakteru, docela smrtelné.

Dialogy působí dost afektovaně, ale možná, že někteří lidé takhle mluví, jen je neznám. Na mě to působilo nepřirozeně.

Dva klady: jakmile se příběh rozjede, ustoupí dlouhé věty krátkým a najednou to pro mě bylo mnohem čitelnější. Druhý klad je vykreslení Tondy, který přes některé fráze, které se kolem něho motaly, pro mě docela ožil, dokázal jsem si ho představit jako takového trochu neohrabaného dobráka.

Promiň za kritiku. Nevím ani, nakolik se mi podařila, chtěl jsem ti napsat, co přesně mi na tvém psaní vadilo, proč mě ta povídka nenadchla, a teď mi přijde, že to není přesně ono, ale líp to teď napsat nedokážu a víc času nemám. Avi ostatním, třeba mi vysvětlí, v čem a proč se pletu.
05.11.2009 12:15:59dát kritice tipjamoyce
Vida, tak se s Beed docela shodneme... na to samovolné líbání jsem zapomněl, to mě taky bouchlo do oka, stejně jako následný "tělesný milenec", protože si nedovedu předatavit milence netělesnýho. Taky se mi nezdálo "v porovnání k", ale v korpusu jsem našel 7 výskytů, tak snad to není úplně vyloučený použít.
05.11.2009 11:52:13smazaný uživatel
smazaný uživatel
05.11.2009 11:42:12dát kritice tipBeed
'narcisistně' = no nevím... spíš narcisticky...(?)

'Na Zmiji byl poprvé a verše zkoušel psát teprve až jsem mu dala přečíst některé svoje.' = tady mi nějak nesedí časy, napsala bych 'verše začal (zkoušet) psát'. Ale nejsem si tím jistá.

'...a škodolibě potom tyje následným celospolečenským procesem „popravďování“ skutečnosti.' = tyje?

'Však taky to, co mi také zmrzlý ranním větrem řekl, nikdy nezapomenu:' = taky/také - nechápu smysl druhého

'Začala ho samovolně líbat...' = samovolně?

'Mně by zajímalo...' = mě

'Tony si pro něj přišel, že jsem sotva stihla zavěsit telefon, kterým jsem mu to oznamovala.' = doplnila bych tam 'tak rychle'

- - - - -

Hele, já bych ten poslední úsek vynechala a ukončila bych povídku tady: '...se z něj sám zase vyprovodil svým nejmoudřejším výrokem.'
Ten poslední odstavec už nemá moc význam - snad jen, že se dozvíme, že obraz byl zničen.

Jo, je to dobrý. Dost dobrý.
Líbí se mi hlavní hrdinka, její sarkazmus, záliba v provokaci a hádkách. Je jiná, než obvykle hlavní hrdinky bývají.
Líbí se mi i dialogy, což v podstatě taky pramení z povahy hlavní postavy.

Styl je fajn, i forma. Všimla jsem si častého opakování některých slov (že), ale není to až tak závažné.

Hvězdička.
05.11.2009 11:40:51dát kritice tipjamoyce
to VTM: jo, já to chápal, ale představoval jsem si, jak ti je vždycky po ránu špatně, když zrovna v noci nic nenapíšeš. :)
05.11.2009 11:39:33dát kritice tipjamoyce
Fakt zajímavá povídka. Taková uhýbavá a trochu úvahová, ale má svoje kouzlo. Taky se mi asi líbil víc začátek, ale i pak to bylo dobrý. Píšeš zajímavým stylem, jen občas něco nedokážu dobře strávit (takový ty slůvka jako "narcisistní", "esence osobnosti", "tyje", "hoden", deklamoval poplatně tomu" apod.), ale to může být jen můj pocit.
05.11.2009 10:49:06smazaný uživatel
smazaný uživatel
05.11.2009 10:47:38dát kritice tipjamoyce
nepsal jsi, či nespal? :)
05.11.2009 10:42:04dát kritice tipBeed
Díky, mrknu na to za chvilinku... ;)
05.11.2009 10:39:39smazaný uživatel
smazaný uživatel


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor