Z mýho života

Tak teda já sem ňákej Viktor a že bych vám teda povyprávěl něco ze života, říkala jedna moje kamarádka, ale že prej abych ji nejmenoval, že jako abych tady neměl tu protekci. Že prej něco o zviřatkách, ona kamarádka má ráda zviřátka a já taky, tak jsme se vlastně taky seznámili my dva, na jednom netu o zviřátkách. Kamarádka řikala, že je tu málo povidání a že je to škoda.

Já bych teda zavzpomínal a vrátil se do mládí, to jsem jako malej kluk dostal štěně. Byl to můj první pes a byl jsem děsně šťastnej a chodil s ním ven s ostatníma klukama. On to byl nějakej podvraťák a nikdo neměl tušení, do jaký velikosti vyroste, já mu chtěl říkat Míša, ale táta povídal - představ si, že z něj třeba vyroste obrovskej hafan a my na něj na ulici budeme volat Míšo a lidi se budou chechtat a chudák pes se bude stydět. Tak jsme všichni dali hlavy dohromady a nakonec jsme ho pojmenovali po jednom známym advokátovi z detektivek Perry Mason, ale říkali jsme mu zkráceně Perry, aby to nevypadalo blbě. Nevim, jestli to bylo tím jménem, ale fakt z něj vyrostl ohromně chytrej pes. Nejdřív trochu měnil barvy, jako malej byl skoro černej, pak začal světlat, jednu chvíli byl zrzavej a nakonec skončil u takový hezký šedý barvy. Srst měl pěkně huňatou a vypadal jak malý medvídě. V zimě to bylo fajn, ale v létě bylo chudákovi horko, tak ho máma vzala k nějaký kamarádce do salonu a ta mu vymyslela tak fešáckej střih, že Perry vypadal jako nějakej Von a lidi se na ulici zastavovali a ptali se, co je to za rasu. Nám bylo blbý pořád říkat, že je to jen pitomej vořech a v tý době moje máma zrovna holdovala skotský brandy, tak jednou když se zase někdo dychtivě vyptával na rasu, máma povidá - víte pani, to je skotskej brendiér a je hrozně vzácnej, v celý Evropě jsou jen tři.

A lidi kulili oči a věřili tomu.

Tím chci prakticky říct, že když lidem umíte zalhat s patřičnou nonšalancí, můžete jim v podstatě nakecat cokoliv.