Babička a vnučka

Sluncem zalité červnové odpoledne láká k procházkám. Alespoň kousek přírody uprostřed velkoměsta, to je malý parčík nedaleko náměstí. Rozložité listnáče sklánějí své těžké větve k zemi. Po nich dovádějí rezavé veverky a skáčou malí zpěváčci. Hebounká zelená travička láká k posezení. Ale výstražné cedulky to nedovolí. Po cestě občas projde důchodce nebo maminka s dítětem v kočárku. Pracující člověk tudy nechodí. Pracující člověk stále pospíchá a cesta přes park by ho jen zdržela v jeho aktivitách. Ještě tak se tu občas schovají milenci před světem, ale ti mají v hlavě obvykle něco jiného než práci.

„Hele babi, tady je pěkná lavička. Pojď, sedneme si, určitě tě už bolí nohy.“

Elegantní dáma okolo padesátky v pěkném kalhotovém kostýmku smetanové barvy, na hlavě módní stříbrný přeliv a pěstěné ruce s dlouhými rudými nehty. Vedle ní štíhlá dívčina v krátké sukýnce, sotva odrostlá školním střevíčkům. Dáma lehce pokývne hlavou a vznešeně se usadí na lavičku ve stínu. Vedle ní s sebou žuchne mládí a na sedadlo pohodí studentskou brašnu, asi pěkně těžkou.

„Víš, babi, no a máma říkala, že k těm penězům z brigády mi přidá, až prodá ten barák. A s Davidem pojedeme v létě k moři. Už se moc těším,“ nadšeně vypráví vnučka a zasněně se zahledí do dáli. V duchu si už představuje horký písek a azurové moře. Určitě také horké doteky a polibky svého Davida v teplých večerech a nocích. Babička se však zamračí.

„No, Lindo, jak můžeš takhle mluvit. Až prodá barák… To snad taky záleží na mně, ne?“ babička se vážně zlobí. Linda se zarazí a nechtě procitá z krásného snu. Pomalu otočí hlavu. Nechápavě kouká do tváře, ve které jsou přes všechen mejkup znát vrásky zralého věku.

„Ale, babi, já to tak nemyslela. To je přece věc mámy, co s těmi penězi udělá. Já jsem ji o to neprosila.“ Linda se snaží babičku uklidnit. Ale nejde to.

„No to snad není možné, ty na mě nebereš ohled. Vy mladí, jste takoví sobci,“ běduje dáma.

„Babičko, proč se rozčiluješ. To není třeba. Já přece o ty peníze vůbec nestojím. Máma mi to sama nabídla.“

„Mlč, už jsi plnoletá, tak bys mohla být trochu rozumná,“ babička se vyžívá ve své ukřivděnosti.

„Babi, ty se urazila? Ale to mě moc mrzí,“ Linda vezme babičku za ruku a hladí jí po ní. Babička se jí však prudce vytrhne.

„Podívej, já už jsem stará a mám právo se urazit.“ Aby dokázala, že to myslí vážně, uraženě se otočí zády k vnučce a zatvrzele se odmlčí.

Zavládne ticho. Občas je naruší zacvrlikání ptáčků a vzdálený zvuk městské dopravy. Linda má v očích slzy. Ví, že to babička myslí vážně. Tak obě drahnou chvíli sedí. Každá se kouká jinam. Linda by byla nejradši daleko odsud. Babičce začíná vadit, že se ji vnučka nesnaží odprosit. Nervózně posedává na lavičce. Najednou toho už má dost.

„Tak, už jsme si odpočaly a zase půjdeme, ne?“ otočí se babička najednou. Uvidí uplakanou Lindinu tvář a podiví se.

„Ty jsi plakala? To snad ne, proč? Víš ty, co? Skočíme si na zmrzlinu. V cukrárně tady na rohu mají strašně dobrou.“

Rozveselená prarodička a šokovaná Linda se zvednou z lavičky a pomalu odcházejí. Jako milující babička a oddaná vnučka.

„A ke kterému moři že to s Davidem vlastně chcete jet?“