7_Prášil Pleva

„Začalo to před dvěma měsíci. Když měl narozeniny. Před nimi byl můj muž normální člověk, jako všichni ostatní. Ano, byl o trochu tišší a o mnoho vzdělanější než zbytek populace, ale s lidmi přesto vycházel dobře. Sice celé dny trávil v knihovně, ale řekněte sám, u vědců je to přece docela normální, nemyslíte? Četl odborné publikace a vždy pracoval dlouho do noci. Svým způsobem mi ho bylo líto. Chápejte - on sám se sice cítil šťastný, ale jen proto, že dosud nepoznal nic lepšího než ty své rovnice. Celé jeho myšlení bylo uzavřeno do vzorečků a celá jeho fantazie, která, vzhledem k tomu, co všechno již na poli vědeckého poznání dokázal, musela být bezesporu obrovská, sídlila uzavřená v nudném světě fyzikálních zákonů, svázaná gravitací a matematickými postupy pro výpočty objemů, povrchů, rychlostí a dalších neřádů, které sama ani neznám. Rozumíte mi? Bylo mi ho prostě líto.“

„A co se stalo dál?“

„Nic zvláštního. Jen jsem mu k narozeninám místo tradičních dárků v podobě encyklopedií věnovala knihu o Baronu Prášilovi,“ řekla žena a rozplakala se. Psycholog profesionálním gestem vytáhl z krabičky papírový kapesník, podal ho své rozrušené klientce a řekl:

„Jen klid, paní Věro, to není zas tak hrozné.“

Žena si utřela zarudlý nos.

„Když vy nevíte, co s ním ta kniha udělala, pane doktore.“

„Tak mi to povězte.“

„To se těžko vysvětluje,“ odpoví žena tiše. „Bylo by asi nejlepší, kdyby jste se s ním setkal sám.“

„Pokud o setkání bude stát, samozřejmě ho rád uskutečním,“ řekne psycholog a tím první sezení skončí.

Ctihodný profesor a doktor věd pan Pleva, důstojný pětapadesátník s šedivými skráněmi a manžel paní Věry odpočívá na svém kanapi v hlubokém odpoledním spánku. Jeho oči se míhají pod zavřenými víčky. Pan Pleva letí balónem. Letí balónem, ale místo hořáku visí nad jeho hlavou kovová šňůrka od žárovky a místo žárovky jsou lana koše zachycena do velikého, kulatého, nafouklého měsíce. S každým zatažením řetízku se zvětší a poskočí k nebi, zatímco zem pod ním se zmenšuje. A tak to pokračuje dál a dál. Každý strom, každý dům, řeka nebo hora se stávají titěrnějšími. Jediné, co zachovává svoji velikost, jsou lidé. A tu náhle, v čím dál hustším davu dole na zemi, spatří pan Pleva svoji manželku, která je mačkána lidmi kolem sebe. Jak se země zmenšuje, všichni se mačkají blíž a blíž k sobě a paní Věře, malé, subtilní a milované ženě hrozí strašlivá smrt. Pan Pleva tedy ufoukne část měsíce, natáhne svoji svalnatou paži a vyzdvihne paní Věru ze spárů davu, na který následně odhodí zátěž v podobě pytlů s pískem. Balón vystřelí k nebi a pan Pleva se pomalu vzbudí.

„Věro,“ zavolá do vedlejší místnosti. „Věro, jsi tu?“

„Jsem.“

„Věro, už zase se mi zdálo o zmenšující se zemi.“

„Ale ne,“ zvolá nešťastně paní Věra.

„Věro, musíme zmizet pryč od lidí, dokud je čas. Jsi tu, Věruško?“

„Jsem,“ odpoví Věra z kuchyně, sedne si na židli, položí lokty na stůl, sepne dlaně a svěří jim své ustarané čelo. „Měl by jsi zajít za tím doktorem, kterého jsem ti doporučovala, Františku.“

„Nemůžu, Věro, dnes ne. Možná zítra. Dnes mám ještě něco na práci,“ odpoví pan Pleva, chvatně se obleče a zmizí na dvorek činžáku, na dvorek, do kterého nevedou žádná okna a k němuž má klíče pouze on sám.

„Včera se mu to zdálo zase, pane doktore.“

Věra seděla na kanapi a vypadala ještě sklesleji než dříve.

„Myslí si, že země se zmenšuje, a že měsíc se dá nafukovat.“

„A to mu to nedokážete vymluvit, paní Věro?“

„Nedokážu. On má nějakým zvláštním způsobem pravdu. Když se ho zeptám, proč si myslí, že se země zmenšuje, odpoví, že před sto lety vycházelo při jedné miliardě lidí a zemském povrchu planety 32 miliónů km2 v průměru 0,03 km2 na člověka. Dnes je to již pouhých pět tisícin. Země se tedy z pohledu každého jednotlivce opravdu zmenšila.“

„To je pozoruhodná úvaha,“ řekl psycholog.

„A to není vše,“ nadechla se paní Věra. „I jiné vzdálenosti se změnily. Podle Františka už se Země neměří na kilometry, ale na hodiny. A ty se pořád zkracují. Do Ameriky neletí letadlo tisíce kilometrů, ale jen pár hodin. A i ty s narůstající rychlostí dopravních prostředků ubývají. Země se podle Františka nejen zmenšuje, ale také jí ubývá čas.“

„Opravdu zajímavé,“ pozdvihl psycholog obočí. „Měl bych vědět ještě něco?“

„Ano, pane doktore,“ zajíkála se paní Věra. „Bojím se, že začínám trpět stejnými bludy jako manžel.“

„Co tím myslíte?“

„I mne pronásledují představy z toho snu. Vidím je všude. Zkracují se sukně i účesy, ženám se zmenšují prsa a obvod pasu. Knihy, které kdysi zabíraly celé místnosti, se nyní vejdou do přístroje o velikosti dlaně. Zmenšování je na každém kroku. A já si mezi tím vším najednou přijdu nějaká velká a neforemná. Jako bych se nemohla nikam schovat ani utéct, i když bych běžela pryč třeba celý týden. Bojím se, že pokud mne manžel nezachrání, svět se smrskne a umačká mě.“

Psycholog se neklidně zavrtěl v křesle.

„Poslyšte, paní Věro. Nerad to říkám, ale možná bude nutné předepsat vám oběma nějaké prášky. Stavte se tedy prosím během zítřka za mým kolegou. Je to vynikající psychiatr, který vás vyšetří,“ řekl a podal paní Věře vizitku. Ta si ji vzala, přikývla a znovu se usedavě rozplakala.

„Ale no tak, paní Věro, takové věci se stávají. Nic si z toho nedělejte.“

„Já vím, já vím, pane doktore. Když my máme právě zítra s manželem výročí - a místo abychom ho oslavili hezky jako vždycky, půjdeme si vyzvednout prášky proti bláznění.“

„Tak zlé to snad nebude. Mívali jste spolu hezká výročí?“ zeptal se psycholog.

„Nikdy to nebyla žádná velká romantika, ale svět měl alespoň nějaké pevné základy. Mohla jsem se na svého manžela spolehnout. Sice mi nedával květiny, ale zato vždycky přišel včas a políbil mě a pak jsme si snědli dobrou večeři. Zato teď pořád jen něco kutí na tom svém dvorku a já ani nevím, jestli ho vůbec najdu doma, až se vrátím.“

„Nebojte se, paní Věro. Nezapomeňte na prášky a všechno dobře dopadne.“

„Děkuji, jste hodný,“ řekla Věra a rozloučila se.

Věra přišla večer domů. František tam ještě nebyl. Zklamaně se posadila do své plakací židle, když zaslechla, jak se otevírá klika dveří. František vešel dovnitř celý zpocený.

„Věro, tady jsi!“

„Františku,“ ozvala se paní Věra, ale manžel ji nepustil ke slovu.

„Věro, musíme pryč. Tenhle pokoj, tenhle byt - tenhle svět je pro nás malý!“

„Co to pořád povídáš?“ Věra se už neudržela. „Vždyť ty úplně blázníš! Chtěla jsem ti zítra udělat dobrou večeři a ty bys mě pak políbil a měli bychom se docela normálně hezky jako před tím, ale kvůli tobě to nejde. Vždyť se podívej, jak vypadáš! Co děláš celý čas? Kdy naposledy jsi studoval ty své knihy?“

„Už je nepotřebuju, Věro. Leda jako zátěž místo písku.“

„Co tím myslíš?“

„Když hrozila potopa, Noe postavil archu. A já udělal to samé, Věro. Zachráníme se!“

Věra se rozpláče. „Františku? Proč to říkáš? Proč tohle všechno říkáš?“

Ale pan Pleva se jen usměje a poví:

„Slyšíš? Právě odbila půlnoc. Máme výročí. Pojď.“ Vezme paní Věru něžně za ruku a odemkne dveře k tajemnému dvorku.

Tu noc se psycholog neklidně převaloval. Dlouho nemohl usnout. Jakmile zhasil světlo, stěny ložnice se k němu začaly nepříjemně přibližovat. Naposledy se mu něco podobného stalo, když byl ještě malý. Několikrát vstal a šel se napít vody, než konečně usnul.

Zdálo se mu, že vyskočil z okna svého bytu těsně před tím, než se jeho stěny zbořily do sebe a nezbylo po nich nic. Stál venku na ulici jenom v pyžamu, stejně jako tisíce dalších lidí a hleděl na okolní řady činžáků. Ze všech se stávaly domečky pro panenky. Zmateně se zadíval na oblohu. Spatřil obrovský stříbrný měsíc a pod ním koš a v koši pana Plevu a paní Věru, která na psychologa mávala a volala:

„Děkuju vám, pane doktore, ale já ty prášky už nebudu potřebovat. Nakonec to bylo nejhezčí výročí, jaké jsme kdy měli,“ křičela dolů, než se pan Pleva sehnul nad jeden z pytlů zavěšených k proutěnému koši a povolil jeho provaz. Balón sebou trhl vzhůru a k zemi se pozvolna začaly snášet učebnice.