Kopec

Poprvé je viděla v šeru předjarního deště. Tramvaj, kterou se jela představit do nové práce, právě projela ulicí plnou starých domů a temných průjezdů, minula provaznictví a vetešnictví a zahnula doleva za roh. Přímo proti ústí ulice byl kopec, v dolní části upravený jako park, v horní zalesněný. Průsekem mezi stromy mířila z kopce dolů řada protáhlých tmavých postav.  A byly tak ošklivé.

Otočila se raději na druhou stranu, zpátky k domům. Za dalším rohem ji překvapila fontána stříkající i v dešti.

Do práce nastoupila v březnu, a tak do života přijala i novou cestu s vetešnictvím, fontánou a tím podivným sousoším. Postupně si na něj zvykla. Jak jaro přecházelo do léta, navykla si obědvat v parku na úpatí kopce. Někdy si četla, někdy pozorovala záhadný podnik s názvem Shadow, přímo u křižovatky, do kterého jakoby ošklivé sochy měly namířeno, a někdy jen tak snila.

Jednou za čas vyjela lanovkou až nahoru, k rozáriu a záhonům levandulí, dala si kafe pod rozhlednou a pak se vracela.

Ze začátku párkrát zkusila jít dolu pěšky, ale nějak to nikdy nevyšlo dobře. Cesta mezi stromy byla šerá i v pravé poledne, a navíc se jí vždycky podařilo nějak zabloudit. Jednou skončila u prudkého srázu, podruhé cestu přehradila zeď. Musela se vracet a cesta zpátky vždycky vedla kolem čarodějnického krámku, který ji děsil.

Starý zarostlý domek ve stráni byl ověšený podivnými amulety a sušenými bylinami a ať k němu přišla z kterékoliv strany, míjela vchod. Po stranách vchodu byly staré kamenné květináče s podivnými rostlinami, nad vchodem visel obraz, který ji děsil, a přímo před ním stál bledý černovlasý muž vyhlížející zákazníky.
„Prosím,“ zval ji pokaždé gestem dovnitř, „jistě si něco vyberete…“, ale ona jen beze slova zrychlila krok, aby byla co nejrychleji pryč.

Po pár takových blouděních tedy jezdila lanovkou i dolů.

Právě dojedla a zapálila si cigaretu, když se u její lavičky zastavil nějaký stařík:

„Vidíte je?“ spustil a ukázal na sochy, které se ona už naučila nevnímat. „Vidíte je? Zas je jich o jednu víc, víte? Zase! Přibývá jich. A to je pravda! Když je jich moc, tak jich pár v noci zmizí a objeví se jinde, ale přibývá jich! Neměla byste jednu i pro starýho člověka? Dám vám za to radu!  Nikdy tam nechoďte v noci! Nikdy… chytí vás ten černej a bude jich zase o jednoho víc …“ v zápalu řeči mluvil stále rychleji a i a hlasitěji „…a to je pravda! Nechoďte tam! Přibývá jich, když je měsíc v novu a pramen vyschne a…“

A ona se zvedla a utekla do práce.

Časem si zvykla chodit na kopec i po práci a číst si na lavičce v parku.  Dneska se ale zdržela déle než obvykle, v odpoledním slunci na lavičce usnula a vzbudil ji až večerní chlad. Rychle se sbalila a namířila k lanovce, jenže si asi v rozespalosti vybrala špatnou cestu. Stromy kolem cesty houstly, stejně jako tma, a žádná lampa v dohledu. „Musím se vrátit!“ napadlo ji, ale v tom uviděla to kotě. Malé hubené černé kotě vedle cestičky.

„Chudáčku, ztratilo ses? Neboj, to bude v pořádku!“ ani pořádně nepřemýšlela o tom, co kotěti říká. Napadlo ji, že je opuštěné a že by si ho mohla vzít s sebou domů, a tak strávila dlouhou dobu pokusy ho chytit, protože kotě ji vždycky nechalo přiblížit až na dosah a pak zamňoukalo a popoběhlo.

Když to nakonec, byť nerada, vzdala, zjistila, že při honění kotěte zašla mnohem dál, než chtěla. Cesta se tu změnila na úzkou pěšinku a stromy byly mohutnější.
„Kterým směrem teď zpátky?“ pomyslela si vyděšeně. A pak, ve snaze se uklidnit: „Klid! Všechny směry z kopce vedou dolů!“

Udělala čelem vzad a vydala se pomalu po pěšince. Po chvíli se jí zdálo, že vidí mezi stromy slabé světlo. Pěšinka se změnila v cestu, ještě jednou zatočila a pak se stromy rozestoupily a ona uviděla něco, co opravdu vidět nechtěla.

 Přímo proti ní stál před vchodem do svého krámku černovlasý bledý muž. Měl černý plášť.  „Á slečinka!“ řekl. „Nikdy nejde dál a nic si nekoupí a teď si myslí, že tu může jen tak chodit bez - “ vycenil zuby "- bez lístku. Bez vstupenky. Bez hadího oka a pavoučí nohy, bez chodidla z netopýra! Ha!“ vytáhl z pláště dýku a vydal se k ní.

V tu chvíli překonala ztuhlost ze strachu, otočila se a dala se do běhu. Chtěla utéct co nejdál od toho podivného muže a jeho dýky, ale při běhu ztratila cestu, a jak běžela mezi stromy a narážela do nich, bylo to jako by ji schválně zpomalovaly. Klopýtala a popadala dech, utíkala a snažila se nemyslet na to, že už ji každou chvíli musí chytit, a pak ji cestu přehradilo obrovské pichlavé křoví a jí nezbylo nic jiného než do něj vběhnout…

Ozvalo se obrovské, hlučné mlasknutí a bylo po všem.

Muž v plášti uklidil dýku.
V Shadow přistavili další židli pro nového hosta.
Fontána od rána nestříkala.

A ošklivců bylo o jednoho víc.