Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ubrousek

07. 12. 2009
17
26
4580
Autor
Šmodrcha

Jedná se o úryvek dokumentu, který byl nalezen ruskou archeologickou výpravou při vykopávkách mamutů na Sibiři dne 1.4. roku 2129. Tkanina, ve které byla písemnost zabalena, se bohužel krátce po nálezu rozpadla.

  V neděli dopoledne jsme se s manželkou a oběma dcerami byli projít v blízkém lesíku. Byl překrásný jarní den,v korunách stromů si hrály veverky, vrabci prolétali bezovým houštím a po blízkém kmeni šplhal datel. Na cestu se přes první listy prodíralo sílící slunce a opodál na lavičce klimbal bělovousý děda.

"Podívej, on má nožičky!" vyhrkla mladší dceruška nad ježkem.

"A cos myslela?" usmál jsem se.

"Kolečka?" hodila po mně malinká nejistě.

Snad nebylo vidět, jak moc se dusím smíchy, ale raději jsem honem navrhl, ať si holky hrají na schovku.

Děti samozřejmě skotačily a výskaly… a pozdě jsem je zarazil. Vousatý dědoušek už otevřel modré oči a stočil pohled na naši rodinku. Začal jsem se za naše nezbednice omlouvat, ale stařík jen mávl rukou a poznamenal, že také má vnučky. Vykouzlil odněkud lízátka a přes protesty mojí ženy dcerky obdaroval. Přitom začal vyprávět, jaké byly Velikonoce u nich na dědině, když byl tak malý jako naše děcka. Manželka na to, že on má moravský přízvuk (ona je též od Ostravy) a chvilku jsme zdrbli. Pak jsme dědouška nechali hřát se ve slunečních paprscích a vykročili jsme po cestičce dál.

Mladší dcerka, pětiletá, mne doběhla, mávala nějakým vetchým šátkem a hrdě volala:

 "Podívej, tati,co mi ten pán dal!"

 Ohlédl jsem se na ni a pak se zadíval na stařečka. Ten na mne jen zdálky mávl a ten jeho zvláštní, laskavý a modrý pohled působil tak čistým dojmem, že jsem se rozhodl také jen zamávat a usmát se. Zrak mi sklouzl na malou dcerku, která si už důležitě uvazovala šátek kolem ruky.

 "Poděkovala jsi alespoň?" zeptal jsem se.

 Malá přikývla.

 "Jo."

 S manželkou jsme na sebe pokrčili rameny a loudali se domů.

 Jenže ta malá nám neřekla všechno.

 K večeři jsem udělal čínu, tentokrát s rýžovými nudlemi, to holky zbožňují. Aby bylo jasno, u nás taky vaří žena, ale čínu mám na starosti já, prostě proto, že jsem se už naučil ji podstatně nezkazit. Ale sotva se sklidilo ze stolu, malá zmizela v pokojíčku. Za chvilku nesla do kuchyně tác se čtyřmi zmrzlinovými poháry.

 "Víš, že držím dietu,a holkám to taky nepřidá. Tos neměl..." broukla na mě moje drahá polovička.

 Zkoprněl jsem.

 "Ale to já ne!"

 Všichni členové rodiny zabodli pohledy do té nejmenší, která se jen nezbedně culila.

 "Kdes vzala tu zmrzku?" zajímala se starší dcera.

 "Mám ubrousek!" opáčila mladší a vyplázla na starší sestru jazyk.

 Po chvíli zmatečného ptaní a vysvětlování přinesla malá z pokojíku ten šátek od staříka, a zatímco manželka byla toho názoru, že se to musí buď okamžitě vyprat nebo vyhodit, a já zase, že nést polárkáč v šátku je blbost a že ho dědeček musel mít snad hlubokozmrazený pod lavičkou, starší dcera prohlásila:

 "Vždyť to je ubrousku prostři se!"

 A měla pravdu.

 Na ubrousku se objevila hromada uzených sýrových korbáčiků. Nemusíte být věštci, aby jste uhodli, že starší dcerka myslela na svou oblíbenou pochoutku, když vyhrkla tu kouzelnou větu.

 Všichni jsme dočasně oněměli.

 Zbytek neděle v našem panelákovém bytě proběhl ve znamení euforie a kouzel. A že se tu zkoušelo všechno možné! Byla to fantazie. Zjistili jsme, že ubrousek na to, aby fungoval, potřebuje být prázdný, při dvouhlasných povelech se většinou zasekne, a taky, že jídlo vždy naprosto odpovídalo chuťové a vizuální podobě podle toho, kdo zrovna pokyn ubrousku udělil. Dočkali jsme se tyčinek,na kterých bylo díky dcerám napsáno "TVIKS" (obaly byly vůbec různých tvarů a nápisy rozmazané a bez detailů, v tom byl buď nedokonalý ubrousek, nebo také my), anebo balíčku s nápisem "ČIPSY" či čokoládových bonbonů "TOFIFÉ".

 A taky jahod, které se nemusely vůbec cukrovat, protože byly sladší než med.

 A třešní bez pecek.

 A uzeného úhoře , který chutnal jako kapr, protože jsem za ta léta zapomněl, jak strýčkův úhoř chutnal.

 A rajčata bez slupek, peciček i "slizu". To bylo fakt zajímavé, konečně jsem poznal, jak si dcery představují ideální rajče.

 Ještě že byl ubrousek samouklízecí - museli jste na něj jenom dát všechny zbytky a říci „Ubrousku, ukliď se!“.

 Ráno jsme začali myslet prakticky.

 "Představ si, že zmizí celosvětový hlad, můžeme exportovat jídlo i do Afriky!" začala žena.

 "Počkej, nevíme vůbec jak se to dělá, a vládě bych to nesvěřil, víš co by mohli provést? Zase by to nějací vyžírkové političtí zašantročili a nikdo by neměl nic. Možná by to prodali nadnárodním korporacím a ty by to zavřely do trezoru, aby měly zisky, protože jinak by je to zruinovalo. Začneme v malém, a když to půjde, můžeme dát zadarmo jídlo spoustě lidí, všem, uděláme se populární a pak teprve vyjdeme ven s pravdou!"

 Manželce zasvítila očka.

 "Jasně, švagr má hospodu u Mácháče, sezóna v plném proudu, zkusme jak by se dala dělat dobročinnost u nás!"

 Slovo dalo slovo, švára přistoupil na to, že se nebude ptát a začali jsme.

 Manželka i já jsme, jak jste jistě pochopili, prostí a dobromyslní lidé. O jídlo jsme měli postaráno. Byt v Praze jsme pronajali abychom mohli platit švagrovi nájem. A mohlo se rozdávat.

 Jídlo všem, a zadarmo!

 Od prvního dne se k nám začaly sjíždět celé Staré Splavy i Doksy a vůbec daleké široké okolí.

 Myslíte, že to šlo skvěle?

 Ano, šlo to skvěle, novináři u nás byli hned druhý den, ale zatím jsme o ubrousku pomlčeli. Jen jsme hlásali dobročinnost a těšili se, jak nás vyzdvihnou ve všech novinách.

 Na víkend se objednala Nova a Prima hned potom volala, že přijedou už zítra.

 Jenže - před Primou ten den dorazila jiná návštěva, a měli jsme první zásah státních orgánů. Protože hospodští a stánkaři u Máchova jezera dali hlavy dohromady, ihned na nás poslali kontroly.

 Nejprve z živnostenského úřadu.

 Neměli jsme ani živnostenský list, koncesi či povolení, ale prý podnikáme (i když jsme z toho vlastně nic neměli) a hned prvních padesát tisíc pokuty.

 To byla jen první kapička.

 Švagr se hned od nás distancoval, že jedeme ve vlastní režii a měli jsme na krku nedovolené podnikání.

 Pak na nás skočil finanční úřad, a kde jsme vzali suroviny a ať prokážeme finanční prostředky, protože jsme museli někde vzít peníze na polotovary a co prý tržby. Že má finančák právo nám doměřit kolik jsme prý vydělali podle nějakých pomůcek, což jsem vůbec nepochopil, nicméně začali hovořit o sumě, za kterou bychom si mohli koupit když ne Karlštejn, tak alespoň Bezděz.

 „Přiznej ubrousek...“ špitla mi do ucha moje malá a ještě menší drahá polovička.

 Hned jeden z cifršpionů zavětřil – jestli prý jsme něco dostali, tak se platí darovací daň! Spočítal jsem si bleskově, bohužel, že soudní znalci by ocenili ubrousek nejméně na několik set miliard. A darovací daň by vylezla sice jen na pár procent, ale i tak by to bylo o několik miliard nad naše možnosti.

 O ubrousku jsme tedy raději ani necekli.

 Jenže když přijela televize Prima, přijeli také nějací pánové v černé audině, vzali si nás bokem, a že prý zastupují The Coca-Cola Company a prý že se dozvěděli, že napodobujeme jejich produkty. Rychle jsme se omluvili jim i reportérům a než jsme potají na dvorku sedli do favorita, zaslechli jsme ještě hlasité výkřiky od zápraží, že také majitelé pohostinství a stánkaři v okolí žádají náhradu škody.

 Namířili jsme si to s dětmi raději přes celou republiku, pěkně do ústraní, k babičce do Beskyd. Švagr nás pravidelně informoval, co se děje.

 Nevěděli jsme, jestli se máme zhroutit dřív z milionového dluhu k finančnímu úřadu, nebo z mnohamilionových žalob, kterými začali hrozit právníci společností "NESTLÉ", z Plzeňských pivovarů, Coca-cola a spousty dalších. Domáhali se tuctů milionů za falšování svého značkového zboží a přehršel dalších hospodářských deliktů.

 K našemu zoufalství, které bylo drženo na uzdě jen přesvědčením, že jsme dělali dobrou věc, přidalo svoje polínko i několik ministerstev, která veřejnosti sdělila, že jsme porušili pravidla, normy a nařízení jak české, tak i v rámci Evropské unie, počínaje hygienickými přes daňové a konče obviněním z promývání špinavých peněz.

 Poslední zpráva od švagra byla, že nás hledá policie.

 Bylo zle.

 A jak to dopadlo?

 Emigrovat se nám podařilo přes Slovensko na Ukrajinu a pak jsme pokračovali dál na východ. Skrýváme se teď v zemljance na sibiřsko-mongolském pohraničí.

 Nejbližší jurta je dva dny pěší cesty, a drabař se k nám přes skály nedostane. Přesto obezřetně stavíme hlídky, kdykoliv musíme ubrousek použít.

 A mne každou noc pronásleduje zvláštní, laskavý a modrý pohled kouzelného dědečka....


26 názorů

Gora
11. 08. 2018
Dát tip

Parádní povídka - nemáš ještě něco v šuplíku??


renegátka
10. 07. 2011
Dát tip
Velmi pěkné.*

macecha
22. 03. 2010
Dát tip
ta naše povaha česká ..... T***

Ostrich
12. 03. 2010
Dát tip
Vzpomněl jsem si na Čapkův apokryf, jak tam tak trochu nadává pekař (nebo rybář?) Ježíšovi, že všechno dělal pěkně, ale ty chleby! Zadarmo! To tedy určitě neměl:-)

Šmodrcha
14. 01. 2010
Dát tip
Děkuji za kritiky. Musím se zahanbeně přiznat, že kolečka a nožičky jsem přidal až dodatečně při poslední úpravě, jedná se o... no, ono se to takhle před pár lety s tou mojí starší stalo přesně takhle :-)), takže vlastně osobní vzpomínka. Jinak povídka je napsána na základě opravdových událostí a absolutně žádná postava není (zcela) vymyšlená - ani drabař, mladší dcera se na něm osobně svezla před deseti lety v cirkuse Berousek za 50Kč.

Adicts
14. 01. 2010
Dát tip
Tak tohle je fakt supr. Místy jen lehká (lehoučká jako vánek) nuda, ale celek mě dostal. Tip.

Tragicus
14. 01. 2010
Dát tip
Mel jsem chut prestat cist po kolecka - nozicky, deti jsou hloupe, ale zase ne tak moc, myslim. Jinak napad dobry, se zpracovanim uz je to horsi. Poznamka pod carou je nesmyslna, neco takoveho ma vetsinou dodat pachut "reality", coz ten letopocet trochu kazi.

Janina6
09. 01. 2010
Dát tip
Docela jsem se bavila. Musím souhlasit s Marvinem, že těch zdrobnělin v první půlce je opravdu příliš. Zdá se mi, že to text jaksi "shazuje" na úroveň miloučkých vyprávěnek, což je škoda, protože v druhé polovině se blýskne vtipem, ironickým šklebem, překvapí. A hned je o třídu výš.*

Beed
08. 01. 2010
Dát tip
Než jsem došla k místům, kde povídka dostává spád a začíná být vtipná, měla jsem pocit, že čtu předlohu pro diktát základní školy. Napadlo mě to hned při první větě. Jinak je to docela zábavné čtení, nenadchne, neurazí. A tip za nápad si zaslouží. ----------- 'S manželkou jsme na sebe pokrčili rameny ...' = to slovní spojení 'pokrčit na někoho rameny' se mi vůbec nelíbí. Nahradila bych to něčím jiným.

Šmodrcha
06. 01. 2010
Dát tip
Velmi děkuji za kritiky. Jsou v právu, povídku měnit teď nebudu, nebylo by to po nominaci asi přípustné, rozhodně ne morálně. Ale zvlášť mne naťukla myšlenka o poznámce v prologu, která by určitě prospěla. Když mne během díla napadla myšlenka, nevrátil jsem se na začátek, prozkoumat komplexnost, a to je chyba. Nikdy není hotovo :-)) Po soutěži přijde nový kabátek :-))

pěkný, civilní příběh...jen tomu rozpadu na konci nevěřím, to by byla škoda :o)

Znamenitá myšlenka. (Té poznámce pod čarou by to slušelo spíše v prologu.)

MarieG
05. 01. 2010
Dát tip
Je to lehounké, jak už někdo napsal. Odpočinkové čtení po nedělním obědě. A i taková dílka jsou zapotřebí. Je to takové čtení pro celou rodinu. U první části se pobaví děti - to jak se kouzlí s ubrouskem, a u druhé dospěláci - takové pro dobrotu na žebrotu, svízele dobrotiní. Poznámka pod čarou mi připadá zbytečná, nedává příběhu nic nového. Jiné úpravy mě nenapadají, bylo již zřejmě upraveno. tip

Winter
04. 01. 2010
Dát tip
Je to takové ... milé .) Výhradu bych měl, že ke konci se už přespříliš popisuje/oznamuje, a jak tady řekl J.Tomas, i úředník finančáku má hubu (a často velmi prořízlou). A že poznámka pod čarou je už v podstatě zbytečná. Ale spád a vtip, proč ne, taková lehká povídka po obědě prospěje (před obědem bych strašně slintal).

Prosecký
04. 01. 2010
Dát tip
Dobré. Tip.

Tragicus
03. 01. 2010
Dát tip
Stalo se.

Šmodrcha
03. 01. 2010
Dát tip
Můžu nominovat "Ubrousek" na povídku měsíce?

Flákač
13. 12. 2009
Dát tip
Dobrá změna :)

Šmodrcha
12. 12. 2009
Dát tip
Děkuji všem za kritiky, dílečko jsem pokrájel, prosím o další názory :-))

MeTB
12. 12. 2009
Dát tip
Ale jo, mě to docela pobavilo. Tip.

Flákač
11. 12. 2009
Dát tip
je to zábavné, ale zabal to do lepšího kabátku, aspoň přímá řeč na nový řádek a odsadit odstavec. Sám vidíš, že to moc lidí nečetlo, přitom mi to přijde ok. t.

Šmodrcha
09. 12. 2009
Dát tip
Aurorko díky, vynasnažím se ještě něco podobného stvořit :-))

Šmodrcha
09. 12. 2009
Dát tip
Moc děkuji za kritiku, malinko jsem monolit rozdělil, přesně tohle potřebuji, vytknout také nedostatky, začínám zatím lehkými kratšími formami, žádné hloubky, někdo také musí psát obyčejně :-))

J.Tomas
08. 12. 2009
Dát tip
Zajímavý nápad, ale obávám se, že řada lidí z něj vypadla dřív, než se dostala na konec, protože ji odradil ten monolit textu. Více odstavců, více dialogů (i ten finančák přece může něco prohodit).

Hm...krásné. Přesně tohle se mi líbí. Kombinace reality a magie do (ne)pohádkové formy. trefil ses do mého vkusu, ráda jsem si tvoji povídku přečetla.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru