Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Moje vzpomínky na maminku 2. část

09. 12. 2009
0
2
925
Autor
jogger

zde je slibovaná druhá část mého příběhu

 

Moje vzpomínky na maminku-2.část
Mám před sebou starou zažloutlou fotografii maminky z jejího  mládí, dívám se jí do očí, vyzařují zvláštní oduševnělou krásu .
Je na čase dotáhnout náš příběh až do konce. Jsem opět malý chlapec a cestuji se svým tatínkem na  motorce .  Jedeme  na jih, navštívit maminčinu nevlastní maminku, vlastně mou babičku. Ano, jedná se o macechu z první části našeho příběhu, ale já o ní tehdy nic nevěděl, byl jsem malý kluk, tyhle rodinné příběhy jsem se dozvěděl až mnohem později. Stejně tak jsem byl pyšný na svého strýčka z Německa , kdybych byl býval tehdy tušil, že bojoval za fašisty…..ale to předbíhám a příběh se má vyprávět od počátku, alespoň já si to myslím…dobrý příběh.
Jedeme tedy na jih, já se křečovitě držím tatínka, krajina kolem nás uhání…moc si z té cesty nepamatuji, babiččinu tvář, dlouhý hubený obličej, ostré rysy, laskavý ale zároveň  přísný pohled, byla to taková drobná seschlá stařenka, byla na mne moc hodná, to jediné  si pamatuji. Dále si pamatuji tu zvláštní vůni peřin, spal jsem v posteli, ve které spávala moje maminka jako malá holka, na stěně visel křížek s Kristem, koukal jsem na to a měl na duši zvláštní trochu tísnivý pocit. Maminka zůstala samozřejmě doma, byla nemocná, měla bronchiální astmu…co si pamatuji z mládí, tak tím vždycky trpěla, často se musela dlouze a sípavě nadechovat, později si stříkla do pusy zvláštním sprejem a ono to na chvilku bylo lepší. Byla velice křehká, špatně snášela cestování.
A pak přišel den , který změnil celý můj život. Jsou občas v životě člověka momenty, které ho nějak nasměrují. Mohlo to být tak v mojí čtvrté čí páté třídě základní školy. Maminku občas chytil v noci záchvat, sípavě se nadechovala, vlastně lapala po dechu, musel přijet doktor a píchnout jí injekci, to jediné pomohlo. Nevím ani jestli už měla maminka v té době svůj sprej,který ji pomáhal, ale myslím, že ne, tehdy to ještě nebylo u nás běžné a strýček /vlastně její bratr/ Hans to začal posílat z Německa až mnohem později , i když to stálo velké peníze jak maminka často říkávala, že si dělá kvůli ní velkou škodu.
V onen den moji maminka opět dostala svůj záchvat. Tatínek utíkal někam telefonovat a shánět doktora /tehdy nebylo běžné mít v domácnostech telefon/ , my děti jsme chvíli s hrůzou v očích pozorovali maminku jak zápasí s dechem…nebyla to rozhodně pro nás první naše zkušenost, maminka jednu dobu mívala záchvaty dušnosti poměrně často… poslala nás  spát, jak to vždy dělávala, běžte spát děti, říkávala s bolestným úsměvem na rtech, tatínek přivede pana doktora Mareše, byla to úžasně statečná žena, šli jsme spát, ale já se po chvíli vrátil do kuchyně kam se maminka zavřela, abychom neslyšeli její sípavý dech. Něco v jejích očích mi řeklo, že se děje něco vážnějšího než obvykle, znal jsem dobře svou maminku, myslím lépe, než kdokoliv jiný.
Byl to jakýsi krátký záblesk strachu v jejích očích, kratičký, ale mně to stačilo. Moje maminka se nikdy ničeho nebála. Bylo to nesmírně statečná žena,  viděl jsem ji jednou  jak se řízla až do kosti, když tatínek jednou donesl odkudsi nově nabroušené kuchyňské nože /maminka si stále stěžovala jak je to tupé, nedá se s tím krájet/. Krev se jí valila z ruky, to nic, říkala s úsměvem, to bude dobré….museli ji to sešít v nemocnici a pan doktor Mareš ji  chválil , jak byla statečná. Pan doktor Mareš si vůbec zaslouží zmínku v našem příběhu, byl to skoro něco jako rodinný lékař, měl soukromou ordinaci nedaleko činžovního domu, kde jsme bydleli. Vždy přišel, klidný, laskavý, přestože  maminčiny  záchvaty se odehrávaly výhradně v noci, za chvilku to bude dobré paní Landová, říkával, jenom co vám píchnu tu injekci. Většinou to ani nechtěl zaplatit, viděl, že nemáme moc peněz nazbyt, pětičlenná rodina, kterou vlastně živil jenom otec ze svého hubeného platu, maminka už byla vážně nemocná, měla invalidní důchod a ten nebyl moc vysoký. Myslím, že měl mou maminku moc  rád. Vlastně ji měli rádi všichni, měla takové fluidum, kouzlo /kdosi ,kdo  ji dobře znal mi kdysi řekl, že jsem to po ní podědil, to si netroufám soudit, je pravda, že jsem byl na ni hodně podobný, brácha byl blonďák po tatínkovi, sestra se mamince vůbec nepodobala/.
Ale tu noc byl pan doktor Mareš někde pryč, musel odjet k nějakému naléhavému případu.
To jsme ovšem my nevěděli. Že tatínek zoufale shání pomoc jinde, že musí volat do místní nemocnice a že  musí čekat až přijde na řadu, protože i ten pan doktor, který měl v noci pohotovost musel  někam odjet /dnes by se to asi nemohlo stát, ale v té době nebyla lékařská  pohotovost na takové úrovni jako dnes/.
Skutečností zůstalo to, že jsem zůstal se svou maminkou v kuchyni, jí bylo hůř a hůř, doslova lapala po dechu, sípavý  dech se začínal měnit na vysoký a chrčivý zvuk, a já opět zahlédl v jejích krásných očích ten záblesk strachu. Byla to nejhrůznější noc mého života, držel jsem maminku za obě ruce, slzy v očích, proklínal jsem celý svět, doktora, který stále nepřicházel, dýchal jsem místy sípavě spolu s maminkou v bláhové naději, že ji tím pomůžu, maminka už byla vysílená tou námahou, cítil jsem jak slábne, běž spát šeptala, počkám tady sama…věděl jsem , že mi lže, nikdy totiž nelhala, poznal jsem ji to na očích….moje milovaná maminka  mi umírala v  náručí , proklel jsem v té chvíli i Boha, kterého jsem předtím  prosil o pomoc,pane Bože, jak můžeš tohle dopustit, prosil jsem, aby takhle trpěl ten nejhodnější člověk  na celém tomto  mizerném světě,nic nepomáhalo a stále nikdo nepřicházel ………když pak k ránu přijela sanitka a  maminka dostala  injekci , stejně si ji pak  museli na nějaký čas odvézt do nemocnice…byl jsem už někdo úplně jiný….zůstalo to ve mně na celý život…stal jsem se jiným člověkem..zestárl  jsem během jediné noci o mnoho let. Dlouho jsem od té doby nenáviděl všechny nemocnice a všechny doktory, dal jsem si slib, přísahal jsem si , že se nikdy nenechám vydat takto napospas doktorům, že udělám vše co je v mých silách,abych nikdy nebyl bezmocně odkázán na jejich pomoc.
Možná si řekneš, milá čtenářko, že člověk nemůže vzdorovat svému osudu. Stačí si vybavit to množství malých nevinných dětí z onkologického oddělení, které umírají na prahu svého života.
To jsem tehdy nechápal a nevěděl.
Zatvrzele jsem odmítal jakékoliv léky a vůbec jakoukoliv lékařskou pomoc.Bláhový a pošetilý vzdor malého kluka, který vyhlásil boj lidské smrtelnosti. Dnes chápu, jak bláhové a dětsky pošetilé bylo obviňovat lékaře, kteří zasvětili svůj život pomoci bližnímu, ale tehdy jsem si nemohl pomoci.
Když jsem pak po letech, to už jako dospělý, nesl společně s tátou , bráchou a s manželem své sestry maminčinu rakev, celá scéna se mi znovu vybavila, opět jsem viděl ty její krásné oči plné bolesti, ale také plné lásky.
Čas, ten milosrdný a někdy i nemilosrdný druh, který nás věrně provází, ten čas pak obrousil hrany, odplavil všechnu bolest, ale něco, tam dole..až na dně duše zůstalo.
Mockrát jsem se pak v životě dostal do situace, kdy jsem to prohrál, ti druzí byli lepší, rychlejší a schopnější, mockrát jsem byl na pokraji zoufalství, kdy mi vše říkalo, ty to nedokážeš, vzdej to…
ano, mockrát jsem to i vzdal.
Ale vždycky tam někde úplně na dně zůstala malá jiskřička….a člověk vstane a jde dál.
Myslím při tom na svou statečnou maminku a vzdávám jí tímto svůj dík. Jsem pyšný na to , že jsem její syn a že tam někde dole ve mně něco z ní zůstalo.
Díky za to….a rád to předám dál.
Teď už vím, proč jsem musel napsat
 „ MOJE VZPOMÍNKY NA MAMINKU.“
 
P.S. Neodpustím si ještě malý dodatek. Zřejmě to všechno nějak souvisí s tímto příběhem a mou zatvrzelostí s kterou jsem odmítal přijímat jakékoliv léky dokonce i v době kdy mi bylo zle, měl jsem vysokou horečku…….ale to vše bylo hodně hodně dávno..nikdy jsem vlastně od té doby nebyl nemocný..tak jako většina mých kolegů v práci.
Vysvětluji si to tak, že moje tělo si tímto „tréninkem „ vybudovalo mimořádnou odolnost…za celou dobu svého zaměstnání jsem vlastně nezameškal z důvodu nemoci ani jediný den. Vím, že to není nic mimořádného, takových lidí asi bude víc a  ani se tím nesnažím dávat nějaký recept k následování…..stejně platí pro nás pro všechny ono biblické…prach jsi a v prach se…a to co nás má v životě potkat, to přijde….dříve nebo později…tohle nás vlastně všechny spojuje…tady jsme si všichni rovni…..skrze prostor a čas……a je to tak dobře……..ale, to nejdůležitější je, alespoň já si to tak myslím, aby si člověk mohl nakonec říci……..stálo to za to.
 
 

2 názory

avox
09. 12. 2009
Dát tip
Všichni máme za co být vděčni svým maminkám... jen si to všichni neuvědomují anebo někdy až později... pozdě, aby to mohli mamince říci

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru