Pozdní večer, časné ráno !

Na hladině jezírka opodál dopadá stříbřité světlo měsíce. Vítr nefouká přesto se po hladině pohupuje líně se kolíbající vlnka. Ba i lekníny v pohybu .

Pomalu bos našlapujíc na orosenou trávu kráčel jsem tichou, nerušenou, stromy obklopující mýtinou. Dvě nohy, ruce, dvě hříšně krásné oči bodly mě jako nejostřejší nůž do těch mých a vryly nezapomenutelnou vteřinu .

Tvář osvětlenou světlem prostupujícím skrze pramínky mých černých vlasů upřela jsem na něj pohled. Stál tam jako by se už nikdy neměl pohnout. Natáhla jsem ruku. Vytušil to znamení. Chvěl se, snad se styděl, tak mladý, tak nevinný ...

Kráčel vodou, pořád dál a dál až necítila jen dotyky vody ale i jeho. Na hladině nebyli dva, pouze jeden stín. Hladil ji a ona jej, laskala mu vlasy a líbala jeho tělo. Ucelená dvojce těl. Myšlenka je svatební kámen, nevyschnutelný pramen a neuhasitelný plamen, který rušit nebo tvořit dokáže. Jeho nářuč byla ona, její on, nesli se nocí jako lehký vánek. Spočinuli pod stromem,věkem sešlým, mohutným stromem. Zem nasávala jejich teplo, rosa párou byla, bok po boku pro vlastní potřebu, co měli dali,ostatní myšlenky vzali. Usnul, nechal se unášet snem, pouhým klamem. Tak co, našel jsi odpověď ?