Zelené sklo dnem (i nocí) vzhůru

Tohle pošimrání

jsou nehty

ledové ruky

prorůstající kapsou

teploučkého zimníku.

Chce sevřít

horký kámen,

co tam uvnitř

bije na poplach

na sklo poštovní přepážky

plné řezných ran

po nejkrásnějším diamantu.

Vidím tě za ním

modrozeleně.

(Mezi safíry,

roztlučenými na prvočísla,

co nikdo nerozdělí.)

Povězte,

pane učiteli,

jak konečky prstů

(o)hladit krychli,

aby padala

místo pětky šestka,

zda uříznout kuželu bradavku

za to, že vyvrcholí

v jednom jediném bodě

a proč

se dvě hyperbol(esti)y

nikdy

nesetkají.