Koruna

Hej, výdal jsem tě pěknou řádku dní,
jak dlouho jsem tě neviděl kolik dní.
V hospodě za můstkem s vraty s pověstí,
výčepní odešel a ty číše už nic nevěstí.

Chodili jsme tam každý týden sedmkrát,
výčepní si nás předcházel, řekni kolikárt.
Chodili jsme za ním z města s radostí
po radu a se svou světskou starostí.

Z práce, z domova, cestou kolem či s učením
další doušek na zdraví ale ovšem s nadšením,
Venku mohlo lít či slunce pálit v červenci,
dokázal podpořit v každé naší senzaci.

Život se zdál snadnější v lokále vezdějším,
ostatní tvrdili, že je čím dál víc všivějším.
My víme víc, teď tam stojí jenom náměstí,
ten duch se nám ovšem neztratí naštěstí.

Vzpomínky však zůstanou na náš spolek s lítostí,
nikdo nám je nevěří i když sedí s námi v podsvětí.
Všechno to vzal čas, na naše místa sedá prach,
je to tak dávno, až mě z toho jímá strach.