Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Země rubínů

30. 10. 2001
8
0
1816
Autor
osn

Je to už pár let, co jsem tohle napsal. Zajímala by mě odpověď na jednu otázku: Je to pohádka?

Země rubínů

 

Je pravdou, že noc skrývá tajemství, o nichž jen málokdo něco tuší. Země zalitá bledým svitem měsíce a hvězd, který jen stěží může rozehnat noční temnotu, bývá často dějištěm událostí tak neuvěřitelných, že se je zdráhá přijmout i srdce básníka. Takové příběhy se nevyprávějí v pohádkách, ty může člověk poznat pouze ve snech.

Princ Jiří míval sen. Stále tentýž. Opakoval se mu každou noc, ale nebylo to nepříjemné, byl to krásný sen. Chodil po nádherné zahradě, kde bylo plno květin a stromů, ptačího zpěvu a nejrůznějších vůní. Potkával tam mnoho šťastných lidí, kteří se na něj usmívali, zdravili ho, a když se jich zeptal, proč jsou tak šťastní, odpovídali: "Proč bychom neměli být?"

Až jednu noc potkal v zahradě dívku, která nebyla šťastná. Měla na sobě černé šaty bez jediného šperku, jen stříbrná korunka zdobila její hlavu. I vlasy měla černé, černější než dohořelý knot. Pohlédla na prince očima plnýma smutku.

"Proč jste tak smutná, krásná paní?" zeptal se s úžasem princ Jiří.

Dívka jen mlčky pokrčila rameny.

"Proč ten smuteční šat?" pokračoval princ, "truchlíte nad někým blízkým?"

"Truchlím nad světem, princi Jiří."

Princ málem oněměl nad krásou toho hlasu.

"Znáte mé jméno? Jak se jmenujete vy?"

"Umíte jenom klást otázky?"

Princ nevěděl, co říct, a tak jen mlčky hleděl do její tváře.

"Marika," řekla po chvíli. "To je mé jméno," dodala.

"Marika," zopakoval princ.

Po několika okamžicích se dívka jménem Marika náhle obrátila a dala se na útěk.

"Počkejte!" vykřikl princ.

Nezastavila.

"Jak vám můžu pomoci?" volal za ní.

"Nemůžete," ozvalo se z dálky.

Potom se princ probudil.

 

Hned ráno vyhledal nejstaršího z královských rádců a celý sen mu vyprávěl. Pak se ho zeptal, jestli neví něco o neznámé dívce. Starý muž pokýval hlavou.

"V tvém snu bylo tolik lidí, proč tě zajímá tato jediná?" zeptal se.

"Ona jediná má jméno."

"Chápu. Slyšel jsem o princezně jménem Marika, takové, jak ji popisuješ. Ale nevěř příliš snům, mnohdy značí něco jiného, než nám prozradí první pohled."

"Kde ji najdu?"

"Je to dcera krále Chaima, vládce království ležícího za Rubínovým pohořím. Tu zemi málokdo zná, straní se cizinců."

"Musím ji najít."

"Co musíš, to víš jen ty sám. Nemohu ti bránit ani tě podpořit."

 

Ještě toho dne se princ Jiří vydal na cestu, doufaje, že nalezne princeznu Mariku. S sebou si vzal jen koně, meč a svoji touhu.

Mnoho dní putoval, než dorazil k Rubínovému pohoří. Další dva dny mu trvalo je překonat. Projel průsmykem mezi vysokými horami a na druhé straně narazil na povrchový důl. Lidé tam téměř holýma rukama dobývali z kamene rubíny. Když princ projížděl kolem, nikdo z nich nezvedl hlavu. Všichni se tvářili netečně, nezajímali se o bohatě oděného cizince, který jejich dřině jistě neulehčí.

Opodál stál muž v uniformě, voják. Dohlížel na práci, ale nikoho nepopoháněl, neměl bič, jímž by hrozil, ani nekřičel rozkazy. Jen tam stál, ve tváři stejně zachmuřený a netečný výraz jako ostatní.

"Proč jsou všichni tak sklíčení," zeptal se princ vojáka.

"Proč by neměli být?"

"Dělají těžkou práci," pokýval hlavou princ, "ale vaše země je jistě bohatá, když má tolik rubínů."

"Tyto rubíny patří králi," pronesl voják, jako by tím bylo řečeno vše.

"Slyšel jsem o králi Chaimovi. A slyšel jsem i o jeho dceři, princezně Marice."

Voják jen pokrčil rameny.

"Viděls ji někdy?" pokračoval princ.

"Princezna už léta nevychází z hradu. Je velmi nemocná. Žádný z lékařů ji nedokázal vyléčit."

"Můžeš mi říct, jak vypadá? Má pleť jako měsíc, vlasy jako noc, oči jako hvězdy a hlas jako šumění moře?"

"Nevím, snad je taková, jak ji popisuješ. Vzpomínám si, že v dobách, kdy princeznu ještě nesužovala nemoc, říkalo se o ní, že je velmi krásná."

"Co je to za nemoc?"

Voják však nevěděl.

Princ Jiří tedy vyrazil k hradu. Na cestě potkával jen samé smutné lidi, každou práci, ať lehkou či těžkou, každý vykonával bez úsměvu.

Princezna trpí, pomyslel si princ, a celá země trpí s ní. Snad jí dokážu pomoci.

 

Dorazil k hradu. Brána byla zavřená. Seskočil z koně a zabušil na ni. Po chvíli mu otevřel starý sluha a beze slova ho vpustil dovnitř. Pak vzal jeho koně za uzdu a odvedl ho do stáje.

Princ kráčel po pustém nádvoří. Všude byl klid a ticho, tak nezvyklé těžké ticho. Potkal několik sloužících, přešli kolem něj, aniž by na něho pohlédli. Dívali se do země a mlčeli.

Jiří zastavil jednoho sluhu a řekl mu:

"Jsem princ Jiří z království Tří hvězd. Ohlas mě u krále."

Starý muž přikývl a pokynul princi, aby ho následoval.

"Tys tedy onen cizinec, kterého mi hlásily mé hlídky," začal král Chaim, když prince přijal. "Snad promineš mému lidu nedostatek pohostinství a chladné přijetí, jehož se ti doposud dostalo. Nestává se často, aby do naší země zavítal cizinec."

Král Chaim byl urostlý muž, ne příliš poznamenaný stářím, tvář měl vysušenou sluncem jako prostí lidé, jeho mohutný vous byl černý, beze stopy šedin. Na hlavě mu seděla zlatá koruna, zdobená velikými rubíny. Jiný odznak moci neměl.

"Snad jsem se měl nejdříve ohlásit," začal princ.

"Teď už jsi tady," přerušil ho král, "buď tedy mým hostem. Můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít, můj hrad je ti k dispozici."

"Jsem vám vděčný, Veličenstvo, za vaši laskavost. Musím vám však prozradit důvod, proč jsem tady. Chci se setkat s princeznou Marikou."

Král Chaim se zachmuřil. Chvíli hleděl před sebe, jako by něčemu naslouchal.

"Má dcera," začal, "je velmi slabá. Nesmí se rozrušovat."

Znovu na pár okamžiků zaváhal.

"Pokud tě přijme, pak jen na několik minut. Já doufám, že záležitost, v níž s ní chceš hovořit, je dostatečně důležitá."

"Ano," přikývl princ, "velmi důležitá."

Král se dál nevyptával. Opět chvíli mlčel, a pak řekl: "Princezna tě přijme zítra ráno."

Potom pokývnutím naznačil, že audience skončila.

 

Zbytek dne strávil princ Jiří procházením po chodbách, nádvořích a zahradách. Hrad krále Chaima byl rozlehlý a honosný, ale také studený a tísnivý. Stěny byly vlhké a tu a tam z nich vyrůstaly hnědozelené výhonky. V zahradách rostly jen mohutné stromy, keře a břečťan, nikde žádný květ.

Za celý ten čas potkal princ jen několik sloužících. Nikdo z nich na něj nepromluvil, ani se po něm nepodíval.

K večeru zavedly kroky prince Jiřího do severního křídla, kde měla pokoje princezna Marika. Snad doufal, že ji tam potká, nebo alespoň spatří její tvář, nemohl se už dočkat chvíle, kdy se dozví, zda je to opravdu ona.

Dlouho chodil po pustých chodbách, ale nikoho nepotkával. Až tu náhle zaslechl naříkavý hlas:

"Pane můj, králi, měl bys mě propustit ze svých služeb, neboť svou existencí popírám sám sebe."

Hlas se rozléhal chodbou, ozvěna si s ním hrála, nebylo poznat, odkud přichází.

"Kdo jsi?" zavolal princ.

"Kdo jsem já?" ozvalo se za princem. "Míň než nic. Příliš slabý k životu, příliš zbabělý ke smrti."

Princ se marně rozhlížel kolem sebe. "Ukaž se mi!" poručil.

Za rohem se objevila šišatá hlava s šaškovskou čepicí bez rolniček. Za ní následovalo dlouhé hubené tělo v černobíle kostkovaném oděvu.

"Blázen?" podivil se princ.

"Sláva budiž všem bláznům, mezi něž já však nepatřím. Není na světě šťastnějších lidí, než jsou bláznové."

"Tak tedy šašek?"

"Spíš smutný klaun. Ti vzbuzují smích alespoň svým smutkem. Vědět, že mé slzy někoho rozesmějí, lépe by se mi je ronilo."

"Ten smutek všude kolem způsobila princeznina nemoc?"

"Tak, tak, tak," zvolal šašek a udělal stojku. Převážil se však a dopadl na tvrdou podlahu. "Bylo to tak. Anebo naopak? Kdo ví?" volal s obličejem obráceným do země.

"Kdo ví," zopakoval, když se postavil.

"Musím pro ni najít lék."

Šašek se ušklíbl. "Tolik statečných mužů už se o to pokoušelo. A hledá snad někdo teď lék pro ně?"

"Co tím myslíš?"

"Já? Já?" Šašek se smál, ale neznělo to vesele. "Co bych já mohl myslet? Může blázen, který není bláznem, myslet?"

"Odpověz mi!" poručil princ.

Šašek se přikrčil a šeptal: "Už dvanáct mladíků, podobně jako ty, se pokoušelo pomoct princezně. Dvanáct jich bylo a nikdo neuspěl."

"Co se jim stalo?"

Šašek se opatrně naklonil až k princovu uchu a zašeptal: "Zmizeli beze stopy." Pak si stáhl svou čepici a pohlédl do země. Hned na to rozhodil rukama a zvolal: "Utíkej, princi Jiří, vezmi svého koně a jeď, co ti síly stačí. Zachraň svůj život a nech nás našemu smutku."

"Nevěřím ti. Proč mi chceš nahnat strach?"

Šašek si znovu nasadil svou čepici a potřásl hlavou. Ale zvuk rolniček se neozval.

"Protože rozesmát tě neumím," řekl smutně.

Pak se rozběhl chodbou pryč a volal: "Slyšíš mě, pane můj, králi? Propusť svého služebníka. Už nejsem průvodce smíchu, naháním strach. Snad bych měl namísto čepice bez rolniček obléknout kuklu katovu. Nebo snad černý talár soudce? Slyšíš mě, králi? Slyšíš?"

Pak jeho hlas pohltilo ticho.

 

Nazítří se měl princ Jiří setkat s princeznou. Sluha ho dovedl do její komnaty a ponechal je o samotě. Princezna seděla v křesle a ovívala se vějířem. Byla přesně taková jako v princově snu. Její pleť byla snad ještě bledší a tvář smutnější.

"Buďte vítán, drahý princi Jiří," řekla tiše.

"Vzpomínáte si na mě, princezno Mariko?" zeptal se.

Pohlédla na něj pozorněji, pak zavrtěla hlavou.

"Nejsem si jistá," řekla pomalu, "jste mi povědomý. Už jsme se setkali?"

"Ne, asi ne." Princ zaváhal. Hleděl do těch nádherných černých očí a vůbec nevěděl, co by měl vlastně říct.

"Chtěl bych vám pomoci," řekl nakonec.

Princezna Marika si povzdechla. "To nemůžete," zašeptala.

"Ale to už jste mi řekla," podivil se princ.

Marika na něj pohlédla nechápavě.

"V mém snu," dodal.

"Zdají se vám sny?" zeptala se náhle.

Jiří přikývl.

Princezna zavřela oči. "Už tolik let se mi žádný sen nezdál. Vyprávějte mi ty své, prosím vás o to."

Tak tedy princ vyprávěl svůj sen o rozkvetlé zahradě a princezna Marika dychtivě naslouchala. Slyšela o květech, barvách a vůních, její bledá líčka se vzrušením rozpalovala a dech se jí zrychloval.

Když se princ dostal k okamžiku, kdy ji poprvé ve svém snu spatřil, dýchala princezna prudce a zajíkavě.

"Raději přestanu, má paní, mé vyprávění vás unavuje."

"Ach ne, chci to slyšet. Já," zarazila se, "chvíli si odpočinu, ale potom mi, prosím, přijďte zas vyprávět. Váš hlas zní příjemně."

"Můj hlas? To ne. To váš hlas je nádherný. Když jsem vás spatřil, sevřelo se mi srdce, ale ve chvíli, kdy jste promluvila, ztratil jsem srdce docela. Pak jsem věděl, že pojedu třeba na kraj světa, abych se s vámi setkal."

"Dost! Už mlčte, prosím vás. Nevíte ani, co říkáte."

"Naopak, teď poprvé vím naprosto přesně, co chci říct. Já-"

"Prosím," přerušila ho princezna, "nechte mne samotnou. Přijďte zítra, budete-li ještě chtít. Potom vás vyslechnu."

Princ Jiří tedy políbil princezně ruku a opustil její komnatu.

  Nevěděl, co má dělat. Nepodařilo se mu zjistit vlastně nic. Ať už se ptal na cokoli, každý jen pokrčil rameny a mlčel. Každý mlčel.

K polednímu mu sluha oznámil, že ho král zve k obědu.

Kromě Jiřího, krále Chaima, princezny a dvou sluhů v jídelně nikdo nebyl. Nikdo nemluvil, král byl zachmuřený a princezna Marika na prince ani nepohlédla. Dívala se do talíře a skoro nic nejedla.

"Smím se zeptat, králi," promluvil konečně princ, "kde je tvůj šašek? Neměl by nás při jídle bavit?"

"Nerad se nechávám u oběda vyrušovat. Ten blázen-"

"Spíš smutný klaun," řekl Jiří.

"Jeho žertování je nevkusné v této době," pokračoval král. "I jeho přítomnost v mém domě je urážející. Měl bych ho zbavit funkce šaška a udělat z něj třeba-"

"Kata?" přerušil ho opět princ.

Princezna Marika poprvé vzhlédla a pohlédla s údivem na prince.

"Nevím, kam tím míříš," pronesl král chladně.

Princ Jiří pozvedl pohár s vínem. "Nemířím nikam, Veličenstvo, chci jen připít na klauny a blázny, na nejšťastnější lidi na světě."

Král chtěl něco říct, ale zarazil se, když povstala princezna a uchopila svoji číši.

"Přidávám se k vašemu přípitku, Výsosti," promluvila, "vpravdě šťastný je ten, kdo se zavčas stane bláznem."

"Tedy na blázny," přidal se král, "a stejnou měrou na katy," dodal a s mrazivým úsměvem vyprázdnil pohár.

 

Brzy přišla noc. Princ Jiří ležel oblečený ve své komnatě a nemohl se dočkat rána. Rána, kdy požádá o ruku princezny Mariky. Všechno, co dosud prožil v zemi za Rubínovým pohořím, ho naplňovalo rozpaky. Cítil ale, že kdyby získal od krále Chaima svolení ke sňatku a mohl princeznu odvézt z této země, v radostnějším prostředí by snad její nemoc zmizela.

Převaloval se na posteli a nemohl usnout. Náhle uslyšel hlas, volající jeho jméno. Zněl z dálky a velice slabě, ale poznával ho, zvuk toho hlasu nikdy nezapomene. Patřil princezně Marice.

Vyběhl z komnaty a vydal se temnou chodbou. Po chvíli spatřil před sebou světlo a v něm postavu. Byla to princezna. Nesla svícen s pěti svíčkami, nebyla už oděná v černi, nýbrž v bílém, zářila jako měsíc na hladině moře. Rozpuštěné havraní vlasy za ní vlály, když běžela princi naproti.

"Volala jste mě, má paní?"

"Musím s vámi mluvit," šeptala.

"Celý den si nepřeji nic jiného."

"Odjeďte, prosím vás," řekla zajíkavě, "mám o vás strach."

"Proč?" otázal se, "víte snad něco o nebezpečí, které by mi mohlo hrozit?"

Zavrtěla hlavou. "Bojím se, že se vám něco stane."

"Tak jako těm dvanácti přede mnou?"

Pohlédla na něj s úžasem. "Nerozumím vám. Jste první cizinec za poslední tři roky, který navštívil naši zemi."

"A přesto si přeje, abych odešel?"

"Ano." Zaváhala. "To si přeji."

"Půjdu," řekl princ rozhodně, "ale jedině když vy půjdete se mnou."

"Princi, já-"

"Miluji vás, Mariko," přerušil ji, "a chci se s vámi oženit."

Princezna se zachvěla a položila si ruku na hruď, jako by se nemohla nadechnout.

"Měl jste počkat do rána," zašeptala.

"Proč, změnilo by se tím něco? Mám vás rád, Mariko. Řekněte mi, prosím, zda můj cit opětujete, pokud ne, odjedu a víckrát už mě nespatříte."

Princezna zavřela oči. "Je mi zima," hlesla.

Princ Jiří si rychle sundal kabátec a přehodil jí ho kolem ramen.

"Neměla byste chodit v noci po chodbách takto spoře oděná."

"Je mi zima," zašeptala znovu a kolena jí poklesla.

Princ ji tak tak zachytil do náručí. Byla lehounká. Vydal se chodbou k jejímu pokoji.

Princezna otevřela oči a pohlédla mu do tváře.

"Odjeďte, prosím," šeptala, "neptejte se na mé city a odjeďte, ještě dnes v noci. Zapřísahám vás..."

Princ ji opatrně položil do postele a přikryl ji hedvábnou pokrývkou.

"Pošlu vám sem služebnou," slíbil. "Uvidíme se ráno," dodal.

Princezna už ho neslyšela. Usnula a jen tiše vzdychala ze spánku. Jiří za sebou tiše zavřel dveře.

A potom znovu uslyšel princeznin hlas. Byl to její hlas, ale princezna to být nemohla, přece spala. Ten hlas zněl podivně. Jakoby z dálky, a přesto byl jasně slyšet. Princ se vydal po jeho zvuku.

"Pojďte za mnou, princi," slyšel.

"Kdo jste?" šeptal do tmy.

"Jen vstupte, čekám tu na vás."

Stál před malými okovanými dvířky. Když se jich dotkl, sama se otevřela. Za nimi byla temná chodba s hrubými stěnami a schodiště vedoucí dolů.

Hned za dveřmi našel princ křesadlo a několik pochodní. Jednu z nich zapálil a vydal se dál po hlase.

Schodiště ho vedlo stále dolů, do sklepení. Čím hlouběji se dostával, tím byl vzduch vlhčí a přibývalo zvláštního hnilobného zápachu. Nakonec došel do rozlehlé sklepní místnosti, osvětlené svitem měsíce, který sem pronikal šachtou ve stropě, vedoucí až na střechu hradu.

Uprostřed místnosti stál čtvercový kamenný portál a přímo z něj vyrůstala ohromná rostlina. I přesto, že rostla v tomto šeru a na kameni, měla listy zelené a tlusté, jejich trsy splývaly po kameni a objímaly ho, pod nimi se plazily hnědé kořínky, prorůstajíce kamennou podlahou. Z nitra záplavy listů vyrůstal veliký rudý květ. Připomínal lilii barvy zapadajícího slunce, s několika tmavšími skvrnkami na okrajích okvětních lístků. Uvnitř zářil žlutě, skoro to vypadalo jako opravdická záře, jako magický oheň v hloubi květu.

Květina se obrátila k princi a promluvila hlasem princezny Mariky:

"Buďte vítán, drahý princi Jiří."

"Ta slova znám," podivil se princ, "i tvůj hlas. Ale tebe neznám."

"Znáte," odporovala květina, "já jsem tento hrad, tato země, rostliny, zvířata i lidé v ní. To vše jsem já, nic z toho nebylo přede mnou a nebude po mně. A teď jsem i vámi, princi."

"Mnou?"

Ozval se smích.

"Ach ne. Jen žertuji. Žiji už stovky let a má paměť je hluboká. Znám tuto zemi lépe než matka dítě, lépe než orel zná nekonečné nebe, lépe než cokoli. Jsme jedno, já a tato země."

Princ chvíli s úžasem hleděl na obrovský květ.

"Snad je to jen mámení," řekl. "Pověz mi, květino, jsi sen? Či zázrak, nebo kouzlo, šalba, anebo jsi opravdu skutečností?"

"Jsem skutečnější než vy, princi. Nemůže se víc mýlit ten, kdo by mě označil za sen. Jsem skutečná, protože vím. Žiji už stovky let a má paměť je hluboká."

"Pak si jistě vzpomínáš, co je důvodem princezniny nemoci."

Květ se ještě více zvedl a natáhl proti princovu obličeji. Záře v jeho nitru zesílila.

"Ovšem," pronesla květina.

Ne, tohle nebyl Maričin hlas. Zněl tak, ale byl chladný, mrazilo z něj.

Jiří bezděky sáhl po jílci meče. Z kamene pod jeho nohama vystřelil tenký zelený výhonek, bleskurychle se mu omotal kolem zápěstí a připoutal mu ruku k meči i pochvě. Další šlahoun se mu obtočil kolem levé nohy, pak kolem paže, pomalu se zvedl až k princově tváři a téměř něžně se mu ovinul kolem krku.

"Chtěl jsi mě zranit?" otázala se rostlina vyčítavě.

Princ se pokusil vytrhnout ze sevření, ale šlahouny držely pevně.

"Nechtěl jsem ti ublížit."

Rostlina se zasmála. Byl to smích šaška bez rolniček. Mrazivý smích.

"Pohleď, princi," řekla. Stisk šlahounů ho přitáhl blíž. Zelené listy pokrývající portál se rozhrnuly a pod nimi se objevila dutina v kameni. V temnotě spatřil princ rudý záblesk. Úžasem vydechl. Paprsek měsíčního světla pronikal do závratné hloubky a razil si cestu nekonečnou vrstvou oblých kamenů, od malých, velikosti hořčičného zrnka, až po velké, zvíci holubího vejce.

"Rubíny," zašeptal.

"Krůpěje krve skřítků a vil," pronesla květina. "Bytostí dávno mrtvých a zapomenutých, bytostí prastarých jako země. Jejich vzpomínky sahají až k počátku věků. A teď jsem to já, komu patří! Opravdu sis myslel, že mě můžeš zranit?"

Princ v náhlém poznání obrátil tvář od jámy plné drahokamů proti žlutorudému květu.

"Co jsi provedla princezně?" vykřikl.

Květina se znovu zasmála.

"Jsou to už tři roky, co princezna začala chřadnout," začala pomalu a její slova se táhla jako med. "Od té doby každou noc se ze stěny u jejího lůžka vynoří malý zelený úponek, dotkne se jejího hrdla a vezme si pár kapek krve, jasné jako rubíny, teplé jako dech a sladké jako sen."

Ten nádherný hlas, tak blaženě pronášející ta děsivá slova, se zařezával Jiřímu do uší a drásal jeho srdce.

"Ty zrůdo!" vykřikl bezmocně. "Kradeš princezně její sílu."

Šlahouny se mu sevřely kolem těla a strhly ho na kolena. Tenké živoucí provazy se mu zatínaly až do masa, nemohl se nadechnout, cítil, že ho už už zardousí.

"Ta ubohá křehká dívka," řekla květina posměšně a povolila stisk, "k čemu by mně byla její síla? Ne, ona má něco jiného, co chci. A máš to i ty, princi Jiří."

Ze stínu se vynořily dvě postavy, svalnatí polonazí muži v černých maskách katových pacholků. Postavili se k princi každý z jedné strany a zůstali stát, mlčky. Pak vstoupil i sám kat, vysoký hubený muž s hlavou pod červenou kápí.

"Chopte se ho!" poručil, "chtěl vztáhnout ruku na královu květinu."

Šlahouny povolily. Jeden z pacholků odebral princi meč, a pak ho každý z jedné strany uchopil za paži. Bylo to hrubé sevření, ale přesto bylo mnohem příjemnější než dotyk rostliny.

Kat přistoupil k Jiřímu.

"Varoval jsem tě," řekl, "měl jsi odejít."

Princ stále ještě popadal dech. Hleděl do dvou temných otvorů v kápi.

"Není ti vidět do tváře," zašeptal. "Už máš, co jsi chtěl?"

"Mám důstojnost. Už nejsem ten, který pláče s celým hradem a marně doufá, že to má smysl. Za to přece stojí ztráta tváře."

Před princem se otevřela v kamenné zdi chodba, osvětlená pochodněmi. Pochopové ho vedli do hloubi skály, stále níž.

Za dvěma řadami pochodní se ze tmy vynořovaly tváře, nehybné postavy, strnulé stíny, těžko rozeznatelné přes hradbu mlžného světla, jako přízraky vystupující ze tmy, nebo snad jako voskové figuríny. Nebyly zcela ztrnulé, pohybovaly se, ale ne jako lidé, jen jako stíny v mihotajícím se světle ohně. Jejich oči se leskly, prázdné pohledy a všechny upřené na prince.

A hlasy. Tisíce hlasů, sotva slyšitelně šeptajících, zoufale tichých hlasů, nerozeznatelných jeden od druhého.

Princ se pokusil zacpat si uši, ale nemohl, strážní mu drželi ruce. Vykřikl.

"Slyšíš?" ozval se hlas květiny. "To jsou vzpomínky. A jsem to já, komu patří. Všechny do jedné. Jsme jedno, já a tato země. Má paměť je hluboká."

"Mlč!"

"Kdo jsi, abys mi poroučel? Já jsem tato země, vždycky jsem byla, jsem skutečná, protože vím. Mám vzpomínky bytostí prastarých jako země. Těch lidských je jenom nepatrný zlomek."

Šepot sílil. Princovy oči přivykaly šeru, už rozeznával postavy ve stínu za pochodněmi. Viděl jim do tváře, jejich ústa se nepohybovala, jen oči se pomalu otáčely za princem, když procházel kolem. Některé poznával, zahlédl sluhu, jenž mu otevřel bránu, vojáka, s nímž mluvil v lomu, i další obličeje mu byly povědomé.

"Nevěřím tomu!" zvolal. "Je to jen sen."

Hlasy umlkly. Stál na místě, kde chodba končila. Byla tu zeď a u ní řada mladíků v okovech. Viseli bezvládně, připoutaní ke stěně a z kamene za jejich zády vyrůstaly hnědé kořínky a obepínaly jejich těla od chodidel až k pasu.

"Jen sen? Ach princi, jak se mýlíš."

Stěna se táhla do dálky, v pravidelných intervalech z ní visely další a další páry okovů, zatím prázdné. Strážci připoutali prince do jednoho z nich a bezeslova odešli.

"Ty víš, co chci." Ten hlas jako by vycházel ze samotného kamene.

Princ trhl okovy, ale bylo to zbytečné.

"Není to má síla, nejsou to mé vzpomínky, tak co je to?" volal do prázdna před sebou.

"To, co tě přivedlo až sem. Tebe i těch dvanáct před tebou. Tvá touha. Tvé sny."

"Sny?"

"Ovšem. Chci je. A nemůžeš mi zabránit, abych si je vzala."

Princ cítil, jak se mu kolem nohou pomalu ovíjejí studené kořínky. Necítil bolest, ale přesto byl ten dotyk odporný.

"Nechápeš to," pokračovala květina, "myslíš si, že jsem jen rostlina. Ale já jsem víc. Znám rozdíl mezi životem a smrtí, rozdíl mezi dobrem a zlem, znám to, mám vzpomínky. Ale nikdy jsem to opravdu nezažila. Víš jaké to je? Má paměť je hluboká, ale ve skutečnosti prázdná. Tak k čemu mi je? Potřebuji sny."

"Můžeš mi ukrást mé sny, ale to z tebe člověka neudělá. Nikdy, slyšíš?"

Zasmála se. "A kdo říká, že chci být člověkem? K čemu?"

Sevření bylo stále těsnější. Princ se chvěl zimou.

"Můžeš mě zabít, sebrat mi mé sny, touhy, vzpomínky, ale jednu věc mi nikdy nevezmeš. Mou lásku. Miluji Mariku, a o to mě nikdy nepřipravíš."

"A proč bych nemohla?"

"Tak málo víš o lásce? Tu nemůžeš zlomit, ani ukrást. Můžeš ji jen dostat a stejnou měrou dát."

Květina zaváhala.

"Chci ji. Dej mi ji."

Princ se trpce usmál. Mlčel.

Ze země před ním se vysunul zelený šlahoun s velkým černým trnem na konci.

"Zabiju tě, když mi ji nedáš."

"Je mi líto," pokrčil rameny princ.

Květina se opět na pár okamžiků odmlčela.

"Dobrá," řekla potom, "tak zabiju ji."

"To ne!" vykřikl.

"Byla by to škoda, ještě jí zbývaly sny, tvá přítomnost jí vrátila chuť do života."

"Udělám, co chceš, jenom jí neubližuj."

"Oženíš se se mnou?"

"Cože?"

"Chci si tě vzít. Chci poznat, jaké to je. Budeš se mnou žít a vládnout, ano?"

"Když mi slíbíš, že neublížíš Marice, udělám to."

"Slibuji, drahý princi. Teď spi, ráno bude naše svatba."

Sotva ta slova dozněla, upadl Jiří do hlubokého spánku beze snů.

 

Ráno se probudil na posteli ve své komnatě. Nad ním se skláněla princezna Marika.

"Byl to jen sen?" zašeptal nevěřícně.

Pak pohlédl princezně do očí a srdce se mu naplnilo hrůzou. Strnule zíral a nedokázal zrak odtrhnout. Její oči nebyly černé jako dřív, byly oranžové, zářily zlatým svitem, nelidským a chladným.

"Vyspal ses dobře, princi?" promluvila. Poznával ten hlas.

Prudce se zvedl.

"Cos jí provedla? Slíbilas že-"

"Ona je v pořádku. Jen jsem si vzala její tělo. Jak jinak by sis mě mohl vzít za ženu?"

"Nevěřím ti."

"Slíbil jsi, že mě budeš milovat."

"Ano, ale jen pokud-"

"Já vím," přerušila ho znovu, "přesvědčím tě."

Vzala ho za ruku a odvedla do chodby. Byla bosá. Když šla, dotýkala se nahými chodidly kamenů v podlaze a princ si všiml, že při každém dotyku se jí pod nohama objevují tenounké bílé kořínky.

Sestoupili do sklepení a vešli do chodby ozářené pochodněmi. Na rozdíl od včerejší noci princ Jiří nikde neviděl pohyb a neslyšel žádný hlas. Květina kráčela sebejistě dál a vedla prince za sebou. Pak se náhle zastavila. Sejmula ze zdi jednu z pochodní a pokynula princi do tmy. Ještě než vstoupil, zastavila ho a řekla: "Nechám tě tu a půjdu dohlédnout na přípravy naší svatby. Ale pamatuj, teď už miluješ mě. Nezapomeň na to."

Odešla. Princ prošel hradbou tmy a vstoupil do komnaty plné modravé mlhy, stříbřitě světélkující. Stála tam princezna Marika, ta pravá. Byl to však jen její obraz, průsvitný obraz vlnící se ve vzduchu. Její tělo z masa a krve už jí nepatřilo. Patřilo květině.

"Ach princi," řekla Marika, "tak ráda vás vidím. Co se to stalo? Na nic si nevzpomínám."

"Mariko," šeptal princ, "má drahá Mariko. Tak bych si přál vás obejmout, říci vám, co cítím. Ale nemohu. Ona vám vzala hlas, pak i podobu, a teď mi chce vzít i lásku, kterou k vám chovám."

"Nerozumím vám, Jiří, ale dříve než začnete s vysvětlováním, vězte, že vás miluji. Teď to vím jistě a mé srdce překypuje štěstím."

"Zato to mé puká v zoufalství. Vím, že vás nedokážu přestat milovat a nikdy bych nemohl milovat jinou. Ale dal jsem slib. Proto budu nucen dnes ukončit svůj život. Nemohu jinak."

"V tom případě ani já už nechci žít," řekla Marika pevně. "Chci zemřít po vašem boku."

Z chodby za princovými zády se ozvaly tiché obezřetné kroky.

"Kdo je tam?" zvolal.

"Tiše, pro všechno na světě, nemáte-li úctu k vlastnímu životu, mějte ji alespoň k tomu mému, třebaže nestojí za nic."

"Šašku?"

Z mlhy se vynořila šišatá hlava, bez šaškovské čepice i červené kukly.

"Nechává mě žít jen proto, že ji mé zoufalství baví," drmolil klaun, "až se jí omrzím, zabije mě bez jediné slzy."

"Kdo?" zeptala se Marika.

"Ona," zašeptal šašek sotva slyšitelně a pokradmu se rozhlédl. "Ale ty, princi, ji můžeš porazit. Ještě nikdy za celý ten čas nebyla tak blízko porážce jako teď, zpátky v lidském těle."

"O čem to mluvíš?" řekl princ. "Ona přece není člověk."

"Pravda, není," přikývl šašek, "přestala jím být už dávno, ale ne tak dávno, jak si sama myslí. Nežije stovky let, jen desítky. Byla to obyčejná žena, která se zhlédla v kráse rubínů, aniž by něco tušila o jejich tajemství."

Marika se postavila vedle prince a pohlédla přísně na šaška. "O kom to mluvíš?"

Klaun chvíli bezradně hleděl z jednoho na druhého.

"Tak kdo je to?" přidal se Jiří.

"Naše královna," hlesl šašek, "Indra."

Jeho slova vzala princi dech.

"Její matka?"

"To není možné," šeptala princezna, "zemřela už před lety."

"Ano," řekl šašek, "to lidské v ní zemřelo."

"Nemůže přece tohle dělat své dceři."

"Copak to nechápeš, princi?" zvolal šašek. Pak se lekl a ztišil hlas. "Ona neví, kým byla předtím." Znovu se vystrašeně rozhlédl. "Musím jít, než mě začne hledat. Pamatuj si, princi, musíš ji oddělit od jejích rubínů, bez nich bude bezmocná." Pak se obrátil a utekl.

 

Květina stála v komnatě princezny Mariky a prohlížela se v zrcadle. Líbila se sama sobě, připadalo jí, že je velmi krásná. Oblékla si bílé svatební šaty, na hlavu si posadila Maričinu stříbrnou korunku a kolem krku připnula prostý stříbrný řetízek s přívěskem - matným rubínem, vybroušeným do tvaru kapky. Když na drahokam dopadalo správné světlo, zářila v jeho nitru červená hvězdička. Chladivý dotyk kamene na hrudi byl velmi příjemný.

Princ Jiří vstoupil bez zaklepání. Stál ve dveřích a prohlížel si ji, zatímco ona k němu byla zády. Viděla ho v zrcadle, ale neotáčela se, nechala ho, aby se na ni mohl vynadívat.

"Líbím se ti?" zeptala se.

"Jsi krásná," přiznal princ.

Obrátila se k němu čelem. Princův zrak spočinul na rubínu, na chvíli sklouzl k jejím bosým nohám, pak se vrátil k těm oranžovým očím.

"V kapli už čeká mnich, který nás oddá," řekla s úsměvem. "V hodovní síni se připravuje hostina."

Jiří přistoupil až k ní a zahleděl se do hloubi těch nelidských očí. Spatřil tam dychtivost a kdesi hluboko i skrytý smutek. Žádná nenávist, ale také žádný soucit.

"Měl bych tě přenést před práh, má paní. Je to tradice."

"Nechceš mě nejdříve políbit?"

"To nemohu," namítl, "až při obřadu."

Vzal ji do náručí. Od jejích chodidel zůstaly chvíli viset kořínky, jemné jako pavučina. Pak zmizely. Pravou rukou, kterou jí podpíral ramena, se dotkl tváře květiny.

"Pust mne, prosím," zašeptala nejistě.

Držel ji pevně. Byla lehká a neměla sílu se mu vykroutit. Ze země vyrostly zelené šlahouny a zuřivě šmátraly po kamenné podlaze, ale bez své velitelky byly slepé a hloupé. Nedokázaly ji najít.

"Pust mne," opakovala.

Uchopil kámen, jenž jí ležel na hrudi.

"Prosím," šeptala, "neber mi mé vzpomínky."

"Vzpamatuj se, královno Indro. Ty vzpomínky nejsou lidské, nepatří člověku."

"Já nejsem člověk, to přece víš."

"Ony tě pohltily! Sebraly ti tvou lidskost a nutili tě krást ji jiným."

"Lžeš!"

Princ sevřel rubín v dlani a škubl s ním. Stříbrný řetízek se přetrhl a omotal se mu kolem zápěstí. Rukou mu pronikla bolest. Nedokázal prsty rozevřít a kámen pustit, vpaloval se mu do dlaně a do mysli mu pronikala syrová chuť, chuť močálů, mlhy, temných lesů a skal. Chuť kouzel. Vykřikl a spadl na zem. Indra se svalila vedle něj a sténala bolestí. Šlahouny je okamžitě obalily.

Princova mysl křičela. Před jeho očima znovu oživovaly stíny a šeptaly, šeptaly, šeptaly... jenomže tentokrát Jiří jejich slovům rozuměl. Snažil se je překřičet, ale i jeho hlas zanikal v tom hluku. Ze všech stran se na něj tlačily myšlenky, prosycené kouzly, temnotou noci, ohněm; myšlenky, které si zoufale přály nebýt zapomenuty.

Hleď, princi, toť moc, jež na světě nemá obdoby. Moc, jíž se lidé od věků děsí, moc kouzel a magie. Vem si ji, je tvou.

"Nechci! Mám mnohem větší moc, slyšíš? Moc lásky."

Princ zaťal všechny svaly a veškerou svou zbývající sílu soustředil do jediného pohybu. Mrštil rubínem proti stěně. Odrazil se a zakutálel někam do tmy.

Vysíleně dopadl na tvrdou zem. Před ním ležela spleť zelených šlahounů, obepínajících tělo královny Indry. Vlnily se a syčely jako klubko hadů. Rozestupovaly se. V jejich středu se vztyčilo bílé tělo, až k pasu zahalené šlahouny a listy. Už nevypadala vůbec jako člověk, vlasy měla rozcuchané a propletené větvičkami, roztrhaný cár šatů na ní visel zplihle, nahé paže pokryté krvácejícími škrábanci a oči jí planuly jako oheň.

"Chtěl jsi mě zranit!" skřehotala hlasem větví skřípajících ve větru.

Sunula se k němu, podobná vztyčené kobře.

"Mohl jsi mít všechno, princi! Mohli jsme být skuteční manželé, mít syny a dcery, vládnout našemu království. Proč jsi mě zradil? Dal jsi slib!"

Skláněla se nad ním a propalovala se zrakem do jeho očí. Z pravé ruky jí vyrostl šlahoun s trnem a natáhl se k princovu hrdlu. Vzduchem prolétla čepel meče. Šlahoun dopadl Jiřímu na hruď a chvíli se svíjel jako červ. Nad princem se tyčila postava krále Chaima, s mečem napřaženým proti květině. V druhé ruce svíral král žezlo, na jehož konci se třpytil smaragd - kámen odhánějící zlé duchy.

"Ty?" zvolala květina.

Král se pomalu přibližoval.

"Indro," řekl tiše, "copak si nevzpomínáš? Já tě miluji. Dal jsem ti svou lásku už dávno a stejně tak i ty mně, pamatuješ?"

Květina zírala do zeleného kamene a plamen v jejích očích slábl.

"Ano," zašeptala, "vzpomínám si."

Šlahouny se sevřely kolem jejího těla, ale král po nich sekl. Jeho meč je přeťal, aniž by se dotkl těla Indry. Rozpadly se v prach. Královna vykřikla a upadla na kamennou podlahu.

Hluboko ve sklepení dvě řady pochodní náhle uhasly. Dvanácti statečným rytířům, přikovaným ke skále, se navrátil život. Zástup vzpomínek, prožitků a snů se rozlétl do světa. Kletba byla zlomena, duše královny Indry našla klid.

Král Chaim upustil meč i žezlo, klesl na kolena a skryl tvář v dlaních.

Dívka na kamenné zemi se zachvěla, její víčka se počala zvedat.

"Otče!" Princezna Marika vstala a udiveně se rozhlížela. Její oči byly černé jako dřív.

"Měla jsem strašný sen."

 

Některým lidem v zemi za Rubínovým pohořím se vrátily jejich staré sny. Jiní zase získali nové, ale všichni bez rozdílu byli šťastnější. Král Jiří a královna Marika jim vládli moudře po mnoho a mnoho let. Rubínové doly byly zasypány a všechny rubíny v království byly uloženy ve sklepení hradu, aby se k nim už nikdo nikdy nedostal.

 

K O N E C


Joohankaa
19. 08. 2002
Dát tip
Tyyyy jo! Nech me chvili vydechnout, nez neco napisu.... No, snad jsem uz schopna. Tak tohle me vazne dostalo. Jedno z nejlepsich del, co jsem tu zatim cetla. Ma to spad, vypravecsky je to proste skvost - uplne jsem to vsechno videla pred ocima. Jako film. Do vsech detailu, kazdicky obazek byl dokreslen. Jen jedna cast vety me vyhodila z toho uzasneho pocitu - a to "v pravidelnych intervalech". Takova slova jako "interval" napatri do tak poetickeho textu. Kazi atmosferu. Atmosferu napeti, tajemna, trochu strachu a hodne imaginace. S kralem a jeho reakci bych naprosto souhlasila. Jedine, co mi neni moc jasne, je sasek. Dela kata a z jeho slov "Mam dustojnost...Za to prece stoji ztrata tvare" by se dalo soudit, ze takhle je spokojen. A v posledni casti pohadky to dementujes, kdyz sam pomaha princi zlomit kralovninu moc. To mi pripada nedomysleno. Ale treba jsem to jen spatne pochopila... Naopak u ceho jsem si libovala, byly dialogy. Nejprve s princovym radcem a pak s saskem. Je tezke napsat dobry dialog. Jako utvar je vpodstate plochy, proto velmi slozity. Tady se ti to povedlo na jednicku. Jako cela pohadka. Mohu-li ja, laik, soudit. Proste bravo! (A t*)

osn
16. 01. 2002
Dát tip
Ute, rozhodně dovolím! Když mi pak napíšeš, co ony na to, budu jestě radši. Kdyby to bylo delší, použij o.s.n@worldonline.cz

Ute
14. 01. 2002
Dát tip
Je to pohádka. Krásná. Dovolíš mi ji číst dětem? (myslím si navzdory názorům ostatních, že je i pro děti, alespoň pro ty od deseti let) Slibuji, že budu jako autora uvádět tebe.

ruby
08. 01. 2002
Dát tip
:-)

ruby
07. 01. 2002
Dát tip
pohadka to nepochybne je a kdyby se zjednodusila i dite by ji kouslo, ale zas by ztratila puvab ktery ma pro vetsiho ctenare. musim rict ze pribeh je krasny...pohadkovy, jen ten konec...ja nevim zkus mi rict, procpak ten kral za tou kytkou davno nezasel a nevysvetlil ji to? proc najednou to byl on kdo to cele rozhodl? mozna jsem blba, ale kazi mi to dobry dojem.

osn
07. 01. 2002
Dát tip
Sám jsem nad tím koncem váhal, snažil jsem se ho udělat trochu míň akční a vůbec, ale nedařilo se mi to. Král to rozhodl, protože on mohl. Kdo jiný taky? On tam žil celé ty roky a zavíral oči, protože věděl, že jediná další možnost je Indru zabít. Nakonec se odhodlal, když viděl, jak daleko to došlo. No ale možná to celé bylo úplně jinak, co já vím, já jsem jen vypravěč...

Wopi
27. 11. 2001
Dát tip
ťoupalík

S
27. 11. 2001
Dát tip
Nejenom, ze to je pohadka, ale navic je to bezpochyby jedno z vubec nejlepsich del, ktere jsem tu na Pismaku cetl.

Popelucha
15. 11. 2001
Dát tip
*

Je to pohádka, ale není moc pro děti. Což u pohádek není zas tak neobvyklé...:) A dokonce je to hezká pohádka. I když bych ji trochu proškrtala, alespoň pro účely Písmáka, protože tady dlouhý text silně odrazuje případné čtenáře. *

Manuria
05. 11. 2001
Dát tip
Mně se taky moc líbí.. Celá pohádka je hezká a jsou v ní i pěkný obrazy..mám chuť malovat... Tip..*

myrinda
01. 11. 2001
Dát tip
jednim slovem nadhera ! pohadka, jak ma byt - moc s emi libi TIP!

zoo
31. 10. 2001
Dát tip
Je. A je hezká. :-)

Viky_tori
31. 10. 2001
Dát tip
Pohádka - ano, pro velké. Je moc hezká, ale nedovedu si představit, že by ji pochopilo dítě, pro něž jsou pohádky prvotně určeny. Pro nás, dospělé, je však tím, čím by pohádka měla být. Vírou ve spravedlnost, lásku a vítězství dobra. A to je to hlavní. *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru