Strom mezi větvemi

Tolikrát už roztály ledy v řekách.

Tolikrát se sníh vtlačil do pórů rozryté půdy, pokaždé stejně neodbytně, přesto jemně, nevtíravě, aby mlčky a beze stop tiše zmizel.

Tolikrát.

A ona se dál ve špatných nocích probouzela s křikem, drásána uvnitř bolavým dávnem.  

Letitý kmen stromu neušel nachýlení i větví bezpočet ztratil, ale pitvorně popraskanou vzpomínkou zůstával. Přečníval dnes nad ostatními a v objetí pichlavého roští rozpačitě mlčel, stejně jako kdysi. Strom mezi větvemi, starý svědek dávna.

Proti noční obloze nejevily se jeho větve nijak hrozivě. Gravisovi připadalo, že je ustaraný kmet jen smutně drží zplihlé dolů. Připomínal mu malého uličníka, co obtížen špatným svědomím svěsí bojácně hlavu a tichounce špitne v omluvě: "Já … opravdu za nic nemůžu." 

Stojí tu tak celé roky, naditý do těsné popraskané kůry, a mlčí.

Gravis na něj hleděl, mhouřil oči a přemýšlel.

Pak bezděky přistoupil, ruce se jemně dotkly kmene a přejížděly zlehka po klikatých prasklinách šatů, počmáraných výkřiky hrůzy, dusících a svírajících smutného svědka.

„Čekal jsem na tebe“, zaslechl Gravis z ničeho nic. Trhnul hlavou vzhůru.

„Ano, čekal jsem na tebe, tak dlouho, předlouho. Ty ...“, hlas se na okamžik odmlčel.

„Ty to cítíš, viď, Gravisi?“, pokračoval strom mezi větvemi.

„Čti ze mě, prosím, aby ses dozvěděl, čeho jsem musel být svědkem.

Svědkem, který sám neumí vykřičet do světa, že za nic nemůže!“, zaprosil úpěnlivě.

„Stejně jako ona za nic nemohla.“, dokončil vzápětí šeptem.

Gravis se v údivu sesunul k zemi, záda opřená o kmen, a hleděl před sebe.

Šálí ho smysly? Z únavy? A z té nezvyklé ponurosti kolem?

Před očima pozvolna počaly vířit fragmenty obrazů dávna.

Co se tu odehrálo? Chtěl to vědět, byť by to bylo cokoliv.

Zvíře zmítané touhou

ovládat vystrašenou nevinnost,

co o slitování odmítá

žebrat.

To nikdy!

Vzdor!

Chtíč vyhřezlý z hlubin

bičuje do krve

lístky vzpurných kopretin

vmáčknutých do hlíny

nerovným zápasem jizvené.

Ne, nezlomí!

To nikdy!

Potupný smích

šplhá obscénně po provazech

do kůže urputně zakleslých

zařezává lýka

hluboko do kůže a ještě dál

kde choulí se důstojnost před triumfem síly

dobytčích očí.

Ne! Ne! Ne!

To nikdy!

Zbitá a zlomená,

vzlykající

poslechne,

… aby žila.

Rozumíš!?

Výjevy se pozvolna rozplývaly, jako cáry šedobílého dýmu se vplétaly do větví a mizely do neznáma. Jako opařený sevřel Gravis pomalu víčka a sklonil hlavu stranou. Chtěl o ní vědět víc, všechno, úplně všechno.

Uviděl ji.

Viděl, jak vyrvaná z dětství tou událostí, vyrvaná ze sebe samotné, putuje životem. Jak zvonivý smích, kterým  rozdává naději a veselí netušícím, krášlí roušku, co skrývá trápení bezesnou nocí. Viděl, jak ornamenty úsměvů praskají pod lavinami ústrků a nočního utrpení. Viděl, jak rty ztrácejí vůli smát se, jak vše temní a zsinalá duše nachází v bolestech ještě úděsnějších svá chvilková vysvobození. Viděl ji zoufale odhodlanou ke všemu ...

Dost! 

Vždy se nakonec s urputnou vůlí a námahou vracela zpět, cejchovaná krvavou podlitinou a novým šrámem skrz celé své bytí. Neznámá síla ji neoblomně přikazovala vydržet, znovu vstát a vzhlížet k budoucnosti.

„Věděla jsem, že jednou přijdeš“, uslyšel nad sebou Gravis.

Otevřel oči, stála tam. Zahalená v pavučinách utkaných z přízraků zlých nocí, však již notně potrhaných po mnohých pokusech zbavit se jich.

„Čekala jsem na tebe věčnost a den, Gravisi. Pomůžeš mi servat navždy ty cáry z mého já? Budeš mi … přítelem? Ty můžeš, vím to, čekala jsem na tebe.“ Usmála se v naději.

V jejích očích vyčetl úlevu, nečekaly na odpověď, znaly ji.