Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ať děláme, co děláme...

28. 06. 2010
7
20
4207
Autor
Saetri-Ihn

Trocha psychologie a trocha hnusu. V cyklu povídek: 1. Vyhlídka na staré kamení - http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=356485 2. Do plamenů pro lehkost - http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=357830 3. Němá zpověď červeného míče - http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=358208 4. Ať děláme, co děláme - http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=359287

Bylo to pět minut, co ji tu tak našel: ležela na zádech s na stranu vyvrácenou hlavou, z jejích prázdných očí sršela nepřítomnost, paže měla doširoka rozpřažené a všude kolem toho se válely celé hrsti bílých prášků. Jako první zavolal záchranku. A pak ji dal napít sklenice osolené vody, aby se vyzvracela přesně tak, jak mu řekli. Avšak pouhá sůl byla pro její bezvědomé tělo málo a tak ji začal dávit svými prsty, až se konečně zadařilo a pár bílých, rozleptaných pilulek dopadlo v terči žaludečních šťáv na chladný obklad kuchyně. Jen se lehce sklouzly a jemu bylo mu až moc dobře jasné, že to není všechno a tak to celé ještě několikrát opakoval.

Sůl, voda, prsty.

      Sůl, voda, prsty, až z ní tekla jenom ta čirá bezbarvá voda. To všechno stihl za pět minut a teď již neměl co jiného dělat, než ji držet v náručí a čekat na příjezd sanitky. Kůži měla bledou, až skrz její víčka prosvítaly mrtvolně modré duhovky – tak se dokáže tělo ztrácet přímo před očima. Objal ji ještě pevněji, aby jí byl co nejblíže. „Miluji Tě, slyšíš? Miluji Tě, musíš bojovat! Pro tvou rodinu... i pro mě a všechny lidi co tě mají rádi, musíš bojovat, prosím,“ úpěnlivě dořekl a znova se zadíval do jejích nedostupných očí.

      Ať děláme, co děláme, nemůžeme se s volaným číslem spojit, znělo mu před hodinou z telefonu. Volané číslo je nedostupné, zkuste si za ním dojít pěšky. A tak opilý nasedl do auta, což nikdy před tím neudělal, a dojel do jejich společného bytu.

      Budu doma, musím se učit na zkoušku... Vždyť jdi za přáteli, nevím proč by jsi měl jen kvůli mě zůstávat v pátek večer sedět zavřený v bytě.

      Z jeho vzpomínek jej náhle vyrušil třes jejích prstů. Zpočátku byl skutečně slabý a přicházel jen občas, avšak poté se v rytmu vteřinové ručičky, jež na nástěnných hodinách neúprosně cvakala, zhostil celých dlaní, které ohýbal, napínal a kroutil, div se v nich kosti nezlámaly. A celý ten proces postupoval dál, šířil se po rukou a nohou, na nichž kůže dula v malých vlnkách. Vždyť takhle mají vypadat šneci a slimáci lezoucí po skle, projel mu hlavou obraz z jejich první, tak moc deštivé, dovolené, a ne člověk! V zádech ho zamrazilo a do očí se mu nahrnuly slzy. Nevěděl jak víc ji pomoct.

      Ach vědět to tak!

      Znova ji objal a roztřeseným hlasem šeptal do uší: „Miluji Tě, lásko, proboha bojuj! Musíš bojovat!“ Ale proč má bojovat? Proč tu leží? Ta slova se mu zasekla v krku a to víc jej tlačila; teď by býval přísahal, že se mu navždy usadí v krvi, vystoupí z páteře a vytlačí na kůži jako nějaký cejch nebo satanovy rohy, měl pocit, že se mu vryjí do šedé kůry mozkové a již nikdy nedají pokoj.

      Vždyť měli ideální vztah. Miluji Tě, říkali si každou chvílí. Ona se celé dny usmívala a vypadala tak šťastná! Zatímco on žil jen pro ni, v životě by ji nic zlého neprovedl. V životě by jej nenapadlo, že je všechno jinak. Ach, proč tu má milá ležíš? Jsem já ten tyran, jenž tě ztýral?

      Teď ji začalo pulzovat i břicho a dech se stal tak mělkým, že jej cítil jen těsně přitisknut na jejích rtech. Co jen dělat? Vstal a přešel po místnosti možná doufaje, že jej při tom něco napadne, že potká zázrak anebo alespoň modrá světla za zatáhlými záclonami; ale nic z toho se nezjevilo a tak se jen podíval na ty odporně tikající hodiny. Uběhly pouhé čtyři minuty!

      Znova k ní ulehl a když spatřil, jak jí modrají rty a tváře, dal se do zběsilého pláče. Dýchá? Dýchá. A srdce tepe? Srdce tepe jako o závod! Jedna ze slz mu skanula z lící, prolétla přímo naskrz jejím mizejícím tělem a zastavila až na podlaze. Káp. Oči se jí pod zavřenými víčky míhaly, jako když se člověku zdá hrůzně zlý sen. „Lásko bojuj, musíš bojovat,“ trhal se z kořenů reality a vnímal blížící se útěchu klamné naděje, „musíš bojovat, bude to dobré.“ Trochu se uklidnil a pak znova začal svým komíhavým hlasem, jelikož zrovna tyhle věty spatřoval jako svou jedinou možnou pomoc v této chvíli. „Lásko, já to všechno spravím, aby ses už nikdy nemusela trápit. Já to všechno spravím... i kdybych za to mohl já a měl hned zítra ráno odjet na druhý konec světa, jenom prosím tě bojuj!“

      Znova zkontroloval její dech, jestli by neměl začít resuscitovat, avšak v tom mu doušek jejího vzduchu vlétl přímo do úst. Vyděsil jej, jelikož v něm cítil kovovou příchuť prchajícího života. Uběhly další dvě minuty. Srdce se roztepalo, div nevyskočilo z hrudníku, avšak její prsty, i navzdor tomu zběsilému bušení, začaly pomalu a hrůzně chladnout.

      Již neměl co jiného dělat, než sledovat jak umírá. Něco jí zabíjelo zevnitř, něco malého a neviditelného ji sžíralo útroby, až se všemu tomu dění pod - ještě stále hebkou a voňavou - kůži dalo jen stěží uvěřit. Nikdy nedokázal pochopit, co to ten život vlastně je a jak celý ten složitý proces funguje. Vzpomínal na složité vzorce na tabuli v učebně chemie a biologie, vzpomínal na barevné obrázky mitochondrií, jader i celých buněk, vzpomínal na rozsáhlé náčrty Života, které se snažil pochopit a stejně nikdy nepochopil, takže ten Život jen tiše a s úctou obdivoval. Byl tím božím strojem ohromen. A o to víc teď, když sledoval jeho konec. Ale může to člověk vůbec kdy pochopit? Může člověk pochopit začátek, konec i samotnou existenci?

      Zpoza závěsů se vydralo modré světlo a za chvíli i pár krátkých ale razantních houknutí. Dech již nerozeznával, pod víčky nastal klid hlubokého spánku a tep? Ten se tisíci údery v minutě slil do pouhého mrtvolného klidu, kdy už nic nebuší. Rozpletl jejich dlaně a vydal se dolů ke dveřím.

      Neslyší, nedýchá, netepe, chladne, nežije. Je mrtvá! Je mrtvá! Znělo mu na každém schodu a o to víc na těch, které přeskakoval po dvou nebo po třech. Otevřel dveře a dovnitř se vhrnuly tři postavy v červeném. „Kdy a co si to vzala?“ „Nevím,“ projelo jím zděšení, že si nic nepamatuje, jakoby byl v nějakém strašném snu, „proboha nevím.“ A tři již nic neřekli, jenom se sunuli nahoru tak rychle, že jim naprosto nestačil. Je mrtvá! Je mrtvá! Znova se ozvaly ty dlouhé strašné schody.

      Když konečně doběhl nahoru, ležela již na nosítkách zabalená ve stříbrné fólii, všechno se blyštilo v omamné mlze, z ruky ji směřovala infuze a do očí svítila baterka. Byl udýchán, obalen mdlobami z toho dlouhého běhu. Všechno kolem se pomalu roztékalo a lesklo v pestrých barvách.

      „Nebojte se, bude to dobré. Sítnice reaguje, chce to jen dát čas infuzi... Bude to dobré, “ řekl mu kdosi. „Pojedu s vámi - musím ji vidět,“ odpověděl stěží. „S námi jet nemůžete a sám také nejezděte – vypadáte opile. Radši zůstaňte tady a přijďte ráno.“ A někdo další řekl s péčí v hlase: „Jste v pořádku, nechcete něco na uklidnění?“

      Bude to dobré, bude to dobré, zaznělo mu hlavou jako obrovská ozvěna; svět kolem zasypalo oranžové zrno a on se sesunul k zemi. „Jsem, nechci,“ odsekl docela uraženě, díky čemuž ji bez dalšího otálení zvedli, vypochodovali ven a zabouchli dveře. Houk houk, ještě udělala sanita, když odjížděla a pak tu bylo zase jen pusté ticho.

      Seděl přímo v těch zvratcích, které mu jemně obtékaly kolem prstů. Cítil, jak mu zlehka naleptávají kůži a derou se tak do něho samotného. Přišly ty odporné zaryté otázky: Proč se to stalo? Proč zrovna tohle trápení v sobě ukrývala, když mi vše ostatní vždycky řekla? Vždyť oni dva se spolu bavili o všem a to tak samozřejmě, jako se baví člověk v duchu sám se sebou. Se mnou o všem, jen ne o mě. Snad za to všechno můžu já? To já jsem ji trápil a nic neviděl?

      Najednou měl plné dlaně prášků přímo před obličejem. Byly olezlé, obalené smrdutými žaludečními šťávami, avšak jeho i tak naplňovala neodkladná touha a chuť je všechny sníst jako nějakou hostii. Mohl za to strach z toho, co přinese zítřek. To mě nenávidí? To jsem ji tak týral, že chtěla radši zemřít?

      A své dlaně pomalu přiblížil k ústům. Co přinese zítřek – co dala a co vzala by temnota? Zůstal tak, strnul v té póze jako nějaká socha a dlouze čuchal, společně se svým přemítáním, všechen ten odporný smrad, jenž se táhl nekončícím okamžikem.

      To až za pěkně dlouho se pohnul, slunce již zlehka ozařovalo oblohu, zbývalo jen pár chvil a budou tu červánky. Vstal a několik minut sledoval blížící se den s nejasnými mraky, naskrz kterým se pak vydal přímým a jasným směrem: Nemocnice, aniž by věděl, zda-li se tu s tím deštníkem už netáhne naprosto zbytečně.


20 názorů

Janina6
17. 07. 2010
Dát tip
To je fajn, že to tak bereš, a držím pěsti. Lidi, co o svém psaní přemýšlejí a jsou ochotni něco měnit, a netváří se, že jednou napsaný text je něco jako dokonalé a posvátné tabu, ti na to mají, ti porostou.

Saetri-Ihn
14. 07. 2010
Dát tip
avi

Saetri-Ihn
14. 07. 2010
Dát tip
Carver: Díky za shrnutí a vlastně i podpoření ve snaze :) pokoušet se budu dál, psaní je běh na dlouhou trať :) Janina6: K pravopisu - dřív jsem to zaškrtával, ale pak mi k jedné povídce nedošla žádná korektura - možná prostě zapoměli, možná je to už nebavilo, ty mý texty, tak jsem s tím přestal. Já si jejich práce vážím, ale tak nějak si říkám, že je to můj boj a musím se to nějak učit. Napsal bych jim, třeba až bych ty texty chtěl dávat někam "výš" - třeba příjmačky na školu a tak... nebo kdyby sklidily fakt úspěch, pak možná, za rámeček d best. Jinak děkuju za shrnutí, tvůj Erben mě dost děsí (jo, souhlasím, máš pravdu, mě děsí to, že jsem to tam fakt napsal :/). Příště budu dávat bacha, toto mi utkví v hlavě. Myslím, v psaní jsem se za poslední 2, 3 měsíce hoodně změnil a ještě hledám a nejsem v tom pevnej, tak vzniká tohle :) Ale jsem rád, že vidím co kde drhne a co zas ne. Dík. Mylenka: Díky Ti :) Potěšilo mě, že si někdo všimnul maličkosti :) To dává sílu psát další maličkosti a třeba i víc ;) Polibek vepře: Taky děkuju za shrnutí :) podobně jako Janin Erben, tak mne tvůj slabikář děsí, příště si budu dávat proklatej pozor, sice nevím jak, ale nějak to zařídím, bohaté knihovny slov je třeba utřídit. UchoNaKoleji_: Myslíš sebevraždu? Já nerad sebevraždy, je to profláklý, chtěl jsem to vzít z trochu jinýho pohledu, žádný emo - svět mě nebaví, žiletka, možná to nevyšlo. Díky za kritiku. PS: Se čtenáři se to má asi takhle: nikdo, nikdo, nikdo, (pak přijde jeden známější člověk, tomu se to zalíbí, dá to do Povídky Měsíce) lidi, lidi, lidi, kritiky, kritiky... Takže to stojí na jednom zaujetí a PM :) I když se teda nominovat muzes i sam... Cínový Vojáček: Díky Ti :)

Tak jsem rád, že po několika literárních přích, týkajících se nadějené Lady de Winter, se StvN jsem narazil na dílko, které se mu líbí. Myslím si, že autor toho hodně přečetl a je vyzbrojen nebývalou slovní zásobou, kterou však neumí používat. Knižní, zastaralé, málo používané výrazy pálí do svého textu jak z kulometu. Výsledkem je totální rozsekanost a nečitelnost. Navíc vyrábí naprosto nesmyslné a neohrabané slovní konstrukce. Navíc je vše zalité hektolitry patosu. Doporučil bych méně šroubovat text. Vůbec ti nezazlívám na rozdíl od některých, že jsem se nedozvěděl, proč to ona spáchala. Velký bod máš za ten konec. Ten návrat do blitek je originální, přínosný (ne to není ironie, fakt se mi to líbilo) P.S."Sanitka udělala houk, houk" to snad radši do slabikáře

Marcela.K.
08. 07. 2010
Dát tip
> Vždyť oni dva se spolu bavili o všem a to tak samozřejmě, jako se baví člověk v duchu sám se sebou. Se mnou o všem, jen ne o mě. Za tuhle větu tip. Výhrady mám, ale přesto jsem to dočetla až do konce a čekala na pointu. Bála jsem se, že ji nenajdu. Škrtala bych a hodně....i přepisovala. Chtělo by to vybrousit.

reka
04. 07. 2010
Dát tip
Tohle mě vůbec neoslovilo. Už ta premisa na povídku mi přijde strašně obehraná. A způsob, jakým je to napsané, tam jsem to cítil podobně jako Marvin. Básnický jazyk mi přišel místy nemotorný a nekonzistentní ("z jejích prázdných očí sršela nepřítomnost" mě jako přirovnání zarazilo, nevím, co si představit, "sršet" a "nepřítomnost" se tluče, navíc o kus dál se dozvíme, že "skrz její víčka prosvítaly mrtvolně modré duhovky"), mnohem častěji klišoidní("Jedna ze slz mu skanula z lící", "lásko bojuj, musíš bojovat", "pach smrti" atd.).

Janina6
03. 07. 2010
Dát tip
K pravopisu: Už při vkládání díla se dá zaškrtnout políčko "Korektura" a časem ti někdo z Klubu korektorů opraví v textu chyby. Myslím, že je to dobrá služba, která ti ušetří čas. Chybí ti hodně čárek v souvětích, zájmeno "ona" ve třetím pádě se píše dlouze (a pak ji dal napít, jak víc ji pomoct, v životě by ji nic neprovedl, něco ji sžíralo útroby... tam všude patří "jí") a podobně. Líbí se mi tvé popisy, jak děje, tak úvah hlavního hrdiny. Opravdu jsem to četla se zájmem, vtažena do situace. Proto snad jsem schopna "odpustit" i ten sem tam přehnaný patos - vzhledem k závažnosti tématu se to snese. Co jsem nepřekousla, jsou věty "Ach, proč tu má milá ležíš? Jsem já ten tyran, jenž tě ztýral?" Tady už jsi to opravdu přehnal, sneslo by se v lidové písni-baladě, možná u Erbena, ale ne v moderní próze, myslím si. Další "podstatnou maličkost" vidím v použití hovorového "čuchal" (místo "čichal") uprostřed elegantně, téměř knižně psaného textu. Takové místo bohužel vyzní až komicky. Stejně tak mi uprostřed tragického příběhu nesedí vyjádření "za PĚKNĚ dlouho". Myslím, že pěkného necítil v tu chvíli nic... Trochu opatrnosti ve výběru slov. Nehledě na tyto drobné připomínky myslím, že jsi mezi zdejšími prozaiky výrazný talent.

Saetri-Ihn
30. 06. 2010
Dát tip
K reakci jsem se dostal až teď, takže se omlouvám za "hromadnost". Těša: Děkuju za kritiku, moc si vážím každého obsáhlejšího názoru :) Kovová příchuť - krev v plicích, taková vzpomínka ze smrtelné nehody jednoho motorkáře, kterýho jsem zkoušel zachánit, nějak to uplělo na jazyku, v hlavě a vlastně všude. StvN: Dík, tobě jsem se asi strefil do noty. A nominace? Tak tedy dobrá - za možný přísun názorů nepohrdnu (avšak netvrdím tím, že bych se cítil na obstojný počet hlasů :-D) VT Marvin: Tobě téže velké díky za další návštěvu, zvlášť od tebe mne to vždycky potěší. Část s otázkami mi možná trochu ujela, chtěl jsem zkusit něco zkratkovitého, trochu se přiblížit těm nejsůrovějším prazákladům jeho myšlenek, ale asi to nevyšlo. Kanoucí slza nevím kde se vzala :-D, bys kouknu, za to taky dík. Trošku jsem teď změnil přístup k tvorbě: docela jinej styl a hlavně témata naprosto jinde - předtím osobní anebo nějaký sci-fi a jiný úkazy. Teďka se snažím všímat osudu druhejch lidí, zachycovat jejich pochody a hlavně zvraty. Snažím se je nějak celé zachytit v určitém okamžiku, vzhledem k nějaké situaci (Jo, tohle zní jako: napsal jsem odpad a okecávám. :D) U opakování máš zřejmě pravdu, nejspíš jsem střed trochu nezvládl. A jak se to pohlo, řekl jsem si, že to ucelím do cyklu, kterej průběžně píšu s jistou představou postupného nenápadného prostupování. Ještě jednou díky a promiň za dlouhé odpovědi, kdyžtak sestručním na požádání :D Winter: S rozvíjením máš asi pravdu (nechci tvrdit 100%, to by mohl někdo vzdělanější než já možná dost lehce vyvrátit). Snažil jsem se rozvíjet, chvílí pschiku postavy, pak zas výkres situace, věcí které k ní vedly atd. avšak jestli to působí jen jako opakování, tak moje chyba. Díky za kritiku :) A Vám všem dalším také děkuji za kritiky, názory a třeba i ty tipy ;)

Winter
29. 06. 2010
Dát tip
Čímž chci v podstatě říct jen to, že nevidím jediný důvod, proč celou povídku neodbýt čtyřmi větami.

Winter
29. 06. 2010
Dát tip
Podobně jako Vt. Připadá mi to docela hutné, ale nesoudržně, všechny ty odstavce jsou příliš myšlenkově/obsahově separované. Celé kolovrátkování je svým způsobem zbytečná obstrukce, která zde ani necharakterizuje postavy, ani nic nikam neposouvá. Osobně si myslím, že síla psaného slova je právě v postupném rozvíjení, nikoliv opakování.

Piscis
29. 06. 2010
Dát tip
velice ctive napsane (jsem u toho dokonce prerusila jezeni a jen cetla coz se moc casto nestava), ale tez jsem cekala ze se hrdina dovi proc to udelala....kazdopadne tip

StvN
29. 06. 2010
Dát tip
Jo, do PM dáme, co říkáš?

StvN
29. 06. 2010
Dát tip
Bezva. Máš tam nějaké chyby, ale to se vypíše. Dobře, že to není delší, už se to začínalo protahovat.

chicoria
29. 06. 2010
Dát tip
Celou dobu jsem čekala, že se chudák nakonec dozví, proč to ta holka udělala, jelikož on si myslel, že mají ideální vztah a nebo si to nemyslel a jen si to nechtěl přiznat, každopádně dobře a čtivě napsané, tip.

těša
29. 06. 2010
Dát tip
líbí se mi to, napětí v tom je, jenom mi nesedí podle mně v tomhle případě přílišná spisovnost, hlavně u přímých řečí: málokdo řekne miluji tě a ne miluju; stejně tak mi i v normálním textu připadá něco občas zbytečně složité- např. Avšak pouhá sůl byla pro její bezvědomé tělo málo a tak ji začal dávit svými prsty, až se konečně zadařilo a pár bílých, rozleptaných pilulek dopadlo v terči žaludečních šťáv na chladný obklad kuchyně. kovovou příchuť prchajícího života a pár dalších podobných nesmyslů považuju za zbytečnost. odstavec "Vždyť měli ideální vztah..." mi připadá moc patetický, že mě spíš rozesmál. ...což jsou všechno jednotlivosti - jako celek se mi to líbilo, jen bych uvítal nějaký náznak, proč si ty prášky vzala: jestli spolu žili, hrdina pravděpodobně důvod zná. pár slov o tyranovi jsem buď nepochopil, nebo k vysvětlení nestačí. pěkný večer.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru