Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 430 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+14 neviditelných
Tomáš a Bára
datum / id19.07.2010 / 360735Vytisknout |
autorCornelie
kategoriePovídky
zobrazeno1763x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
jedná se o věc, co jsem psala do školy na vejšce jako příklad neopomenutelného dědice zkombinovaného ještě s jedním tématem, v tuhle chvíli a hodinu si nevzpomenu o co přesně šlo :) ale důležité pro mě je, co z toho vzniklo, nyní vám tady uvedu verzi upravenou jako povídku :,)

příběh není zatím dokončen, ale počítám, že to časem přijde :)
Tomáš a Bára

Noc z jedenáctého na dvanáctého prosince 1991 byla pro Marii Štěpánkovou nejhorší a zároveň nejkrásnější nocí v jejím životě. Během pár okamžiků se jí narodila dcera a zároveň zemřel její osudový muž, otec právě narozené Barborky.

Byli zrovna spolu, když to na ni přišlo.
V tichu noci poslouchala jeho tichý chrupot a užívala si ten pocit bezpečí a lásky. Dokonce i na malou chvíli zapomněla na to, že již za pár hodin bude muset vstávat a zas ji odjede za tou svou ženuškou a bude se tvářit jak náročná pro něj byla noční. A ona jej bude opečovávat a litovat tím svým nepříjemně vysokým hláskem jak je její chudáček strašně unavený a vyčerpaný. Dělalo se jí z toho zle. A i když jeho ženu nikdy neviděla, ani na fotce, tak si jí uměla dost dobře představit. Kolikrát jí vyprávěl o tom jak udělala tadyto a tamto a všechno samozřejmě špatně. Až si občas pokládala otázku proč si ji vlastně bral, když je tak hrozná. Když se ho na to jednou zeptala, tak jí odpověl, že ho k tomu dohnala rodina a naznačil že víc se o tom nechce bavit. Bylo jí sice líto, že se asi nikdy nerozvede, i když nosila pod srdcem jejich společné dítě, ale přesto věřila, že tu pro ni bude vždy, kdykoli bude potřebovat. Ovšem to se mělo již během následujících hodin změnit.

,,Vstávej! Už to na mě přišlo!”
,, Co? Co se děje? To už je ráno?”
,, Ne. Jsou dvě. Ale dítě už chce ven.”
,, Co? Není brzo?”
,, No je. Ale s tím už nic neuděláme. Vezmeš mi, prosím tě, tu tašku?”
,, Dobře. Máš v ní všechno potřebné?”
,, Jo, mám. Jdeme?”
,, Ano, jdem.”
Nasedli tedy do auta a vyrazili směr nemocnice. Nejeli ani příliš rychle, ani nebezpečně, ale přesto se stalo to co se stát zřejmě muselo, stala se nehoda.
Skřípění brzd a třeskot skla bylo to poslední co nastávající otec, jehož poslední myšlenka vzlétla k nebi s přáním zachránění života jeho nenarozeného dítěte, slyšel.

Zvláštní vůně je tu cítit, taková hm dá se říci vůně čistoty a snad i čerstvosti? Ano zní to divně, ale právě ta čerstvost je výrazná, jako by tu někdo nedávno pořádně uklízel a čistil to tu. Zajímavé. Ne, vlastně už vím co to tu tak voní. Voní tu slunko a čerstvý vzduch, někdo tu nedávno větral. Tuhle vůni přece miluju! Už od dětsví. Musím tedy být na nějakém úžasném místě! Že by to bylo nebe? To snad ne. Vždyť musím zůstat na zemi pro své dítě. Takže nebe to být nemůže, bůh by přece nedopustil, aby dítě přišlo tak brzy o matku. Ne, nebe to není. Tak co to tedy je? Můj rodný dům? Ale ten přeci leží na druhém konci republiky, bylo by divné aby mě převáželi přes celou zem těsně po porodu jen kvůli vůni. Tak třeba jsem u sebe doma. Hmm, ale tam to takhle nevoní, tam to voní jinak, tam voní pekařství na rohu a ovocný trh pod okny. Takže doma taky nejsem. Ale kde tedy jsem? Moment, slyším kroky, třeba se to dozvím.   
,, Budeme ji to muset říci my. Nikdo z rodiny se neozval.”
,, Já vím, ale neměli by jsme přece jen s tím počkat? “
,, Nevím, ale čím dřív se to dozví, tím líp.”
,, Počkej, už se probouzí.”
,, Dobré ráno paní Marie. Víte kde jste?”
Ha! Už vím kde jsem! Určitě je to nemocnice, nikde jinde to takhle nevypadá, bílý strop a usměvavé slečny v bílém, to může být jedině blázinec nebo nemocnice a vzhledem k tomu, že v blázinci by asi nepřišly pouze dvě drobné sestřičky, tak tohle je nemocnice.
,, Nevím. V nemocnici?”
,, Ano a víte co se stalo?”
,, Ne.”
,, Nejdříve vám chceme s radostí oznámit, že máte překrásnou dcerušku.”
,, Děkuju. A je v pořádku? Jak se má?”
,, Nebojte, má se výborně. Za chvíli vám ji přivezou.”
,, Děkuju.”
,, Ovšem musím vám ještě něco oznámit.” sestřička se se smutným ale povzbuzujícím úsměvem podívala do Maruščiny tváře. ,, Víte, váš muž...”
,, Ano?”
,, On...zemřel při nehodě.”
,, Ne! To není možné. Nevěřím vám! On žije! Za chvíli sem přijde, uvidíte. A se svým typickým šibalským úsměvem mi předá kytici tulipánů, moc dobře ví jak je miluju. Přijde, dá mi pusu na tvář a bude nadšeně vyprávět o naší dcerce, o tom jak se těší až ji bude vyprávět pohádky a chovat v náručí, o tom jak ji bude učit znát kytky a zvířata a zákony přírody, o tom jak ji bude učit milovat vůni čersvého vzduchu, vůni dne i noci...Ne! Dál už nemůžu!” zlomil se jí hlas a usedavě se rozplakala.
Přešlo několik pochmurných měsíců během niž tiše trpěla za svého milovaného. Jediné, co ji drželo při životě, byla malá Barborka, stala se sluníčkem jejího života, které rozsvěcelo místa jejího srdce kam už světlo nikdy dopadnout nemělo.
Když byly Báře už tři roky, tak se Marie rozhodla, že půjde do práce. Vzhledem k tomu, že z minulé práce několik měsíců před porodem musela odejít, tak se vydala na pracovní úřad. Ten ji již za několik dní poskytl několik lukrativních nabídek. Několik jich bylo i z jiných měst. Po nedlouhém rozhodování přijala místo v jedné firmě, která sídlila v nedalekém městě. Moc dobře věděla, že tady ji již nic nedrží a navíc se zde zbytečně jitřily vzpomínky na otce Barborky. Samozřejmě že na něj nechtěla zapomenout. Což bylo nemožné, už jen díky tomu, že jej viděla v každém dceřině úsměvu, činu, byla mu tak neuvěřitelně podobná, hlavně povahově. Ale moc dobře věděla, že tady ji už nic nečeká, že musí jít dál, už kvůli malé.
Nastalo tedy nevelké loučení s pár kamarádkami ze sousedství a vyrazilo se směr nový domov, nový život.
V nové práci se jí líbilo, kolegové byli milí a ochotni kdykoli poradit a zdálo se že i Barborce se ve školce líbí, takže tuhle změnu obě zvládly na výbornou.
Uběhlo několik let. Bára mezitím vyrostla v dvanáctiletou slečnu, která jednoho zimního dne přišla celá nadšená ze školy.
,, Mamii! Mamiii! Víš co se dneska stalo?” volala na celý byt.
,, To nevím. Tak povídej. Co se stalo?”
,, Dneska jsem na chodbě zahlídla jednoho novýho kluka a ten je prostě úžasnej! Má překrásný hnědý oči a blonďatý vlasy, je tak strašně krásnej. A holky z jeho třídy si mezi sebou povídaly jak moc hezky zpívá a maluje. ”
,, Vážně? Takže nějaký pan dokonalý, koukám. Tak když je tak úžasný, tak ho pozvi na tu tvoji oslavu.”
,, Jo?? Můžu? Když já nevím, jestli bude chtít. To víš takovej kluk se nemůže jen tak bavit s kde kým. A navíc je o dost starší, už je deváťák a já jsem teprv šesťák. Mami proč jsem se nenarodila o několik let dřív?”
,, Miláčku, věř že jsi se narodila v pravý čas. Zkus ho pozvat, když přijme, tak to je dobře a když ne, tak přece nevadí. Na světě je tolik krásných kluků, co tvé pozvání přijmou s nadšením, uvidíš. Tak a teď si běž udělat úkoly, ano? A pak budeš moc jít ven se Shelby a Aničkou.”
,, No jo. Už jdu.” zamručela Bára.
Hmm, to se to mamce říká, když ona se nemusí bát že se před ním ztrapní. Povídala si v duchu Bára, když usedala ke stolu s učením.
Nakonec se ovšem Bára překonala a pozvala Tomáše na oslavu a on, k jejímu velkému úžasu, přijal. Od té doby se z nich stal nerozlučný pár, jež byl zpočátku vázán přátelstvím a posléze i láskou.
Nebylo tedy divu, když Bára v šestnácti zjistila, že je těhotná, že se rozhodli vzít a slíbit si že spolu zůstanou po celý život, což bylo už beztak dávno jasné.
Započaly tedy přípravy na svatbu, ovšem první věcí, co museli zařídit bylo to, aby soud zplnoletnil Barboru. Zašli tedy za soudcem a předložili mu své rodné listy a další potřebné dokumenty.
Po několika dnech jim zavolal soudce, že se musí neprodleně sejít. Domluvili tedy termín schůzky a vydali se s mírnou nervozitou na soud.
,, Dobrý den. “
,, Dobrý den. Můžete nám říci co se stalo. V telefonu jste zněl tak naléhavě. “
,, Nejdříve se pohodlně usaďte, prosím. Dáte si kávu nebo něco? ”
,, Ne, děkujem. Přejdětě prosím rovnou k věci. V jedenáct máme být u doktora. “
,, Dobře, tedy. Při zkoumání vašich dokumentů jsme zjistili jisté skutečnosti z nichž vyplývá, že vám bohužel sňatek nemůžem povolit. “  
,, Proboha proč?”
,, Víte, neříká se mi to snadno. Ale po prozkoumání všech vašich dokumentů jsme zjistili, že jste nevlastními sourozenci.”
Ticho v místnosti by se dalo krájet.
První se probral Tomáš.
,, Ne! Se vší úctou pane, ale nevěřím vám. Co to je, s prominutím, za blbost? Vždyť naše rodiny nemají nic společného!”  
,, Promiňte, mladý pane, laskavě na mne nezvyšujte hlas. Chápu, že jste v náročné situaci, ale věřte mi, že jsem pro jistotu nás všech nechal vaše dokumenty prohlídnout několika odborníky různých oborů.”
,, Tak to dejte zkontrolovat ještě jednou! To prostě nemůže být pravda! My prostě nejsme příbuzní a dítě ani lásku nám prostě nevezmete!” prohlásil Tom vytočený na nejvyšší míru rozčílení. Být o pár let starší jistě by ho už stihl infarkt.
,, Pane prosím vás uklidněte se. Nikdo vám dítě nebere. Ovšem, mojí povinností je doporučit vám interrupci, vzhledem k tomu...”
,, Aneta měla pravdu.” náhle se tišše ozvala Bára, která až doteď mlčela se skloněnou hlavou.
,, Co? Cože?” zeptal se zcela zmatený Tomáš.  
,, Pamatuješ jak tehdá na základce na nás pokřikovala, že jsme oba stejní?”
,, No, ale ona nám tehdy nadávala, protože jsme spolu začali chodit a ona si na mě dělala zálusk.”
,, Ano. A také protože, předtím než jsi k nám přišel, byla mojí kamarádkou.”
,, No a? Stále tě nechápu. ”
,, No, jde o to, že mě dobře znala a tebe taky měla možnost poznat během těch několika měsíců co tě uháněla.”
,, Takže? Miláčku, mám pocit, že jsi teď moc rozrušená.” prohlásil jemně Tomáš a už se chystal říci soudci, že budou muset jít.
,, A víš že Anetina mamka pracovala na matrice, ne? A kdo ví, jestli to tehdy nějakým způsobem nevěděla a jestli se to dcerunka nějak nedozvěděla.”
,, Prosím tě, to je úplná blbost. Jak znám Anetu, tak ta by to jistě roznesla po celé škole.” snažil se Tomáš Báře s klidem, což vzhledem k jeho současnému stavu bylo svým způsobem zajímavé, vysvětlit, že její nápad je zcela scestný.
,, Aneta není tak blbá jak vypadá. Za těch pár let, kdy naše křehké kamarádství trvalo jsem měla možnost ji poznat a mám za to, že ona to moc dobře věděla a počítala s tím, že se to jednou dozvíme a věděla jak moc nám to ublíží. Prostě naprosto promyšlená pomsta.” oponovala Bára.
,, Tak i tak. Mám za to, že to nás teď trápit nemusí.” snažil se Tomáš Báru opatrně vymanévrovat ze soudcovy kanceláře. A otočil se na soudce: ,, Omluvte nás, teď již opravdu musíme jít k tomu lékaři.”      
,, Dobře, chápu, že jste rozrušeni. Proto vás prosím, vše důkladně promyslete a sejdeme se ve středu ve dvě zde v kanceláři, ano? Asi vám nemusím připomínat, že čas hraje velmi důležitou roli, obzvláště co se týká možné interrupce. Vím, že s tím nesouhlasíte, ale i tak vás prosím, zvažte tuto možnost velmi důkladně, neboť zdravotní rizika zde samozřejmě jsou a nejsou malá.”

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

02.03.2011 12:11:06dát kritice tipElyon
Okej, takže hneď prvá vec: v nemocnici ti povedia, že sa ti narodila dcéra a ty reaguješ "aha, diki"? a ohľadom manžela pateticky bľačíš? kde je šok, dezorientácia po nehode? kde je nejaké typické správanie pre človeka po nehode, po pôrode, po strate manžela? postavy nie sú dobré prepracované. budem opakovať po ostatných - námet je fajn, ale celkovo keď túto poviedku prečítam to pôsobí akoby dej bežal až príliš rýchlo. Ani text nie je oddelený - na naznačenie nejakého časového posunu. Keď to dám dokopy, musím sa spýtať, kde je Corn? :(
01.02.2011 01:52:49dát kritice tipSiggi
Cornelie, už to tady řekli jiní. Námět je fajn. Já se budu snažit být konkrétnější. Ty dialogy, zvláště v té nemocnici jsou hrozně strojené. Působí jako když jsou bez emocí. Zkus je více procítit. Představ si, že jsi na jejím místě. Jak bys asi reagovala. Já to také tak dělám. Věřím, že to zvládneš.
31.08.2010 16:55:57dát kritice tipDave9562
Myšlenka dobrá,ale hrozné zpracování.
04.08.2010 23:55:27dát kritice tipAlma Perdida
opravila bych hlavně gramatické chyby jako by jsme apod. pribeh zni zajimave, pokracovani si jiste prectu :-) t*
19.07.2010 17:25:15dát kritice tipJointik
namet neni spatny..ale zpusobem zpracovani je to skolni prace...byt tebou corny jeste bych na tom zapracoval..prijde mi to takovy moc zkratkovy jestli mi rozumis...


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.