Cesta vlakem nadějného hudebního génia aneb jak nebezpečné je pít pivo v létě

     Znáte rodinné výlety městských rodinek? Komfortní hotel, doprava autem, procházky v lese na podpatcích ... ne, ne. Takový jsme my, městské děti, nikdy nebyli. A výlety, které pořádal náš tatínek - hotové "Pobřeží slonoviny"!

     Mně bylo devět a mé sestře šest. Tatínkův výlet na hory nesl jasný název "Přežít". Tři dny jsme jsme se potloukali lesem, spali pod širákem, dýchali čerstvý vzduch ... ale vždyť to znáte.

     Třetí den se letní slunce stalo nesnesitelným a rtuť teploměru se vyšplhala na třicet šest stupňů. Před námi byla dlouhá cesta domů. Otcova strategie "Přežít" byla účinější než sám počítal, na nadráží jsme dorazili dvě hodiny před odjezdem vlaku. Dvě hodiny, které rozhodly o osudech dvou malých dětí...

     "Děti," povídá najednou tatínek. "Máme spoustu času. Dáme si v nádražním bufetu limonádu."

     Jo limonádu! Možná my, ale tatínek pil pouze pivo. První pivo. Tatínek se usmíval a vyprávěl nám zajímavé zážitky z dětství. Druhé pivo. Tatínek se i nadále usmíval a rozebíral akci "Přežít". Třetí pivo. Tatínek se stále usmíval a vyprávěl nám o mamince, která se na nás určitě těší.

     Doba přijezdu našeho vlaku nadešla. Vstali jsme od stolu. Tatínek se už neusmíval. Jeho obličej zakryla zoufalá grimasa ve chvíli, kdy se mu podlomila kolena a on se zachytil židle: "Děti, to je náš vlak. Nastupujeme!"

     Letní slunce zapůsobilo. Alkohol také. Seděli jsme ve vagónu a tatínka napadlo, že by nebylo na škodu zpestřit si dlouhou cestu pěknou písní: "Synu, zazpívej."

     "Ne, tati," bránil jsem se tomuto trapnému nápadu.

     "Synu, jsi na Základní umělecké škole, budeš zpívat."

     Po chvíli jsem konečně přesvědčil otce, že to není dobrý nápad a on mi odpověděl: "Seš hovno a hovno budeš, umělče!"

     Stydlivě jsme si se sestrou od otce odsedli. Ten se dlouho nenudil a našel si nový druh zábavy. Zastavoval přistupující pasažéry se slovy: "Stát, toto je kulturní vlak. Každý kdo chce jet, musí zazpívat písničku."

     Pasažéři ho odstrkovali se slovy: "Vypadni, debile" nebo "Seš na hlavu, kreténe?". Najednou se v uličce objevil plešatý pán a začal zpívat: "Pec nám spadla, pec nám spadla..."

     "Dost!" zařval otec. "Nejdříve se představím, řeknu kolik je mi let, co dělám a co zazpívám!"

     "Já jsem Jiří Liška, je mi čtyřicet pět let, pracuji jako inseminátor v zemědělském družstvu a zazpívám vám lidovou píseň Pec nám spadla. Pec nám spadla, pec nám spadla..."

     Tato zábava tatínka brzy unavila. Rozhodl se tedy, že se trochu prospí. A aby se mu spalo pohodlně, sundal si kalhoty. Jeho tři dny staré trenýrky zaskočili spolucestující. A každý tuší, jak vysoko se po třídenním pochodu vytáhnou pánské trenýrky.

     Pravidelný rytmus vlaku a chrápání podnapilého otce vytvářelo ve vlaku nesnesitelnou disharmonii. Otec měl nohy natažené na sedačce před sebou a z obou nohavic trenýrek mu vykukovalo jeho mužství. Najednou prudce vyskočil, podíval se z okýnka a zakřičel: "Děti jsme doma, budeme vystupovat!"

     Oblékl si kalhoty, dovedl nás do uličky ke dveřím a řekl: "Děcka, já tady jezdil pět let. Za chvíli vlak zastaví, my vystoupíme a budeme dřív doma. To bude mít maminka radost."

     Vlak začal opravdu zpomalovat. Ale nezastavil. Tatínek otevřel dveře a zakřičel: "Tady to je." Potom už jsem slyšel jenom "vystupujeme", ucítil jsem, jak mě otec chytil a vyhodil z vlaku a víc si nepamatuju.

     Z vyprávění mé sestry, která ležela vedle mě na nemocničním lůžku vím, že později si ji vzal táta do náruče a vyskočili také. Každý den za námi otec chodil. Jeho oko zdobil monokl. Nebyl z toho pádu z vlaku, byl od maminky.