Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Párek
datum / id27.07.2010 / 361362Vytisknout |
autorK3
kategorieFejetony
zobrazeno1986x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Jak bývalo rychlé, Rychlé občerstvení...

Párek

Poslyšte, jak je někdy obtížné koupit si docela obyčejný, horký párek s hořčicí a čerstvými rohlíky.

 

Jednou jsem stál v Praze, na nádraží Střed, frontu na párek. Fronta čítala asi dvacet lidí. Všichni byli nervózní a na jejich tvářích byly viditelné známky spěchu.  Já samozřejmě spěchal také.

Když jsem byl někde uprostřed, zbývalo mi asi dvacet minut, neustále jsem se díval na hodinky, jako kdybych chtěl čas zdržet a moje nervozita se stupňovala. Měl jsem před sebou dlouhou jízdu vlakem. Od rána jsem nic kloudného nejedl, a proto jsem čekal na párek jako na boží smilování.

Čas ale nemilosrdně pracoval proti mně. Najednou jsem měl jenom pět minut.

Byl jsem pátý v pořadí a k mému nosu doléhala intenzivní vůně párků, když se odkudsi vynořil nějaký fešák a šel přímo k okýnku. Jistěže to se všemi zacukalo, zvlášť s chlapíkem co stál přede mnou. Než ale stačil něco říct, byl odvážlivec pryč i s teplým párkem.

„No to je ale rošťárna!“ ulevil si.

„Máte pravdu,“ zareagoval jsem. „To bychom tu mohli stát ještě hodinu. Musíme je hlídad.“ řekl jsem mu jako svému spojenci a dodal jsem: „Jak si tohle může někdo dovolit já nevím.“

„Byl to prominent a ti mohou všechno,“ vysvětloval spojenec. „Znal se s tím uvnitř; ale já mu to řeknu, korupčníkovi jednomu!“

Pohlédl jsem znovu na hodinky a zjistil jsem, že mi zbývají pouhé dvě minuty. Jako naschvál se postup fronty zastavil přímo u nespokojeného muže přede mnou, kterého jsem nazval jako svého spojence. Prodavač urychleně házel studené párky do vroucí vody a já pomalu ztrácel nárok. Spojenec se sehnul do okýnka a vyčítavým hlasem řekl: „Vidíte, to byl můj párek, co jste dal tamtomu! A já mám teď čekat?“

„Promiňte, ale on ho měl zamluvenej a spěchal,“ omlouval se prodavač ustrašeně.

„Moc dobře víte, že tady nemá čas nikdo! S tím byste, prosím vás nikde neuspěl,“ prohlásil poškozený a pohrdavě mávnul rukou.

Prodavač, aby ukončil řeč, podíval se pod pokličku hrnce a v mračnu vyvalivší se páry cosi zabručel.

V tu chvíli mě napadla spásná myšlenka.

Studený párek.

Ten bych mohl ještě stihnout koupit.

Výpravčího jsem zatím nikde neviděl, a tak jsem měl ještě trochu času.

Proč bych měl čekat, než se párek ohřeje, když ho mohu sníst i neohřátý.

„Dovolte prosím,“ promluvil jsem ke svému spojenci opatrně, „já už nemohu čekat, než se to ohřeje, vezmu si studenej.“

Spojenec se pousmál; to je pravda, ale jenom trochu. Jeho úsměv hned zmizel a výraz ztvrdnul.

„ To by bylo dobrý, co? Vy si vezmete párek a nazdar, co? To si myslíte, že vás pustím!  Teď když jsem na řadě! Ani nápad! Mně stačil ten chlap, za kterýho už čekám, víte? Za vás už čekat nebudu!“

„Ale já chci neohřátej párek, studenej!“ Vysvětloval jsem mu. „To vás přeci vůbec nezdrží. Už mi jede vlak. Pochopte to.“

„Studenej, nebo teplej, to je mi srdečně jedno.   Já vás chápu moc dobře, jste jako tamten, ale mně jede vlak taky a kvůli vám si ho nenechám ujet!“ mlel neustále svou.

To je pěknej spojenec.

Vlila se mi krev do hlavy.

Byl tak umíněnej, že jsem se neudržel: „Na mě čekat nebudete! Mějte rozum člověče! Beru si studenej!“ křikl jsem na něj. „Podívejte!

Už jde výpravčí, tak pustíte mě?“

„Ne! Ani za nic!“ Odmítl rázně.

Konec trpělivosti.

Strčil jsem hlavu vedle něj do okýnka a vyzval prodavače:

„Dejte mi jeden studenej párek, spěchám!“

„Moment, hned to bude,“ přiklopil prodavač pokličku a chtěl splnit moje přání. Když si ale všiml výhružného obličeje mého souseda, který kupodivu nic nenamítal, asi si chtěl napravit pošramocenou reputaci, řekl:

„Promiňte, ale to nejde.“
Zakroutil při tom hlavou a dodal: „Prodáváme jenom ohřáté párky. Račte se podívat na cedulku.“ Ukázal při tom ven.

„Proklatě!“ zaklel jsem a uháněl k vlaku, neboť tentokrát průvodčí opravdu přicházel.

Od něho jsem se ale dozvěděl, že vlak bude ještě chvíli čekat na přípoj.

Tak jsem pospíchal zase zpět, abych se zařadil na své místo ve frontě.

Přitom jsem si ale všimnul bufetu opodál.

Měl sice na tabuli napsáno „grilovaná kuřata“, ale starší paní odtamtud odnášela něco, co mi připomínalo párek.

Samozřejmě jsem přistoupil blíž a poznal jsem, světe, zboř se, opékanou moravskou klobásu.

Polknul jsem na prázdno a jednu jsem si objednal.

Připadalo mi velmi komické, že tam nebyla fronta jako u párků.  Buď začali s klobásami teprve teď, nebo si toho zkrátka nikdo nevšimnul. Jednu jsem zaplatil a pomalu jsem se blížil k vlaku.

Když jsem obcházel frontu na párky, a když čekající spatřili opečenou klobásu, rázem jich dobrá polovina přeběhla v bláznivém chaosu k druhému okénku. Až jsem se rozesmál.

Mezi nimi ale chyběl můj bývalý spojenec.

On totiž ze zoufalství využil mého bývalého nápadu a koupil si párek studený.

Potom utíkal ke svému vlaku.

Ale jeho vlak, oproti mému, neměl žádné zpoždění.

Nešťastník. Chtěl sice naskočit za jízdy, ale ostrý hvizd píšťalky mu v tom zabránil.

Chvílí vztekle gestikuloval, ale potom se rozmrzele obrátil a pomalu se vracel do haly.

Musel přitom nutně minout můj vagon a já si nenechal ujít příležitost k pichlavé poznámce:

„Dobrou chuť, pane spojenče.“

Pokynul jsem mu z okna svého kupé kouřící se klobásou namočenou v hořčici a křupavým rohlíkem.

Prudce se ke mně otočil.

Tak prudce, že mu jeho studený párek vyklouznul z ruky.

Přímo do kolejiště mezi můj a další vagón.

Málem se vrhnul za párkem.

Ostrý hvizd píšťalky mu v tom zabránil.

Podíval se po mně.

S tak tvrdým výrazem v obličeji, bledým jako smrt, že mě přeběhnul mráz po zádech.

„Zabiju…“

Víc jsem z té věty neslyšel.

To jak jsem prudce zabouchl okénko.

Hrůzou, že naskočí do mého vlaku.

Naštěstí to nestihnul.

Vlak se dal do pohybu.

Ještě jsem ho zahlédl, jak na peróně mým směrem mává pěstmi.

Jako šimpanz.

 

Již klidný, s pocitem morální převahy a drtivého vítězství jsem se zakousnul do své, stále ještě kouřící a vonící, opečené klobásy.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.02.2011 19:31:48dát kritice tipDave9562
:) ze života *
07.01.2011 22:16:49dát kritice tipmořský koník
to už snad je aj promlčený :o)
07.01.2011 22:08:09dát kritice tipK3
redaktor prózy
Dík.
06.01.2011 20:45:53dát kritice tipLeEsprit
Moc hezká historka ze života :) Pěkně podané, bavilo mě to*
27.07.2010 23:04:01dát kritice tipmořský koník
pobavilo mě to, dnes snad budu mít vlídné sny :o)


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.