Kudybrkova letmá vzpomínka na imaginárního přítele ze stáří jeho mrtvého prastrýce Paparukyho

No ne moc vlastně. Zřítka kdy by to tak mohlo být, vlastně. Ne, nebude. Však to znáte. Jednou si vzpomenete na něco, na co by jste si nikdy nevzpoměli. A je to. Přesně to se stalo Kudybrkovy, když si vpoměl na prastrýce Paparukyho, který nebyl ůplně normální hoch, protože nechápal, co je to být normální, čímž se stal naprosto nenormálním. K věci... Normálně se stal nenormálním bláznem. Když mu řekli, že je blázen, tak se zlobil a nadával: " Ty vole blbej." nemohli jinak než ho poslat k psychosedovy, který si s ním popovídá o imaginármím kamarádu: Volovy.

Psychosed: Je tedy pravda, že de facto jste kdesi cosi řekl. Tedy, že jste pojmenoval něco, co... Jak to říct. Jste si vědom, že pan Vůl neexistuje?

Paparuky: Nevím o čem tu mluvíte. Jak jsem říkal, nejsem blázen. Nemám imaginárního přítele. Nikdy jsem ho neměl.

Psychosed: Á to je jasný příklad člověka, který je blázen, nebo on nikdy nepřiznala, že je blázen, že ano.

Paparuky: Pane, proč si myslíte, že jsem blázen?

Psychosed: No to je přeci zřejmné. Víte mám devět škol. Jsem vyznámný psychosed. Napsal jsem mnoho zajímavých knih. Poznám to. Jsem nejšikovnější. Nikdo mi nesahá ani po mou krásnou pás. Jste blázen, pane Paparuky.

Paparuky: Jediný, kdo je tady blázen jste vy!

Psychosed: A je to tu: Agrese. Jste agresivní a neagresivní zároveň. O tom jsem četl již mnoho knih a každá mluvila o schizofrenii.

Prastrýc toho pána zabil a šel do psychození. tam bohužel nevydržel dlouho, a jako všichni se doopravdy zbláznil.

Pes Pes: Můžu už spát?