Na Mašlíně straší

Na Mašlíně straší „No nazdar, dobře, že jdeš, něco jsem ti tady našla,“ řekla paní Piháčková manželovi, co se zrovna vrátil z práce do svého panelákového bytu a rozložila na stůl inzertní noviny. „Pojď se podívat, je to tady i s obrázkem!“ Nedala se odradit ani naštvaným obličejem pana Piháčka, který jen tak letmo zahlédla v předsíňce. „No nazdar! Tak snad se svlíknu, copak hoří? Víš vůbec, jakej mám hlad?“ řekl nevlídně pan Piháček, protože doopravdy neměl rád, když ho někdo honí. „Copak, tys dneska neměl oběd v závodce? Ty hladovče jeden? To mám zase vařit? Teď? Když tu leží na stole můj splněnej sen? Náš splněnej sen?!“ Pan Piháček sundal sako, košili, kalhoty a velice úhledně je srovnal na ramínko. Pak si vzal své teplé zelené tepláky a zelenou domácí mikinu. Nazul papučky a naštvaně řekl: „Tak ukaž, co tam máš! Vyčítáš mi i to jídlo! Když dřu, musím jíst!“ „Tady, podívej – Prodám starý mlýn k rekreaci. Rychle a levně.“ Paní Piháčková přešlapovala nedočkavě z nohy na nohu, jako malé dítě. „Vždyť je to jistě nějaká ruina, Marto! A Bůh ví, co za to budou chtít!“ „Teď se podrž, Vendo. Držíš se? Vendo! Je to skoro zadarmo. A není to daleko. Vendo! Já už se ptala. Vendo?!“ „No, kolik?“ zeptal se pan Piháček otráveně. „Čeho?“ zeptala se paní Piháčková zmateně, protože už byla myšlenkami ve mlýně kde zrovna zalévala muškáty za oknem. „No kolik čeho! Ty bys mě úplně zblbla! Kolik korun!“ „Stopadesát tisíc a jen padesát!“ „Co je to za cenu? Stopadesát tisíc padesát. To jsou snad cvoci dneska bazírovat na padesátikoruně, aby sis holka nenaběhla hezky do náruče nějakýmu podvodníkovi. Takové podezřelé drobnosti by tě měly varovat! A tak mě napadá, že jsi mi včera nevrátila peníze z nákupu! Podle mých výpočtů ti mělo zbýt sedm čtyřicet! Takhle by to nešlo Marti, víš, že jen pořádek dělá přátele! “ „Ješiš, Vendo! Stopadesát tisíc za barák, neboli ruinu – podle tebe a jen padesát kilometrů od našeho vchodu do bytu.“ „A nebyl opilej když jsi s ním mluvila po telefónu? Taková ruina to zas není!“ „Nebyl, jen na to hrozně spěchá. V sobotu tam jedem! Já to zamluvila na 99%.“ „Marto!“ zděsil se pan Piháček nad rychlostí s jakou se jeho manželka rozhodla jednat v tak závažné věci, „taková investice se musí důkladně zvážit! My se tady dřeme…“ „Vendo?!“ zarazila ho tak trochu po generálsky a dlouze se mu podívala do očí. Taky se na ní dlouze podíval. Paní Piháčková však tentokrát pohledem neucukla. Moc si nějaký domeček, chatičku přála. Už léta. A Piháček to moc dobře ví! „Jak myslíš a máš něco k tomu jídlu?“ rezignoval. „Je tady jogurt bílý, jedno pivo, kečup, hořčice…“ „Mě by stačil ten jogurt a to pivo. Musím trochu shodit!“ řekl už smířlivěji „a nezapomeň těch sedm čtyřicet!“ „Tady je sedm, deset… dvacet… A víc tu nemám. Asi jsem ten dvacetník ztratila!“ „Ukaž! Ženská nešťastná! A to chceš kupovat nemovitost?! Pane Bože do kohos tu duši dal!“ „Jé, Vendo, našla jsem dvacetník!“ vypískla nadšeně paní Piháčková a pomyslela si jaké má dneska ale štěstí. Poskakovala radostí po cestě jako mladé kůzle. V jejím věku! „Ty máš ale štěstí! To mě se nestane! Tak davaj, stejně mi dlužíš od posledka! Tak kde máš ten barák, už jdeme hezkou chvilku!“ Sebral manželce nalezený dvacetihaléř, plivnul na něj z každé strany a pečlivě jej uložil do peněženky. Pečlivost, jak se sám domníval, byla jednou z jeho nejlepších vlastností. „Tady někde musí být, asi se motáme dokola. Pan Hlučín říkal, že je to z cesty co by kamenem dohodil…“ řekla paní Piháčková a začala se neobratně škrábat do stráně. „A zbytek doběhl, to znám, to je starý. To mám nejradši, takový sportovce amatéry!“ Pan Piháček se unaveně uvelebil na okraji cesty. „Hele! Hele! To je ono, poznávám to. Vendo, to je krása! Ale před Hlučínem ani muk o tom, že se nám to líbí!! Třeba ještě sleví!“ začala radostně tleskat a poučovat paní Piháčková. „Mě poučuj! Mě! Rozeného obchodníka! A zatím se to líbí jenom tobě. Mě vynech! Nebudu nikomu skákat na špek, na to jsem moc chytrej!“ „Dobrej den, přeju“ ozvalo se znenadání a zčista jasna za manželi Piháčkovými, když z remízku, který zrovna minuli, vyskočil velký, černý, udělaný chlapík s hlaholícím sytým a dobrosrdečným hlasem, v zelené myslivecké kamizole. „Ješiš, vy jste mě vylekal! Dobrý den?“ Kdyby nebyl den a jednadvacáté století, mohla by si paní Piháčková myslet, že je to čert. Nejspíš si to i na chviličku myslela, protože se jí podlomila kolena tak, že málem upadla. „Piháčkovi?“ zahlaholil chlapík. „Ano, to jsme my, já jsem Václav Piháček a tohle je moje choť Marta Piháčková. Vy jste pan Hlučín nemýlím li se?“ opáčil pan Piháček, který se jen tak něčeho nelekne a kterému hned došlo, odkud fouká vítr. „Ano, ano mýlíte se. Jmenuji se Kručín. Bořivoj Kručín jméno mé. Patrně je to jméno z otcovy strany. Hrozitánsky mu kručívalo v břiše a já zdědil jak ten neustálý hlad tak i to hlasité kručení a navrch ještě tuhle barabiznu. Jen račte vstoupit“ řekl chlapík a rozšafně máchl rukou. „To bychom si mohli dobře popovídat! O hladu já vím svoje!“ řekl pan Piháček, povytáhl obočí a vyčítavě se podíval na manželku, co ona na to. Věděl dobře, že se jí to dotkne. Tak rád jí škádlil. „Vendo!“ ohradila se paní Piháčková taktně a nenápadně naznačovala manželovi, že si to s ním vyřídí doma. „Copak, panímáma nevaří?“ začal tuhle nepříjemnost rozpitvávat i ten cizí chlápek. To byla ale drzost! „Jaká já jsem panímáma, pane Bučín!“ schválně zkomolila jeho jméno a navíc to ů až neslušně protáhla. Ať se taky naštve! „No tak, no tak, bez urážky paní Piháčková, řeč se vede a voda teče. To už je tak, že než se uzavře obchod, že se vede řeč! To pan manžel jistě zná!“ „No, zda – li! A vidíš! Přetrhlas nám nit!“ Paní Piháčková to vzdala. Ten její je doma tak hodnej, ale jak je mezi chlapama, je z něj mezulán. Teď si budou spolu pobrukovat a dělat si z ní šoufky! „Jednou v tomhle domečku budete panímámou, ať už chcete, nebo ne,“ nedal chlapík pokoj. „No to je ještě předčasné..“ odbyla ho přezíravě paní Piháčková. „A není Marti! Mě se to tu líbí. Zabalte mi to!“ zářil pan Piháček No, ten tomu nasadil korunu, pomyslela si paní Piháčková a jen vykulila nevěřícně oči. „Jak je libo, drahý pane. Tady je adresa notářství a tam, v pondělí v deset s penízky nashledanou.“ vystrkal je Kručín zpěvavými slovíčky ze branky. Než se zmohla na slovo, byli venku. „Mě se to nelíbí!“ řekla doma, večer, v klidu paní Piháčková. „Co se ti nelíbí, prosím tě! Zase hledáš mouchy, kde nejsou!“ „Bylo to moc rychlý, moc srdečný, moc podezřelý! To nebude jen tak. V tom bude nějakej háček!“ „Marto, neblázni! Ten chlap vypadal dobře!“ „Od kdy se tobě líběj chlapi? Že ses tam skoro celej pozplyl, ne – rozeplyl, sakra – rozplýval! Sem tě nemohla ani poznat! Pil jsi tam něco?!“ Byla tak rozčílená, že jí hlas přecházel do fistulí a slovíčka nechtěla z pusy ven. „Prosím tě, co bych tam asi tak pil!“ zeptal se tónem, který drze pochyboval o manželčině duševním zdraví. „No co já vím! Vodu! Otrávenou!“ Takový nesmysl! pomyslela si hned jak to řekla. Takový nesmysl! Pomyslel si pan Piháček, hned jak to řekla. Nikdo se ale nesmál. „Marto, už s tím dej pokoj! Nejdřív mě sama do něčeho nastrkáš a pak máš na hlavě policejní majáček! Tomu se říká: Přijít s pláčem po funuse! Chtělas barák – chtěla, chtělas zahrádečku – chtěla – tak jí máš, buď šťastná a nestřečkuj!“ „Máš pravdu Vendo, já jen říkám, že tu něco nehraje.“ „Tohle rádio taky nehraje! A zajímá to snad někoho? Nezajímá!“ řekl pan Piháček a otráveně odložil nehrající krám zpátky do police. „Co v tom seznamu Marto pořád hledáš?“ „Hledám firmu, která zjistí, jestli tam není spodní voda. To by byla skrytá vada a mohli bychom odstoupit od kupní smlouvy.“ „Teď v neděli?“ „Pohotovostní firmu, která hledá spodní vodu!“ vysvětlila jako malému dítěti paní Piháčková. „Tu nehledej. Klidně se mě zeptej a já ti odpovím, že tam spodní voda je a celej spodek baráku je mokrej.“ „Tak?“ „Co, tak?“ „Odstoupíme?!“ „Blázníš? Takovou haciendu za takový prachy? Nic lepšího neseženeš! A navíc se domnívám, že bychom jí mohli dát nějaké naše zamilované jméno. Třeba Pihák…“ zamyslel se pan Piháček. „Pche! Pihák! Co je na tom jméně hezkýho!“ zle se uchechtla paní Piháčková. „Myslel jsem jako Piháčkův hrad, nebo Piháčkova tvrz – ale to bychom jí samozřejmě museli říkat Pihačka. A co máš proti jménu Piháček? Nosíš ho už dvacet let a zatím sis nestěžovala!“ Už ho zase vytrhla ze snění! „Ale teď si stěžuju! Co si o nás pomyslí lidi, když Piháčkovi začnou jezdit na Pihák. Co řeknu Vendule v práci – vezmi to dneska za mě, vezu s Pihákem na Pihák fošny!“ „S Piháčkem na Pihák! Kontroluj se! No dobrá tak mu nebudeme říkat Pihák, jen se prosím tě pořád nerozčiluj! Jsi od včerejška taková divná. Nepilas tam něco? „Co bych tam asi tak, podle tebe pila!“ zeptala se paní Piháčková tónem, který pochyboval o manželově duševním zdraví. „No třeba vodu. Otrávenou!“ napadlo pana Piháčka. Oba zavrtěli nevěřícně hlavami – tohle už tu přece jednou bylo! „Pojď dál Marceli, tady se vyzuj, Marta nekouše.“ řekl nepřesvědčivě pan Piháček. Když ale viděl, že Marcelovi leze palec z ponožky a navíc ještě něco nelibého ucítil, vzdal snahu zavděčit se pořádné manželce a přezout návštěvu do přezůvek. „Hmm, tak se raděj zase obuj. To je smrad! No já vím, neomlouvej se, nemůžeš za to. Jen si ty boty aspoň trochu opucuj.“ A pan Piháček se sám dobrovolně ohnul a pomohl leštit klůclem Marcelovi Marcelovy boty. „Nazdar! Vedeš návštěvu a ani jsi nic neřekl, mohla jsem něco koupit. Co to tady tak smrdí?“ zeptala se překvapená paní Piháčková, když se přišla do předsíně podívat, s kým to tam ten její mluví. Tenhle tón pan Piháček dobře znal. Nevěstil nic dobrého. A tomu troubovi ještě tak páchnou nohy! To Marta nesnáší ze všeho nejvíc! Zkusil to lísavým hláskem uhladit. „To nic Marti, dovol, abych ti představil svého bezdomovce - tedy svého bývalého kolegu. Marcel Poleno, nyní bezdomovec, ovšem né vlastní vinou.“ „Poleno….“ snažil se představit Marcel. No! Tys to dorazil, pomyslel si zkroušeně pan Piháček. „Ano, to je od tebe hezké. Jsem opravdu ráda, že vás poznávám. Na bezdomovce ale vypadáte ještě poměrně dost zachovale.“ „Dobrý podvečer, paní Piháčková. Jsem bezdomovcem teprve od pátku a ještě jsem si nestihl zamazat svrchník. Omlouvám se.“ Ten Marcel má něco do sebe, pomyslel si pan Piháček. Ten chlápek má něco do sebe, pomyslela si paní Piháčková a trošinku se zastyděla za slova a trošinku víc za tón, kterým pana Marcela přivítala. „No, dobře… Tak pojďte dál…“ řekla vlídněji. „Něco vám připravím. A co, Vendo?! Máš smlouvu? Klíče? Vyřídil jsi všechno?“ „A co myslíš, že teď dělám? Tady to všechno je a je to naše, Marti!“ Vyložil na stůl smlouvu, prázdnou vkladní knížku a starobylé klíče. Pak ty klíče vzal a začal paní Piháčkové těmi klíči zvonit okolo uší. Byla z toho všeho chuděrka tak rozčílená! A ještě musí vařit! Všechno jí padalo z rukou. I hořčice i ten kečup! „No nazdar, co s tím budeme dělat! Dáte si hořčici, nebo kečup?“ „Tak my se dneska ale máme! Párečky a chlebíček!“ olizoval se nadšeně pan Piháček. „To jsem koupila na oslavu,“ vysvětlovala Marcelovi paní Piháčková, „ale protože si nemyslím, že je co oslavovat, koupila jsem dietní!“ a významně zpražila manžela pohledem. „A jen čtyři nožičky?!“ dělal, jako že nic neslyšel pan Piháček. „Kdybys něco řekl, koupila bych jich šest!“ „No to ale nevadí, pojď si sednout Marceli!“ řekl pan Piháček a nabídl Marcelovi židli. „Né, děkuju zdvořile, já nebudu nikoho vyjídat. Nepřišel jsem na večeři. Abych neurazil, tak bych si vzal jen tu patičku, na chuť.“ Paní Piháčková zavětřila. Zúčastněně lítostivě se na Marcela zadívala. Pak se podívala na Piháčka a pomyslela si, že vyčká, co má ten její Venda za lubem. Pro nic za nic by sem toho chlápka přece nevodil. „Co vás vede! Venda jedl! Viď Vendo!“ řekla rozhodně. „Hhh, ano, vzpomínám si, že jsem v poledne jedl. Ještě teď to cítím… Asi mi nepracuje brzlík! Dareba. Dvě nožky bych nesnědl ani omylem. Budu rád, když sním tu jednu celou.“ Tohle byla od manželky podpásovka! Koupí tenký dietní a ještě rozdává jeho porci! „Já už jedla. Vám dám pane Po-o-leno dvě nožičky a ještě tady jedna zbude. Taková škoda! Nebo že bych… Přece jí nevyhodím!“ Tak nepříjemné jméno, pomyslela si paní Piháčková. Nešlo jí z pusy. „To rozhodně nevyhazujte, vzácná paní Piháčková. Vyjímečně se vám povedly,“ řekl Marcel a psíma očima se podíval na paní Piháčkovou. „Aby ne! Vždyť jsem je vařila celou noc!“ začepýřila se paní Piháčková, jako kdyby je skutečně vařila sama a na manželův úkor věnovala Marcelovi roztomilý úsměv. Připadal jí čím dál tím sympatičtější. Nebo to alespoň tak dobře předstírala. „Vaše paní má nádherný smysl pro humor. Skutečně skládám hlubokou poklonu, hlubokou poklonu,“ rozplýval se Marcel. Pan Piháček už se na to nemohl dívat. Začínalo mu být z těch dvou trapně. „Už s tím přestaň, Marceli, teď ti konečně řeknu, proč jsem tě vůbec pozval. Marta řekne samozřejmě poslední slovo, o to jí nikdo nepřipraví. Řekl jsem poslední, Marto!“ řekl pan Piháček paní Piháčkové, která už se nadechovala, jako že něco řekne. „Teď mluvím já! Takže, panstvo, ode dneška jsem majitel reality, vím vím!“ zareagoval na Martin udivený pohled, „jsme, ještě jednou opravuji, jsme majiteli reality. Marcel, jak už víš Martičko, je od pondělka bez práce a od pátku shodou náhod i bez přístřeší. My potřebujeme slušného člověka, který by se nám o tu naši novou nemovitost postaral. Jednak bude zima a co si budeme povídat, je tam třeba přiložit ruku k dílu. Je tam v podstatě halda práce, aby se tam na jaře mohlo začít jezdit na tu rekreaci. A tak jsem Marti myslel tady na Marcela. Je chudák, ale to už jsem vlastně říkal. Tak jsem se chtěl zeptat, co na to říkáte.“ Pan Piháček se obrátil na manželku a naznačil, že je na čase říct něco k věci. Paní Piháčková byla zaskočena manželovým návrhem. Povytáhla obočí. „Je to tak trošičku kách, že?!“ získávala čas rozpačitým úsměvem. Potřebovala si rychle srovnat myšlenky. „No, v podstatě jaksi, o nic nejde, že? Tady pan…pan…“ pokračovala. „Poleno, Marcel. Jmenuji se Poleno, paní Piháčková,“ vzorně a pohotově Marce doplnil. „Děkuji, pane Po..o..leno?“ Marcel hluboce a odevzdaně přikývl. „No tak Poleno, tedy, když říkáte, stejně asi nebude chtít, že? Je to padesát kilometrů, že, všude pěšky daleko, že? Zima na krku… „Budu“ zašeptal nesměle Marcel. „Co?“ nevěřila paní Piháčková. „Já to paní Piháčková také slyším poprvé, ale věřte mi, že budu. Tedy já bych tam pracoval rád. Za nějaký nepatrný obolus, že. Nejsem odborník, ale pracoval bych rád a k vaší spokojenosti. Je to jaksi pořád lepší, než spát na nádraží a chodit do středisek pro bezdomovce loudit polévku.“ „No jistě Marti,“ připojil se na pomoc pan Piháček. „Co ze mě děláš hyenu?“ vykvikla paní Piháčková. „Já neříkám, aby nám nepomohl! Já jenom říkám, že když se mu bude chtít, tak že může! A kolik byste si představoval, že vám za to správcovství dáme?“ obrátila se paní Piháčková na Marcela. „Já si netroufám…“ netroufl si Marcel. „No tak já bych myslel,“ přerušil trapnou chvilku pan Piháček, „že v našich možnostech je 50 korun na den plus ten nocleh, co tam bude nocovat. A v sobotu, uvaříš o jednu porci navíc a nají se s námi. Ber nebo nech ležet!“ „Beru, beru všemi deseti. A říkal jsi, Václave, že je tam čerstvý vzduch!“ „To jo, ale neříkej hop, ještě jsi tam nebyl. Vezmu si dovolenou a odvezu tě tam. Zítra si dáme sraz v devět na nádraží u výdeje lístků.“ „To je výborné. Snad nezaspím. Nemám budík. Na dnešek jsem spal na tom nádraží na lavičce, naproti stánku s novinami. Jeden kolega, shodou šťastných náhod také bezdomovec, byl tak laskav a přenechal mi část lavičky.“ „No jo, no jo, zítra už ti svítí naděje, tak to vydrž a zase bude dobře“ chlácholil ho nezúčastněně pan Piháček. „Chápu,“ začal se Marcel zvedat, „nebudu rušit a děkuji Václave, děkuji paní Piháčková, děkuji mnohokrát“ „Si nemysli, že mě necháš doma!“ zasyčela paní Piháčková na manžela, jen co se za Marcelem Polenem zavřely dveře. „To jsem si vůbec nepředstavoval. Vezmi si taky dovolenou a v devět na nádraží. A vezmi si rovnou dva dny, musíme to tam prošmejdit, co tam je a co není. Já sám jsem zvědavej jako blázen!“ „No, vždyť jo. Taková věc! Kolikrát si člověk za život koupí chalupu a ještě takhle!“ „Jak, zas takhle! Co se ti zas nezdá. co pořád šťouráš!“ „No vždyť víš dobře – tak kách! Tak podezřele! A ještě si tam nasadíme úplně cizího člověka! Neříkám, že na to vypadá, ale co když krade!“ „Co že?! Marcel? To je tak slušnej trouba, že se mu v práci chlapi pořád smáli!“ „No to ale nic neznamená. Příležitost dělá zloděje.“ „A to ti teda řeknu, že znamená a moc! Není nijak zvlášť manuálně nadanej, to teda není, ale je snaživej a čestnej. Mě neuč znát lidi!“ „Ten co nám ten domek prodával se ti taky líbil!“ „To je ale něco úplně jiného! To ti tady nebudu vysvětlovat. Tomu ženská nemůže rozumět!“ „No, a jsme zase tam!“ vybouchla paní Piháčková. „Kde jsme, co tím myslíš!“ „Tam co vždycky, když spolu o něčem debatujeme! Zase na tom místě!“ „Ale Marto! Snad nechceš začít být na stará kolena vulgární!“ „Nechci!“ řekla paní Piháčková dotčeně, „myslela jsem na mrtvém bodě!“ „Tady je ale smrad a binec!“ neodpustila si lamentaci paní Piháčková, když vstoupili do domku. „Ale venku je tak krásně!“ zasnil se Marcel „Venku dneska spát nebudeme! Položte ty tašky, převlečte se do montérek a hurá, jdeme smýčit!“ zavelela po generálsku paní Piháčková. Vojíni beze slova uposlechli rozkaz a za chvilinku stáli v dvojřadu uprostřed kuchyně v překrásných modrých montérkových uniformách. Byla to veliká obytná kuchyň. Kromě starobylé pece, vyřezávaného stolu, dvou celých a dvou rozbitých židlí a kredence tam byla veliká dřevěná postel s opravdovou duchnou. Když hledala paní Piháčková kbelík, do kterého by nalila vodu, našla jen starý dřevěný džber. Koště tam také bylo, ale jen březové. Voda ve studni byla ledová, a tak nezbylo, než rozdělat v kamnech a postavit hrnec s vodou na plotnu. Smrádek se pomalu s postupujícím úklidem vytrácel, až byl docela fuč. K večeru začali mít všichni hlad. Praktická paní Piháčková usmažila šest vajec a společně povečeřeli. „Zítra prohlédneme mlýnici a zkontrolujeme náhon!“ snažila se rozdělit úkoly na další den paní Piháčková. „Já si zítra budu lízat rány a koukat, abych mohl jít pozítří do práce!“ odmlouval pan Piháček. A pak se šlo na kutě. V tom uhodil blesk, celá planeta se zatřásla. Obrovská zemětřesení, 12 stupňů Richterovi stupnice…sopečná činost….. Nikdo nepřežil a světa byl konec…Ba ne, to se jen Marcel probudil z hrozného snu. Byl tak hrozně unaven, asi z čistého povětří, že mu únava přichystala takovýhle divoký sen. Posadil se na posteli, kterou solidárně sdílel s panem Piháčkem a zaposlouchal se do zvuků, které vydával starobylý dům. Slyšel pravidelný chrupot pana Piháčka, pak slyšel nepopsatelné, pískavé oddychování paní Piháčkové, která se obětovala a ulehla, jak bylo dříve hezkým zvykem pěkně na pec, zabalená do ovčí kůže. Bylo to přeci tak dobrodružné! Jenže Marcel slyšel ještě něco!!!! Dokud si neuvědomoval a nerozpoznával co je to, byl docela v pořádku. Pak ale začal rozeznávat, že jsou to slova, přicházející odněkud z domu, snad jakoby ze shora. Zamlaskal neomaleně a neuctivě a Piháčkovi jako na povel zmlkli. Teď teprve začal rozeznávat jednotlivá slova: „Co jsem komu udělal!“ rozléhalo se tlumeně domem, „takovou havěť! V mém rodném domě! Přísahám, že tu nezůstanou ani čtrnáct dnů!“ „Je tu někdo? zašeptal rozechvěle Marcel. Nikdo ani nehlesl. Marcel rozsvítil baterku a zeptal se ještě jednou nesměle: „haló, prosím vás, kdo je tady, ozvěte se!“ V tom pan Piháček hlasitě chrupnul a Marcel se sesypal na hromádku. Samozřejmě, že upustil baterku a převrátil židli. Paní Piháčková se jen s nespokojeným mumláním otočila na druhý bok, ale pan Piháček se probudil. „Co to sakra!…“ „Pšt, Václave, to nic, to jsem já Marcel… Jdu jen na záchod a zakopl jsem o židli. Spěte klidně dál, nechtěl jsem vás vzbudit!“ „To jsou fóry, takhle v noci!“ hudlal pan Piháček, otočil se také na druhý bok, a hned usnul. V Marcelovi byla malilinkatá dušička. To co slyšel mu stále vrtalo hlavou! Otevřel dvířka do chodbičky a znovu se tiše zaposlouchal. Tak, nic, to se mi muselo jenom zdát, pomyslel si. Nikdo tady není. Asi jsem se doopravdy přetáhl. Tak to tady krásně voní a já nespím! Marcelku, Marcelku, řekl sám sobě tak, jak mu říkávala maminka, koukej jít do hajan a nemysli na hlouposti. Bez odmlouvání se poslechl a už se chumlal do peřiny. Ještě si pomyslel, jakou by z něj měla maminka radost, kdyby ho viděla, že si vůbec neodmlouval. Už už zase začal zabírat, když to uslyšel znovu: „Co jsem komu udělal! Jak já k tomu přijdu! Tady snad nebude chvilku prázdno. Ještě jsem si neodpočinul po tom minulém a jsou tu další! Hned tři! A takové tu bývalo krásné ticho na přemýšlení a vzpomínání! Teď to zase bude tuhle sekačka na trávu, tamhle motorová pila a jak se na tu ženskou koukám, můžu počítat i s mixérem!“ Marcel skoro nedýchal. Prstem šťouchl do pana Piháčka. Ten se zavrtěl, trošinku se nabudil a také zaposlouchal se do lamentace. „Co je to?“ zašeptal Marcel skoro neslyšně. Krve by se v něm nedořezal. „Nevím,“ odpověděl pan Piháček a s do široka vykulenýma očima, bez dechu poslouchal dál. To už se ale přestala ozývat slova a začala praskat prkna v podlaze. Chlapi byli mokří jako myši. To už se tím randálem ale probudila paní Piháčková. „Co, co to je za randál, Václave! Ty si umíš vybrat chvilku!“ řekla naštvaně rozespalá paní Piháčková. „Marti, já jsem tady, s Marcelem v posteli. Já to nedělám!“ vykřikl zoufale pan Piháček. „Já zdovolením také ne,“ přidal se Marcel nešťastně, „já se tady, prosím pěkně, rovněž děsím nejhoršího!“ „Ješiš! To bude zemětřesení, rychle ven!“ vykřikla zkušeně paní Piháčková, popadla ovčí kůži a dala se na úprk. Zastavila se až před domkem. Hned za ní vyběhl pan Piháček a Marcel. V domku ještě chvilku padaly věci a pak nastalo hrobové ticho. „Já už bych tam Marti, dneska nešel. Já to snad překlepu tady venku na lavičce. Kdo ví, co to bylo?!“ řekl pan Piháček. „No co by to bylo! To jsi chlap, Václave! To mohla být klidně kočka!“ dostávala zase kuráž paní Piháčková. „Mluvící kočku jsem tedy ještě, s prominutím, neviděl…“ zapochyboval Marcel. „O čem to mluvíte, pane Po..o..leno!“ nešlo stále paní Piháčkové z pusy to Marcelovo jméno, které jí připadalo při nejmenším hanlivé. „No vy jste to asi neslyšela. Ano, vy jste to nemohla slyšet, vzpomínám si, že jsem vás slyšel pochrupovat…“ „No dovolte! Já přeci nepochrupuji!“ ohradila se paní Piháčková. „Nic ve zlém, paní Piháčková, chtěl jsem vlastně říci oddychovat, tudíž spát. Vy jste neslyšela to mumlání a ta slova. Jestli to bylo o nás, vám teď s jistotou neřeknu, ale jestli ano, pak je to vážné a máme tady nepřítele. Snad by bylo dobré zítra obejít sousedy a seznámit se. Snad slib, že tu nebudeme dělat rámus se sekačkou, pilou či s mixérem případné nejbližší sousedy dostatečně uklidní,“ navrhl Marcel. „To je fakt nějaká volovina. Strašidla nejsou, tak to mohl být jen nějaký praštěný soused, nebo ta kočka!“ uklidňoval sám sebe pan Piháček. „No to je hezký! To nám to tu pěkně začíná! Mě se to zdálo podezřelý! Jediní sousedi jsou 5 kilometrů daleko!“ bezděčně připomněla paní Piháčková. „Tak to je tedy velmi podivné!“ zarazil se Marcel. „To je potom velmi podivné, až bych řekl podezřelé. To bych si mohl myslet, že je třeba na půdě další nezvaný nájemník!“ „Jaký další nezvaný, Marceli! Uklidni se! Jediný nezvaný! Tebe jsme tady s Martičkou zvali! Já bych navrhoval, pro dnešek - stejně už támhle svítá, vydržet tady pod tím kaštanem, shlédnout východ slunce – kdy se nám to doma podaří, vyčkat denního světla a pak to prozkoumat!“ navrhl pan Piháček, kterému se na setmělou půdu hledat původce svého strachu vůbec nechtělo. Manželka i Marcel byli pro. Duch pana Filipa z Mašle seděl ve svém oblíbeném křesílku na půdě téhož domku, před kterým nocovali manželé Piháčkovi a Marcel. Kostek, které tu celé noci v klidu hrával, si dneska ani nevšiml. Taková samota! Taková pohoda a ti lidé si nedají pokoj! Odevšad odtud daleko. Proč jen mu nedají pokoj. Kdyby ho to strašení alespoň bavilo, ale co je to za zábavu pro kulturního a osvíceného člověka – strašit lidi. Vždyť dnes je to neuvěřitelný a nesmyslný přežitek! Bylo mu z toho doopravdy nanic. Proč jen byl tak bláhový a nevzdal se svojí milované Kunhúty dokud byl čas. Nechat se zaživa zazdít jejím otcem a jeho kumpány ve vlastním domě i se svou touhou, jaká bláhovost! Falešná Kunhúta se za tři roky stejně vdala a jemu už klid a život nikdo nevrátil. Kdyby býval tenkrát věděl, co ví dnes. Škoda času lamentovat nad rozlitým mlékem. Teď to tu má navždy a se stále novými a novými osudy těch ubohých, moderních, jak si to o sobě myslí, smrtelníčků. Už dvě stě let tady nenechává nikoho v klidu. Všechny triky už použil tolikrát, že z toho ani nemůže mít radost. Tihle noví, tu nevydrží ani měsíc. Zažil už ledaskoho, ale takové strašpytle ne. Vždycky i přes všechny triky tady do rána vydrželi všichni v kuchyni. Třeba se zabarikádovali, nebo vlezli do kamen a prostáli celou noc v komíně, ale před domem ještě nikdo nespal. S těmihle nebude žádná práce. Pro dnešek má uděláno. Zapálil si další svíci, uvelebil se v křesle, chvilku přemýšlel, namočil brk do kalamáře a do své kroniky zapsal: Urozený pan Filip Z Mašle zvaný Léta páně toho, k půli srpna jak zvykem jeho, bez bázně i hany postavil se nepřátelům čelem, rozezvučel prkna. Osobám těm cizím sáhl na morek. Zvítězil, vyhnal spát je na dvorek. Chviličku si to znovu a znovu pročítal a pak spokojeně odložil brko, zamnul si, sám se sebou spokojen, ruce a protože se doopravdy rozednívalo a on byl také dost unaven, naprosto blaženě usnul. „Marto, vstávej! Zaspali jsme! Zase jsme neviděli východ slunce!“ budil manželku pan Piháček. „Co, co je?!“ „No co by bylo, nic není! Jen jsme to prospali, zase!“ „Už jsi byl vevnitř?“ zeptala se paní Piháčková, která se konečně vzpamatovala. „Nebyl,“ přiznal pan Piháček, „teď jsem se probudil!“ „No tak alou! Jde se! Jdi první!“ „Tak počkej,Marto! Snad si vezmu alespoň něco do ruky! Na tu kočku!“ ujišťoval sám sebe pan Piháček a sebral pod nedalekým stromem uschlou větev. Pomalounku, polehounku pootevřeli dveře. „BU – BU“ slyšel najednou zřetelně pan Piháček. Nevěřícně se otočil na manželku. „Říkalas něco, Marti?“ Pán z Mašle se vyspal do růžova. Normálně používal húúúúúúú. Jenže dneska bylo zrovna tak krásně a ti tam dole měli tak nádherný strach. Musel se smát. Paní Piháčková se právě v tuhle chvilku mohla klidně jmenovat paní Tuháčková. Byla dočista tuhá. Nemohla udělat ani krok. „Já bych to ještě odložil, Marti, vzbudíme Marcela, promluvíme si. Jsme přece rozumný lidi, já mám snad něco s hlavou, nebo co. Já si tady ještě chvilku odpočinu než mě ranní mrtvice!“ broukal si pan Piháček a solidárně před sebou ven tlačil svojí manželku. Neváhali ani vteřinu, probudili Marcela a hned mu říkali, co se jim právě přihodilo. „To je ale silně nelogické, že Václave!“ upozorňoval Marcel. „Mě to přece nemusíš říkat! Já to asi nevím!“ ohradil se pan Piháček. „To je, paní Piháčková, silně nelogické, to co mi tu říkáte, to prosím jaksi není možné. Prosím, připusťme, že v noci se různé věci mohou zdát neobvyklé, že. Jenže teď je bílý den, paní Piháčková! Bílý den a já odmítám, mám - li tady podle naší dohody nějaký čas setrvat, aby jste mě strašili a ještě hůř, děláte - li si jen tak zbůhdarma takovouhle legraci. Já jsem měl těžké dětství, maminka se o mě starala sama a nebylo to lehké, aby ze mě vychovala pořádného člověka, nebylo to lehké, to mi věřte.“ „Chudáčku! Já vám to věřím!“ vžívala se do role opuštěné matky paní Piháčková. „Tak se tady pořád nerozplývejte, měli jsme to všichni těžký! Teď by mě ale zajímalo, co se tu děje. Nehodlám trávit víkendy na dvorku a spát pod širákem. Na to už jsem trochu starej. To bude určitě nějaká blbina, který se ještě všichni zasmějeme. Uvidíte!“ tvrdil pan Piháček, který už doopravdy nevěděl, čemu má věřit, jestli svým uším, nebo rozumu, který stál tvrdošíjně na svém a existenci nadpřirozených jevů nepřipouštěl. „Tak jdeme!“ vzmužil se Marcel. „Jdi první!“ neodpustil si radu pan Piháček. Marcel rezignovaně vyrazil. V předsíňce se zastavil a naslouchal. „BU“ ozvalo se odevšad kovovým hlasem. „Bu?“ nevěřícně opakoval Marcel. Panu Filipovi z Mašle takhle konverzace připadala nanejvýš komická. Dobře se bavil. „ANO, BU!“ „Tady já nebudu ani za nic!“ vykřikl pan Piháček, „počkám venku!“ řekl ještě a vyběhl ven. „A bu jako bú, nebo jako bubu, jestli se smím zdvořile zeptat?“ osmělil se zmatený a velice silně rozčílený Marcel. Pán z Mašle se uznale ušklíbl, tak tohle by od toho vystrašeného mouly nečekal. Chvilku se rozmýšlel co řekne. Neměl zájem se prozradit jako inteligentní existence. Pak ho napadla šílená věc. Rozesmál se na celé kolo. „Bééééé“ zamečel jako ovce a znovu se rozesmál až praskala střecha. „No,“ urazil se Marcel, „prosím, když bé, tak bé! Ano! Nic jiného si nezasloužím. Vlastně jsem si o to řekl sám. Na hloupou otázku hloupá odpověď. Proč by se také se mnou měl kdo vybavovat. Ano, jen se smějte, ať jste kdo jste! Smějte se cizímu neštěstí!“ Marcel v záchvatu sebelítosti vyšel na dvůr. „Zamkneme to a jedem, Marceli, dělej!“ vykřikoval pan Piháček a poháněl svou ženu, aby se strojila na cestu. „Já nemám kam jet, Václave. Tohle je starý mlýn, že? Také je možné, že se zde při záplavách utopila nějaká zvířata a jejich duše tu teď bloumají po domě!“ přemýšlel Marcel nahlas. „To jistě! A smějou se jako když padá hrbatej ze schodů!“ oponoval pan Piháček, „no já tě nutit nebudu, jestli chceš spát tady pod širákem, tak si tu zůstaň, ale já na to nemám nervy, ani zdraví. Marta taky ne! Podívej se na ní! Ještě nic neřekla! A třeba už nic neřekne!“ napadlo ho hned a pomyslel si, že to by nemuselo být zase tak špatné. Jenže člověk míní …. „Já to věděla!“ řekla nepřítomně paní Piháčková. „Á už je to tady zase, maminka všechno věděla první. Aby né. Teď to budu mít na talíři pořád. Jako kdybych já hledal inzeráty!“ „Já to věděla!“ opakovala paní Piháčková stále dokola. „Tak řekni Marceli poslední slovo, jedeš s námi, nebo tu zůstaneš?“ „Já to tady alespoň zkusím. Kdyby to bylo nějak životu nebezpečné, zamknu to tu a klíče dovezu. To se Václave můžeš spolehnout. Při vědomí, že strašidla neexistují přeci musí být nějaké rozumné vysvětlení a já mu přijdu na kloub.“ „No dělej jak myslíš. V sobotu se na tebe přijedu podívat, ale jenom na otočku. Pochybuju, že by Martička chtěla jet se mnou. Ta si vezme doma něco dobrého na uklidnění a zkusí se z toho hezky vyšpinkat…“ chlácholil něžný pan Piháček vyšinutou ženušku. Když za Piháčkovými zapadla branka posadil se Marcel pod překrásný ztepilý kaštan, který rostl uprostřed travnatého dvora. Bylo tam tak krásně! Ještě kdyby se tam dalo alespoň trošku slušně bydlet. Jak tak sedí a přemýšlí, zakručelo mu v žaludku. No jo! Vždyť my jsme zapomněli jíst! Jenže tady nezůstalo nic! Nedá se nic dělat, musím pro zásoby. Zkontroloval neutěšený stav své peněženky. Vyškrábal se na stráňku a rozhlédl se po kraji. Bože, to byl výhled. Ta volnost. Ta příroda. To nebe! Vydal se směrem k nejbližším stavením. Šel skoro dvě hodiny. To byl taky ale rozdíl! Jít po chodníku nebo polem. A co všechno cestou zjistil! Že země voní! Že tráva voní! A vzduch jak voněl! A každý strom byl jinak zelený! Marcel se cítil, jako kdyby objevil Ameriku. Stuhov se mu také moc líbil. Byla to malá vesnička. Naštěstí tu měli krámek, kde si nakoupil chleba, tvaroh a gulášovou polévku v sáčku. Z radosti si vyhodil si z kopýtka a koupil si i dvoje sušenky. Jedny na cestu domů a druhé na zítra odpoledne k čaji. Když se chtěl vracet, zjistil, že se nějak zamotal a nepamatuje si směr. Nezbylo, než se osmělit a vyhledat nějakého živáčka. Na návsi totiž nebyla ani noha. Vešel do posledního dvora, ve vsi. „Haló, je tu někdo?“ Nic se neozvalo, tak zabušil na okno s muškáty. „Haló! Je tu někdo?“ „Mladý jsou v prácí, paňáčku, cák ste potřál? vyšourala se ven babička o holi. „Krásný den, milá paní, promiňte, ale chci se někoho zeptat na cestu a nikde nikdo.“ „Kampa teda dete? Tle já to znam jak svý buty,“ zpívala stařenka. „No, jak bych vám to vysvětlil, tak hodinu a půl cesty odtud je taková samota, snad starý mlýn. Přišel jsem tam odtud a teď nevím jakým směrem se tam mám vrátit,“ vysvětloval Marcel. „A cák tám ďáte? Dyť tám straší, tám vocáť žánej nechodí!“ „No, to je dlouhá historie, moji známí to koupili a já jim to tam budu udržovat. A vy říkáte, že tam straší? To snad není v téhle moderní době dost dobře možné!“ „I to to! Jakýpa nejni ! To si povíme! Šak sám uhlídáte! Pak mi přijte řéct! Tak na Mašlín se dáte tudyma rovně a furt pryč. Za tutim polem uhlídáte v dálce remíz a za nim je ten váš mlejn.“ smála se babka. „No no!“ ohradil se Marcel, „děkuji pěkně za radu, ale říct vám asi nepřijdu. Jestli někam tam odtud půjdu, tak sem to jistě nebude!“ „I to to! Šak já vím! Že poběžíte rovnů na vlak!“ nepřestávala se smát ani když Marcel naštvaně odcházel. Dvakrát se ohlédl a ona tam stála a pořád se smála! Sama je čarodějnice, pomyslel si Marcel, ale hned se napomenul. Celou cestu domů Marcel přemýšlel, co si má o celé věci myslet. Hezky bylo, to jo. Jen mu ta babka trošinku pokaňkala krásný den. Hrdina to nebyl a taky to o sobě nikdy netvrdil. Zase ho popadla ta jeho hloupá nálada. To vždycky, když se něco nedařilo, začal vyčítat pánu Bohu ten svůj úděl. Byl to takový bolestínek. To potom chvílemi vypadalo, jako by se vůbec neměl rád. Ani z té nálady sušenky nedojedl – nemohl. Bylo mu sebe tak líto. Mlýn našel a když přišel na dvorek, sedl pod kaštan a spustil lamentaci: Ty se máš, stojíš si tady, Bůh ví jak dlouho, nestaráš se, nebojíš se, hledíš si svého… V tom ho to napadlo, zkusí si hledět svého! Vzal pár polínek a vešel do mlýna. Kupodivu byl klid. Kleknul si ke kamnům a začal rozdělávat oheň. No vida, pomyslel si po chvilce, tak to funguje, hledím si svého a najednou je klid! Pán z Mašle seděl ve svém křesílku a hrál kostky, když si všiml, že se nevítaný nájemník vrátil. Povytáhl obočí, založil si ruce, opřel se do křesla a zamyslel se. Přemýšlel o tom, co je to tam dole za chlapíka. V téhle pozici vždycky přemýšlel o tom, co těm dole hrozného provede. Dneska kupodivu chvilku sledoval, jak se ten moula dole snaží rozdělat oheň v kamnech a jak mu to nejde. Poslouchal, jak sám sobě vyčítá vlastní neschopnost. Byl překvapen, když ve své lamentaci Marcel sám sobě každou chvíli řekl: A patří ti to Marceli, jistě jsi nebyl dost hodný! Tohle se mu přestávalo líbit. Ten chlapík dole byl podle jeho zkušeností s dnešními lidmi dost divný. Na nějaké strašení chvilku ani nepomyslel. Tak byl překvapen. A taky – koho by strašení po těch letech ještě vzrušovalo. Musel uznat, že ten dole je skutečný moula. Znechuceně se zvrátil do křesla, zavřel oči a pomalu zas na chvilku usnul. Probudila ho až vůně gulášové polévky. Mrknul dolů. Za stolem seděl ten chlapík a v jakémsi hadru svíral horký hrnek něčeho černočerveného. Byla to ve skutečnosti doopravdy gulášová polévka ze sáčku, avšak obohacená dobrou hrstí sazí. Sám Marcel byl také černorůžový, jen bílé zuby koukaly. To jak se blaženě na tu divnou hmotu v hrnku usmíval. Pán z Mašle si protřel nevěřícně oči. To už si Marcel nesl k ústům první lžíci. „Fuj!“ nevydržel Pán z Mašle a ulevil si nahlas. Marcel se za stolem až otřásl leknutím a tu polévku ze lžíce si vylil rovnou do klína. Byla horká. „Tak to ne, prosím pěkně! Tohle mi nemůžete dělat!“ Jak vidno, ten panáček se dokáže pěkně rozčílit. Pán z Mašle se překvapeně usmál. Marcel tím samým hadrem, ve kterém před chvilkou držel horký hrnek, přepečlivě pucoval skvrnku od polévky. Toho, že je celý od sazí si ani nevšiml. A zase ta jeho ohraná nota: „No prosím, tak člověk se tu snaží a jak to dopadá! Jen najíst! Jen najíst jsem se chtěl! Ano, nezasloužím si tedy ani tu polévku. Co jsem vám udělal? Jestli máte hlad, prosím! Přijďte jako slušný člověk a já se s vámi rád rozdělím! Fuj se, prosím pěkně, nad jídlem neříká! To už vám ale měla říct vaše matka. To já si tu teď mlátím prázdnou slámu, jak je vidět. Bez urážky. Omlouvám se, jestli jsem se vás nějak dotkl, ať jste kdo jste, neměl jsem to v úmyslu, jen, prosím, pochopte, že z leknutí člověk řekne i věci, které ho potom upřímně mrzí. Tak se upřímně omlouvám, nechtěl jsem se vás nijak dotknout, jak už jsem říkal, ať jste kdo jste.“ Tohle byl tedy oříšek! Pán z Mašle se s těmi dole v celé té době, co byl tím, čím je, nikdy, nikdy nebavil. Všichni byli tak nudní, tak stejní! Teď by ale tak rád odpověděl. On, Pán z Mašle by tak rád odpověděl tomuhle moulovi, uplakánkovi, nešikovi! Nepoznával se. Zavrtěl hlavou. Bylo mu jasné, že s ní nevrtí nad tím truhlíkem, ale sám nad sebou. Musel se rozhodnout. Bylo to tak napínavé. Takovou dobu nic podobného nedělal. Nebyl důvod. A teď má konečně pocit, že důvod má! Celou tu dobu cosi ujasňoval myšlenky, přecházel sem tam, jak divoký pes. Konečně si sedl do svého křesílka. Opřel se, zavřel oči a řekl: „a no tak teda jezte!“ Tak a bylo to dole! Spadla z něj taková tíha. Představte si to sami. Takových let, bez kontaktu s kýmkoli! Udělalo mu to tak dobře, že se začal usmívat. Začal si dokonce představovat, jak s ním bude mluvit a když došlo na představu, že se mu i zjeví a na Marcelův obličej, až ho uvidí, rozesmál se na celé kolo. Marcel se dole zase hrozně ulekl. I Panu z Mašle došlo, že se ten dole zase musel leknout. Teď musím být opatrný, pomyslel si a dolů řekl: „Pardón…“ Marcel byl vyděšen. Tak příšerný smích z každého rohu, z každého místečka! Jako by se mu zařezával do hlavy. Už se začal doopravdy bát! A pak – „Pardón“! Jak tak stál nešťastně a zděšeně u své polívčičky, na kterou se tolik těšil a kterou dosud neochutnal, svezl se teď zcela vyčerpán na židli. „To ne, vážený. Já už nemohu! Co je to za podivnou hru, co se mnou hrajete. Já, já už jsem doopravdy vyděšený. Já už jaksi nemohu. Moje životní situace mi neumožňuje být jaksi bezstarostným a chovat se dětinsky. Jestli to vážený nevíte, jsem takřka bez peněz, bez přátel, odříznutý od světa a moje nálada laškovat s někým, kdo má tak podivný smysl pro humor je nulová. Prosím pěkně, bez urážky. Jen prosím o pochopení a soucit.“ „Mě snad i trochu mrzí, že jsem vás tak vyděsil. A s kým že mám tu čest?“ zeptal se pán z Mašle vlídně. „Jmenuji se Marcel Poleno“ vyhrkl Marcel. „Jak příznačné přízvisko!“ „No jistě! Jen si poslužte! Co jsem mohl čekat!“ „Tak už s tím nářkem přestaňte! Brečíte jako nějaká baba, i když musím babám přiznat o něco větší šikovnost, než jakou obdařil osud vás!“ „Jen pokračujte, já vydržím všechno. Poslužte si!“ „Už jsem skončil, není s vámi rozumná řeč!“ řekl Pán z Mašle a už začal litovat svého rozhodnutí promluvit zrovna k tomuhle človíčkovi. Marcel se zarazil. Teprve teď si uvědomil, že mluví s Bůh ví kým! „S kým jsem to tady, prosím pěkně, mluvil?“ zeptal se. Pán z Mašle byl znechucen a přemýšlel, jestli ještě vůbec promluví. Marcel si musel na odpověď chvilku počkat. „S Filipem z Mašle, když to musíte vědět.“ „Děkuji za odpověď. Filip Zmašle, říkáte? To jméno neznám, lituji.“ „Nedivím se! Nemám valnou představu o vašich znalostech!“ „Ano, jistě! Vždyť mi to dáváte soustavně najevo! Také vlastníte poněkud nezvyklé příjmení, dovolil bych si podotknout, když už byla řeč o jménech! Takové zženštilé!“ „Vaše úroveň je doopravdy nízká!“ rozzlobil se Pán z Mašle. „Jen pro vaši informaci! Pánům z Mašle patřily sídelní místa na míle daleko. Dnešní vísky Stuhov, Pentlín, Šátky byly v našem držení. Mašle byla malebná pevnost a sídlo našeho rodu!“ „Omlouvám se za svou neznalost, ale kdo jste potom vy? Tohle stavení koupil předevčírem můj bývalý kolega z práce jistý pan Václav Piháček!“ „Mě si nikdo koupit nemůže a tak to také zůstane. Já jsem tady doma. A kdo jsem teď se raději ani neptejte. Neudělalo by vám to dobře.“ „Promiňte, ale já potřebuji vědět, alespoň kde jste! Duníte tu na celý dům! Pochopte, že jsem z toho poněkud vyvedený z míry.“ „To chápu. Bohužel se s tím budete muset smířit. A bývám zpravidla vedle komínu na půdě. Můžete vzhlížet nahoru tím směrem.“ Pán z Mašle se rozesmál, ale Marcel s odpovědí spokojen nebyl. Začínal mít neblahé tušení, že při jeho smůle narazil doopravdy na něco nepřirozeného. „Milý Václave,“ psal Marcel a kromě toho každou chvilku usrkl, chudáček, tu svojí skoro studenou polévku. „píšu Ti rychle, abys tento dopis dostal dříve, než sem dorazíš. Objevila se zde závažná skutečnost, kterou jsem Ti nucen neprodleně sdělit. Je zde někdo, kdo si dělá nárok na váš nový domek. Tvrdí, že zde jeho rod žije po staletí. Mám vážné pochybnosti, jestli jste nenaletěli nějakému vykukovi a také, máte- li tuto nemovitost řádně zaevidovánu na vaše jméno na úřadě. Ta osoba s tím podivným smyslem pro humor, hromovým hlasem a nevybíravými způsoby obývá půdu. Zatím jsem tam nešel, to jsou záležitosti majitele domu a já, jak víš, nemám fyzickou kondici, abych ho mohl vyprovodit po zlém. Cítím se zde jako pod drobnohledem, tak mi odpusť případné hrubky, protože jsem si dopis nemohl po sobě přečíst nahlas tak, jak jsem zvyklý. Mám vážné podezření, že mě ta osoba sleduje na každém kroku. Své vážné obavy Ti sdělím až na místě. Manželku nevoz, obávám se, že by to nemusela psychicky vydržet. Dějí se tu hrozné věci! Hlavně určitě přijeď! V dokonalé úctě Marcel P.“ Marcel zabalil dopis do zažloutlé obálky, kterou našel v šuplíku ve stole a vydal se urychleně k nádraží, kde, jak si cestou sem všiml, byla poštovní schránka. Bohužel, musel dopis poslat nevyplaceně, protože známku sice našel, ale byl na ní ještě Franc Josef a byla tudíž neplatná. To znamená, že pan Piháček bude nucen doplatit jak porto, tak i nemalou přirážku. Marcel tiše doufal, že za to na něj Václav Piháček nezanevře. Věděl totiž, že je to spořivý člověk, který v dlani obrací i desetníky. Pán z Mašle se cítil velice, ale velice uražen a znechucen. Dokonce se chvílemi i nenáviděl, jak podlehl zrovna tomuhle člověku. Věděl dobře, co o něm Marcel napsal a hrubě se mu to nelíbilo. Představoval si něco úplně jiného. Byl dočista zhrzen. Po tolika letech a takhle se to nevyvedlo! Vlastně by normálně touhle dobou už zase psal do svého deníku nějaké šílené verše, na které byl tolik hrd, o tom, jak šílené věci majitelům vyvedl. A dnes nic! Jediný verš, který ho napadl byl slunce – žblunce, který tak dobře znají čtenáři Neználka a který neznamená nic jiného, než holý, čirý nesmysl! Napadala ho slova jako nalétl, podveden a na ta se tak špatně hledají správné rýmy! Pak ho ale napadlo něco převratného. Napsal: Kolik jen scházelo a měl sbalené věci ve svém ranci! Proč jen já, hlupák, nabídl mu šanci! Stejně se mu ale nijak převratně neulevilo. Nevrle sešel dolů do prázdné kuchyně. Zastavil se uprostřed a znechuceně se rozhlížel. Při pohledu na židle se mu rozsvítilo. Šel a ulomil obě zadní nožičky zrovna té židli, na které Marcel sedával. Pak je tam opatrně narafičil zpátky tak, aby židle dobře stála. Vůbec nebyl spokojen s tím co udělal, jenže, co mohl v této situaci dělat jiného?! Mávnul nešťastně rukou a zase odkráčel nahoru. Doopravdy nevěděl, proč tentokrát nemá radost. Vždyť se mu dařilo, jako obvykle! Sedl si na kraj svého věkem zašlého křesílka a hlavu si dal do dlaní. Z dlaní, jak si mačkal tvář, mu vylézaly zdeformované, jakoby rybí, nikam se nedívající, oči. Zůstal tak dlouho bez hnutí. Než se zvrátil do hloubi křesla a dočista usnul, stihl vzdychnout jen: Pane Bože! „Dobrý den, “ pozdravil Marcel, když vešel do kuchyně. Schválně zdravil toho neznámého. Doufal, že na hezký pozdrav dostane i vlídnější odpověď. Zastavil se a poslouchal. A nic! „Na slušný pozdrav se slušně odpoví!“ napomenul svého kolegu – nájemníka. „No dobře! Nemůžu vás ke slušnosti nutit!“ řekl a posadil se hezky zvysoka na svoji židli. To už byl ale Pán z Mašle vzhůru a sledoval, co se dole bude dít. Prááááásk! To byla rána. Marcel zůstal ležet na zemi dočista bez hnutí. Takovýhle pád nečekal ani Pán z Mašle. Doopravdy ho to rozesmálo. Tohle může udělat jen opravdové poleno, pomyslel si. Bohužel – smál se jen docela malou chvilinku. Ten chlapík tam ležel natažený jak široký tak dlouhý a ani nehlesl, ani se nehnul! Už tam ležel skoro dvě minuty a nic!!! Pán z Mašle začínal být trošičku nervózní. Nakonec se rozhodl. Půjde dolů a podívá se, co se stalo na místě. „No tak! Vzmužte se!“ nabádal Marcela Pán z Mašle, zatímco mu pleskal po tvářích. „Chlape! To jste muž?! Jak s takovouhle náturou můžete v životě obstát?!“ „Já jsem neobstál“ šeptl Marcel, který začínal pomalu přicházet k sobě. „Ježíši Kriste!“ zašeptal, když si uvědomil, že ho někdo podpírá, ale on, ať zaostřuje svůj zrak jak chce, nikoho, ale dočista nikoho, nevidí!!!! Jen příšerně divně zavyl a opět se zhroutil. Tohle to se Filipovi z Mašle přestávalo líbit. Byl nejvyšší čas toho človíčka vzkřísit, pomyslel si a hned také dodal, pokud chce ještě někdy s někým promluvit. Ukázal na sebe prstem. Kuchyní se zablýsklo. Sehnul se k Marcelovi a začal ho znovu křísit. „No tak! Tohle mi přece neuděláte, pane Marceli!“ Marcel pootevřel celá šišatá umordovaná očíčka. Před sebou uviděl chlapíka ve středním věku se starostlivým výrazem v obličeji. Usmál se, jako že se mu ulevilo a hlesl: „Á, tady jste. Já měl takový strach!“ „No to jsem si všiml! Také už jsem začínal mít strach. O vás.“ „O mě? Tak to jste po mé mamince první. To je od vás moc hezké“ „Teď nemluvte, zkuste, jestli máte v těle kosti celé.“ Marcel se poslušně začal protahovat. „Zdá se, že ano“ řekl Marcel po chvilce. „Tak vás musím dostat na postel, pojďte, pomozte mi!“ a Pán z Mašle dotáhl Marcela k posteli a pomohl mu na ni vylézt. „To nebude potřeba, abych ležel, s kostmi nic není, jen se oklepu a budu v pořádku,“ snažil se odporovat Marcel. „Strávil jste několik minut mimo sebe, málem jsme se potkali na onom světě, proto buďte tak laskav a zůstaňte tam, kde jste!“ „Snad jsem vás také nezranil, když jsem padal?“ staral se Marcel. „Ale kdepak, tomu byste nerozuměl,“ odpověděl Pán z Mašle a rozevřel Marcelovi oko, do kterého se pozorně zadíval. „Jste doktor?“ zeptal se Marcel. „Trochu…“ nenechal se vyrušovat Pán z Mašle. „Máte hezké šaty…“ všiml si Marcel. „Šaty dělají člověka..“ reagoval nepřítomně a zamyšleně Pán z Mašle. „Není to tak zlé, jak to vypadalo. Stejně ale zůstaňte ležet, alespoň hodinku.“ „Vy tu se mnou zůstanete dole?“ zeptal se potěšeně Marcel. „Mám sice nějakou práci,“ zalhal Pán z Mašle, „ale hodinku bych vám obětovat mohl.“ „A směl bych se vás na něco zeptat?“ osměloval se Marcel. Pán z Mašle povytáhl obočí. „Pokud nebudete zbytečně osobní, pak byste snad mohl.“ „Vy jste ten člověk co tu se mnou bydlí, že? Vy jste pan Zmašle, že?“ „Ano, jen bych prosil Pán z Mašle, nikoli pan Zmašle.“ „Nezlobte se, prosím vás, já vím, zrovna jste mi možná zachránil život, jak můžete bydlet v domě, který vám nepatří. Vypadáte jako slušný člověk. Možná jste i bohatý, když koukám na vaše šaty. Pan Piháček - to je ten pán, co to tu koupil a můj dobrý přítel, netušil, že tu je další nájemník.“ „Tak dost! Myslím, že jsem vám tuto záležitost již jednou objasňoval. Já jsem tady doma. Je nejvyšší čas, aby jste to konečně vzal na vědomí!“ „Ale právně…“ skákal do řeči Marcel. „Ale právně nic! Tady právně nic! Tady právo nezmůže nic!“ „A to tedy né, milý pane. Právo je silné. Mě také vystěhovalo z bytu… A nechtěl jsem, škemral jsem a prosil!“ „Možná jste se tam měl nechat zazdít…“ „To nebylo vtipné!“ „To také žádný vtip nebyl! Mě tady skutečně zazdili!“ Pán z Mašle si uvědomil, že řekl něco, co nechtěl. Marcel se na něj nevěřícně podíval. „Chcete snad říct, že jste snad duch?“ „Říci jsem to nechtěl! To ty vaše otázky!“ „Prosím pěkně, nedělejte si ze mě legra….“ Marcel zkameněl. Vzpomněl si, jak se probíral, jak cítil políčky, ale jak nikoho neviděl…. „Tak to prosím ne! To já jako reálně uvažující člověk nemohu přijmout!“ „Berte, nebo nechte ležet!“ řekl smutně pán z Mašle. Pak ho napadlo jak udělat přítrž nekonečnému dohadování. Vstal a odcházel z kuchyňky. Marcel za ním nevěřícně koukal. Pán z Mašle se otočil a podíval se jestli Marcel kouká. Pak se rozesmál, ukázal na sebe prstem a zmizel. To byly zvuky co se ozývaly z chalupy. Hysterický řev a hysterický smích! Zasloužil si to, pomyslel si Pán z Mašle. Jen po očku co chvilku nakoukl dolů. Ten ťunťa se skoro uřval. Zamotaný v peřině nejspíš usnul. Je to holt hrdina! Nezbývá než čekat… Snad by bylo dobré podívat se, oddychuje li, pomyslel si Pán z Mašle a pomalu zamyšleně sešel dolů do kuchyně. Nebýt vyděšené grimasy v Marcelově obličeji, dalo by se říci, že spal jako Jezule. Nu což, pomyslel si Pán z Mašle, trpělivost růže přináší. Sedl si na poslední nerozbitou židli a zamyslel se. Rozhlížel se po zubožené kuchyni, které velel jeden nemožný chlap. Svinčík z třísek u kamen, špinavé nádobí ještě od neděle, povalená židle… Nudil se. A ten vyděšenec pořád spí. Už se na něj byl dvakrát podívat. Dokonce mu i upravil peřinu. Nepoznával se. Marcel se ve spánku přeci jenom uklidnil, dokonce Panu z Mašle, když ho urovnával, pohladil bezděky ruku. Určitě se mu zdálo o mamince, která ho ochraňuje a kterou měl tolik rád. A pořád spal. To snad není možné usnout z vyděšení. A pak to Pana z Mašle napadlo. Nejdřív ukázal prstem na kamna. Uklidilo se před nimi a začalo v nich praskat. Za chvilku sálaly. Pak ukázal na pec. Rozsvítilo se v ní, jak byla vyhřátá. Dokonce snad v ní byl i pekáč a v něm, Pane Bože, kuře! Pak ukázal na nádobí, co se válelo všude bez ladu a skladu. To se vám samo rozeběhlo na svá místa! A bylo dočista čisté! Pak si zase prstem přímo do ruky přičaroval ubrus, který rozprostřel na stůl. Nezapomněl ani na košík s voňavým chlebem. Stejným způsobem spravil všechny židle a zapálil lampu, protože se začalo smrákat. Pak si spokojeně sedl za stůl a čekal. Z trouby se linula tak silná vůně, že by nikdo neodolal. No uznejte, kdo by se nesmál, když Marcelův nos se i ve spánku táhl za tou vůní skoro až do půlky kuchyně. Samozřejmě potichoučku, děšení už bylo pro dnešek až až. To uznal i Pán z Mašle. Marcel už by málem z té postele přepadl, když si mlask a probudil se. Posadil se na posteli. Protřel si oči a zívl. Pak si vzpomněl, že ho zbudila úžasná vůně pečínky a nasál. Tak je to pravda! Něco tady doopravdy šíleně voní. Vykulil oči a zálibně mlask. Pán z Mašle ukázal na pícku. Ta se poslušně otevřela a horký pekáč i se slastným obsahem připlul, hezky pomalinku na stůl. Bylo to pro Marcela dost děsivé vidění. V kuchyni nikde nikdo a v povětří vznášející se pekáč a v něm příšerně příjemně vonící pečínka. Marcelovi spadly koutky. Už si vzpomněl, proč tak nečekaně usnul. Proč se teď navečír probudil v posteli. Taky proč ho bolí celé tělo. Jenže ta vůně byla tak silná! Hlavou se mu honily takové myšlenky jako že ať je to jak chce, nemůže to být zlý duch, nebo, že má halucinace z hladu, nebo že asi přijeli Piháčkovi a v cimře je průvan který unesl pekáč i s pečínkou. Když si uvědomil, že nic nevymyslí, vylezl z postele. Když šlápl bosou nohou na zem, zjistil, že se o nic nepíchl. Teď si teprve všiml, jak je naklizeno! Strašně se bál zeptat se nahlas, ale pak to přeci jenom udělal. Tedy spíš chtěl udělat. Měl tak vykřičený hlas, že jen směšně sípal: „Kdo to tu tak uklidil?“ „Kdo byste asi tak myslel?“ odpověděl pán z Mašle. Ukázal sám na sebe a objevil se v místnosti. Marcel zacouval až si sedl zpátky na postel. „Tak je to přeci pravda!“ vykřikl. „Vy jste doopravdy duch!“ „Už to tak nějak bude. Jste hodně vyděšen?“ zeptal se Pán z Mašle. „Vyděšen? To je slabé slovo, pane! Jsem k smrti vyděšen! Proč právě mě potkávají takovéhle příhody? Výpověď z bytu, výpověď z práce, teď potkám ducha! Já jsem zralý pro blázinec! Asi je toho na mě nějak moc, a všechno se mi v hlavě popletlo.“ „Navrhuji, abyste se najedl a pak si v klidu pohovoříme. Řeknete mi něco o vás a já vám povím něco o sobě“ navrhnul Pán z Mašle. „A dá se to vůbec jíst? To jste připravoval vy? Neprojde mi tím ruka naskrz? To by mě zabilo, to mi věřte..“ „Nebojte se,“ uklidňoval Marcela Pán z Mašle, „to bych vám neudělal“ řekl a pomyslel si ještě: vám teda určitě ne! Marcel se konečně zvedl a přisedl opatrně ke stolu. „No prosím! Pusťte se do toho!“ pobízel Pán z Mašle. „Vy nebudete?“ probrala se v Marcelovi jeho vrozená zdvořilost. „Ale kdepak! Tohle já už zaplať Bůh nemusím,“ ošklíbnul se Pán z Mašle. Marcel se nenechal víc pobízet a pustil se do pečínky. Bylo to tak dobré a on byl tak dlouho nedojedený. Jen vždy, když se podíval na Pána z Mašle a viděl, jak je jeho jedením znechucený, zavrtěl nechápavě hlavou. „Vy netušíte o co přicházíte. Opravdu byste si nedal kousek?“ „Kousek? A čeho?“ zeptal se jen tak Pán z Mašle. „Ó, máte pravdu, promiňte. Už jsou tu jen kostičky. Omlouvám se, měl jsem hrozný hlad.“ „Nechte omluv, není proč. Už je vám lépe?“ Marcel se zamyslel: „Ano, skutečně je mi lépe. Jen nesmím myslet na toho ducha!“ „Na toho co tu s vámi sedí za stolem?“ nevěřil svým uším Pán z Mašle. „Ano, přesně na toho! Jsem asi blázen. Pochopte! Vidím duchy tam kde nejsou! Ale teď jsem se najedl, střechu nad hlavou alespoň prozatím mám, to se všechno spraví. Den dva, uklidním se a zase bude dobře,“ přemýšlel nahlas Marcel. „Vy mě zase chcete rozčílit, pane!“ rozčílil se Pán z Mašle. „Ale kdepak, nechci! Klidně si tu seďte se mnou. Já s každým vyjdu po dobrém. Já kdybych se měl hádat, to by mi bušilo srdce a to mám slabé, to říkala moje maminka. Víte, já měl v dětství často angíny, tak proto. Mě to prostě nedělá dobře. Klidně mluvte! Mě to vůbec nevadí. Já kolikrát poslouchám a ani nevím o čem to bylo.“ „Tady já nemusím být!“ urazil se Pán z Mašle a zvedal se k odchodu. „Né, prosím vás! Nechoďte“ vykřikl Marcel a chytl Pána z Mašle bezděky za ruku. „Ježíši! Vy ji máte!“ „A co jste si myslel Pokud zvolím tuto formu pak se vším všudy!“ „Ale je studená!“ hystericky vykřikl Marcel. Pán z Mašle si uvědomil, že to nebude vůbec snadné dohovořit se s tímto chlapíkem. Obrnil se svatou trpělivostí a opět usedl „Nemůžu mít všechno!“ vysvětloval. „Nikdo nemá všechno. A má li, zpravidla bývá velice nešťasten“ „Stejně tak jako ten co nemá nic?“ doplnil Marcel. „Tak!“ přitakal Pán z Mašle. „A naopak!“ pokusil se o žert Marcel. Pán z Mašle zpravidla nežertoval. Alespoň doposud ne. Káravě se na Marcela podíval a Marcel se poslušně zastyděl. Jen sklopil hlavu a znovu se divil jak je možné hovořit s duchem, dnes, letos, v téhle moderní době! Nebýt toho plného břicha a té úžasně slané chuti v puse, mohl by si myslet že se zbláznil. Ale takhle! Trapné ticho trvalo už pěknou chvilku. Pán z Mašle seděl za stolem a pozoroval Marcelův obličej na kterém byl patrný boj jeho myšlenek. Marcel jen poočku pozoroval Pána z Mašle a ujišťoval se, že tam stále ještě sedí a pozoruje ho. Konečně se zeptal: „A co teda bude s Piháčkovými?“ „Co s nimi má být?“ odpověděl otázkou Pán z Mašle. „No co s nimi hodláte udělat? Tvrdíte, že je tohle váš dům, tak se ptám, co s nimi máte v úmyslu provést. Předpokládám, že se jich budete chtít nějakým způsobem zbavit, mě samozřejmě také….,“ najednou se mu rozsvítilo, „proč jste mi pomáhal? Proč jste mi dal jídlo?“ „Kdybych tohle věděl, jistě bych vám to už řekl. A co je vám po Piháčkových? Jste snad syn, jež je otci povinován úctou? Ne!“ „Já, já jsem Václavův přítel!“ ohrazoval se Marcel, „Václav je vcelku slušný člověk a ujal se mě, když mi bylo zle, pane! Moc zle!“ „Vy jste hned se vším hotov! Co vám budu povídat. Nevím, jak to dělám, ale vidím každému až do žaludku. Také mi to nedělá žádné potěšení. Byl bych nerad, kdybyste si něco takového myslel. Bojím se ale, že budete, tak jak je vaším zvykem, opět hrubě zklamán.“ „Co vám na mě, prosím vás záleží?! Nejspíš nás, tedy Piháčkovi a mě budete sužovat těmi vašimi triky až nás doženete k šílenství a pak budete mít klid!“ zase vyčítal Marcel. „Nemusíte spěchat se svými soudy! Pozítří je sobota. Pravděpodobně přijedou, nebo se snad mýlím?“ „Nemýlíte, skutečně přijedou, tedy jen Václav, alespoň myslím. Paní Piháčkovou jste k smrti vyděsil!“ „Ta dáma vydrží víc než si vy vůbec dokážete představit!“ odporoval Pán z Mašle. „Prosím, abyste tady o ženě mého přítele nemluvil jako o dámě!“ „Drahý Bože!“ ulevil si Pán z Mašle, „Máte pravdu, příteli, to jsem přehnal!“ Marcel se už už chtěl zase urazit a vyčítat, jenže Pán z Mašle si všiml. „Ale no tak, pane Marceli! Chraň Bůh, abych vás urazil. Nemám důvod! Jen nesmíte být tak zatvrzelý ve svém úsudku. Chápu, že je vám bližší košile než kabát. Vy musíte mít čas a ten já vám dám. Já vám teď slíbím, že si v sobotu v klidu s tím pánem budete moci promluvit, nebudu se nijak angažovat. A vy mi na oplátku slibte, že s ním nebudete mluvit o mě.“ „To vám prosím slíbit nemohu. Já jsem mu o vás již napsal a kvůli vám sem on teď přijede.“ „No dobrá, tak mu alespoň ve vlastním zájmu neříkejte, že jsme spolu hovořili..“ domlouval Marcelovi pán z Mašle. „Promiňte ale o jakém mém zájmu to tu hovoříte?“ zeptal se Marcel. „Myslím, aby ten pán nepodnikl nějaké kroky ve věci vašeho..“ a poplácal si rukou na čelo. „No, dovolte!“ ohradil se Marcel, ale zamyslel se. „Vlastně máte pravdu. Vždyť já o sobě také pochybuji….“ „No vidíte! Tak myslím, že už jsem vás dnes obtěžoval dost a dosti. Půjdu teď k sobě a vy byste to měl jít také zaspat. Vidím, že vám ještě není úplně dobře. Jsem rád, že jsem potěšil alespoň váš zubožený žaludek. Dovolte abych se rozloučil“ řekl Pán z Mašle a vysekl malinkou zdvořilou úklonu. „Opravdu už musíte jít?“ zeptal se Marcel. „Myslím, že by to bylo moudré, musíte si odpočinout.“ „Snad se tady nebudu sám bát..“ „Není důvod, abyste se bál.“ „Nejste tedy duch?“ „Jsem, Bohu žel, nebo snad Bohu díky?…“ „A ták… už jsem tedy naprosto klidný…“ „Však vy se tím vyrovnáte. Nespěchejte na sebe tolik. Sbohem.“ „Co je s tebou Václave! Spolkl jsi žábu nebo ti snad uletěly včely?!“ zeptala se paní Piháčková manžela. Přišel totiž z práce, beze slova na sebe navlékl své zelené tepláky a šel si sednout rovnou do obýváku se svým kufříkem. „To dneska nemáš hlad? Nejsi nemocný?“ zeptala se znova a šla mu sáhnout na čelo. „Nech mě!“ odbyl jí naštvaně a štrachal pořád v tom zatraceném kufru. „Jsem ti něco udělala, nebo co!“ rozčílila se také paní Piháčková. „Ty né! Ale ten Marcel! Podívej!“ „No, dopis! A co je v něm?“ „Co je v něm je jedno! Podívej se na něj!“ „Nemá známku!“ „Nemá známku! Víš kolik mě to na poště stálo?! Ani se neptej! Ale to mu strhnu! Takhle mě zklamat!“ „Uklidni se Václave, to se mu strhne. A co píše?“ „Ále, samé blbiny! Snad, že tam ještě někdo bydlí či co. Vůbec tomu nerozumím. Že ho někdo špehuje a že si snad ten někdo dělá zálusk na náš majetek. Jenže!“ pan Piháček se rozběhl ke skříňce, ve které schovával účtenky a jiné, pro něj důležité dokumenty. Vyndal balík potvrzených účtenek za rohlíky a pak našel, co hledal. Třímal v ruce potvrzenou smlouvu o koupi domu. „Na mě nikdo nemá!“ křičel: „Nejsem žádný blb!“ Paní Piháčková mezitím přečetla Marcelův dopis. „Co je to za blbinu? Rod tu žije po staletí! Co budeš dělat, Václave?!“ „No co, co, pojedu tam! Řeknu Emilovi a Frantovi z práce a uděláme si v sobotu výlet! Vymeteme podnájemníka jedním šmahem! To by bylo! To by se mu líbilo! Bydlet zadarmo v mým!“ „Emilovi! Frantovi! Zavoláme policii!“ vykřikla paní Piháčková. „Dej pokoj s policií! Svý věci si vyřídím po svým!“ rozčílil se znovu pan Piháček. „To to bude vypadat!“ zapochybovala paní Piháčková. „Ještě ty začni střečkovat! To je opravdu v tuhle chvíli to, co potřebuju slyšet ze všeho nejvíc!“ „Ty se bojíš, Václave! Přiznej barvu!“dorážela stále. „Hergot, Marto! Nebuď jako vosa! Copak jsem se doopravdy někdy bál? Ty moje děravá kasičko?“ dodal na usmířenou. „Pšinešla si dnešní účtěňky?“ přitulil se k ní něžně. „Ťo víš, že jšem ti je pšinešla, ty můj moudrej hamounečku!“ oplácela stejně laskavou paní Piháčková. Věděli o sobě všechno. Obdivovali se za to a fandili si. Pan Piháček objal svojí manželku jako tenkrát…kdysi. „Teď si běž děvče hezky po práci!“ odstrčil ji jemně. „Jdu volat hochy!“ „Tak Františku přidejte!“ popoháněl pan Piháček svého podřízeného na cestě z nádraží. „Emil může a vy ne!“ „Emil nemá nový boty, šéfe!“ zakřičel František dopředu a tiše dodal: „a stejně mi tenhle zpropadenej výlet nikdo nezaplatí!“ „Asi jsem mu posledně napsal moc velké prémie“ řekl žertem pan Piháček Emilovi. Emil se rozesmál. Po chvilce se zeptal: „Jako že má Fanda na nové boty, jo?“ a rozesmál se znovu a víc. „Tebe asi také přeplácím!“ řekl naštvaně pan Piháček a Emil se na něj vystrašeně podíval. „Ty máš zase dlouhý vedení!“ „No už jsme tady!“ oznámil Emilovi, když stanuli na dvorku. Už chtěl říct kde je ten druhej mamlas, když dosupěl i František. Pan Piháček otevřel dveře a obezřetně vstoupil. „Marceli!“ volal přidušeně. „Marceli!“ Emil se podíval na Frantu a žertovným gestem naznačoval, že to šéf Piháček také nemá v hlavě v pořádku. V tom se šéf Piháček obezřetně otočil. Samozřejmě viděl všechno. „Emile! Tohle si s tebou vyřídím v práci!“ syknul. „Já nic nedělám, pane šéf!“ bránil se hloupě Emil. „Mlč! Všechno jsem viděl! Kdybych byl blbej, nedělal bych ti šéfa!“ „Svatá pravda, šéfe! Svatá pravda!“ pochleboval Emil a doufal, že Piháčka uchlácholí. Konečně se doplížili do kuchyně. Pan Piháček se rozhlédl a uviděl Marcela v posteli. Ještě než k němu došel, všiml si spravených židlí a pořádku. Marcel spal jako mimino. Pan Piháček si vzpomněl na nevyplacený dopis a hrubě s ním zatřásl. „Marceli vstávej!“ třepal s ním a před očima mu držel tu nevyplacenou obálku. Konečně se Marcel probral. Otevřel oči, rozkoukal se a hned věděl kolik uhodilo. „Václave, pochop, já jsem neměl jinou možnost!“ snažil se o vysvětlení. „To mám za všechno?!“ vůbec ho neposlouchal a mlel si připravený monolog pan Piháček. „Já do tebe chleba, bydlení a ty mi oplácíš kamenem? Tos mě chlapče zklamal a manželku jak jsi zklamal! Jistě pochopíš, že mi náklady budeš muset do haléře uhradit. Já nemám na rozhazování!“ „Já s tím Václave počítám, že porto doplatím!“ snažil se Marcel. „No to bych prosil! A přirážku mi také doplatíš!“ „Jistě, dám ti to všechno! Nazdar chlapi!“ řekl a letmo pozdravil své bývalé spolupracovníky, tak, aby Václavovi nepřetrhl nit. To ho vždycky rozzuřilo, to si ještě pamatoval. „A z čehopak, smím li se ptát?!“ zjízlivěl pan Piháček „No Václave, jestli se pamatuješ, bylo domluveno…“ „No to jsem si mohl myslet! Ještě jsi s nějakou prací ani nezačal, alespoň jsem si ničeho nevšiml a už bys inkasoval! To je veselý! Tos mě doopravdy rozesmál!“ Marcel začínal být z výčitek dost nešťastný. Po jedné noze, protože na druhé měl napolo oblečené kalhoty, doskákal k polici. Dozapnul si kalhoty. Vzal jednu z překrásných kameninových misek a zeptal se: „A tohle je co! Jen se podívej na ty vzory, jak prokoukly! A jak se všechny lesknou!“ „To je tak dvacetikoruna! To není ani na dluh za ten dopis!“ hodnotil krutě pan Piháček „A židle! Nejsou snad všechny jako od truhláře?“ pokračoval Marcel. „Tak padesát! Víc bych za to nedal!“ „Podlahu jsem vycídil!“ „Možná vycídil, ale prkna jsi nepřibil!“ „ Já neměl hřebíky, Václave!“ pro změnu vyčítal Marcel. „Já neměl hřebíky, Václave!“ zakňučel stejně pan Piháček. „Tak sis je měl dojít půjčit, nebo najít a narovnat ty starý!“ „No jistě!“ horlivě přitakával Emil. Pan Piháček to kvitoval s povděkem a v očích měl napsáno, že prémie budou! „Podívej se Marceli! Tady máš šedesát osm korun a jsme si pro tento týden kvit!“ „To si neumíš poradit?“ přidal se opožděně Franta, který také nechtěl přijít o pochvalu. Pan Piháček se na něj ale podíval zle, jako že mu trhá nit, a mávnul rukou, aby jako zmizel. Franta se skutečně poslušně stáhnul. Nenávistně se podíval na Emila, který se nestyděl a drze se mu smál do očí. Franta mu pohrozil pěstí. Bůh ví, že se prát nechtěl a ještě před šéfem. Jenže Emil, celý nabubřelý obdrženou pochvalou se začal třást, jako že se Franty hrozně bojí. A ještě u toho pitvořil obličej, mizera. To se Franty dotklo, tohle nesnášel. Zrudly mu oči a šéf, nešéf, šel tomu patolízalovi jednu připlácnout. Naštěstí se Emil neuměl prát. Když padla rána pan Piháček se otočil. Viděl už jen usmívajícího se Frantu a pak taky Emila, jak si drží tvář a snaží se na něj také usmát. „Tak vy mi nepřestanete skákat do řeči!“obořil se na ně zle. Jenže tím hlukem se nahoře ve svém křesle ze spánku probral i Pán z Mašle. Pánovi z Mašle se každým páně Piháčkovým slovem kabonila tvář, až byla dočista zakaboněná. Byl pěkně nervózní. Ta nepříjemná osoba dole lála tu chvilku Marcelovi, tu některému z valibuků, co si přivedla s sebou. Byl to koncert pro jeden hlas. To už chtěl někdo něco na svojí obranu říci a on spustil: „Ale nic mi nevykládej,“ nebo „ na tvoje výmluvy tady není nikdo zvědavej“ a podobně. Když už Pán z Mašle myslel, že toho bylo dost, postavil se a začal si upravovat si šat. Přitom dostal nápad. Hezky zvesela si povyskočil a trošičku si přidupl. Dole všechno zmlklo. Pán z Mašle se podíval dolů a viděl, jak mají všichni oči v sloup a pozorují strop. Pan Piháček se chopil iniciativy a začal dole všechno v absolutní tichosti a po špičkách řídit a organizovat. Marcela strčil do postele a zakryl ho peřinou. Frantu schoval za závěs vedle dveří a Emila za almárku. To už ale byly slyšet kroky na dřevěných schodech co vedly na půdu. Piháček si rychle vlezl pod stůl. „Jste vidět, šéfe!“ šeptal Emil. Pan Piháček nasupeně opustil svůj úkryt a bezradně hledal další, lepší schovávačku. Jenže to už se se skřípotem otevřely dveře kuchyně. Ze všech úkrytů koukaly jen vyděšené oči. I Marcel koukal. Byl zvědav, co ten chlapík, vlastně tajemný duch, o kterém byl přesvědčen, že nemůže být zlý, když mu tolik pomohl, udělá. Vzpomněl si, že ho žádal, aby o něm s Václavem nehovořil. Podíval se na Václava. Ten stál zaskočen uprostřed místnosti a vyděšeně koukal na otevřené dveře. Už tam tak v tom vyděšení stáli chvilku a nic se nedělo. Nikdo nevešel. Pan Piháček šel obezřetně ke dveřím. Opatrně se podíval za ně. Nic! Ještě chvilku zkoumal mechanizmus kliky. Tohle nechápal. Klika evidentně funguje, zavírat to jde a drží to! „To jsem ale blázen!“ ulevil si pan Piháček „To teda jo, šéfe!“ podlézavě souhlasil Emil, než si uvědomil, co řekl za blbost. „Chtěl jsem říct, já taky, promiňte šéfe!“ omlouval se dřív, než se na něj šéf Piháček stačil obořit. „No proto!“ sykl pan Piháček. „To mi vysvětlete, co to bylo!“ přemýšlel si tak nahlas. Emil se osmělil a hlesl: „To byl jistě duch!“ „Mojí tety Barbory!“ posměšně ho hned doplňoval pan Piháček. Pak se obrátil na Marcela. „Tak spusť, co jsi zjistil a kde ten mizera je! Chlapi! Vyhrňte si rukávy. Zrovna jsem toho začal mít tak akorát! Tady si ze mě nikdo šoufky tropit nebude!“ Chlapi si poslušně začali vyhrnovat rukávy. Marcel se posadil na posteli a horečně přemýšlel, jak Václavovi sdělí skutečnost, kterou na prosbu Pana z Mašle, vyzradit vůbec nechtěl. Taky si plně uvědomoval, že ten duch může stát klidně vedle něj! Začal velice váhavě: „Víš Václave, jak bych ti to jenom řekl… Jsou tady jisté…jisté…indície…“ „Mluv jasně! Chci vědět všechno. Viděl jsi tu někoho po baráku chodit?“ „Chodit? Myslíš jako procházet se po vašem domě?“ protahoval Marcel řeč, aby měl čas vymyslet nějakou věrohodnou legendu. Pán z Mašle zrovna v tuhle chvíli seděl na druhém boku postele a zděšeně se díval na Marcela jak se utápí v různých lžích a to ještě ani nepromluvil. Kdepak, ten nic nevymyslí, pomyslel si a rezignovaně zavrtěl hlavou. Opravdu si zrovna vybral největšího moulu pod sluncem! „Václave! Já jsem ti psal, že v tomhle domě patrně straší!“ Našel se konečně Marcel a začal hezky zostra. Dokonce i Pán z Mašle zvedl hlavu, překvapen Marcelovým tónem. „Ty jsi psal konkrétní věci a poznatky, kde ten dopis, sakra, mám!“ prohledával se pan Piháček. „Á, tady! Tady čtu: Je zde někdo, kdo si dělá nárok na váš nový domek. Tvrdí, že zde jeho rod žije po staletí. Ty jsi s ním snad hovořil?“ „Jistě!“ zase znejistěl Marcel ale vzápětí vše uvedl na správnou míru: „Jistě, že ne! Jen jsem měl takový pocit…“ „Tak tvoje pocity mě skutečně vůbec nezajímají. Víš jak je drahé jízdné! A psal jsi, že má bejvák nahoře na půdě, že jo!“ „No to já už si ani tak nepamatuji“ mlžil Marcel. „Pánové, jde se na půdu!“ rozhodl pan Piháček „Václave! Václave!“ snažil se varovat Marcel. Marně. Pán z Mašle na sebe ukázal prstem a zase se objevil. Ležel na druhé půlce postele vedle Marcela. Docela šibalsky se na Marcela usmál a uklidňoval: „Jen je nechte! Já bych samozřejmě mohl podniknout různé věci, jenže jsem vám slíbil, že vám nechám prostor k jednání. Vidíte! Držím slovo.“ „Ano, jenže sám vidíte, že Václav zuří. Za normálních okolností bych vzal žádanky a schoval se někde hodně vzadu ve skladu,“ vzpomínal na roky zaměstnání pod vedením pana Piháčka Marcel. „Tohle nedopadne dobře. Myslím pro mě. Možná jsem tady skončil a budu se zase vracet do útulku pro nemožné…“ „Vy se nikam vracet nebudete“ řekl rozhodně Pán z Mašle. „Vidím, že prostor pro diskusi se zmenšil na nejnižší možnou míru. Kdybyste dovolil, abych to vzal do svých rukou…“ „Né, prosím vás ne. Počkejte ještě chvilku, snad se ještě najde příležitost…“ „No jak myslíte, jen si pamatujte, že jsem tady,“ řekl Pán z Mašle, ukázal na sebe prstem a zmizel. „To si jistě pamatovat budu,“ přisvědčil Marcel, ale to už se z půdy začaly ozývat hrozné zvuky, jako když tam někdo něco páře, nebo hází nábytkem. Marcel se tam rozběhl. „Václave, prosím tě! Václave, vzpamatuj se! To jste se snad všichni zbláznili nebo co?“ „Hele šéfe, tady je asi nějaká starožitnost,“ zvolal Emil a podával panu Piháčkovi starodávný, v kůži vázaný notes. Pan Piháček jej otevřel. Starodávné písmo bylo samá klička a jen stěží by si v něm dnešní čtenář početl. Přesto se v posledním zápisu panu Piháčkovi dařilo vyluštit alespoň nějaká slova: postavil se čelem, rozezvučel prkna. Osobám těm cizím sáhl na morek. Zvítězil, vyhnal spát je na …………. Najednou mu notes někdo vytáhl z ruky, zavřel jej a položil na almárku. Pan Piháček, Emil i Franta zůstali jako opaření. Podívali se na Marcela, jestli to viděl také. Neviděl! Zrovna se díval na své příšerné, špinavé nehty, jako by je obdivoval po právě prodělané manikúře. To teda pana Piháčka odrovnalo tak, že chvíli zůstal na Marcela strnule zírat. To si teda dovolil dost! „Tady doopravdy straší,“ vydechl, zdálo by se z posledního, pan Piháček. „Zdálo by se…“ přisvědčil Marcel jako by nic. Jenže protože nikdy nelhal všichni okamžitě poznali, že teď zrovna lže, nebo alespoň něco tají. „Jo. Tak zdálo by se!“ zopakoval pan Piháček a podíval se na Marcela, tak jako by už chápal, že Marcel hraje za jiné družstvo. Že je na straně nepřítele. „V takovém případě není o co stát. Já tuhle barabiznu plnou svinstva nechci! Nechám to tu zbourat a postavím si tady vilku!“ vykřikoval pan Piháček, aby ho slyšeli úplně všichni. Franta i Emil pokyvovali divoce souhlasně hlavami, protože si mysleli, že šéf křičí kvůli nim, jen proto, aby se vykřičel. Na to byli z práce zvyklí. Jenže sklad byl daleko, aby se zašili, tak alespoň horečně a vyděšeně souhlasili. To Marcel pochopil, která tady bije a dostal doopravdy děsný strach. Co s tím duchem bude, až sem Piháček pošle buldozéry? Půjde si stoupnout na dvůr pod kaštan? A pak? A já? „Chlapi! Svačinka!“ vyhlásil pan Piháček pauzu. Chlapi se poslušně sebrali a dupkali zpátky dolů, do kuchyně. Pan Piháček hrál vysokou hru. Vzal Marcela za rameno a významně řekl: „Je to na tobě chlapče!“ a také odcházel do kuchyně. Né, že by pan Piháček něco konkrétního věděl, to né, jen střílel na pomyslnou branku. Marcela dobře znal a byl si jist, že neřekl všechno. Tak ať se v tom vymáchá. Ještě ze schodů pan Piháček volal: „A nezapomeň, kdo se o tebe postaral, když ti bylo zle!“ Marcel byl tak zmatený a rozčílený. Už už si sedal zdrceně do starého křesílka, když se blýsklo. „No, no! Buďte opatrný!“ napomenul Pán z Mašle. „Promiňte, nevěděl jsem, že už tam sedíte,“ omlouval se Marcel. „To je v pořádku,“ uklidňoval ho Pán z Mašle, „vezměte místo támhle“ řekl a ukázal na druhé křesílko, přikryté nějakými archy papíru a starými mapami. Marcel všechno opatrně sundal a těžce usedl. „Asi jsem vás zklamal…. A Václava jsem také zklamal….“ přemýšlel nahlas Marcel. „Maminku jsem také zklamal…“ „Přeháníte! Tady nemůže být o zklamání řeč! To jen můj požadavek byl, abych tak řekl, nad vaše možnosti. Jste dobrý člověk a když už jsme u toho, vaše matka na vás může být pyšná!“ „Žertujete?! Je v ústavu pro přestárlé občany a modlí se za mě ve dne v noci. Ještě jsem jí ani neřekl, že jsem bez práce. Bojím se za ní jít, ona na mě totiž všechno pozná. Určitě už má starost, chudinka malá. Určitě se modlí jeden Zdrávas za druhým.. “ „Řešení existuje, tím si buďte jist, jen je zapotřebí všechno důkladně rozmyslet,.“ uklidňoval Marcela Pán z Mašle. „Jistě, už jsem o tom také přemýšlel. Vám je v první řadě třeba pomoci. Pokud k tomu není zrovna zapotřebí nevinná panna, jsem připraven osvobodit vaši duši. Nemohl jste být zlý člověk a jistě jste neprávem uvězněn v těchto zdech. Pokusím se vám pomoci a hodlám to rozhodně stihnout dříve, než se Václav rozmyslí, že mě tady nepotřebuje… No a pak s klidným svědomím půjdu..“ „Panna skutečně zapotřebí není, to jste se strefil. Já si však na rozdíl od vás myslím, že ten, kdo je na řadě, aby mu bylo pomoženo, jste naopak vy!“ „Nemáte vy snad v popisu práce náhodou strašit lidi?“ zeptal se Marcel. „Ano, zajisté. A věřte mi to nebo ne, dělal jsem to jen pro svůj klid. Nevím, jak je to možné, ale přes všechno, co se tu za těch pár dní stalo, nemám pocit, že právě vy byste můj klid rušil.“ „Co vám na to můžu říct?“ zeptal se vděčně Marcel. „Není třeba říkat nic,“ řekl Pán z Mašle a povzbudivě se na Marcela usmál. „Václave, mohli bychom si promluvit?“ zeptal se Marcel pana Piháčka, když sešel dolů. „Jistě, jsem jedno velké ucho. Spusť!“ „Myslel jsem mezi čtyřma očima.“ řekl Marcel a omluvně se na Emila a Frantu, kteří se zrovna ládovali svačinkami, usmál. Pan Piháček vydal oční rozkaz a chlapi se poslušně zvedli k odchodu. „Tak co pro mě máš?!“ vyzval pan Piháček Marcela k řeči. „Jen jsem tě chtěl požádat, abys neudělal nějaké unáhlené rozhodnutí ohledně této nemovitosti. Sám vidíš, jak je to tu zachovalé, příjemné a stylové. Vilka by ti jistě nepřinesla takovou radost jako domek, kde někdo, a třeba i někdo významný, žil. Tady na tebe dýchá z každé věci teplo rukou, které je, třeba kdysi,držely. Nech si čas na rozmyšlenou…“ „Nechtěl jsi snad říct nech mi čas na rozmyšlenou! Co ty máš co přemýšlet o mém baráku? Ty ses tady nějak rychle zabydlel! Marta mi to ale říkala, že to tahle dopadne!“ „Václave, ty mi křivdíš!“ ohradil se Marcel. „A ty mě zase začínáš pěkně štvát. Jak to, že neslyšíš, když tu někdo chodí po schodech? Jak to, že nevidíš, jak se mi vytrhne notes z ruky? Ty jsi mi tak podezřelej!“ „Ano, Václave, přiznávám, že se tu dějí podivné věci!“ „A to má být všechno? Cos tu ten týden dělal? Já ti řeknu, cos tu dělal: Tys tu kul pikle! Proti mně a manželce!“ „Nekul, Václave, nekul! Musíš mi věřit. Já jsem jen chtěl, aby tady mohli všichni …“ „No, copak chtěl náš zaopatřený nevděčný bezdomovec s „mým vlastním domem“? Jen se klidně vyjev! To je zrovna to, co mě zajímá ze všeho nejvíc!“ zeptal se jízlivě pan Piháček. „Vlastně nic.“ odpověděl smutně Marcel. Pan Piháček se na něj zle podíval. „No jak myslíš Marceli. Jistě ale pochopíš, že za těchto okolností..“ „Já rozumím, Václave. Sbalím si věci, nechám důsledně vyhasnout pícku, poklidím a v pátek ti dovezu klíče domů.“ „Také bych to tak viděl. Po třetí už bude někdo doma. Tak se ukaž!! Chlapi! Jdeme na vlak!“ zavelel ještě pan Piháček. Hoši zakřičeli hurá a pomalu se šinuli k brance. „Nazdar, Marcel!“ volal Emil. „Nazdar a dej bacha! Bubáci koušou!“ volal Franta. Pan Piháček je při tom pohlavkoval z branky. „Václave! Myslel jsi to s těmi buldozéry doopravdy vážně?“ snažil se ještě naposledy Marcel zeptat, jenže pan Piháček s doprovodem už byli kus cesty u remízu. Pán z Mašle na sebe ukázal a objevil se. Seděl naproti zkroušenému Marcelovi. Dal si nohy na stůl a udělal si pohodlí. Otevřel svůj notes. Hned ze začátku, tam, kde bylo ještě kudrnatější písmo než vzadu. Tenhle notes začal psát totiž už tatínek Filipa z Mašle, jistý Bořek z Mašle. Konečně Pán z Mašle našel co hledal. „Poslouchejte“ poručil Marcelovi a začal číst: „dne vody sedmého po třinácti hladových orákule kvílením slyšení se dožádaly a pravdu tuto, světa vedlejšího vyjevily. Poklad ten co Bořek v prošlém sedmém létě na místo skryté zakopal, by planým stal se po věky věků. Však přiložen li meč pravdy, co k tělu jeho připoután jest, tu stane se zázrak a nástroj tento obdrží vedlejšího světa moc. Synu pak probodením ku prospěchu sloužiti bude a potomkům rodu z Mašle míru dohledati dá.“ Pán z Mašle začal listovat dál. Zase něco našel: „Tohleto si poslechněte: Já, Boř z Mašle, maje na mysli dobro rodu, po zjevení mi proroctví, jistoty své vykopal a meč přiložil svůj, co moji otcové si předávali věky a modlitbu za své syny vykonal.“ Pán z Mašle dojatě skončil. „Aha! Takže stačí najít jistotu, tedy poklad, vzít meč a probodnout vás! Jak snadné! Bezdomovec vrahem! Maminko, měl jsem tě doopravdy rád, pomoc!“ poděsil se Marcel a značně přeháněl. „Ano, ve zkrácené verzi by se to i tak dalo stručně shrnout.“ přitakal Pán z Mašle. Vůbec ho nerozházel Marcelův posměšný tón. Byl si vědom toho, že Marcelovi teče z tlustých do tenkých. To se však ale dalo přeci tak snadno změnit! „Ale no tak pane Marceli! Proč si z toho nevybrat jen to dobré, snad už tušíte, že jsem ochoten jít vám, jak se říká, na ruku!“ „Proč byste mi zrovna vy měl jít, jak se říká, na ruku?! Nevzpomínám si, že bych vám kdy udělal co dobrého, ba ani, co bych vám, vůbec kdy, udělal.“ „To je samozřejmě pravda. Budu k vám naprosto upřímný. Neumím si dost dobře představit, že zde budu ve společné domácnosti s někým takovým, jako je pan Piháček, či někdo jemu podobný. Naopak, co si představit dokážu, je skutečnost, že s někým, jako jste vy, by se tu další staletí žilo docela příjemně. Ovšem přijmout to, co skutečně přijde, jsem se za ta léta, věřte mi, již naučil.“ „To je od vás skutečně hezké, že to říkáte, ale zazdít bych se nechat nechtěl…“ „Tomu lze rozumět.“ „A vlastně není o čem hovořit, ani si dělat dalekosáhlé plány na století, když sem příští týden Václav pošle ty buldozéry!“ „Naopak! Myslíte, že jsem ta staletí prospal ve svém křesle? Myslím, že teď je na velké plány ten nejlepší čas. Pojďte, prosím se mnou, chci vám něco ukázat.“ Oba muži se sebrali a vyšli před dům. Pán z Mašle táhl za rukáv Marcela za sebou do přilehlé hospodářské budovy. „Tady jsme mívali koně…“ připomínal sám sobě nostalgicky Pán z Mašle, „a tady stál můj Cyr“ řekl a zastavil se smutně na jednom stání. „Říkal jste Filip?“ zeptal se Marcel a položil soucitně Pánu z Mašle ruku na rameno. „Ano, Filip, Marceli!“ sebral se Pán z Mašle a usmál se na Marcela. „Tak hlavu vzhůru! Filipe!“ „Hlavu vzhůru! Marceli!“ A z nějakého neznámého důvodu si podali ruce a silně stiskli. „Pojďte, s tímhle mi budete muset pomoci!“ řekl Pán z Mašle Marcelovi, když zprostředka Cyrova stání odhrnul starou ztrouchnivělou slámu. V podlaze byl poklop, vydlážděný jako okolní stání a jen zkušené oko mohlo rozpoznat neznatelnou škvírku. Když se jim po pěkné lopotě konečně podařilo poklop odtáhnout uviděli schody do podzemí. Louče byly připraveny u vchodu. Marcel se začal prohledávat, jestli u sebe nemá sirky, jenže Pán z Mašle jen zavrtěl nevěřícně hlavou, jako že nechápe, že si Marcel nemůže zvyknout, že s ním spoustu běžných věcí nepotřebuje. Marcel se přestal prohledávat a Pán z Mašle pyšně namířil na louč prstem a šup! Už praskala a plápolala. Marcel uznale pokýval hlavou, jako že tohle on patrně nikdy nedokáže a oba se rozesmáli. „Půjdeme tudy!“ ukázal směr Pán z Mašle a vydali se na cestu. Po chvilce narazili na křižovatku. Pán z Mašle se zamyslel, chvilku si ukazoval, chvilku brblal něco o výtečném víně a pak zabočil doprava. Ušli už jen malý kousek když se Pán z Mašle zastavil. „Tady je to,“ řekl a tajemně se zadíval na podlahu. A pak ještě: „Odstupte!“ Natáhl ruku a začaly se dít věci. Země sama odstupovala do stran, pak se ze země zvedl velký kámen a odvalil se, pak ještě něco hlíny a…… „Ježíši to je záře!“ vykřikl v úžasu Marcel. „To snad je ten meč vašeho tatínka! A truhla! Můžu se podívat?“ „Jistě! Proč myslíte, že to všechno dělám?“ „Snad abyste byl brzo volný?“ „Myslíte?“ zeptal se mnohoznačně Pán z Mašle. „Podívejte, to je snad zlato?“ „Uhlí to na první pohled nebude!“ „Co jen s tím budeme dělat? Nemám ve zlatě žádné zkušenosti a abych pravdu řekl nikdy bych nevěřil, že kdy nějaké získám. Poslyšte! Jak byla ta formulace z toho notesu. Nebyla tam podmínka, že až najdete mír, pak teprve bude jistota k něčemu? Nepamatujete si to náhodou?“ „Mám to tady s sebou. Přečtu to znova: dne vody sedmého po třinácti hladových orákule kvílením slyšení se dožádaly a pravdu tuto, světa vedlejšího vyjevily. Poklad ten co Bořek v prošlém sedmém létě na místo skryté zakopal, by planým stal se po věky věků. Však přiložen li meč pravdy, co k tělu jeho připoután jest, tu stane se zázrak a nástroj tento obdrží vedlejšího světa moc. Synu pak probodením ku prospěchu sloužiti bude a potomkům rodu z Mašle míru dohledati dá.“ „Hm.Hm…dovolíte, sáhnul bych na to zlato, nestane li se něco?“ zeptal se Marcel. „No zkuste! Z toho textu se za jistých okolností jistá posloupnost věcí vysledovat dá! Sám jsem zvědav!“ řekl Pán z Mašle. Marcel se opatrně přiblížil k truhle. Vzal meč a znovu si ho obdivně prohlížel. Po chvilce jej odložil. Pomalu se jedním prstíkem přibližoval ke zlatému pokladu. Sáhl na zlatý valoun a … „Viděl jste to! Viděl jste to?!“ vykřikl Marcel. Ze zlatého valounu se stal normální křemínek a v truhle pohasla záře. Když se přestal dotýkat, všechno se opět rozzářilo. „Viděl jsem to! Viděl jsem to! To nešlo nevidět! Tak je to jasné!“ posmutněl pán z Mašle. „Nejdřív probodnout a pak je to všechno vaše!“ dodal. Marcel se doopravdy vyděsil. „To mi řeknete jen tak? V životě jsem neublížil ani mouše a kvůli tomuhle,“ řekl a ukázal na truhlu, „si svědomí nezatížím! Prosím vás, nechtějte to po mě! Já vím, že jsem vám to slíbil, ale copak existuje jenom tohle morbidní řešení?“ „Vám asi není dost jasné, že to zlato jaksi nedostanete, když mi neprokážete poslední službu! A bohužel! O jiném řešení mi není dosud nic známo. Ale, no tak!“ všiml si Pán z Mašle jak se Marcel zoufale kouká na svět, „vždyť to nemusí být dnes! Pojďte, půjdeme nahoru a uděláme si dobře!“ Marcel se poslušně, ale zdrceně zvedl a odcházeli ze sklepení. „Můžete tady Marceli, chvíli počkat?“ zeptal se Pán z Mašle Marcela před vchodem do domu. Marcel se na něj tázavě podíval. „No, napadla mě taková jedna roztomilá věc a potřebuji chvilku na přípravu. Chci, aby mě i vám bylo hezky, než se rozloučíme. Nekažte mi radost! Až to bude, zavolám vás!“ Marcelovi do žádného smíchu ani oslav vůbec nebylo. Dost se divil, že to Pán z Mašle dokáže brát takhle, na lehkou váhu. Sedl si na lavičku pod kaštan a zkoušel nemyslet na nic. „Můžete!“ stál Pán z Mašle za chvilinku ve dveřích a zval Marcela dál. „Račte, pane!“ řekl a vysekl malinkou poklonu. Marcel ráčil. „Bože! To je vůně!“ vydechl Marcel. Teda pane!“ „Filipe..“ doplnil ho Filip z Mašle. „Filipe!“ obdivně opakoval Marcel. Na stole bylo jídla! V rohu kuchyně stál malý vánoční stromek. Dokonce i cukroví vypadalo vánočně! „Snad jste se nerozhodl slavit Vánoce teď na konci léta?“ zeptal se Marcel. „Jistě že né,“ snažil se zakrýt rozpaky Pán z Mašle. „Jen jsem hledal vhodnou příležitost, jak vám dát něco na památku!“ „Rozumím tomu dobře tak, že vy pro mě máte i dárek?“ zeptal se pro jistotu ještě jednou Marcel. „Ano, myslel jsem vzhledem k okolnostem a nedostatku jiných příležitostí, že si uděláme klidný a příjemný večer…“ jakoby se omlouval Pán z Mašle. „To je ale báječný nápad! To jste mě ale doopravdy překvapil!“ rozptýlil Marcel veškeré pochybnosti o vhodnosti či nevhodnosti právě takového nápadu. „Jen jsem na to jaksi nebyl připraven a jeden dárek tady bude chybět.“ „Nebude!“ řekl přesvědčivě Pán z Mašle. „Mým dárkem bude to posezení s vámi. Asi by pro vás bylo nepředstavitelné nepromluvit několik dnů a teď si představte, že já nepromluvil několik mnoho tisíc dnů. Pro mě je těchto pár dnů jeden velký dárek“ „To mi řekněte, že jste si už dávno nenašel někoho, s kým byste mluvit mohl. Jak jsem k té poctě, protože pro mě o ve svém důsledku pocta skutečně je, přišel. Taková nula…“ „Je mi doopravdy líto, že s vámi nemohu vaše pocity sdílet..“ řekl šibalsky Pán z Mašle. „Opravdu? Ani se vám nedivím, není totiž až zase tolik o co stát!“ ujišťoval Marcel. „No tak!“ zarazil ty nářky Pán z Mašle, „běžte se raději podívat co vám chci dát na památku a jako díky za přátelská slova!“ „Tak to jsem doopravdy zvědav,“ řekl Marcel a skutečně na lavičce u stromečku našel malý dárek. Skutečně se ještě pohledem na Pána z Mašle ujistil, že je pro něj a rozbalil ho. Uprostřed malinké dřevěné truhličky byl malilinký, měděný penízek pro štěstí. „Ten ale musí být starý!“ obdivoval starou ražbu Marcel. „Taky je! Ten jsem dostal od maminky do peřinky při křtu!“ „Proč mi ho tedy proboha dáváte. Taková památka! Od maminky!“ zděsil se Marcel. „Abych se přiznal, nevím to jistě. Jen mě žene jakési nevysvětlitelné nutkání!“ Pán z Mašle se rozesmál. Nevěděl, jak jinak vysvětlit svojí náklonnost k Marcelovi. Nechtěl zacházet do podrobností a přiznávat se k tomu, že se v Marcelovi chvílemi poznává, že by se ve stejných situacích zachoval podobně jako on. Že je Marcel ten pravý, s kým by mohl trávit celé dlouhé hodiny rozhovorem bez jediného hlásku. Také se tomu někdy říká souznění duší a přesně ten dojem měl z Marcela Pán z Mašle od prvního okamžiku. Marcel se také rozesmál. Tak divné vysvětlení nemohlo být míněno vážně. „No vidíte,“ řekl Pán z Mašle, „ a za tohle všechno jsem vám vděčný!“ „Vy mě rozbrečíte!“ řekl vážně Marcel. „Vy mě taky!“ řekl vážně Pán z Mašle a oba se rozesmáli. Jen jim z nějakého důvodu při tom smíchu také tekly z očí slzy, které nenápadně oba dva odmazávali. Bylo jim spolu u dobrého jídla a se spoustou historek – ale jakých!- tak bezvadně, že si na nějakého Piháčka ani nevzpomněli. Pán z Mašle dával dokonce dobové historky a různě vtipně popisoval zajímavé obyvatele a přestavby domu. Marcel zase na oplátku popisoval svoje zkušenosti s různými lidmi a pak také svoje zážitky s maminkou. Moc na ní vzpomínal. Vybíral ale jen ty veselé a komické a bylo jich opravdu hodně! Měl tak velkou radost z duše, co se mu neposmívá a dokáže ocenit jeho dobré vlastnosti, které mu maminka celý jeho život vštěpovala. Byl to překvapivý, objevný koncert pro dvě dobré duše. „Nazdar Zlato! Jsem doma!“ zahřměl pan Piháček když vstoupil do dveří. „Nazdar!“ napůl úst odpověděla Paní Piháčková. „Co je?“ zeptal se pan Piháček, co si nebyl vědom žádného prohřešku a tudíž nechápal, proč manželka nemluví. Když vešel do kuchyně, hned se vše vysvětlilo. Paní Piháčková v rámci úspor rodinných financí právě prováděla u stolu peeling pemzou. „Á, tady je zase kosmetický salún“ uznale ocenil manželčinu šetrnost pan Piháček. „Máš snad něco proti?!“ zeptala se odměřeně paní Piháčková. „Jak jsi dopadl? Vidím, ani škrábnutí!“ „Chceš to doopravdy vědět, Marti?“ položil si řečnickou otázku a hned si na ni také sám odpověděl: „Pěkně na hlavičku! Pěkně na hlavičku jsem dopadl!“ „Ty mě děsíš, Václave! Ty mě děsíš! Mluv! Okamžitě mluv!“ vypískla vzrušeně paní Piháčková. „Tomu bys nevěřila, Marti!“ „To nech na mě, čemu budu věřit a čemu ne, mluv!“ „No, prosím tě…“ „Nech toho! Budu hádat! Schválně! Poleno tě vykradl! Mám pravdu?! Mám pravdu?!!“ Pan Piháček se neurčitě zavrtěl. „Mám pravdu? Jen v tom starožitným nábytku a jen v tom, co jsme viděli, to může dělat bratru dobrých 60 000,-korun! Odvezl všechno?!“ „Nic neodvezl! Přestaň bláznit! Všechno tam je jak to bylo. Ještě to ten trouba vyglancoval! Jen, abys tomu taky trochu rozuměla, Marcel se mi zdál, na to, že s tím barákem není asi všechno úplně v pořádku, dost klidnej. No představ si, že ti bouchne ve stropě, pak slyšíš, jak jde někdo dolů po dřevěnejch schodech, každý vrznutí ti trhá uši, otevřou se dveře a nikde nikdo. A představ si, že on nic neviděl a neslyšel a jeho jediný vyjádření k celý věci se dá shrnout do tří slov: Možný to je! Necítíš v tom taky nějakou zradu? Ty na to máš přece odjakživa nos!“ „Tohle já jsem říkala hned na začátku! Kamarádíčkové a všichni koukaj jak tě oblafnout! A jak se stavěl do pěknýho světla. Ten je tak chytrej, že bych mu možná taky nalítla!“ vzpomněla si paní Piháčková, jak se dobře cítila v Marcelově přítomnosti. „A co teď s barákem, kde straší! Nebo řekni, co si o tom mysleli chlapi?“ „Mysleli si, že tam straší! Co ti mám povídat! Já myslel na nějakýho vymítače duchů, nebo tak něco, je toho plná televize, nebo už snad jedině zbourat a postavit něco menšího, novýho. To víš, to by ale stálo prachy!“ „Dneska stojí všechno prachy!“ „Jo a Marcel v pátek doveze klíče. Po třetí je tady. Doufám, že už bude někdo doma!“ „Příští pátek?“zeptala se paní Piháčková. „Jakej příští! Tenhle pátek!“ „Tenhle pátek budeme doma oba!“ „Co je to za volovinu! Kvůli Marcelovi si snad budu vybírat dovolenou? Snad dokážeš převzít mezi dveřmi klíče od baráku, né?“ „Né kvůli Marcelovi! Přijedou naši, tatínek veze maminku do nemocnice na vyšetření a tak se v poledne u nás zastaví. Domů pojedou až odpoledne courákem.“ „Jak jinak! Rychlík by stál zatracený peníze. Z toho jsem celej vodvázanej!“ zamumlal pro sebe pan Piháček a nahlas řekl: „A jestli pak víš, že dráhy budou od příštího týdne zavádět nové spoje za dobrou cenu?“ „Ne, to nevím! To bych ještě mamince brnkla, jestli se nemůže v té nemocnici přeobjednat,“ zpozorněla paní Piháčková. „Nikam nevolej! Budou to prý zpomalený vlaky!“ Byl to vtip, ale pan Piháček se nemohl ani smát. Jak šlo o peníze, nebyla s manželkou žádná sranda. „To byl vtip?“ zeptala se paní Piháčková naštvaně. „Byl..“ rezignoval pan Piháček a pomyslel, že vždycky se holt nepovede… „Do čeho jste se to Marceli pustil?“ zeptal se Pán z Mašle Marcela. „Ale, našel jsem nahoře tuhle starou remingtonku. Jen se podívejte, jaký je to skvost! Té může být dobrých padesát let! Myslím, že když se do ní koupí páska, bude ještě šlapat.“ „Máte pravdu, počkejte, té je přesně šestapadesát. Mohu vám snad být nějak nápomocen?“ „Ne, ne, děkuji, jste příliš laskav. Jsem vám vděčný za to výborné jidlo. Už tak se mnou máte akorát práci. Mě vlastně ani o nic nejde. S sebou si ji stejně neponesu. Sbaleno už mám a vlak mi jede za hodinu. Tak jsem si jí chtěl jen prohlídnout. Mám tyhle staré dobré věci rád. No nic, nechám to být. Chci se s vámi rozloučit a poprosit vás za odpuštění. Asi nejsem ten správný hrdina, co bez mrknutí oka probodne, promiňte mi ten výraz, strašidlo, sbalí si své zasloužené zlato a odejde. Já bych do vás nemohl….“ „Už se tím netrapte, Marceli, asi tuším, jak vám je. Není to zase až taková hrůza, vydržet se to nějak musí. Jen mi budete chybět. Tak dobře jsem vám rozuměl.“ „Ale ten začátek byl trochu krutý!“ naoko vyčítal Marcel. „Krutý, říkáte? To nebylo nic! Počkejte, co tu bude mít Piháček za peklo. To teprve budu doopravdy krutý!“ „Já se jen bojím, že to tady doopravdy nechá zbourat, vykope poklad, najde meč vašeho otce…“ „….a probodne mě? Žertujete? Pokud mu vy neřeknete, co si má počít, neudělá nic. A vy to neřeknete. Mě se nemůže zbavit, já jsem s tímto místem spoután. Mě by mohl naštvat tím, že tu postaví neestetickou multifunkční krabici. To je ale osud, co bych mohl dělat?“ „Je mi to tak líto!“řekl Marcel. „Mě je líto spousty věcí a nechte to už. A běžte už, ať vám to neujede!“ „Tak sbohem Pane Filipe z Mašle, bylo mi velikou ctí..“ „Sbohem pane Marceli Poleno, mě bylo nevýslovným potěšením. Pokud vám čas dovolí ukažte se ve zdejším kraji. Je tu tak hezky a leckdo vás rád uvidí..“ „Přijdu, slibuji…“ „Sbohem“ „Mami ber si!“ pobízela paní Piháčková matku ke konzumaci lahůdek. „Mami, ber si, mami ber si! To se lehko řekne a kdo se pak má nasoukat do těchhle šatů a nezapomeň, že nás čeká ještě cesta domů!“ „Aspoň ti ještě uvařím kafíčko, aby ses vzpružila!“ „A mě podej ještě jedno pivko, Martičko!“ poručil si tatínek. „Mě sem Marti, když už tam jdeš, vezmi taky jedno!“ „Ty už jsi jich měl dneska dost!“ zavelela paní Piháčková. „Ale jen mu ještě jedno dej! Je to velkej chlap!“ poručil tatínek. Paní Piháčková na manžela vykulila nebezpečně oči a odešla do kuchyně. Pan Piháček se ale stejně pro jistotu také zvedl a odhopkal hezky za manželkou. Ten její pohled byl dost výmluvný. Snad proto začal výpadem on: „Nemělas jim o Marcelovi nic říkat! To je snad naše věc! Tahat do všeho rodiče! Sama jsi říkala, že bys mu taky věřila všechno!“ „Tak pozor Vendo!“ ohradila se zprudka paní Piháčková, „všechno jsem určitě neříkala. Jen počkej, jestli se tu objeví, tatínek ho proklepne, že se budeme všichni divit!“ „No už by tady měl pomalu být! Řekl jsem po třetí a už budou pomalu… Tak né, budou tři, teprve…“ „Snad se tady děti nehádáte!“ zeptal se tatínek a stoupl si do dveří. „Ale kdepak, tatínku, jen nám dělá starost ten člověk!“ řekla paní Piháčková. „Bez obav, děti, mě neproklouzne mezi rukama živá myš! Jestli něco tají, nebo něco ukradl, já to z něj dostanu. Léta dělal s lidmi a vím jak se na tu sebranku musí!“ „A hele, to bude on!“ řekl pan Piháček a letěl otevřít. „Nazdar Marceli, pojď dál“ vyzval Marcela pan Piháček. „Kdepak Václave, já vás nebudu zdržovat, už jsem vás i tak zdržel až příliš. Tady ti nesu ty klíče a nezlob se na mě, já se na tebe také nezlobím.“ „No vidíš Václave, pán se na tebe vůbec nezlobí! A to jsi se tak bál! Jen račte dál, pane, jaks to Vášo říkal, Poleno? Jak české!“ vecpal se mezi ně tatínek paní Piháčkové. „Ne prosím vás, já opravdu nechci zdržovat a vidím, že máte návštěvu, tak to už vůbec bych jaksi nezdržoval,“ snažil se vykličkovat Marcel. Jenže otec paní Piháčkové ho chytl za rukáv a se slovy „No tak, nenechte se přemlouvat, přece nemáte co skrývat“ jej vtáhl dovnitř. „No dovolte, samozřejmě, že nemám co skrývat. Václave, ty mě znáš! Řekni něco!“ „Dovol, Marceli, abych ti představil svého tchána.“ Pak se obrátil a řekl: „Tatínku, tohle je Marcel, můj bývalý kolega z práce.“ „Potěšení je pouze na vaší straně“ řekl tatínek paní Piháčkové nezdvořile a strkal Marcela před sebou do kuchyně. „Slíbil jsem dceři, že se vám podívám na zoubek. Chci vědět co jste si z domku bez dovolení vzal!“ „No dovolte! Samozřejmě, že jsem si z vašeho domku ani s dovolením, ani bez něj nic nevzal!“ „Mě nepřevezete! Kdy jste si tedy to nic nevzal! Mluvte!“ „Dnes, ani nikdy jindy!“ „Tak přece! Tak buďto mi ukážete tašku teď dobrovolně, nebo zavolám přátelům z policejního okrsku a strávíte tam čtyřicet osm hodin za katrem! Vyberte si! Poleno!“ „Václave, ty to dovolíš?“ obrátil se na pana Piháčka Marcel. „Tohle je vyšší instance, promiň Marceli.“ netroufal si pro klid v rodině zasáhnout pan Piháček. Marcel se naštval a vysypal obsah své igelitky na stůl. „Ještě kapsy!“ poručil tatínek paní Piháčkové. Marcel už doopravdy vztekle vyndal i z kapes jejich obsah. Tatínek paní Piháčkové přejel věci na stole profesionálním pohledem. Ukázal prstem na sáček. „Co je to?“ zeptal se. „To je svačina!“ odpověděl Marcel. „Co je toto?!“ zeptal se a ukázal na malinkou dřevěnou truhličku. „To je dárek k Vánocům!“ popravdě odpověděl Marcel. Tatínek paní Piháčkové se do truhličky začal bez dovolení dobývat. Konečně se mu podařilo ji otevřít. Chvíli na malinkou minci koukal a pak z ničeho nic začal lapat po dechu. Václav přiskočil a pomohl tatínkovi vstát. Ten se nejdříve dobelhal ke dveřím z kuchyně do předsíňky, zavřel je a zamkl. Klíč si strčil do kapsy. Pak vzal ze stolu truhličku s penízkem, a se slovy „moment, strpení“ zamknul i dveře z kuchyně do obýváku. Marcel zůstal sám zamčený v kuchyni. Ničemu nerozuměl. Nikdo nechápal proč se udělalo tatínkovi tak zle, ani co to tropí. Ten si sedl do křesla a znovu začal lapat po dechu. Když se trochu uklidnil zeptal se: „Václave, sbírá tady v domě nebo v okolí mince? Nevíš o někom?“ „Ale jo, tady přímo v baráku v přízemí Matějka sbíral mince, ale na jaře ho vykradli, tak pochybuju, že by nějaké ještě měl,“ odpověděl Václav. „Marto, skoč tam, jestli nemá numismatickou literaturu a bez ní se sem nevracej!“ poručil tatínek, svalil se do křesla a začal si horečně utírat pot. „Co se děje tatínku, ty snad máš infarkt!“ strachovala se maminka paní Piháčkové. „To je rána, maminko, to je rána na kterou se trefí tak jednou za sto let! To je numismatická bomba. To je první ražba! Podívejte se, ale opatrně! A ten chlap to má v igelitce! Ten ani netuší cenu! Já říkám milión tržní a historickou nevyčíslitelnou!“ „Něco mi půjčil!“ po chvilce hlásila paní Piháčková a nesla stoh knih. Neomylnou rukou sáhl tatínek po jedné z nich. Našel obrázek a začal srovnávat. Pak knihu zavřel a zase si začal nervózně utírat pot. „Je to tak!“ hlesl. Pan Piháček si malou minci nevěřícně prohlížel. „To snad ale ani není zlato,“ pochyboval, „a milión jste říkal, tatínku?“ „Třeba by nám jí nechal za nějakou slušnou cenu,“ přemýšlela paní Piháčková, „je to dost trouba.“ „Ten ani netuší co vlastní!“ přidal se pan Piháček, „taky jste na něj nemusel být hned sprostej!“ vyčetl tatínkovi. „Já jsem na něj byl ještě dost slušnej! Na stanici by poznal, zač je toho loket!“ „Jenže to mu teď budu těžko vysvětlovat, že vy jste ještě v podstatě dobrák!“ „Musíš na něj taťko po dobrém! A opijte ho!“ radila maminka. „Už ti tady bylo smutno, viď chudáčku,“ rozrazil nohou dveře do kuchyně pan Piháček, protože měl plné ruce chlebíčků a zákusků. „Zakousni si, Marta nám nalije štamprlátko, kafíčko uvaří. Přece by ses nechtěl rozejít ve zlém. Podívej, co jsme si to jsme si, smažme to. Tady je moje ruka!“ „Já se ve zlém rozejít rozhodně nepřišel,“ řekl Marcel vyčítavě. „Tohle už si můžu sbalit, nebo bude ještě osobní prohlídka?“ „Přehráváš, Marceli! Jaká prohlídka! To bylo nedorozumění, za které jsem se omluvil!“ „Nevšiml jsem si, že by se tu někdo omlouval. A děkuju, já nebudu. Já raději půjdu. Na tu minci už jste se snad vynadívali dost, tak bych prosil o vrácení.“ „Zrovna jsem říkal Václavovi, jak cenný je to dárek!“ přinášel minci tatínek paní Piháčkové. „Mám dobrého přítele!“ odsekl Marcel. „To jistě! Chtěl jsem se zeptat, nebyla-li by na prodej, to víte, jako důchodce moc nemám, ale jako sběratel dal bych za ní dost!“ „Bohužel, je to dárek od vzácného přítele a on ji dostal od své matky ke křtu. Jistě chápete, že mu dlužím za takový dar alespoň povinnou úctu. Nemohu ji jen tak prodat. Za žádné peníze. Lituji.“ Tatínek paní Piháčkové odešel z kuchyně do obýváku, aby se mohl vyzuřit. Dokonce tam slovy bez hlasu Marcelovi vyhrožoval i smrtí, když neprodá. Pak ho to najednou napadlo! Vrátil se do kuchyně jako mílius. „A co na chaloupce, líbilo se vám?“ zeptal se úlisně. Pan Piháček se na něj nechápavě podíval. „Ale ano, líbilo se mi tam moc. Hned bych se tam vrátil.“ přiznal Marcel. „No, když neprodáte za žádné peníze, což takhle vyměnit za domeček?“ „Tatínku, ten domeček, jestli si to ještě pamatuješ, je náš!“ opatrně připomínal pan Piháček, ale to už manželka z obýváku signalizovala, aby se do toho nepletl, že škodný nebude. „No to je jistě velmi zajímavá nabídka, kdyby to nebyl tak srdci drahý dárek, nesmlouval bych ani minutu. Je to všechno ale tak rychlé, musel bych si to alespoň trochu promyslet,“ řekl překvapený Marcel „Na nějaké dlouhé přemýšlení nemám čas ani já, vážený pane! Za dvacet minut mi jede vlak! Přidám vám sto tisíc a to je poslední slovo! Marto! Dones mi kabát!“ tlačil na Marcela tatínek hrubě. Teď se pro změnu začal potit Marcel. „Platí!“ řekl po chvilce a všichni si oddychli. „Formality si vyřídíte s Václavem v pondělí. Klíče!“ poručil tatínek a Václav položil klíče na stůl. „Tady sepíšu předběžnou smlouvu, vy mi zapůjčíte minci, převezmete hotovost a mince se stane mým majetkem v okamžiku převodu baráku na vaší osobu. To je Václave nejpozději v pondělí! Vyřídíš to tady s pánem a budeš mi neprodleně telegrafovat. Pak přijedu vyplatit tebe, protože ty mi teď tu hotovost pěkně půjčíš.“ „Kde já bych vzal, tatínku!“ snažil se vymlouvat Václav. „Václave!“ řekla jenom paní Piháčková a Václav poslušně z komínků srovnaného prádla v prádelníku pomalu vytahoval pětitisícovky. Za chvilku jich měl dvacet. Po podpisu předběžné smlouvy se Marcel jako ve snách rozloučil s klíči v jedné ruce a balíčkem pětitisícovek ve druhé a ani nevěděl jak se ocitl před domem. Volný, svobodný, nezávislý a šťastný. Věřil, že mu Pán z Mašle odpustí, že vyhandloval jeho dárek za dům, který mu chtěl na oplátku za všechno pro jeho klid a pohodu darovat. Nezaváhal ani vteřinu a vydal se směrem k nádraží. Byla už noc, když dojel na místo. Známou cestou ale rychle šlapal. Byl nedočkavý a natěšený. Věděl, že skončí jedno trápení a rozplynou se obavy. Už viděl tu krásnou siluetu stavby a obrovského kaštanu pod temným nebem plným hvězd. To byl úchvatný pohled. Marcel odemkl a vešel. „Filipe! volal tiše, aby ho nevzbudil, kdyby spal. „Filipe, jste vzhůru?“ „Co jste si zapomněl?“ také tlumeně a rovnou do ouška zašeptal Filip z Mašle Marcelovi. Celou tu dobu stál za ním. Teď na sebe ukázal. „Ježíš, vy jste mě zase vylekal!“ „Vy jste mě také vylekal! Čekám tady na buldozéry a kdo to nepřijde místo nich. Jsem rád, že vás zase vidím, i když jsem v to nedoufal. Změnilo se něco? Dohodl jste se snad nějak s tím pánem?“ „Myslím, že budete překvapen zrovna tak jako já. Pojďme si na to sednout, bude to delší vypravování!“ řekl Marcel a vešli do kuchyně. Pán z Mašle zapálil lampy, sedli si ke stolu a Marcel se dal do vypravování. Bylo to tak barvité, že Pán z Mašle chvílemi zatínal pěsti a vykřikoval výhružky otci paní Piháčkové. Pak mu Marcel vylíčil, jakou dostal poslední nabídku. „A co jste udělal?“ zeptal se vyděšeně Pán z Mašle. „Vy se na mě asi budete zlobit!“ bál se Marcel přiznat, že vyhandloval dárek. „Budu se na vás zlobit v případě, že jste jim ten dům nechal!“ „Nenechal! Máme ho! Je to naše štěstí. Už je jenom náš!“ křičel Marcel na celé kolo. On i Pán z Mašle křičeli tak až se třásly tabulky v oknech. „A ten dárek, abyste byl klidný,“ po chvíli vysvětloval Pán z Mašle, „podívejte“ řekl a vyndal ještě jednu stejnou truhličku. „Památka mi stejně zůstane, tuhle stejnou jsem dostal k Biřmování“ „To jsem rád, že se nezlobíte! To bylo jediné, co mě trápilo celou cestu sem.“ „Vážně to bylo to jediné?“ zeptal se Pán z Mašle, jakoby věděl víc. „Máte zase pravdu. Myslel jsem cestou na maminku.“ řekl Marcel a tázavě se podíval na Pána z Mašle, co na to řekne. Ten se vážně podíval na Marcela, chvíli dělal jako že přemýšlí, ale pak se usmál a řekl: „Já jsem ten poslední, kdo by vám v něčem bránil. Samozřejmě že si ji dovezete. A hned zítra!“ Marcel byl tak vděčný! Pán z Mašle vstal a řekl, že je nejvyšší čas jít spát, aby Marcel ráno vůbec vstal na první spoj. Pak podal Marcelovi ruku: „Příteli!“ řekl. Marcel ji uchopil: „Je stále studená, ale vaše srdce je vřelé, příteli.“ řekl Marcel a objali se. „Jsem tak rád, že jste mě neprobodl!“ „Jsem tak rád, že jsem to nedokázal!“ řekl Marcel a plni štěstí si dali dobrou noc. Marcel seděl nahoře na půdě u své, jako nové, remingtonky a zaníceně tloukl na klávesy jako datel. Pán z Mašle seděl ve svém křesílku a odpočíval. Ze zdola bylo slyšet štrachání Marcelovi matky. Idyla byla dokonalá. „Marcílku, mě to tady nějak nechce hořet chlapče!“ ozvalo se ze zdola. „Myslela jsem, že si uvařím to…., to kafíčko…., víš, a podívej!“ povídala si tam Marcelova matka. Marcel se odstrčil od stolu, jako že už běží na pomoc, ale pán z Mašle ho zarazil. „Klid Marceli, klidně pište!“ Podíval se dolů a ukázal prstem. Za chvilku bylo ze zdola slyšet: „Ty už jsi mi ho udělal, ty můj chlapečku? Ty mi vždycky uděláš tak dobrý kafíčko! A hele! I v kamnech se už rozhořelo. A jestli pak už jsi napsal další pokračování toho příběhu, cos mi četl včera? Bylo to tak napínavé! Nechtěl bys mi k tomu kafíčku zase kousek přečíst?“ Marcel se podíval na Pána z Mašle. „Tohle já nezvládnu, to už budete muset Marceli sám. Ale jestli nevadí, také bych se připojil. Je to vážně pekelně napínavý příběh“ omlouvavě řekl pán z Mašle. „Ano, mami, něco jsem už napsal. To se ti bude líbit. Čekej, už běžím!“ volal dolů Marcel a vytahoval poslední stránku ze stroje. Pána z Mašle se zeptal „Tak jdeme?“ Pán z Mašle na sebe ukázal prstem a zmizel. „Jdeme!“

---