Kočkopsí

Byl jsem obyčejným, jak s oblibou lidé říkají, českým oříškem ze tří ulic, chytrý, soběstačný, hbitý, to mají pravdu, vystihli mě přesně. Umím se protloukat životem, nepotřebuju teplý pelech a páníčkovy bačkory pod čumákem. Já musím mít svobodu a holky. 

Hmm, slyšíte dobře, jsem prostě pes na ženský. Co už, mám to v genech, když kolem nějaká projde a má krásnou postavu, umí se nosit, tečou mi hned sliny, umím to s nima, celé dvě ulice od pravého bloku po roh dalšího, po mně šílí. Je to poměrně náročná věc, štěkám s několika najednou a aby to neprasklo, musím mít uši na pozoru. Miluju dobré kosti a nějakého toho panáčka, dávám si ho v sámošce. Zezadu ve skladu mívají dělníci otevřeného Lesníka, nebo Myslivce, to je fuk,hnědý, hmm hafo moc dobrý. Kradou z beden a ochutnávají. Měl bych být asi více morálně na výši,ale ulice na morálku poněkud štěká, chci se mít dobře,tak se starám. 

Mám problém, se kterým jsem chtěl původně ke svému psychologovi, jo i my psi to máme, přenesli jste na nás své deprese a návyky, ale rozmyslel jsem si to. Nepochopil by mě a navíc má děsně pitomý vyšetřovací pelech a asi nemá valnou klientelu, protože tam minule skákaly blechy jako na olympiádě. Co jsem to chtěl vlastně na sebe hafnout, jo, už vím, že mu nemůžu říct své obrovské tajemství, že jsem na všechny typy ženských, i z jiných druhů a nejvíce se mi líbí kočky.

Kočky jsou své, panovačné, hrdé, každou chvíli připravené seknout drápkem,ale jak jsou mazlivé, když na ně přijde tulivá, hmmm , to by se jeden ukňučel. Mají krásné hebké kožíšky a uhrančivé mandlovité oči. Zase se mi točí hlava,  zase to na mě přišlo, chci ženskou.
jenže to už nejde.

To vám povím, byl to šok, ležím si s jednou extra krásnou papírovou kočkou, má i obojek!!! extra klasa, vyhrála soutěž v Monte Carlu, to bude asi za třetím rohem tam po levý straně města, asi , nevím, tak daleko jsem nebyl. Paní domácí si ji zavírá, prý aby se nespustila s kocourem, co žere myši , kdyby jen bába věděla, s kým se jí favoritka poflakuje po nocích.
Leželi jsme na kartónových krabicích, vyl jsem si od štěstí na měsíc. Vyprskla vedle mne a uskočila:
"Prokristakocoura, co to mám za hnusný ocas? spečený, zablešený fůůůj, nebudou mě hodnotit, to je katastrofa!“

 Líně jsem se otočil a skoro ty žvásty neposlouchal, jen jsem slyšel:  "Ty jsi ocas," ale to nemohla říct, je to dáma. Vím, bylo to: "To je Tvůj ocas!"  Hrklo ve mně jako ve starém psovi, podívám se na svou chloubu a pro pánačokla!  Mám kočičí ocas!

Byl to konec mé svobody, postupně do mne ty kočičí ženský prorostly, až jsem propojen navždy s kočkou a musím s ní žít. V symbióze, hádkách, prskání, i porozumění. Skončil můj život psochlapáka, z mé slávy nezbylo nic, jen zašlé zavytí mých bývalých fenek.

Má pozornost se stočila na duševno, raději, než se bavit s kočkou, budu psát. Tak píšu, jenže ona se nedá a prokládá mé řádky svými řádky a já ji nemůžu ani rafnout a tvořím s ní co by Kočkopes. Největším trestem je, že společným žitím jsem přišel i o tu největší psí pýchu, ocas se zmenšoval a zmenšoval, až jsme teď bezocasí, naštěstí to postihlo i kočku, to jediné bych nesnesl, já bez a ona s .. Nemáme si co závidět

Bacha, pánové, stává se to i mezi lidma.

 .