Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTerapie na jaře 2006
19. 02. 2011
4
9
859
Autor
Olivka
Vzpomeneš si, jaký byl tvůj muž, když jste se brali?
Oknem proniká do místnosti slunce a hladí zeď za Arnikou, mojí terapeutkou. Venku je nádherně. Dala bych si pivo. Hmm jedno vychlazené na zahrádce, podívat se skrze půlitr do sluníčka a…
Oli, jseš tu se mnou?
Navracím se pomalu zpátky ze zahrádky do místnosti.
Ehmm, jo jo jsem tu s tebou,
omlouvám se.
omlouvám se.
Na co myslíš? ptá se Arnika a podívá se na mě tak, že mám pocit, že za zdí z mého čela, kůže a lebky vidí ten orosený půllitr s bohatou pěnou.
Polkla jsem vysušenými ústy, já no, já myslím na pivo, na jedno pivo na zahrádce s kamarády. A rozbrečela jsem se.
Arnika mi přes stoleček podala krabici s kapesníčky. Nezbytný průvodce našich dýchánků.
Promiň mi to, škytala jsem. Na jaře je to nejhorší, všude jsou zahrádky a mě napadá, jak by to bylo prima, pro jednou se opít takhle pěkně odpoledne.
Já vím, já vím, vyhrknu, když vidím jak se Arnika nadechuje, to by nebylo pro jednou a už jsem si to nakonec užila dost tohleto opít se odpoledne. Jenže je toho na mě moc, Gregory je pořád hnusnější a holky zlobí strašně a, slyším sama sebe, jak to na ni hrnu, jedno přes druhé, kde je moje předsevzetí, že dnes budu na sezení klidná a racionální, a kočka dneska poblila půl kuchyně a Bára jak ráno vstávala,
do toho šlápla a ujela jí noha a ona měla to blití všude ve vlasech, na svetru, musela jsem jí mýt rychle hlavu a tak to smrdělo a……….
do toho šlápla a ujela jí noha a ona měla to blití všude ve vlasech, na svetru, musela jsem jí mýt rychle hlavu a tak to smrdělo a……….
Zarazila jsem se, protože Arnika ta moje moudrá terapeutka se strašně rozesmála.
Promiň koktala a dusila se smíchy, ale když si to představím.
Cítila jsem, jak mě zašimralo v krku a škytla jsem taky.
Vzpomněla jsem si na Barušku, jak leží na zemi v těch zvratkách a křičí mami mami fůůj
a Jíťa sedí a kouká na to těma svýma zelenýma očima, jako by se jí to netýkalo.
Vzpomněla jsem si na Barušku, jak leží na zemi v těch zvratkách a křičí mami mami fůůj
a Jíťa sedí a kouká na to těma svýma zelenýma očima, jako by se jí to netýkalo.
A pak do kuchyně nakráčel manžel, obhlédl situaci a pohrdavě se zeptal, no co vy tady vyvádíte (a to už jsme se smály jako blázen obě)
a otočil se, že se ho to netýká a Jíťa odkráčela s ním, ale ona má nárok, je to blbá kočka, kdežto on by měl vlastně nějak pomoct.
a otočil se, že se ho to netýká a Jíťa odkráčela s ním, ale ona má nárok, je to blbá kočka, kdežto on by měl vlastně nějak pomoct.
Byl krásnej, řekla jsem a utírala si oči, byl krásnej a mladej a milej a něžnej a chytrej.
Arnika si utírala slzy smíchu a dívala se na mě pozorně a mile, tak jak to umí jen ona. Možná jí za to, aby mě poslouchala, platím, ale ona to dělá opravdu a upřímně a lidsky a mile.
A teď už je jenom chytrej, pokračovala jsem, není už moc hezkej a mladej ani něžnej, alespoň ne na mě. Možná by bylo lepší, kdyby byl na začátku třeba tolerantní, měl smysl pro humor, byl empatickej. Takhle mu zbyla jen ta chytrost.
Arnika pokývá hlavou.
Už s tím bojujeme dlouho, viď.
Dlouho, dlouho Arniko.
Na chvilinku mě zasáhne vzpomínka na manželovy oči, když jsem se mu do nich podívala poprvé. Šedomodré nejkrásnější oči
světa. Zabolelo mě to v hrudníku. Teď když ho vidím sedět u stolu mám chuť ho něčím praštit. Zadupat do země.
světa. Zabolelo mě to v hrudníku. Teď když ho vidím sedět u stolu mám chuť ho něčím praštit. Zadupat do země.
Arnika mě nechává přemýšlet a nějakým svým šestým smyslem pozná, že jsem myšlenkami u tématu.
Arniko, já myslím, teda já vím, já se chci rozvést…..
A znovu se rozbrečím.
Arnika mi znovu přisouvá kapesníčky, má na ně sponzora, kolik jich tady asi padne za den? Ale pak tu myšlenku odplaví slzy, kupodivu odplaví i to orosené pivo.
Jsou to zvláštní slzy.
Arnika mi znovu přisouvá kapesníčky, má na ně sponzora, kolik jich tady asi padne za den? Ale pak tu myšlenku odplaví slzy, kupodivu odplaví i to orosené pivo.
Jsou to zvláštní slzy.
Teď, když jsi to vyslovila, říká Arnika, myslím, že se ti ulevilo, je to tak?
Tak proto, pomyslím si, proto jsou tak lehké ty slzy, mně se totiž hrozně ulevilo.
To byl OKAMŽIK. I když rozvod není lehký a nebyl ani ten můj.
Nezapomenu nikdy na tu chvíli, kdy jsem vyslovila, to co kolem mě kroužilo přes rok a já to odháněla jako obtížný hmyz, zasouvala do zadních šuplíků v hlavě jako nějakou neslušnou fotografii.
Tak to byl ten okamžik velkého rozhodnutí.
Bylo to na jaře, na zdi se posouvalo slunce a já Arnice posmrkala dobré půl krabice kapesníčků.
9 názorů
Fajn. Nevím, kolik toho máš před sebou nebo čí seš alternick, protože tohle rozhodně není první napsaná věc. Je to skvělý a zaslouží si to víc než nějaký pojebaný tip. Jediné, co je (v mém případě) špatně je to že jsem texty četl v obrácený chronologický posloupnosti, a namísto, abych se nadchával víc a víc, šlo to míň a míň, i když o trochu.
takže tip jako jo
a sleduju tě jak ostříž
Ostrichu ano to by šlo, musela jsem si to přečíst víckrát abych pochopila :-)
Myslím, že být člověk nacházející je velká pokora a učím se to stále. Přijímat věci, tak jak do života přicházejí, snažit se je chápat, učit se a růst. Nedržet vždycky všechno v rukou a snažit se porozumět...To je nejspíš moje snaha vymanit se z egovíru, jak říkáš...
Jinak všem moc díky za pochvalu, mému egu to velmi lahodí (jak jinak taky). Dík
Píšu zatím málo, tak moc nemudrlantuju do psaní jiným, ale má to, alespoň pro mne, "hmatatelnou" atmosféru. Líbí se mi.:)t
Když my přece jsme lidé hledající i nacházející zároveň. Víc a víc rozumíme tomu, co se v nás děje: evoluční psychologie, neurologie, antropologie - jdeme hloub a hloub ke kořenům. Ano, cit je obrovsky silný vnitřní růstový pohyb. Ale když ho člověk zažije vícekrát - už mu přece může více rozumět...
Ale samozřejmě porozumět něčemu, co člověk ještě nezažil... jde to vůbec?
Jenže přece právě od toho tady jsou příběhy, těmi si takovéto porozumění předáváme, těmi jsou děti krmeny stejně jako mateřským mlékem, takto vzniká a replikuje se memetická kultura, archetypy lásky se tudíž mohou změnit stejně jako se změnily archetypy víry...
To, jestli člověk nějaké myšlence uvěří, záleží i na jejím tvaru, průraznosti - zda dostatečně zarezonuje s malými zárodky myšlenek, které člověk v sobě někdy v pubertě všechny má... ale některé potlačí.
Ano, samozřejmě nejsilnější lži máme sami v sobě - egovír já je z hlediska evoluční psychologie možná právě ten pohyb, který dokázal všechny ostatní představy v mysli vždy ukočírovat tak, aby ho neohrozily. Takže JÁ je tím pohybem, který každou pochybnost o sobě samém bere tak, jako imunitní systém těla bere všechno cizorodé: pryč s tím, může to ohrozit integritu!
Jenže dneska už víme, že imunitní systém není vždy jen dobrý - je to jen mechanismus, nic svatého. Stejně tak imunitní systém egovíru není vždy jen dobrý - a když to budeme vědět včas? To by snad šlo, ne?
Nepomohlo, nevěřil by tomu. Nejmíň tomu sám o sobě. Nejsilnější lži a omyly máme o sobě samých. Nebylo by nakonec špatné změnit se z člověka hledajícího v člověka nacházejícího?
Nepomohlo, nevěřil by tomu. Nejmíň tomu sám o sobě. Nejsilnější lži a omyly máme o sobě samých. Nebylo by nakonec špatné změnit se z člověka hledajícího v člověka nacházejícího?
Nepomohlo, nevěřil by tomu. Nejmíň tomu sám o sobě. Nejsilnější lži a omyly máme o sobě samých. Nebylo by nakonec špatné změnit se z člověka hledajícího v člověka nacházejícího?
Skvěle vystižené. Zamilovanost může být branou k lásce, ale nemusí... a ukrutně často není. Co myslíš, pomohlo by člověku... dopředu víc vědět? O sobě, o druhém...
Nedopadlo by to nakonec tak, že kdyby lidi víc přemýšleli, co všechno mají - a co všechno nemají - souladné, zůstávali by nakonec bez dětí, sami, hledající?