Realita

Poslední dobou jsem trávil se svojí druhou rodinou víc a víc času. Byla dokonalá. Samozřejmě že byla, vždyť jsem si ji sám naprogramoval. Původně jsem si chodil pouze odpočinout od problémů a sexuálně se uvolnit, když to zrovna jinak nešlo, nebo když jsem měl chuť na něco, k čemu manželka nebyla svolná. Později jsem se zamiloval. Myslel jsem, že do té dokonalosti, ale bylo to do ženy.

Kdybyste jí viděli, byla úžasná. Časem jsme se rozhodli mít děti. Své první ženě a dětem jsem nic neřekl, neměli jak to zjistit. Dělal jsem programátora a průzkumníka Systému, takže když jsem byl v práci, mohl jsem být současně s ní. Pak jsem si v práci začal brát přesčasy. Místo šesti hodin jsem v práci trávil deset, později dvanáct. Nakonec jsem v Systému i přespával a domů chodil dvakrát do týdne. Manželka se trápila, dětem jsem se odcizil. Pak mi došlo, že mi je to vlastně jedno. Připadal jsem si kvůli tomu hrozně, ale bylo to silnější než já.

Nedokázal jsem to udělat osobně. Přiznám se, byl jsem srab. Napsal jsem jí dopis a hodil ho do schránky. Vše jsem v něm vysvětlil, i když jsem věděl, že mě nepochopí. Jak by taky mohla?

Je čas zavolat do práce.

„Karle? To jsem já, Tom. Chtěl bych ti říct, že to beru. Nechám se připojit do Systému na trvalo...“

„Jsem rád že to říkáš,“ ozvalo se na druhé straně. „tvoje stálá přítomnost uvnitř bude obrovským přínosem. Ale promyslel jsi to pořádně? Jak tě jednou připojíme do virtuálního světa na trvalo, není cesty zpět, už nikdy se nebudeš moct vrátit do reality.“

„Už jsem se rozhodl. Stejně v něm jednou skončíme všichni. Uvidíme se zítra ráno.“