Nebe, peklo, ráj

   Ta ponurá mužská postava seděla zhrouceně na barové stoličce, v ruce držela skleničku s nezmámou tekutinou. Skelný pohled napovídal, že o sobě příliš neví. Nebo možná věděl o sobě, ale nevěděl o světě a třeba o něm nechtěl vědět svět.

   Přisedl si k němu chlapík v perfektním bílém oblečku – nikde ani skvrnka, ani faldík – a soucitně na něj hleděl. Vypadalo to, že mu chce něco říct. Ale temný muž si ho prohlédl od hlavy až k patě a začal dřív.

   Taky jsem byl jako ty – čistý a ... nevinný, plný ideálů... Popotáhl a sebelítost mu vehnala slzu do oka. Setřel ji a pokračoval: Byl jsem hodně mladý, když mě poslali tam dolů a dařilo se mi. To bylo vážně fajn. Támhle jsem jednoho vytáhl z řeky, tuhle zas přemluvil holku, aby pustila tu břitvu... Zasněně hleděl do sklenice ... Jojo, začátečnický štěstí ... Potom jsem ale zjistil, že nic nejni tak růžový. Dávali mi lehký případy, aby mě navnadili, aby ve mně vzbudili enthusiasmus – jak oni sami říkali... Mrchy! Zahrozil někam směrem nahoru.

   Zhluboka se napil, otočil prázdnou sklenici dnem vzhůru a zaklepal na barpult. V mžiku před ním stála nová a plná. Spokojeně pokýval hlavou.

   Víš hochu, lidi umíraj´... a někteří halt dobrovolně. I kdyby ses stavěl na hlavu nic s tím neuděláš. Chce se mi brečet, když si vzpomenu na všechny ty... Škytnul a utřel si nos do ušmudlaného rukávu.

   Bílý chlapík začínal být viditelně nesvůj. Chtěl odejít, ale temný muž ho chňapnul za límec a posadil vedle sebe. Jen si to hezky vyslechni, ať víš do čeho jdeš. Měl bys mi být vděčný za ponaučení a varování... Nenech si to vlézt do hlavy! Nesměj´ se ti dostat pod kůži. Rozumíš?! Ne aby ti někdo z těch pozemskejch začal být sympatickej. Víš čím já kvůli tomu prošel? ... Nakonec jsem skončil u terapeuta ... Nepomoh´ mi. Zhluboka si přihnul a zadíval se překvapivě bystře na bílého.

   Jestli ti někdo řek´, že tohle je nebe, tak kecal... Sám si tím peklem projdeš a pochopíš... A teď huš, huš do školičky! Odháněl ho od sebe rukama. Nebe, peklo, ráj, tak si dítě hraj... Notoval si dokola.

   Jenže ten bílý jako by se zasekl, koukal na něj a chtěl něco říct, jenže toho nebyl schopen. Co tu stojíš a okouníš?! Jo aha, ty chceš vědět, na co tady čekám. Ále, terapeut mi doporučil odpočinek – důchod, víš, že už k ničemu nejsem... Tak jdu do ráje ... nebo do háje? Srdečně se zasmál. Tak se fakt těším, že mě vykoupou a budu zase jako padlý sníh. Prý tam na všechno zapomenu... Ale já je znám, dělaj´ to jenom proto, aby mě pak zase šoupli tam dolů... Nerudně se podíval na světelnou tabuli, kde “běhala” jména a vyhlížel to svoje.