Pomíjivost

Povrchnost

   Nezáleželo na tom, kde, ať už na pohodlných křeslech v knihovně, na louce u přehrady nebo doma na posteli, byla krásná. Svým osobitým způsobem neodolatelná. Když se „na oko“ zlobila, když si ze mě dělala srandu, dokonce i v těch ojedinělých chvílích, kdy jsme oba mluvili vážně. Rád jsem ji hladil po tváři,  lehce prsty přejížděl po jejím těle, od konečků prstů až po jemnou kůži na šíji. Častokrát se mi stalo, že jsem sám sobě záviděl.

Majetnictví

Miloval jsem pocit, že ji mám u sebe. Na celém světe, ze všech chlapů si vybrala mě. Nemohl jsem tomu skoro uvěřit, a tak jsem si ten pocit prostě užíval. Dokonce se mi svěřila, že už na mě je závislá a nedovede si život beze mě představit. Nebudu lhát, že mě to nepotěšilo, ale zároveň jsem se tak silných řečí trochu lekl. Neznám moc lepších pocitů, než jistota, kterou jsem v tu dobu zažíval. Večer jsem se mohl pohádat s nejlepším přítelem, v noci samé noční můry, ale když jsme potom společně vařili oběd… na ničem z toho už nezáleželo. Byla ještě ospalá a palačinky mi dělala jen v kostkované košili. Přesně v tu chvíli se mi zachtělo prostě ji mít, držet v náručí, cítit její vůni a nic dalšího neřešit.

Závislost

      Život bez všech těchhle momentů by byl jen nekonečným mořem bez přístavu. Nedokázal jsem si něco takového vůbec představit. Dotýkat se jiné? Proč? A kdyby se někdo jiný dotýkal jí? Zpřerážel bych mu ruce!

    Končily prázdniny, pohoda, klid a jistota. Všechno se mělo změnit. Nová práce, noví lidé, nový život. Jen ona byla mým majákem jistoty, který zažene všechny možné katastrofy. Všechny peníze bych vyházel do kanálu, jídlo vyhodil do koše a vodu vylil na ulici, ale jí bych se nikdy nevzdal.

Pomíjivost

   Stromy na jaře kvetou, v létě plodí, na podzim jim pomalu uvadají listy a v zimě stojí bez života ve sněhu, sotva přežívají. Stejně tak plyne i život člověka. Ale láska… to je něco jiného, ta má být nesmrtelná! A nebo se pletu?

   Jak mi kdo potom vysvětlí tu změnu? Stále je krásná, propovídáme společně celé dny i večery, a přesto je něco jinak. Jakoby mezi naším prvním setkáním a dneškem proběhla všechna roční období a teď už zbývala jen zima. Nic zásadního se přeci nezměnilo, tak proč mi nepříjemný pocit svírá žaludek? Znovu mi po ránu dělá palačinky, ale já předstírám, že čtu noviny. Ona se plně věnuje vaření. S dívčím švitořením mi potom vypráví, co všechno dělala včera. Nezajímá mě to. Dřív bych ji při tom pobaveně pozoroval, usmíval se a každou chvilku něčím popichoval, ale teď se věnuji svému jídlu a jen občas na ni lhostejně pohlédnu. To, čím mě dřív uchvacovala, mi je nyní na obtíž, přestože ji mám pořád stejně rád.

   Je to tím, že v každém novém vztahu je kus dobrodružství, které časem vždy skončí? Vše skryté je odhaleno a co teď? Stále mě dokáže překvapit, ale už mě nefascinuje každá nová maličkost, kterou se o ní dozvím. Opět říká, že si beze mě nedokáže představit život… mě to nechává chladným.

   Láska neexistuje. Každý její moment se dá nahradit jiným slovem, které sice nezní tak vznešeně, ale vyjadřuje stejnou podstatu. X říkal, že je zamilovaný. Kdyby žádný slovník tento pojem neznal, vychrlil by vám spoustu slov, která se dají mezi řádky vyčíst – povrchnost, majetnictví, závislost nebo pomíjivost jsou jen část z nich. Svou nemalou roli také hraje sexuální přitažlivost a zvědavost. Tu největší a nejdůležitější ale hraje štěstí. Pomíjivé štěstí, které nakonec stejně převáží všechny neduhy toho zvláštního citu. Neexistuje láska nesmrtelná, nevadnoucí. Existuje štěstí. Někdy trvá jenom kratičkou chvilku, jindy celé roky.